Jak s divadlem začínal Libor Ulovec?

14 října, 202221 dubna, 2024 Vendula Melíšková

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! A proto vám v této rubrice postupně představujeme (námi či přímo vámi) vybrané herce, režiséry, vedoucí souborů i techniky z řad ochotníků a ptáme se na jejich divadelní začátky. Pojďte společně s námi vystoupit ze své „divadelní bubliny“ a odhalit nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

Ve dvanáctém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu pražský divadelník Libor Ulovec.

Libor Ulovec

Pibimpap-Rizoto [nesklonn.], Praha
SoLiTEAter, Praha

herec, režisér, principál

Touha překvapovat sebe i ostatní

Divadlo mě přitahovalo od dětství. Hraní si „na něco“, fantazírovaní, schopnost překvapovat sebe i ostatní. Ve školce jsem si nejraději hrál s dřevěným hračkovým divadlem. Na základce jsme zase se spolužákem Osladilem bavili spolužáky výstupy z fiktivní televize a bramborovým divadlem. Až se divím, že nás učitelé nechali – probíhala normalizace a na vše výstřední se pohlíželo minimálně s pozdviženým obočím. Dodnes si vybavím pocit svého pětiletého já po zhlédnutí Tylovy frašky Středem země do Afriky v tehdejším Tylově – dnes Stavovském – divadle v Praze. Při děkovačce mi nohy jen hrály. Úplně jsem měl chuť vyběhnout na jeviště za herci v maskách a klanět se s nimi. Tak silný a intenzivní pocit to byl.

Mateřská liduška u nuselské magistrály

V takovém rozpoložení a hnutí mysli mi samozřejmě nemohl v dětství uniknout dramaťák, kam jsem od třetí třídy chodil. Moje mateřská liduška (Lidová škola umění – LŠU Lounských u nuselské magistrály) byla ke mně v tomto ohledu více než vstřícná. Nejdříve jsem se rozehrával pod vedením paní profesorky Olgy Schmidtové, též herečky. A posléze zdokonaloval u pedagožky a rétorky Ljuby Fuchs(-ové), jejíž dodnes fungující Bílá síť byla pro mne v oblasti divadelního řemesla vpravdě určující. Ostatně, z líhně obou učitelek vzešli mnozí profesionálové. Jen z okruhu mých spolužaček to namátkou byly Eva Horká, Kamila Špráchalová či Bára Kodetová. Z tohoto období se datuje i mé nejstarší, dodnes trvající, „umělecké“ přátelství, a to s Petrou Severinovou z Krnova (aktuálně DS Červiven), úspěšnou dramaturgyní, dramatizátorkou a frekventantkou jiráskohronovských seminářů, jejíž podíl na mém tvůrčím zrání byl nemalý. Potkali jsme se ve 13 letech.

Akrobaticko-taneční performance, film, opera a básně

S odchodem ze škamen základní školy mi zarostla i cestička do lidušky, protože žádné kurzy pro středoškoláky nepořádala. Já se však beztak začal odklánět od klasického divadla a pokukoval spíše po jiných uměleckých oborech. Od osmi let jsem stepoval a trochu mne to táhlo k jakýmsi akrobaticko-tanečním performancím, ale především mne okouzlil film. Chodil jsem do filmových klubů Ponrepo a na Dlabačov a nasával filmy plnými doušky. (Ostatně každý puberťák-intelektuál má své období Bergmanna a Godarda). Na divadlo jsem ale nezanevřel. S gymnaziálními spolužáky jsme například inscenovali mé dramatizované přebásnění Erbenova Vodníka, nebo jsme v jediném uvedení předvedli na školní akademii užaslým rodičům operu s mým libretem. A vedle toho jsem též recitoval, dělal happeningy, natáčel animované filmy a psal básně.

Libor Ulovec jako kníže Tomskij ve zpěvohře Krevní destičky

Studentské Pibimpap-Rizoto [nesklonn.]

Těsně před koncem čtvrťáku – a sametovou revolucí – jsem se shodou náhod a známostí zkontaktoval s partou vrstevníků-divadelníků vzešlých z LŠU Na Santošce. Pozvali mne k hostování v jejich velkolepé dramatizaci Komenského Labyrintu světa, kde jsem vystupoval jako Všudybud. Na tomto zprvu nezávazném setkání se ukulo nejen dodnes trvající přátelství, ale zejména jsem tehdy definitivně, naplno a z celého srdce divadlu propadl. Při divadelním zájezdu s Labyrintem kamsi mimo Prahu jsme s Jakubem Kolárem, jeho sestrou Katkou (nyní Hrečínovou) a Janou Hradeckou (tehdy Svobodovou) položili základ dodnes působícího původně studentského divadelního spolku Pibimpap-Rizoto [nesklonn.].

Naše první hra byla sepsána vespolně a s názvem Nevratná láhev se dočkala jen scénického čtení. Další hra – Lovec lišajů, absurdní mikrokomedie se skokem v Paříži – už byla výsostně Kolárovým autorským dílem. A od té doby spolek Pibimpap-Rizoto [nesklonn.] uvedl přes dvacet více či méně bláznivých autorských komedií, včetně tří autorských komediálních muzikálů/zpěvoher. Některé Kolárovy hry dokonce přesáhly perimetr našeho snažení a sáhly po nich i soubory, které s námi nemají nic společného. Namátkou Pokoje s tchyněmi, Krysař či nedávno vřele přijatý Klub v podání Žumpy Nučice.

Výlet za hranici komfortní zóny

Soubor Pibimpap-Rizoto [nesklonn.] měl však umělecký dosah jen v okruhu našich rodin, známých a nanejvýš známých známých, bez jakékoliv ambice tuto bublinu opustit. Časem jsem však cítil, že bychom si měli ověřit, zda naše inscenace a herectví obstojí před nezaujatým divákem, kterého – na rozdíl od našeho stálého obecenstva – musíme přesvědčit o tom, že to, co děláme ho může pobavit, že se mu to bude líbit. A tak jsme se bez vědomí jakýchkoliv souvislostí a na popud jedné naší známé z Turnova vydali na přehlídku Modrý kocour.

Znalí vědí, že to je přehlídka především experimentálního/experimentujícího divadla, takže naše přímočará komedie Pokoje s tchyněmi sice rozesmála a pobavila diváctvo, leč u poroty vyvolala patrné zděšení. Nakonec jsme to ustáli dobře na obou stranách a drobná přívětivá zmínka o našem představení v rámci reflexe festivalu od Vladimíra Hulce pro Amatérskou scénu pak byla hojně v naší bublině citována a sdílena. (Pozn.red. Výňatek reflexe Vladimíra Hulce z AS na DbČAD.)

Se Svou vlastní ženou na Jiráskův Hronov

Zatímco pro ostatní spoluherce byl tento výlet za hranici naší komfortní zóny pro ukojení jejich uměleckých ambicí dostačující, ve mně to hlodalo pořád. Nikdo však nedal na mé volání po nastudování neautorské hry či občasném uvedení našich inscenací na mimopražských scénách. Rozhodl jsem se tedy, že se do toho pustím sám, a pokusil se tedy o monodrama. Za nezištné spolupráce a jemného vedení „třetích očí“ dvou mých kolegů ze souboru (Jany Hradecké a Jakuba Vyplela) vznikla inscenace Svou vlastní ženou od Douga Wrighta. Sice mi rukama prošlo na desítku jiných monodramatických textů, ale tento nakonec zůstal jako jediný, který jsem vyhodnotil jako nosný. Sice náročný, ale nějak se s tím poperu.

Premiéra v Pidivadle na podzim roku 2008 dala tušit, že nezůstane jen u tohoto jediného uvedení. Ještě za tepla jsem dostal tip uvést inscenaci na přehlídce Karlínské jeviště, kde jsem byl následně lektorským sborem ujištěn (mj. Otto Smrček, Vlastimil Venclík či Mária Uhrinová), že nemám váhat přihlásit se na postupovou přehlídku POPAD a že mé vyhlídky mohou být smělé až na samotný Jiráskův Hronov. Upřímně – vůbec jsem ve svých skoro 40 letech nevěděl, že se dá v amatérském divadle soutěžit a někam postupovat. Dal jsem však na radu zkušených a hned příští léto jsem přes POPAD a Divadelní Děčín došel se Svou vlastní ženou až na Jiráskův Hronov, kde jsem ve čtyřech dnech odehrál čtyři dvou a půl hodinová představení v takřka v půlnočních časech před plnou, letním vedrem sálající Sokolovnou.

Platforma Divadla SoLiTEAter a hostování

Při své nečekané divadelní pouti s monodramatem, kterou jsem nezamýšlel, ani nijak neplánoval, jsem začal potkávat lidi, profesionály i amatéry, kteří vidí divadlo stejně nebo velmi podobně jako já, kteří o něm chtějí a umějí diskutovat, přemýšlet, dělat ho, ale i sledovat, sdílet a inspirovat (se). Navázal jsem řadu známostí, kamarádství a přátelství, z nichž některá vyústila v uměleckou spolupráci. A to ať už v rámci mé platformy Divadlo SoLiTEAter, kterou jsem za tím účelem založil,

(Andrea Jeřábková z divadla AMARA v inscenaci Pochyby, Jirka Dědourek s DS Scéna Libochovice a Vlaďka Zborníková z českolipského DS Jirásek v inscenaci Léčitel režiséra Jardy Kodeše, Vašek Bartůšek z Neomluveného divadla a Klára Klášterková z Pibimpap-Rizoto [nesklonn.] v inscenaci Dostaví se Oscar Wilde, Jakub Hojka a Natálka Rejková z Ilegumovy divadlení společnosti či Michal Pivarči z DS Právě začínáme v inscenaci Přisámbůh)

tak i jako externě hostující režisér: Gedeonův uzel s Divadlem Prkno či Sonáta pro lžíci s DS Gaudium. A věřím, že mnohá ještě vyústí.

Občasné odskoky od divadla

Ze solitérního amatérského divadelního herce bez ambicí jsem se během pár let proměnil v amatérského herce a režiséra s ambicemi. Divadlo mne naplňuje, ale občas si od něj potřebuji odskočit. Například do facebookové skupiny milovníků básní Poezie pro každý den, kterou již několik let moderuji (a do které jsem se v roce 2017 dostal díky Tondovi Průdkovi z DS Břetislav) nebo do cizích zemí, které rád poznávám. Případně do práce, kterou jako advokát přes 20 let vykonávám.

Kdo je Libor Ulovec?

Libor Ulovec – se narodil v Praze v roce 1971. V roce 1995 absolvoval Právnickou fakultu UK. Profesí je advokát (zejména v oblasti nemovitostí a developmentu), ale srdcem, jak říká, divadelník. Je hrdý otec a údajně boomer (význam najdete na wikipedii). Za dob studií v roce 1987 založil se svými spolužáky divadlo Pibimbab – Rizoto [nesklonn.] a později (v roce 2008) divadlo SoLiTEAter. Režijně hostuje i napříč soubory (např. DS Gaudium, Divadlo Prkno). Na facebooku je jedním z moderátorů skupiny Poezie pro každý den čítající přes 29 tisíc členů.

Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…?:

Tereza Matějíčková Fialová – herečka (ZMATKAŘI Dobronín)
Robert Kotál Kunesch – herec, principál (DS Ragueneau, Plzeň)
Petr Theodor Pidrman – herec, lektor (Divadlo Polárka, Brno)
Petra Richter Kohutová – dramaturgyně, lektorka, porotkyně
Honza Raclavský – herec, zvukař, osvětlovač a režisér (DS Kroměříž, Dostavník Přerov, Stodola Jiříkovice, Smotaná hadice Křenovice)
Naďa Kubínková – herečka, režisérka (Divadlo EXIL Pardubice)
Ladislav Langr – autor divadelních her, herec, režisér, organizátor (DS Jiří Poděbrady)
Štěpán Kňákal – herec, režisér (DK Jirásek Česká Lípa)
Vladimír Altán Mátl – režisér, herec, scénograf (ZMATKAŘI Dobronín)
Ondřej Benda – herec a režisér (ŠAMU Štítina)
Tomáš Václ – herec a režisér (Divadlo v Roztocké Jilemnici)