Jak s divadlem začínala Naďa Kubínková?

25 srpna, 202126 srpna, 2021 Tomáš Čivrný

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! A proto vám v této rubrice postupně představujeme (námi či přímo vámi) vybrané herce, režiséry, vedoucí souborů i techniky z řad ochotníků a ptáme se na jejich divadelní začátky. Pojďte společně s námi vystoupit ze své „divadelní bubliny“ a odhalit nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

V šestém příspěvku tohoto seriálu vypráví Naďa Kubínková.

Naďa Kubínková

Divadlo EXIL Pardubice

herečka, režisérka

Jak s divadlem začínala?

NK: Moje divadelní kariéra nezačala na jevišti, ale u sochy Neznámého vojína. A to asi někdy v roce 1984, kdy jsem se coby členka vlajkové pionýrské čety skácela při kladení věnců do hlubokých hvozdů výše uvedeného pomníku. Mé jasné snahy, jak na sebe upoutat pozornost, si všimla malá žena s velkým srdcem Jana Křenková, která vyučovala dramatický obor na místní základní umělecké škole ve Žďáře nad Sázavou. A právě ta mi jako první nabídla malé jeviště a zjištění, že je možné omdlít i na divadle. Po několikaletém, a někdy marném, boji, jak nezapomenout text, jsem odmaturovala na místním gymnáziu a odstěhovala se do Brna na vysokou. Na chvíli se zdálo, že pokusy něco zpaměti říkat na jevišti byla jen pubertální roztomilá zkušenost, jenže jsem objevila HaDivadlo, Divadlo Na provázku a studio Marta. A vznikla velká láska a závislost, která se táhla se mnou celých šest let.

Prosila jsem ho několik let na kolenou, že se chci jenom projít po jevišti s kulisou stromu anebo klidně nahá, ale neoblomila jsem ho.„

Pak jsem odešla do Pardubic a začala pracovat ve Východočeském muzeu, ne jako historička, ale jako ajťák. Důvodem byl fakt, že jsem měla diplomku napsanou ve Wordu. Podle ředitele, který mě přijímal, jsem to tedy s počítači uměla. Posléze jsem porodila první dceru, vyhrála soutěž Lady Radio a začala pracovat v Českém rozhlase. A to už byl jen malý krok do Exilu, protože tehdejší principál byl i mým kolegou. Prosila jsem ho několik let na kolenou, že se chci jenom projít po jevišti s kulisou stromu anebo klidně nahá, ale neoblomila jsem ho. Tak jsem na to šla jinak. Stala jsem se webeditorem divadla.

Nejprve herectví

V roce 2007 jsem porodila druhou dceru a dostala první šanci – roli ve hře Noci letmé lásky. Byla to sice prostitutka, ale brala jsem všechno. Neodradilo mě ani to, že nejmenovaná „teď už kamarádka“ prohlásila na generální zkoušce, jestli by nebylo lepší moji postavu úplně zrušit. Režiséři mi ale věřili a přišly další role – vyděšená Jennifer v Jako naprostých šílencích, konstruktivní Patricie v Krajních mezích, nezodpovědná matka v Brýlích Eltona Johna“, cynická Jane v Postelové frašce, jedovatá Strouhalka v Maryše, temná Arkadina v Rackovi, zoufalá Anna v Anně 11. března nebo vostrá Vladana v Zakázaném uvolnění. Nejradši mám ale pořád zatím Natálii z Kuřaček a spasitelek. A to i když se musím pokaždé nasoukat do „velmi slušivého“ leopardího overalu. Naučilo mě to ale jednu důležitou věc. Herečce to nemusí pokaždé na jevišti slušet.

A pak režie

Vždycky jsem si to chtěla zkusit. Putování s urnou byla první bitva, kterou jsem si prošla. Něco mě to sice naučilo, ale bylo toho málo. To zásadní přišlo až v roce 2014, kdy mně kamarádka Jana Tichá po třetí dvojce na baru nabídla roli Andy Warhola. Po čtvrté dvojce jsem na záchodě zjistila, že jsem mu podobná, po páté vznikla divadelní skupina NAJT a do roka a do dne pak autorský divadelní experiment v podobě představení „Od A k B a zase zpět“. Hodinový rozhovor mezi Warholem a jeho ženami mě naučil, že divadlo bolí nejen fyzicky.

A tam jsem zjistila, že lidi aportovat neumí.

A pak už přišla má srdeční záležitost v podobě Perfect Days. Tam jsem zjistila zase to, že muzikanti mají jinou morálku, protože odevzdávají hudbu do představení až na generálce. Poučená jsem si pak vymyslela daleko složitější představení i s projekcemi Lola běží o život. Tahle hra podle stejnojmenného kultovního německého filmu mi zase dala skvělou partu. A s velkou částí z nich jsem si během covidové pauzy nazkoušela zatím mé poslední představení – Lajku, tedy příběh z dob, kdy se ještě hovna nesbírala. A tam jsem zjistila, že lidi aportovat neumí. Protože když něco zahodí, už nikdy se pro to nevrátí….