Jak s divadlem začínal Pavel Volf?

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

Ve čtrnáctém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Pavel Volf.

Pavel Volf

Divadlo Navenek Kadaň

herec

Babiččina herecká fotoalba

Moje babička (96) (pozn. red. Jarmila Sengetovská) bývala ochotnickou a později i profesionální herečkou. V jejích fotoalbech jsem se odmala přehraboval a díval se na staré zažloutlé fotky s ozdobnými okraji, na kterých byla babička tak nádherná. Jednou jako Maryša, jindy jako Jenůfka, nebo jako kabaretní zpěvačka. Ta představa, že na sobě měla tolik různých kostýmů, mohla si hrát na tolik různých postav v tolika různých hrách mě fascinovala.

„Jezdím kamiónem do Prachatic a přivezu vám tolik bot, soudružko učitelko, kolik budete chtít“. (PV)

Těch dětských etudek jsem ve školce myslím vystřídal víc, ale tahle naší učitelku vždycky spolehlivě rozesmála. A mě to bavilo. Bavilo mě vymýšlet si příběhy, dávat je do kontextu svého světa a pak s nimi případně pobavit tu milou paní učitelku, maminku, nebo někoho úplně cizího na ulici. A nejlíp se mi to nacvičovalo právě u babičky, ke které jsem po školce chodil. Vlastně nechápu, že si tehdy babička nějak neprosadila, abych místo na hodiny houslí (na kterých jsem trpěl podobně jako moje paní učitelka) chodil na nějaký divadelní kroužek.

Buď jak buď, k divadlu mě ty dětské příběhy ani „babička-herečka“ bohužel nedovedly. Nebo alespoň ne hned a ne vědomě.

U nás v Kadani dlouho divadelní spolek nebyl. Někdy po roce 1978 končí kronika dlouholetého souboru Slovan a založení divadla Navenek se datuje až k roku 2004. V tom roce jsem maturoval na střední průmyslové škole, hrál florbalovou ligu, housle byly úspěšně schované ve skříni a nějaké rodící se divadlo gymnaziálních nadšenců pro mě nebylo ani téma k pivu.

Osudné setkání na autobusové zastávce

Uplynulo ještě dalších 10 dlouhých let, než jsem jednoho podzimního večera na autobusové zastávce v Kadani potkal Honzu Losenického (zakladatele a principála divadla Navenek) a zajímavou, trochu výstřední, ale usměvavou a milou holku jménem Tereza Gvoždiáková. Sháněli tehdy neherce do jednoho programu v rámci kampaně O2 „Think Big“. Šlo o nazkoušení Tylovy hry Ženská vojna a součástí programu byl i herecký rychlokurz se základy jevištního pohybu, improvizace apod.

Terezu jsem sice neznal, ale vídal jsem ji občas v kadaňském kině Hvězda, vždycky v první řadě, kde jsem jinak sedával jen já. Honzu jsem znal jako učitele z gymplu a (tehdy) místostarostu Kadaně (každý v Kadani ho zná)… a protože tou dobou už moje sportovní „kariéra“ byla ta tam, domluvili jsme se, že by to mohl být příjemný večerní koníček a slíbil jsem, že přijdu. Rád na to vzpomínám. Tohle jedno náhodné setkání naprosto totiž změnilo můj život hned na několika úrovních.

Bez obřadu hned po Ženské vojně

Ženská vojna měla po premiéře několik repríz a skončila v kronice divadla Navenek jako zapomenutá poznámka, ale pro několik účastníků kurzu tím začala nová kapitola. Hned při první valné hromadě se z nás stali členové a členky divadla a už v létě 2014 se začala připravovat nová hra, komedie Bez obřadu. Pro mě je ta hra zlomová v několika rovinách. Jednak jsem si mohl vyzkoušet opravdu velkou komediální roli, jednak jsem naplno poznal Terezčino geniální režijní pojetí, její maximální nasazení, důraz na každý detail, pohyb a vyznění každé jedné repliky. A v neposlední řadě jsem při zkoušení poznal svou budoucí ženu Sabinu, která v divadle byla prakticky od jeho založení.

A po Vojně, Válka, Zákaz, Pokoj a Věci…

Další hry, ve kterých jsem mohl víc a víc „nasávat“ tu novou a fascinující ochotnickou atmosféru, byly komedie Dífčí válka nebo absurdní drama Absolutní zákaz v režii Honzy Losenického. Kromě her samotných jsme s divadlem vypomáhali na různých akcích, komentovaných prohlídkách s živými herci (zámek Krásný Dvůr, Františkánský klášter v Kadani apod.). Pomáhalo se s programem Císařského Dne, největší každoroční kadaňskou akcí. Nicméně právě hra Bez obřadu zformovala náš malý tvůrčí tým uvnitř divadla, který se pak podílel na mnohem úspěšnějších projektech: thrilleru Veroničin pokoj (2016), kde hlavně Sabina excelovala jako nebohá Suzan, a interaktivním monodramatu Všechny báječné věci (2020). Obě hry v Terezčině režii posbíraly skvělé recenze, bodovaly na krajských i celostátních přehlídkách a přivezly si z nich několik cen.

Divadelní láska na maximum, dálkové koníčky a studium filmu

Už během zkoušení Veroničina pokoje na konci roku 2015 jsem se přestěhoval za Sabinou do Prahy, změnil práci a do Kadaně dojížděl zkoušet a hrát. Později jsem zároveň s tím ještě dojížděl do Brna a vystudoval bakalářský obor Dějiny a teorie filmu a audiovizuální kultury na FF Masarykovy univerzity, čímž jsem si naplnil jeden z dalších koníčků, lásku k filmu.

No a protože „koníčky na dálku“ evidentně nebyly problém, když do rozjetého vlaku jménem Všechny báječné věci přišla nabídka práce ve Švédsku, i přes již maximální lásku k divadlu, jsem tehdy na nabídku kývnul.

I ve Švédsku stále napojen Navenek na divadelní pupeční šňůru

Divadlo mi chybí a je těžké z ciziny rozjíždět něco nového. Nicméně s Terezkou jako režisérkou (a skvělou kamarádkou) nikdy nevíte. Začali jsme ve skupině sedmi lidí, pokračovali čtyři ve Veroničině pokoji a skončili u monodramatu (pozn. red. Všechny báječné věci), díky kterému se divadlo Navenek poprvé ve své historii dostalo hned v šesti reprízách do hlavního programu 91. Jiráskova Hronova. Toho Jiráskova Hronova, na který si od 50. let pravidelně jezdila užívat divadelní atmosféru jedna z mých největších fanynek, babička-herečka Jaruška.

Kdo je Pavel Volf?

Pavel Volf se narodil v roce 1984 v Kadani. Vystudoval tamní střední průmyslovou školu stavební (maturita v roce 2004). V roce 2015 se přestěhoval do Prahy. Přelomový byl pro něj rok 2021, kdy dokončil dálkové bakalářské studium FF MUNI v Brně (obor Dějiny a teorie filmu a audiovizuální kultury), vystoupil se Všemi báječnými věcmi na Jiráskově Hronově, hostoval v Rádobydivadle Klapý v inscenaci Hostina dravců (režie Katka Volánková) a odstěhoval se za prací do švédského Lundu. Živí se jako procesní engineer u jedné „maličké“ švédské firmy… Jak patrno, vedle divadla miluje plně i film. Je velkým fanouškem Stanleyho Kubricka a Jima Jarmusche. Rád cestuje a šlape na suché šišky.

Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…?:

Lukáš Křížek – dramaturg, režisér, herec (Divadlo Radar – Načerno)
Libor Ulovec – herec, režisér (Pibimpap-Rizoto [nesklonn.] Praha)
Tereza Matějíčková Fialová – herečka (ZMATKAŘI Dobronín)
Robert Kotál Kunesch – herec, principál (DS Ragueneau, Plzeň)
Petr Theodor Pidrman – herec, lektor (Divadlo Polárka, Brno)
Petra Richter Kohutová – dramaturgyně, lektorka, porotkyně
Honza Raclavský – herec, zvukař, osvětlovač a režisér (DS Kroměříž, Dostavník Přerov, Stodola Jiříkovice, Smotaná hadice Křenovice)
Naďa Kubínková – herečka, režisérka (Divadlo EXIL Pardubice)
Ladislav Langr – autor divadelních her, herec, režisér, organizátor (DS Jiří Poděbrady)
Štěpán Kňákal – herec, režisér (DK Jirásek Česká Lípa)
Vladimír Altán Mátl – režisér, herec, scénograf (ZMATKAŘI Dobronín)
Ondřej Benda – herec a režisér (ŠAMU Štítina)
Tomáš Václ – herec a režisér (Divadlo v Roztocké Jilemnici)

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!