Jak s divadlem začínal Honza Raclavský?
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! A proto vám v této rubrice postupně představujeme (námi či přímo vámi) vybrané herce, režiséry, vedoucí souborů i techniky z řad ochotníků a ptáme se na jejich divadelní začátky. Pojďte společně s námi vystoupit ze své „divadelní bubliny“ a odhalit nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V sedmém příspěvku tohoto seriálu vypráví svůj příběh Honza Raclavský.
Honza Raclavský
DS Kroměříž, Dostavník Přerov, Stodola Jiříkovice, Smotaná hadice Křenovice
herec, zvukař, osvětlovač a režisér
Dramaťáky
K herectví mě to táhlo už celkem brzo. Někdy na základní škole jsem se začal zajímat, jestli bych se tomu nemohl nějakým způsobem věnovat. Prošel jsem pár dramaťáků, než jsem zakotvil v jednom přerovském. Ten tehdy vedl Ivo Kolařík, kterého určitě mnoho lidí zná jako zakladatele a dlouholetého principála divadla Dostavník. Byla to úplně jiná zkušenost, než jsem do té doby poznal. Ivo měl od začátku velkou autoritu a neodpouštěl nešvary, které pochopitelně začínající herci mají. Jeho zvučný hlas se rozléhal zrcadlovým sálem, když někdo vyslovil „jsem“ s vyslovením J na začátku. Tam se takové věci neodpouštěly a je to dobře, protože jsem si takto rychle osvojil základní návyky jako mluvit dopředu, nahlas, vyslovovat, neříkat J, kombinace řeči s pohybem a tak dále.
Dospělé divadlo
První kontakt s dospělým divadlem byl v Kojetíně, ze kterého pocházím. Místní soubor s velkou tradicí, který dělá především komedie a sousedské divadlo. Zahrál jsem si tam pár her a vyzkoušel si, co to znamená postavit se před dospělé publikum. Ovšem i to mi přestalo po pár letech stačit a já se začal ohlížet po spolcích, které hrají i vážné kusy. Tak jsem se dostal na konkurz do divadla Dostavník. Dnes mi přijde skoro neuvěřitelné, že amatérský spolek dělal konkurz. Ale tehdy opravdu proběhl se vším všudy, no a nebudu napínat… vzali mě. Pro „malýho vesnickýho cápka“ bylo vzrušující zkoušet s herci, které jsem do té doby viděl jen jako divák, a kteří vyhrávali všemožné přehlídky. O to větší překvapení bylo, když jsem po roce v Dostavníku dostal hlavní roli a na vlastní kůži pocítil, že být na jevišti skoro nepřetržitě hodinu a „táhnout“ představení je poměrně fuška.
Další spolky
Do toho jsem začal zkoušet s Divadelním spolkem Kroměříž, se kterým jsme udělali například velice úspěšnou inscenaci Veroničin pokoj. Baví mě, že každý spolek pracuje trochu jinak, ale v cílové rovince nakonec všichni dospějí k premiéře. V divadle je vždycky co dělat, stačí podat prst a než se člověk naděje, už dělá to a tamto… a z ničeho nic jsem zkoušel souběžně tři hry a v dalších čtyřech hrál nebo „techničil“. To bylo období, kdy jsem se přidal i do divadla Stodola Jiříkovice. Na každém souboru je něco fascinujícího a skvělého. Ve Stodole to byla ohromná energie a nadšení, které z jeviště vyloženě sálaly a později jsem měl to štěstí s nimi hrát.
Koketérie s monology
Další samostatnou kapitolou mého divadelního života jsou monology, ke kterým jsem se dostal úplně náhodou. Objevil jsem skvělý text, který vyhrál celostátní literární soutěž – Cenu Waltera Sernera. Ten text mě zaujal na první dobrou, často jsem si ho četl a přehrával. No a to jsme tak jednou seděli v Kojetíně v divadle po odehraném předplatném a já jsem ho zkusil odehrát. Mělo to úspěch, tak jsem to zkusil ještě několikrát, než mě Emilka Vránová z DS Křenovice upozornila, že existují i přehlídky monologů, které pořádá SČDO. S touto prvotinou jsem vyhrál národní kolo a od té doby na tu přehlídku jezdím pravidelně. Je to zase jiný způsob práce a určitě mě to v mnohých směrech posunulo.
Jak se Honza Raclavský dostal k první režii
Aby toho nebylo málo, tak mě oslovily holky z Křenovického divadelního spolku, že by rády něco nazkoušely a nemají režiséra. Přišlo mi to trochu troufalé se do něčeho takového pouštět, ale holky mě nakonec přemluvily a já jsem za to rád. Ať už touto cestou budu nebo nebudu dál pokračovat, zjistil jsem, že úloha režiséra v amatérském spolku je tvrdá dřina. V jedné osobě se často potkává režisér, dramaturg, scénograf, grafik, technik… ten člověk musí prostě umět všechno a do toho to musí všechno zařídit a zorganizovat. O to víc teď kvituju a respektuju ostatní režiséry, protože už vím, co všechno režisér v amatérském spolku musí odpracovat.
Nejsem v amatérském divadle tak dlouho jak jiní bardové, ale stejně jsem za tu dobu poznal spoustu skvělých a nadšených lidí se zápalem pro divadlo, a to mě baví a nabíjí. No a především, můžeme experimentovat. Vybrat si hru, která nás zaujala, vyzkoušet si různé žánry… ta úžasná volnost, kterou amatérské divadlo nabízí, je ohromně osvobozující. A jsem vděčný, že můžu patřit do této komunity.
Kdo je Honza Raclavský?
Honza Raclavský je divadelní herec, zvukař, osvětlovač a režisér. Je nadšený do všeho, co jen trochu zavání divadlem. Působí v různých moravských spolcích jako DS Kroměříž, Dostavník Přerov, Stodola Jiříkovice nebo Smotaná hadice Křenovice. Také technicky zajišťuje krajskou divadelní přehlídku Divadelní Kojetín.
Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a?:
Naďa Kubínková – herečka, režisérka (Divadlo EXIL Pardubice)
Ladislav Langr – autor divadelních her, herec, režisér, organizátor (DS Jiří Poděbrady)
Štěpán Kňákal – herec, režisér (DK Jirásek Česká Lípa)
Vladimír Altán Mátl – režisér, herec, scénograf (ZMATKAŘI Dobronín)
Ondřej Benda – herec a režisér (ŠAMU Štítina)
Tomáš Václ – herec a režisér (Divadlo v Roztocké Jilemnici)
