Jak s divadlem začínal Zdeněk Hilbert

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

V šestadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Zdeněk Hilbert.

Zdeněk Hilbert

Divadlo Dostavník Přerov

Herec, autor, autor hudby, režisér.
Od 2014 principál Divadla Dostavník Přerov.
Spoluorganizátor přehlídky Dostavníčko s divadlem.

Kdo by tomu dneska věřil – po tolika letech v Dostavníku. Já jsem se na divadelní prkna dostal vlastně úplně proti své vůli. Opravdu, nekecám. 

S kočkou na konkurs

Vidím to jako dnes. Byl jsem tehdy zamilovaný mladíček, který pálil za jednou šikovnou kočkou. Když jsem ji zase jednou „náhodou“ potkal, říkám: „Jé, to je náhoda. Kam jdeš?“ A ona na to: „Jdeme dneska na konkurz do divadla Dostavník. Jdeš taky?“ Co bych Vám povídal, ani jsem nevěděl, že nějaký Dostavník existuje a hrát divadlo mne do té doby ani nenapadlo, ale pro svou vyvolenou cokoliv, ne?

Tak jsme seděli v malém sále Městského domu a přisedla si ke mně Renča Bartlová a jak prý se jmenuji a tak. Snažil jsem se jí vysvětlit, že tam jen doprovázím jednu slečnu. A že hned jak skončí, tak vypadneme a na celý Dostavník si dál už nevzpomenu. Nešlo to! Tak urputnou a neústupnou náborovou lady jsem nečekal a svojí větou: „Ty se snad bojíš?“ se trefila rovnou do černýho. A ještě navíc před mojí potenciální láskou. Moje ego nadskočilo a už jsem diktoval. Byl jsem ale rozhodnutý udělat všechno pro to, abych neprošel.

Milovníkem proti své vůli

Zkušební text „Udlsák“ (to snad do smrti nezapomenu) jsem četl jak mě napadlo, dokonce jsem si vymýšlel vlastní slova – nepomohlo. Až po letech mi prozradila, že tenkrát se brali hlavně kluci, takže jsem musel projít, i kdybych snad byl němej. Mimochodem s ohledem na můj vstupní výkon mě dost pobavilo, když jsem se v Ivošově knize Ochotnické divadlo Přerovského regionu dočetl že: „Pro milenecké role jsme na jednom konkurzu získali Tomáše Šulaje a Zdeňka Hilberta.“ Já a milovník, cha!

Když už to tak „blbě“ dopadlo a před slečnou mého srdce mě Renata šikovně donutila souhlasit s budoucím angažmá, řekl jsem si, že bych byl za darebáka, kdybych prostě nepřišel na první zkoušku. Připadalo by mi to jako výsměch někomu, kdo něco dělá s nadšením a baví ho to. Byl jsem sice mladý a k tomu rebel, ale tohle bylo moc i na mě. Vymyslel jsem tedy úžasný plán. Dohraji s nimi do prázdnin a novou sezonu už nezačnu. Plán byl dobrý! Já jsem mínil… ale někdo nahoře měnil.

Kousavé elasťáky – kostým snů (a hned několikrát!)

Po prázdninách se mi ozval Ivoš Kolařík, že jim vypadl jeden herec v rozezkoušené hře a že když už jsem prošel tím konkurzem, jestli bych nepomohl. No to víte, že se mu to podařilo a přes moje předsevzetí jsem souhlasil. A rozhodně toho nelituji. Takoví profíci v „Národním“ čekají celý život na roli, kterou jsem já dostal hned ze startu v divadle Dostavník. Byl to ředitel divadla a k tomu ještě Don José z opery Carmen. Ha, dokonce jsem to i zpíval. Nehodnoťme tady, jak..! Jediná stinná stránka věci byly červený, neuvěřitelně kousavý elasťáky, který jsem musel mít celou druhou polovinu představení na nohou. O vizuálním dojmu nemluvě.  

Nicméně dbaje svého předsevzetí jsem se s Dostavníkem po sezoně rozloučil. Ne však na dlouho. Po dalších dvou sezónách se mi Ivoš ozval znovu. „Co takhle Noc na Karlštejně?“ povídá mi. A já, dnes už ani nevím proč, jsem kývl. Pak i přesto, že jsem jako kostým vyfasoval zase elasťáky, ve kterých jsem ovšem tentokrát trpěl představení celé, přesto, že mne porotce pan Závodský na přehlídce v Kojetíně ocejchoval titulem „mongoloidní zjev“ (odpustil jsem mu, neboť doufám, že se mu pletou slova „mongolský“ a „mongoloidní“), přes to všechno už jsem u Dostavníku zůstal. Začalo mě to bavit. A musím dát za pravdu i Dašce Stokláskové, ač jsme k sobě úplně nenašli cestu, která mi hned na první zkoušce řekla: „Jak jsi jednou cinklej divadlem, tak je to na celý život.“

Zdeněk Hilbert propadl Dostavníku (až na Hronov)

No a je to tak, asi jsem tomu propadl. Nejenom že hraju a zpívám (možná víc zpívám), ale chtěl jsem si zkusit i nějakou hudbu. Vždyť já se pořád víc cítím být muzikant než herec (hehe, a ještě k tomu milovník!). Hrozně mě tehdy chytili Blackmore’s Night. Krása a síla středověku, jen kytary, tamburinky a spousta energie. Stejně jsem v minulém životě musel být nějaký středověký hrdina. Nebo alespoň poddaný… Inspirovalo mě to a napsal jsem hudbu pro našeho Robina Hooda. Bohužel jsem nenašel vhodný text, tak jsem si musel napsat i scénář. Tak hluboko jsem se propadl! I když se ta hra nijak přehlídkově neujala, měl jsem z toho dobrý pocit. A myslím, pokud se dobře pamatuji, že se u toho všichni náramně bavili.

Potom přišla hudba pro Mauglího, ta už byla o mnoho divadelnější. Pouze perkuse (a s nimi výtečný Radek Hrůza), jinak žádné hudební nástroje nebo podkresy. Jen hlasy herců.  Nechci se příliš chlubit, ale představení se líbilo a dostalo se až na Jiráskův Hronov, tak snad jsem taky trochu přispěl. A to vás přece jen nakopne. Pak už to se mnou jelo z kopce a propadal jsem divadlu Dostavník čím dál víc. Další sezony a další role, další hudba. Pro jinak čistou konverzačku ve stylu hudebního doprovodu Chaplinových grotesek, pak zase ve spolupráci s Vladimírem Čechem pro změnu velkého Franka Sinatru i s texty písní pro našich pět děvčat v rolích prostitutek. 

Kam tohle může dojít?

Vezměte to tak – jsem muzikant, co víc – rocker. Už jsem do divadla udělal středověkou hudbu, grotesku i Sinatru, zpíval jsem kde co všechno – jenom té rockové muzice jsem se vyhýbal. A to je zatraceně velká výzva. Nepoučen z předchozích nezdarů a z krizového vývoje jsem se vrhl do další sezony s novou autorskou hrou. Naštěstí jsem našel pochopení u paní režisérky, u Ivoše i u členů Dostavníku a nazkoušeli jsme rockového Odyssea. Potom symfonickou Maškarádu na motivy fantasy románu Terryho Pratchetta. Potom kombinaci symfonie a rocku v pekelné inscenaci INFERNO aneb konec legrace na motivy Dantova Pekla. Tu jsem musel i režírovat, pro nedostatek kandidátů na tuto pozici. Čili vlastně taky proti své vůli.

Dostavník forever!

Nevím, jestli u divadla vydržím, jak říkala Daška, „nadosmrti“, ale jisté je to, že „cinklej“ už jsem pořádně. Pro tuto chvíli jsem v tom až po uši. Propadl jsem Dostavníku tak, že už nebude snadný z něho vystoupit. Člověk se prostě mění. Po rozpačitých začátcích, kdy jsem sám sebe přesvědčoval, že divadlo vlastně ani dělat nechci, se těším na každou novou sezónu a doufám, že mne režisér/ka a ostatní budou chtít.  

Kdo je Zdeněk Hilbert?

Zdeněk Hilbert je ve svém divadelním životě herec, autor, autor hudby, režisér a od 2014 principál Divadla Dostavník Přerov. Je také spoluorganizátorem přehlídky Dostavníčko s divadlem. Ve svém soukromém životě je profesí projektový manažer: „recording, mixing and mastering engineer“, grafik a marketingový specialista. Co vše má Zdeněk Hilbert divadelního na svých bedrech, se můžete dočíst v jeho profilu na Databázi českého amatérského divadla. Stejně tak jako o jeho domácím amatérském spolku Divadlo Dostavník či právě probíhající letní přehlídce Dostavníčko s divadlem Přerov.

Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…:

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!