Desatera

Režijní desatero Štěpána Gajdoše

Tématem v pořadí čtrnáctého desatera je režie pohledem Štěpána Gajdoše. V rubrice DESATER pro vás oslovujeme osobnosti, které mohou, z pozice své odbornosti, sestavit deset bodů – pravidel k rozličným aspektům divadla. Jejich rady zaměřené zcela prakticky, vám, jak doufáme, poslouží jako inspirační zdroje.

Bez něj to prostě nejde. A pokud chci tvořit autorskou inscenaci, už vůbec ne. Důležité pro mě ale je uvědomění, že téma nemusí vždy nutně znamenat obrovskou myšlenku a chtít obsáhnout komplexně celou problematiku. Mám radši, když divadlo bere jednoduché, třeba i banální téma, a to se variuje, prohlubuje a tím nabírá rozměru. Vtáhne mě dovnitř. Nemám rád divadlo, které mi předkládá odpovědi, ale mám rád, když pokládá otázky. Nebo ještě líp: mám rád, když mě divadlo donutí položit si otázku.

Aby se téma k divákům dostalo, je třeba mu najít správné komunikační prostředky. Koncept (nebo také inscenační klíč) mi pomáhá ohledávat jazyk inscenace a vytyčit mantinely, ve kterých se budu během práce na inscenaci pohybovat. Není to omezení – právě naopak, čím pevnější je koncept, tím svobodnější v něm mohu být.

Strašně bych si přál, aby se už na věky věků zrušila ta představa, že režisér nebo režisérka musí po všech křičet „v dobré víře“ ze všech dostat ten nejlepší výkon. Myslím, že režijní práce spočívá ve vytváření prostředí, ve kterém je možné bezpečně a svobodně tvořit.

Naslouchej lidem; naslouchej inscenaci; naslouchej tématu; naslouchej podnětům. Buď ve střehu.

Ta je tak nějak klíčová celý život nejen u tvorby inscenace.

Tohle asi zní jako největší klišé na světě, ale chybami se člověk učí. Dovolit si chybovat navíc umožní nebát se vystupovat z komfortní zóny, zajetých vzorců a hledat nové cesty. Je to risk a nemusí to vždycky vyjít, ale stojí to za to.

Tohle mi musel říct až jeden z mých pedagogů na DAMU. Do té doby jsem žil v přesvědčení, že jako režisér musím vědět všechno (nebo se alespoň tvářit, že to tak je) a být perfektně připravený na všechny potenciální situace a krize. Dovolit si říct na zkoušce „nevím“ je strašlivě osvobozující.

Velmi často je součástí vzniku inscenace také škrtání a vyhazování nápadů, u kterých se zjistí, že do inscenace prostě nepatří. To někdy bolí, ale je to tak. Pomůže to.

Pracovat s vlastním egem je těžké. Během procesu je třeba si stále uvědomovat, že režie není o prosazování vlastní pravdy či obhajování hierarchie. Všichni společně pracujeme na projektu, který chceme udělat nejlépe jak dovedeme. To vyžaduje pokoru ke kolegům, k tématu, k inscenaci i k divákovi.

I když divadelní provoz ne vždy umožňuje zásahy do inscenace po její premiéře, je důležité nevnímat tvar jako hotový, zatavený. Rád se chodím dívat na reprízy svých inscenací, protože teprve s diváky se ověřuje, co funguje a co ne.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Desatera na portálu Divadelník.cz přibývají postupně (byť nepravidelně). K některým tématům se nejspíše budeme vracet i vícekrát. To proto, abychom vám nabídli vícero úhlů pohledu různých odborníků na jednotlivé aspekty divadelní tvorby.

Dosud publikovaná Desatera:

Desatero imaginární pantomimy Lukáše Šimona
Propagační desatero Tomáše Čivrného
Odměnový crowdfunding – desatero Koralíny Baňkové
Vypravěčské desatero (storytelling) Martina Haka
Desatero písňových textů Jana Duchka
Desatero improvizace Filipa Kardy
Režijní desatero Adama Doležala
Scénografické desatero Petra Kolínského
Herecké desatero Jana Kašky
Licenční desatero Michala Zahálky
Světelné desatero Pavla Hurycha
Loutkářské desatero podle Tomáše Běhala
Kostýmní desatero Miroslava Krále