Jak s divadlem začínala Petra Richter Kohutová?
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! A proto vám v této rubrice postupně představujeme (námi či přímo vámi) vybrané herce, režiséry, vedoucí souborů i techniky z řad ochotníků a ptáme se na jejich divadelní začátky. Pojďte společně s námi vystoupit ze své „divadelní bubliny“ a odhalit nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V osmém příspěvku tohoto seriálu vypráví Petra Richter Kohutová.
Petra Richter Kohutová
Karlovarské městské divadlo, Divadelní studio D3 Karlovy Vary
dramaturgyně, lektorka, porotkyně
Ostravský Impuls
V ostravských Vítkovicích, kde jsme bydleli, působil dlouhá léta ve společenském domě ochotnický spolek Impuls. Fungoval od pětačtyřicátého roku, v názvu silný patron (Vítkovické železárny Klementa Gottwalda), v padesátkách psal místním hercům „na tělo“ Miloslav Stehlík (názvy titulů zní dnes podezřele – Selská láska, Mordová rokle – ale soubor měl SVÉHO autora!). Od počátku osmdesátek měl silné profesionální umělecké vedení v osobě televizního režiséra Aloise Müllera (ano, toho, co v televizi prosadil natáčení seriálů podle regionálního autora Vojtěcha Martínka – Kamenný řád, Stavy rachotí… a hojně obsazoval amatérské herce do komparsu). Členů spolku bylo jako máku (počet se pohyboval mezi třiceti a padesáti, v osmdesátkách, o které mi hlavně jde, přišla silná mladá sestava). Zkoušely se na střídačku inscenace pro dospělé (klasika – Gogolova Ženitba, Preissové Gazdina roba, Šrámkův Měsíc nad řekou – ale i autorský muzikál Kapka rosy…) a pro děti (Cirkus vzhůru nohama aneb Klauni, Bubáci, Pohádky pro sedm dní…).
Dušan Zakopal nejen režíroval, ale pod hlavičkou souboru uváděl svoje sólové herecké kreace (O škodlivosti tabáku, Nejsem svůj pes…). Z čistě činoherního souboru se vydělila pantomimická skupina (Martin Prais nazkoušel s Alenou Sopouškovou úspěšnou aktovku Zítra, v té hrála moje sestra, má moc pěknou fotku na databázi – bylo jí jedenáct – , později Vademekum životem… a pak se zprofesionalizoval). Po stěhování na loutkovou scénu v kulturáku v centru Impuls přizpůsoboval repertoár novému prostoru, a tak vznikly pozoruhodné inscenace Aristofanových Ptáků (jeden z posledních počinů Aloise Müllera, který se dostal v roce 1986 na Jiráskův Hronov) a Radúze a Mahuleny (režírovala herečka ostravského Státního divadla Irena Rozsypalová)…
Pozorování rodičů
Tak s tímto souborem jsem nikdy tvůrčím způsobem nespolupracovala. ALE! Sledovala jsem své rodiče, kteří byli členy spolku – a vzhledem k tomu, že se k tomuto svému koníčku stavěli velmi aktivně, nebylo možné se spolkového života neúčastnit, byť jen coby pozorovatel. Táta byl herec, figura i tvář ho předurčovala do rolí milovníků (slabošský Mánek v Gazdině robě byl parádní), smysl pro humor do rolí komediálních (jako klaunovi mu to taky velmi slušelo). Jednou z mých nejstarších vzpomínek je, jak sedí v šatně před zrcadlem a strhává si slušivý, mastixem lepený plnovous zemana Šonovského (hrála se Maryla a psal se rok 1977… bylo mi pět).
Máma byla vynikající herečka s pronikavým myšlením. Růženku v Měsíci nad řekou, ve filmu ztvárněnou naivně zasněnou Blankou Waleskou, pojala jako racionální bestii – což pro mne byl zásadní zážitek: jiný než obvyklý výklad postavy – může fungovat! A coby třináctiletá puberťačka jsem zažila lehký šok, když jsem mámu viděla v explicitně erotické scéně v Aristofanových Ptácích; byla velmi, velmi ženská a krásná…
Tu a tam jsem se účastnila zkoušek (to když mě výjimečně neměl kdo hlídat). A hlavně jsem jezdila na soustředění (nevím přesně, kde se odehrávala, možná na Čeladné…?); tam soubor pojil příjemné s užitečným; celé prodloužené víkendy se zkoušelo. Výjimečné byly první zkoušky na Ptáky v roce 1984 nebo 1985 – vzhledem k tomu, že šlo o antický muzikál, kde pasáže chóru nahrazovaly písně, Jáchym Krajník hrající na dvanáctistrunku tam představoval svou muziku (a Luboš Ivánek kroutil hlavou, když se ji pokoušel zapsat do not)… Večer proběhla výroční schůze a pak se prostě družilo…
Druhá strana divadelní práce
Vzhledem k tomu, že táta v roce 1981 převzal funkci organizačního vedoucího Impulsu, byla jsem svědkem i druhé strany divadelní práce: Nebyly mobily, nebyly e-maily ani messengery, takže ve volných chvílích uskutečňoval milión telefonátů z pevné linky, aby domluvil štaci nebo sehnal účinkující na konkrétní reprízu o již domluveném datu…
A hojně se jezdilo na zájezdy. Samozřejmě kolektivně autobusem. A jezdilo se na Hronov, ať už se tam hrálo nebo nehrálo. Když se hrálo, obvykle následovalo velké zklamání a pocit nedocenění. (Dnes už chápu proč – Impuls byl stejně „razovity“ jako celá Ostrava.) Ale snídaně v mlíčňáku na náměstí, výlety do Náchoda či Babiččina údolí, představení dvakrát denně v divadle, ve Slavii nebo ve Žďárkách a návštěvy Na Prajsku byly nezapomenutelné. (Vzpomeňme nostalgicky magické oko, prozpívané noci za doprovodu šestera kytar, z nichž každá hrála trochu něco jiného. I noční návraty s přemísťováním dopravních značek atd.) Stejně jako chození na dopolední rozborové kluby, ať už na ty „velké“, kde pan Císař čaroval s brýlemi pod mračnem dýmu, nebo ty menší v jednotlivých třídách ve škole.
Kolem patnáctého roku už jsem měla jasno, že první životní cíl – „býti paní v knihovně“ – není to pravé ořechové. Jako herečka jsem se necítila. Režie se bála. Teorie mi nestačila. Ale divadlo mě fascinovalo – a směrem k dramaturgii mě vlastně lehce postrčila dramaturgyně Kateřina Fixová (taky hrála v … a jitra jsou zde tichá! A výborně!), která jeden z rozborových seminářů vedla.
Recitace, dramatický kroužek, JAMU? Určující byl Impuls!
Jasně, v odpovědi na otázku „Jak jsem začínala s divadlem?“ bych mohla psát o tom, jak jsem se účastnila recitačních soutěží (na základní škole byl můj parádní kousek Macourkův Ptakopysk, na střední Vysockij a Suchého Můj pes); jak jsem v Brně souběžně se studiem na střední knihovnické škole (kde byl pro mne jednoznačně inspirativní osobností Vít Závodský) trávila každý večer v Divadle na provázku, u Mrštíků, v Hadivadle či v kině Ponrepo, Alfa a dalších a realizovala se v dramatickém kroužku Henrietty Kohoutové; a jak jsem se kolem maturity pokusila zrežírovat vlastní dramatizaci Vianovy Pěny dní (o rok později uvedl stejný titul kolega Akram Staněk v souboru Pro100r – na rozdíl ode mne ho dovedl k premiéře); jak jsem účinkovala v lehce undergroundovém představení Igora Samotného; jak jsem se hlásila na JAMU na dramaturgii a v prvním „posametovém“ roce uspěla…
Nicméně dětství v sousedství Impulsu bylo určující. Soubor už dnes neexistuje – zanikl nedlouho po roce 1989, protože přišel o domovskou scénu a nikdo asi neměl energii ani prostředky najít mu novou. Ale pokud vím, někteří jeho členové se dodnes potkávají. Takže je tímto zdravím – a děkuji.
Pusťte si díl podcastu Divadelní cancy s Petrou Richter Kohutovou
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím,
vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a?:
Jak s divadlem začínal Honza Raclavský? – herec, zvukař, osvětlovač a režisér
Jak s divadlem začínala Naďa Kubínková? – herečka, režisérka (Divadlo EXIL Pardubice)
Jak s divadlem začínal Ladislav Langr? – autor divadelních her, herec, režisér, organizátor (DS Jiří Poděbrady)
Jak s divadlem začínal Štěpán Kňákal? – herec, režisér (DK Jirásek Česká Lípa)
Jak s divadlem začínal Vladimír Altán Mátl? – herec, režisér, scénograf (ZMATKAŘI Dobronín)
Jak s divadlem začínal Ondřej Benda? – herec a režisér (ŠAMU Štítina)
Jak s divadlem začínal Tomáš Václ? – herec a režisér (Divadlo v Roztocké Jilemnici)
