Jak s divadlem začínal Robert Kunesch?
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! A proto vám v této rubrice postupně představujeme (námi či přímo vámi) vybrané herce, režiséry, vedoucí souborů i techniky z řad ochotníků a ptáme se na jejich divadelní začátky. Pojďte společně s námi vystoupit ze své „divadelní bubliny“ a odhalit nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V desátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu plzeňský divadelník Robert Kunesch.
Robert Kotál Kunesch
DS Ragueneau, Plzeň
Přehlídka Bez zbytečnejch řečí
herec, vedoucí souboru, organizátor přehlídky
Přes sex, drogy a rock and roll k divadlu
K divadlu mne nedovedla žádná umělecká škola, žádný dramatický kroužek, a už vůbec ne nadání, vlohy či talent. K divadlu jsem se dostal velikou oklikou. Značnou část svého života jsem si užíval ve stylu sex, drogy a rock ´n´ roll. Po dosažení Kristových let jsem začal mít osobní problémy, které jsem se rozhodl vyřešit tím nejstupidnějším způsobem, odchodem z tohoto světa prostřednictvím intenzivního užívání alkoholu a jiných drog. Naštěstí se mně můj slabošský plán (byť jsem se propil se a prodrogoval ke skutečnému bezdomovectví a čtyři měsíce přespával na vlakovém nádraží) nepovedlo dovést do konce. Ale i tak jsem svoji nezřízenost dotáhl až do bodu, kdy jsem se musel podrobit léčení.
Během svého pobytu v psychiatrické léčebně jsem se mimo jiné i sebevzdělával a hltal veškerou literaturu o různých závislostech. Při přemýšlení nad zadáním mého aktuálního vyprávění jsem si vzpomněl na publikaci s názvem Třináctý stupeň blaženosti. Její název se velice hodí jako osnova mého příběhu, protože k mé dnešní vášni k (především amatérskému) divadlu vedl stejný počet schodů a stejný počet divadelních začátků. Každý posun ve vnímání divadla jsem totiž vždy vnímal jako okamžik, ve kterém jsem na startu.
Housle, fotbal a samé jedničky na základní škole
Na základní škole jsem měl k umění daleko. Měl jsem sice permanentně samé jedničky, jezdil jsem na školní olympiády, ale spíše z matematiky a fyziky, i když nějaký přednes se také konal. Hrál jsem sice sedm let na housle, ale ukrutně mne to nebavilo. Chození do houslí mě totiž okrádalo o čas, který jsem akutně potřeboval trávit na hřišti. Válel jsem všechny míčové sporty a atletiku, ale nad vším kraloval fotbal. Mohl jsem kopat do balonu celé dny. Dotáhl jsem to dokonce i do reprezentačních výběrů. A kdyby mně někdo v té době tvrdil, že se nebudu živit do konce života fotbalem, nevěřil bych mu.
V divadle jsem byl během základky jen několikrát na popud mojí mamá. Ty kusy si ale pamatuji dodnes. Loupežník, Mamzelle Nitouche apod. Velice mne udivilo, že když v době nedávné nasadilo DJKT stejná představení, měla velmi podobnou scénografii jako ty čtyřicet let staré. Jestli to je začátek, tak jedině někde v podvědomí…
Vyloučení ze SSM a deníky kolující po plzeňských restauracích
Pak se konal přechod na střední školu. Od mého vyloučení ze SSM, které se událo hned v prvním ročníku, do začátku mého léčení z různých závislostí uběhlo dvacet let. Jedna velká divoká jízda. Jedno velké představení. Žádné skutečné divadlo se nekonalo. Mé deníky, které kolovaly v restauracích po Plzni i jinde, byly zřejmě docela čtivé, ale mám dojem, že ani zkušený dramatik by z nich žádný kloudný kus nevydoloval.
Poprvé v divadelním kostýmu
V závěru té divočejší části mého života jsem potkal prvního opravdového amatérského divadelníka, který svým způsobem určil mé další životní kroky. Jmenoval se Pepík Balogh a byl hvězdou divadelního souboru Jezírko. Začal jsem se s ním a s několika divadelníky pravidelně stýkat. Ale prozatím vždy jen v nějaké nálevně. V té době by mne nikdy nenapadlo, že bych hrál nebo dělal cokoliv v rámci divadelní tvorby.
Jediná akce z té doby by se dala při troše dobré vůle považovat za divadelní: v kostele v Přešticích uváděl Symfonický orchestr Českého rozhlasu Českou mši vánoční od J. J. Ryby. Ti moji divadelníci měli v průběhu produkce předvádět živé obrazy. Přemluvili mě k účasti při popíjení s kumpány v taverně, takže jsem měl při produkci v té době permanentních několik promile v krvi. Určená role byl, samo sebou, „ten černý vzadu“, takže žádná velká sláva, ale měl jsem poprvé v životě na sobě divadelní kostým.
Abstinování uprostřed divadelníků
Po návratu z léčebny jsem absolvoval výměnu kyčelního kloubu. Endoprotéza znamenala pochopitelně konec nejen fotbalu, ale i všech dalších pohybových aktivit. Abstinovat uprostřed divadelníků se mně zdálo bezpečnější než v jakékoliv jiné partě z předešlého života, a tak jsem se upnul k divadelnímu spolku Jezírko. Při svých dnešních zkušenostech z různých pařeb na festivalech a přehlídkách vím, že to byla poněkud nemístná myšlenka, ale v Jezírku se všichni ke mně chovali z hlediska nepití alkoholu vzorně a já jsem jim za to dodnes moc a moc vděčný.
DS Jezírko a nedostatek hereckého materiálu
Jezírko byl v té době, když to hodně zjednoduším, soubor jednoho muže. Jára Pára chtěl dělat vše, od režie přes scénografii až po produkci. Zřejmě pod vlivem slavného představení Saracenský čert, na kterém se podílel, vymyslel pro soubor letní hraní v nádherné zahradě Křimického zámku. Chystal se k uvedení tradičních kusů, které se hodí pro venkovní produkci. Postupně zde Jezírko uvedlo Sen noci svatojánské, Lucernu, Slaměný klobouk a další. K tomu potřeboval šéf souboru dostatek „hereckého materiálu”, a tak se dostalo při obsazování i na mne. Za třináct sezón – v Křimicích a na zájezdových štacích divadla – mám některé role odehrány opravdu mnohokrát, ale nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé vylezl před diváky.
Prvně před diváky
Jsem hrozný trémista a dodnes mám s trémou veliké problémy (a to i ve škole před studenty). Byl jsem tenkrát přesvědčen, že ze sebe jistojistě nemohu vyloudit ani slovo. Vyšel jsem na scénu a … vše probíhalo, jak mělo. Dnes vím, že mozek si umí poradit v kritických divadelních okamžicích skoro s každým problémem, ale myslím, že tenkrát mne zachránila světla, přes které jsem neviděl na diváky, a tím se uklidnil.
Další nová divadelní poprvé
Divadlo Dialog – Skoronarváno, JakoHost
Popisovat všechny následující začátky už mně nepřijde vhodné, a tak jen heslovitě zmíním, že znovu na startu jsem si připadal, když jsem objevil divadlo Dialog v Plzni. Nejprve skrze Kristinu Kohoutovou a její spolek Skoronarváno a pak přes divadlo JakoHost, se kterými jsem poznal úplně jiný styl divadelní tvorby.
Setkání s Františkem Zborníkem
Největším zlomem v mém vnímání divadla se stalo jednoznačně setkání s Františkem Zborníkem, který mne naprosto unikátně nadchnul a zapálil pro věc. Stejně jako spoustu dalších divadelníků, kterých se „dotkl“. Následně jsem (a to právě díky tomuto mágovi) začal dojíždět na režijní školičku ADA, což byl další nový stupínek k divadelní blaženosti.
Poprvé na vlastní triko – Ragueneau a Bez zbytečnejch řečí
Následuje start vlastní divadelní tvorby, kdy jsem s divadlem JakoHost vyprodukoval představení Saturnin. Následovalo založení mého vlastního souboru RAGUENEAU, který má na kontě zatím dvě představení. (Věřím, že další budou přibývat). Ten ale původně vznikl jako produkční spolek, který dováží do Plzně zajímavá představení, jež se urodí v amatérském divadelním vesmíru. To byl již jen krůček k nápadu uspořádat vlastní divadelní festival Bez zbytečnejch řečí…
Pusťte si díl podcastu Divadelní cancy o Robertově přístupu k herectví a přehlídkám
Kdo je Robert Kunesch?
Robert Kunesch – pochází z Třemošné u Plzně, ve které strávil třicet let. Na střední školu a za fotbalem jezdil do Plzně. Působí na katedře fyziky pedagogické fakulty, kde učí čtyři předměty a studuje doktorandské studium. Vedle toho učí na soukromém gymnáziu fyziku a matematiku. Ač nebydlí na ulici, říká o sobě, že má oficiální status bezdomovce; že nemá žádné hmotné statky; a že všechny peníze dává do divadla. To je mu totiž vedle filmu a sportu největším koníčkem. Trápí ho nešvary v amatérském divadle, současné společenské trendy a cílené rozdělení společnosti. Je vedoucím plzeňského divadelního souboru Ragueneau. V Plzni ho můžete často potkat právě ve zmíněném Divadle Dialog.
Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…?:
Petr Theodor Pidrman – herec, lektor (Divadlo Polárka, Brno)
Petra Richter Kohutová – dramaturgyně, lektorka, porotkyně
Honza Raclavský – herec, zvukař, osvětlovač a režisér (DS Kroměříž, Dostavník Přerov, Stodola Jiříkovice, Smotaná hadice Křenovice)
Naďa Kubínková – herečka, režisérka (Divadlo EXIL Pardubice)
Ladislav Langr – autor divadelních her, herec, režisér, organizátor (DS Jiří Poděbrady)
Štěpán Kňákal – herec, režisér (DK Jirásek Česká Lípa)
Vladimír Altán Mátl – režisér, herec, scénograf (ZMATKAŘI Dobronín)
Ondřej Benda – herec a režisér (ŠAMU Štítina)
Tomáš Václ – herec a režisér (Divadlo v Roztocké Jilemnici)
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
