Jak s divadlem začínala Monika Nováková?

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

V devětadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Monika Nováková.

Monika Nováková (Andělová)

MonAmour Mnich

Herečka

Holka, ty bys měla hrát divadlo!

Tak málo stačilo, aby se zrodila láska na celý život.

Monika Nováková, rozená Andělová, se v roce 1977 narodila v Dačicích. První krůčky na prknech, která znamenají svět, udělala právě zde. Bylo to kolem roku 1987, kdy coby žákyně základní školy navštěvovala Dramatický kroužek. Rodiče totiž chtěli introvertní Moničku trošku začlenit do kolektivu. Fungovalo to? Možná. Kdo ví?! Na první roli se nezapomíná. A tak role Dráčka Mráčka v pohádce O Koblížkovi zůstane pro Moniku navždy základním kamenem jejího divadlení. I když byla na dlouhá léta poslední.  

Jak už to tak bývá, s pubertou přicházely potřeby jiné. A tak se Monika vrhla na sport. Volejbal se stal její vášní, která ji provází až do dnešních dní. U volejbalu je to totiž stejné jako u divadla. Motají se okolo něj strašně fajn lidi. Díky volejbalu se rozmluvila a přestala se bát lidí. 

Posilněná nově nabytou jistotou dokončila školy, povila dítko, vdala se, rozvedla… To ale není příběh, kterému bychom se tady chtěli věnovat.

Jak to bylo s Moničinou cestou k divadlu dál? 

Celých 23 let ani jednou jedinkrát Monika na divadlo nepomyslela. Tedy v tom aktivním slova smyslu. Podívat se, zkritizovat, zasmát se či poplakat. K tomu jí divadlo stačilo, coby divákovi. 

Maminka Moniky divadlo milovala. V Dačicích, kde je kulturní život poměrně bohatý, navštěvovala každé divadelní představení. A byla to právě ona, kdo vyřkl tu památnou větu. Jedna věta, šest slov, které Monice změnily život.

Holka, ty bys měla hrát divadlo!“

V první chvíli nad tím Monika mávla rukou. Já a divadlo? To už ne. A s nostalgickou vzpomínkou na roli Dráčka Mráčka zasunula tuhle myšlenku hodně, hodně hluboko.

Jednoho dne ale nastalo ticho.

Už nebyl nikdo, kdo by Monice říkal, měla bys to zkusit. Měla bys…

Bylo to poslední přání? Jestli ano, tak je potřeba ho splnit.  Monika oprášila myšlenku na divadlo, a jako exrovert s introvertní duší do toho skočila po hlavě. Skok střemhlav ji zavedl do Divadelního spolku Tyl Dačice. 

O divadle nevěděla nic, ale i kdyby měla jen pomáhat s rekvizitami, nebo šít kostýmy, šla do toho. V době, kdy Monika do spolku přišla, byl už vlak s divadelní inscenací dávno rozjetý. A naskakovat za jízdy, to přece nejde. 

Ale i tak dostala příležitost.

Dvě věty: Královna Jana zemřela. Mám zpravit krále?

Psal se rok 2010 a pro Moniku už to byl ten opravdový start jejího divadelního počínání. Hra Jindřich VIII. aneb chudák král(em) byla pro Moniku příležitost zkusit se postavit před diváky a nechat je uvěřit, že ona je opravdu tou středověkou plachou ženou, která se v mumraji zákulisních šarád snaží přežít. Jestli se jí to povedlo, není s odstupem času už vůbec důležité. Vše totiž zastínilo osudové setkání.

Jednoho krásného dne se na zkoušce objevila taková nafrněná, důležitá osoba, která tam do té doby nikdy nebyla. Kdo to je? A proč do všeho povídá? 

Ano, byla to Bety Minářů. Zasvěcení vědí, ostatní se dozví dále.

Toto osudové setkání na první dobrou nebylo úplně idylické, a to ani pro jednu stranu, protože ze zákulisí máme informace o tom, že ani Bety nemohla v první chvíli Monice přijít na chuť.

Osud je ale osud, neporučíš mu, jen ho přijmi. Postupně tak děvčata zjistila, že si vlastně rozumí, mají podobný humor, velmi vytříbený vkus na hudbu a spoustu dalšího společného. Když se pak Bety natrvalo vrátila do Dačic, a začala se více angažovat v divadle, bylo už jasné, že když se bude něco tvořit, půjdou do toho holky spolu.

Monika totiž navíc oprášila rodinné dědictví v podobě talentu na šití a vedle šití kostýmů začala koketovat i se scénografií. Navíc měla touhu hrát. Dokonce tak velkou, že se učila texty úplně všech rolí, kdyby náhodou někdo onemocněl, aby mohla zaskočit. Tato její úchylka se hodila zejména na zkouškách. Protože nešvarem ochotnického divadla jsou, a asi vždycky budou, nekompletní zkoušky.

Bety, která se našla v režii, tak zjišťovala, že s Monikou by se asi něco tvořit opravdu dalo.

A tak se děvčata vrhla na zkoušení inscenace Podivné dueto od Miro Gavrana. Šest žen, dva muži, jeden byt, jedna spálená kachna a první Moniky hlavní role. Nezapomenutelná zkušenost. Neskutečná legrace na zkouškách. První cena za herectví a první cena za scénografii. Nebylo to perfektní, ale byla to zkušenost.

Nedostatek mužských

V Dačicích je dlouholetým problémem chronický nedostatek mužských herců. Najít tak vhodnou inscenaci byl pro dačické divadelníky tou dobou opravdu překladatelský oříšek. Další inscenací, na kterou tak padla volba, byla Žena v trysku staletí. Tato původně televizní inscenace totiž nabízela možnost kumulace rolí. Monika se tam tak postupně představila v roli pravěké ženy, emancipované ženy a při výpadku herecké kolegyně mohla poprvé a naposledy právě v této inscenaci uplatnit znalost veškerého textu, když naskočila také do role renesanční ženy. I u této hry stála Monika za kostýmy a scénografií. Divadlo se pro ni pomalu a jistě stávalo každodenní součástí života. A život je otázkou priorit přece. Postupně tak šel stranou i tolik milovaný volejbal. Nemůže přece riskovat, že se zraní, když má o víkendu hrát, že?

A pak to přišlo. Další důležitý zlomový okamžik. V Dačicích se připravovalo otevření klubu při kulturním domě. A bylo by přece fajn, kdyby tam místní spolek na zahájení připravil nějaké představení. No jo, jenže…. 3 krát 3 metry? To je málo, to je hrozně málo.

A tak daly Monika s Bety hlavy dohromady a vymyslely… divadlo pro jednoho herce.

Rozhodnout se bylo to nejjednodušší. Ale jak se to dělá? Ke komu se háže text? Mluví se na někoho? Aby to nevypadalo, že je schizofrenička. Bylo to zatraceně těžké, ale holky se zakously a jako buldoci se zkoušku od zkoušky posouvaly k premiéře. 

21. září 2018 uvedl Divadelní spolek Tyl Dačice premiéru inscenace Modelka XXL s Monikou Novákovou v hlavní a jediné roli. 

Kdo ví, jak by vše bylo, kdyby nepřišel covid. S covidem se Monika přestěhovala na Vysočinu. Do malebné vísky s názvem Mnich. 

Né, to není konec příběhu. To je začátek něčeho nového. Monika sice byla najednou padesát kilometrů daleko, ale Bety pracuje jen dvacet kilometrů od jejího nového působiště. A co to je dneska dvacet kilometrů, že? 

Děvčata se tak začala scházet v Mnichu na zahradě a povídání o divadle jim nadále zpříjemňovalo život. Kdo by čekal, že jim to bude stačit, ten by se ale šeredně mýlil.

Divadlo je láska, divadlo je štěstí a naděje. Divadlo je výzva!“

Chcete-li dělat divadlo, najdete si cestu. A tak Monika vyndala ze šuplíku koncept scénáře, který v době covidu tak nějak plácla na papír, a nenápadně jej podstrčila Bety. Od této chvíle se ve slovníku Moniky a Bety ustálily výrazy jako „házet do toho vidle“ či „blýskavice“. Velmi často dodnes děvčata slýchávají dotazy, jak spolu tvoříte? To přece musí být strašně složité? Je. Neskutečně složité. Ale základ je nebát se škrtat, nepustit dál něco, čím si nejsou všichni jistí a hlavně mluvit, mluvit, mluvit. To je ta blýskavice.  V tisícovce zdánlivě hloupých myšlenek se totiž určitě skrývá alespoň jedna, která je geniální.

Logickým vyústěním tak v roce 2023 bylo založení…

… vlastního divadelního spolku, který dostal název MonAmour (povídání o tom, jak tento název vznikl, by vydal na samostatný článek). Základem názvu jsou jména zakladatelek Moniky a Alžběty. A MonAmour (v překladu „má láska“) už tam pak prý skočilo samo.

Pod novou hlavičkou uvedly v premiéře svou autorskou prvotinu divadla pro jednoho herce s názvem Dokud se randí a vyrazily bojovat o uznání diváků i odborných porot. A jo! Holkám to prostě ladí. Postupně získaly na krajské postupové přehlídce Třešťské divadelní jaro 2023 cenu za herecký výkon, cenu za režii, cenu za autorský počin, doporučení na Národní přehlídku divadel jednoho herce Kaznějov 2023 a doporučení na Národní přehlídku venkovských divadel Krakonošův divadelní podzim 2023 ve Vysokém nad Jizerou. Národní přehlídka divadel jednoho herce Kaznějov 2023 přinesla cenu za herecký výkon, cenu za inscenaci, doporučení na zařazení inscenace na program festivalu Jiráskův Hronov 2023 a doporučení na Národní přehlídku venkovských divadel Krakonošův divadelní podzim 2023 ve Vysokém nad Jizerou. Festival amatérského divadla Štít a Štítek 2024 pak ocenil inscenaci cenou diváka.

Co ale dál? Ano, tou dobou již to bylo více než 5 let od premiéry Modelky, ale co takhle ji uvést pod novým spolkem. Trochu jinak, vždyť už děvčata mají o pět let více zkušeností. A fungovalo to!

Rok 2024

Zkrátka a dobře, rok 2024 byl pro Moniku a Bety jedna velká jízda, která byla v říjnu korunována ve Vysokém nad Jizerou, kde získaly s Modelkou cenu za režii, cenu za nejlepší ženský herecký výkon přehlídky, cenu za inscenaci, cenu diváka, a nominaci na Jiráskův Hronov 2025.

Co dál? Monika s Bety nezastavují. V lednu plánují premiéru jejich v pořadí druhé autorské hry (jak jinak, než pro jednu herečku) a pojmenovaly ji Přeplněné prázdno. 

My jim přejeme, aby jim nadále divadlo naplňovalo životy minimálně tak, jako dosud. A děvčata, zlomte vaz!

Kdo je Monika Nováková?

Monika Nováková se narodila v Dačicích, kde strávila převážnou většinu svého života. Střední školu vystudovala v Písku, kde se z ní stal obchodní pracovník. Postupně si pak v průběhu profesního života dodělala dálkově vysokoškolské vzdělání. V profesní kariéře má za sebou posty reklamačního pracovníka, účetní, provozní ředitelky, ale převážně její srdce ovládl šotek jménem úředničina. Pracovala postupně pro Policii České republiky, Okresní správu sociálního zabezpečení, Město Dačice a nyní již 5 let pracuje na Krajském úřadě Kraje Vysočina v Jihlavě, kde počítá majetky. Je rozvedená, ale snad už konečně našla toho pravého, takže kdo ví, jestli to tak zůstane. Vychovala jednu, dnes již dospělou, dceru.  Miluje divadlo (jak jinak), volejbal, smích, dobrou společnost, ale i svůj klid. A hlavně miluje svou rodinu. Ve volných chvílích (tj. mezi druhou a čtvrtou ranní) se intenzivně věnuje vývoji léku na nesmrtelnost. Má totiž ještě spoustu nápadů a tak málo času.

Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…:

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!