Divadlo SoLITEAter vrací na prkna Ulovce se Svou vlastní ženou

25 října, 2022 Vendula Melíšková

Po 10 letech divadlo SoLITEAter vrací na repertoár svoji úspěšnou inscenaci, monodrama amerického autora Douga Wrighta, “Svou vlastní ženou”. Obnovená premiéra se uskuteční v Divadle Kampa v pondělí 7. listopadu 2022. Nechte se na ni pozvat v rozhovoru s hercem, režisérem a principálem divadla SoLITEAter, Liborem Ulovcem.

Autor: Vendula Melíšková

Svou vlastní ženou – synopse

Text „I Am My Own Wife“ od Douga Wrighta přeložil Adam Novák. Skutečný životní příběh nejznámějšího berlínského transvestity Lothara Berfelde, který jako Charlotte von Mahlsdorf dokázal v ženských šatech přežít represe totalitních režimů a vyšlapat si cestičku nacismem a komunismem… Drama oceněné Pulitzerovou cenou 2004. (Více viz zdroj: Ulovec Webnode)

Libore, kdy a jak se k tobě původně vůbec dostal text monodramatu Douga Wrighta?

LU: Tuto genezi částečně popisuji v povídání o svých začátcích. (Pozn. red.: Jak s divadlem začínal Libor Ulovec.) Jako dlouholetý komediální herec v amatérském seskupení Pibimpap-Rizoto [nesklonn.] jsem v takřka 40 letech pocítil naléhavou potřebu a touhu vykročit přes práh své dosavadní divácké základny a opustit komfortní zónu svého tehdejšího herectví a působení. A protože jsem neměl nikoho k sobě, logicky jsem se obrátil k monodramatu. Požádal jsem DILIA o zaslání dobrých dvaceti rozmanitých textů pro jednoho herce mého věku a četl jsem a četl. Nakonec mi v sítu zůstaly tři hry, ze kterých jsem se přiklonil právě ke Svou vlastní ženou. Přišlo mi to herecky lákavé a tematicky nejnosnější, i když jsem se obával inscenačních obtíží a nástrah. Vrhl jsem se do toho takříkajíc po hlavě a dobře jsem udělal. Kdybych si tenkrát připustil to, co vím dnes, asi bych vůbec nesebral odvahu se do této hry pustit.

Kdybych si tenkrát připustil to, co vím dnes, asi bych vůbec nesebral odvahu se do této hry pustit.“ (LU)

Znovu Svou vlastní ženou…

A proč ses rozhodl k obnovené premiéře nyní – po deseti letech? (Předesílám, že tvé rozhodnutí padlo ještě před bratislavským útokem 12. října 2022, které je s hlavní postavou hry poměrně tematicky spojené…)

LU: Mé rozhodnutí padlo někdy na jaře, ale před tím jsem si už asi rok s tou myšlenkou pohrával. Důvodů, které mne k tomu přivedly, bylo víc. Zejména skutečnost, že poslední dva-tři roky se věnuji převážně režii (Gedeonův uzel, Přisámbůh a Sonáta pro lžíci), ačkoliv se bytostně považuji především za amatérského činoherce. Také se mi pořád nepodařilo najít pro sebe přesvědčivý text a inscenační tým (režii), i když mohu prozradit, že se již blýsklo. A v neposlední řadě – dorostla nová generace diváků a do mé bubliny přibylo mnoho nových přátel, kteří Svou vlastní ženou neviděli, a já jsem přesvědčený, že to je hra, která by se měla uvádět. Škoda, že kromě Divadla Letí po ní dosud nesáhlo žádné profesionální divadlo. Tak to zde musí suplovat amatér.

Proč myslíš, že tomu tak je?

UL: Vůbec netuším. A to se tento text, který mj. přeložil Adam Novák, významný divadelní dramaturg a producent, dostal do Česka pro zamýšlené uvedení v Divadle na Vinohradech.

/Pražské Divadlo Letí uvedlo inscenaci Svou vlastní ženou, v režii Janka Růžičky, v české premiéře v listopadu 2007./

Jirka, Jaromír a Marcelka – Inscenační tým

Kdo se všechno nyní podílí na obnovené premiéře? Jsou to titíž spoludivadelníci jako při původním uvedení v říjnu v roce 2008 nebo se tvůj tým nějak zásadně pozměnil?

LU: Původní inscenační tým vznikl víceméně na koleni. Zprvu se mnou spolupracovali dva kamarádi ze souboru Pibimpap-Rizoto [nesklonn.], Jana Hradecká a Jakub Vyplel, kteří mi pomohli inscenaci herecky a scénograficky postavit, neměli jsme však technika, který by ji odsvítil a odzvučil. V tomto ohledu jsme se museli vždy spolehnout na personál v divadle, kde jsem zrovna hrál, případně nám vypomohl Jakubův kamarád Michal Wolf. Shodou náhod jsem měl možnost po nějakou dobu hrát v A-Studiu Rubín, kde se mne ujal tamější technik David Oupor, a s jeho laskavou podporou jsem pak absolvoval Divadelní Děčín a částečně i Jiráskův Hronov.

Velký zlom nastal při mém hostování v Libochovicích v rámci každoročního Libochovického divadelního léta. Tam jsem se seznámil s organizátorem festivalu Jaromírem Tlustým, jeho ženou Marcelou a Jirkou Dědourkem, technikem a hercem libochovického souboru. S nimi, díky jejich laskavé ochotě a podpoře, jsem pak realizoval většinu dalších uvedení této inscenace, a navíc se podíleli – s výjimkou Pochyb – i na provedení mých dalších her (Jirka navíc herecky zazářil v Léčiteli). Takže i tato obnovená premiéra se uskuteční pod jejich taktovkou a s jejich pomocí – Jirka světla, Jaromír zvuk a Marcelka, ta chlapce pěkně zorganizuje a mne nalíčí. Pro mne je to nesmírná pomoc a úleva, protože se před představením mohu v klidu soustředit jen na sebe. Vím, že jenom díky nim bude skvěle postavená scéna, rekvizity na svých místech, technika funkční a „já budu slušet v ženských šatech“.

Krabice na klobouky, queer „Berlin von Hinten“, fonograf a perly… – Výprava

Dochovalo se něco z původní výpravy?

LU: Většina, teď si to zrovna pořádám. Sice mi ve sklepě shnila krabice na klobouky (ale nová už čeká v Radotíně, kterou mi vyrobila Vlasta Pilařová), rozbil se starý váleček na nudle (nový starý jsem pořídil přes Sbazar) a popraskaly některé šelakové desky. Jinak je ale vše v dobrém, nebo alespoň obnovitelném stavu, za což jsem rád.

Na některé rekvizity jsem totiž opravdu pyšný. Na příklad na autentického knižního queer průvodce Západním Berlínem 80. let „Berlin von hinten“ nebo na skutečný fonograf. Jo, a budu mít nový perlový náhrdelník, který mi při příležitosti obnovené premiéry navlékala dcera Emma.

U inscenace z roku 2008 stojí „režie Divadlo SoLITEAter”. Co přesně to znamená?

LU: Trochu jsem se toho dotknul výše. Tato inscenace nemá režii v pravém smyslu slova. Celé to vznikalo tak, že já jsem vymyslel rozvržení scény a pak, vždycky po večerech, se naučil nějaký kus hry (obraz, scénu), který jsem Janě a Jakubovi přehrál, a oni mě pak z pozice vnějších očí dolaďovali, zpřesňovali a vedli. Trochu nás svazovala skutečnost, že Svou vlastní ženou není žádná plnokrevná činohra. Text z větší části vychází ze stylu storytellingu, který je v Americe dost oblíbený.

Hlavní postava Charlotte von Mahlsdorf často jen popisuje nějaké dění stylem „já šla tam a tam, a tam jsem viděla to a to nebo tam byl ten či onen a on/a řekl/a to a to“, takže jsme to museli i víc zdivadelnit. S našimi v té době ne příliš velkými divadelně-teoretickými zkušenostmi jsme pracovali stylem pokus-omyl a nakonec zůstalo to, co nám všem z našeho diváckého pohledu připadalo nejlepší. Dodnes zachovávám 90-95 % toho, jak jsme inscenaci tenkrát vybudovali. Sice jsem pak v průběhu ohrávání některé věci upravoval nebo dotahoval, ale šlo skutečně pouze o jednotlivosti. Celek zůstal zachovaný.

Hudební složka

Dočetla jsem se na vašem webu, že často do svých inscenací děláš sám hudbu a rád zpíváš. Je tomu tak i u Svou vlastní ženou?

LU: Hudbu do inscenací si vybírám sám, to je pravda, ale nepíšu ji. Na to nemám. Pár mnou ohudebněných písní se sice objevuje v hudebních komediích Divadla Pibimpap-Rizoto [nesklonn.], z nichž největší popularitu dosáhla inscenace Krevní destičky, kterou opakovaně vracíme na divadelní pódia, nejsem však žádný hudebník, natož skladatel. Ale zpívám rád, což je ostatně v Krevních destičkách znát. Ne tak ve Svou vlastní ženou, zde si jen na určitých místech pobrukuji nápěv písně Mit Hundert Gitarren od Rudiho Schurickeho, jehož původní nahrávka dostane prostor hned po přestávce na začátku druhého dějství.

…mojí největší obavou bylo, aby mi z celé kreace nevylezl Milan Šteindler z Alles Gute.“ LU

36 postav jako trik na diváky?!!

Zatímco inscenační tým je poměrně nepočetný, dorovnává to hra naopak extrémním počtem postav. Dle výčtu na vaší stránce ke hře jich je 36. Není to číslo na monodrama poněkud vysoké? Jde je všechny usledovat?

LU: Počet postav je trochu trik na diváky. Dobře to vypadá v programu. Ve skutečnosti některé z nich řeknou v celém představení jen jednu větu, některé mají víc řádek, ale skutečně nosných postav je jenom pár. Samozřejmě hlavní figura Charlotte von Mahlsdorf, dále hybatel příběhu Doug Wright (ano – sám pan dramatik), jeho kamarád, novinář John Marks, a ve druhé půlce Alfred Kirschner, Charlottin partner a kolega antikvář. V tomto ohledu to, myslím, je usledovatelné dobře, i když celou dobu (až na jednu výjimku) hraji ve stejném kostýmu. Inscenační klíč předáváme divákům hned z kraje představení, navíc se snažím o jasnou charakteristiku postav (gesta, styl mluvy, držení těla), v orientaci také pomáhají světla, světelné změny, a někde to usnadňuje samo Charlottino uvádění jednotlivých situací ve smyslu: „A najednou tam vešla moje teta a řekla“. A najednou se stane ze Charlotte její teta a řekne: „Tři!“.

Reálný základ protagonist(k)y

Předpokládám, že nejvíce tě tedy baví hrát právě hlavní postavu: Charlotte Von Mahlsdorf, která je inspirovaná skutečně žijící osobou: nejznámějším východoberlínským transvestitou stejného přízviska. Původním jménem Lothar Berfelde (18.3.1928-30.4.2002). Co tě na ní/něm baví hrát nejvíc?

LU: Správně chytit postavu Charlotte je bezesporu největší výzva celé inscenace. Autor jí předepisuje dikci přibarvenou homosexuální orientací a navíc s německým přízvukem. Z tohoto pohledu mojí největší obavou bylo, aby mi z celé kreace nevylezl Milan Šteindler z Alles Gute. Navíc, v době vyprávění jde o dámu v letech, což bylo třeba herecky zohlednit, stejně jako to, že v různých etapách života – mezi kterými se v inscenaci dost skáče – byla různého věku, přičemž s jejím nejmladším já, Lotharem Berfelde, se seznamujeme v jeho/jejích šestnácti. Měla by být divákům od počátku sympatická nebo přitažlivá, aby vůbec měli zájem sledovat její životní osudy, a také dostatečně autentická a věrohodná, aby jí diváci věřili a spolu s ní její příběh skutečně prožili. Je toho docela dost na jednoho amatéra, nicht Wahr? A to mne na tom baví.

LGBTQ

Jak moc jsi pronikl do tématu transgenderu? Dělal sis vlastní průzkum při přípravě na roli v roce 2008? A máš pocit, že díky hře o tom teď víš víc?

LU: V prvé řadě musím uvést, že Charlotte von Mahlsdorf nebyla transgender v dnešním slova smyslu. Byla transvestitním homosexuálem, která sice žila a oblékala se jako žena, nicméně po změně pohlaví nijak netoužila. Z hlediska svého biologického genderu se neidentifikovala jako žena, pouze tak vystupovala. A k tvé otázce – ano, dělal jsem si vlastní průzkum, četl jsem knihy, navštěvoval travesti show i mluvil s lidmi, kteří se jako Charlotte cítí. Pokud chce člověk o něčem/o někom hrát, k něčemu se vyjadřovat, a má to být pravdivé, pak o tom musí hodně vědět. Metaforicky řečeno, komicky nešikovný klaun na koni musí být nejlepší jezdec.

A já jsem se skutečně dozvěděl hodně nových věcí, vždyť jde o oblast, o které se ještě před deseti lety ve veřejném prostoru mlčelo nebo jen cudně naznačovalo. Na druhou stranu je zajímavé sledovat, jak se v posledních letech společenská situace mění. Mám za to, že dospěla generace, která už prostě nechce nebo nepotřebuje mlčet, která chce být tolerantní a otevřená. A to je, myslím, správně.

Charlotte, Luise, Doug a Ziggy…

Máš některé z těch dalších 35 postav radši než jiné? Nebo naopak máš některé, které nesnášíš?

LU: Miluju všechny. Vedle Charlotte, se kterou bylo nezbytné se sžít, mi je blízká zvlášť Tante Luise, Charlottina lesbická teta, která jako první Lotharovu jinakost přijala, a také samotný autor Doug Wright. To, jak v inscenaci vykresluje svoji snahu udělat ze Charlotte neohroženou hrdinku srdnatě bojující za právo na jinakost a jak se mu tato snaha bortí pod rukama, mi připadá až dojemné. A na druhém pólu stojí například Ziggy Fluss, kterému předobrazem byl populární herec a moderátor Thomas Gottschalk, jehož bulvární, povrchní vedení televizní show stojí v přímém kontrastu k hrůzám, o kterých Charlotte vypráví.

V nové verzi, zachováte stejný počet? Nebo plánujete nějaké redukce? Můžete vůbec text v tomto směru upravovat?

LU: Text nijak upravovat nebudu, i když jsem to zkoušel. Mám ho tak zažraný v paměti, že by mne jakékoliv redukce či změny jen pletly. Vlastně – aktuálně jsem jednu postavu vyškrtl, a to s celou scénou, ve které se vyskytuje. Její podivné trčení a překážení v rytmu hry mi vadilo už od počátku, ale až teď jsem se odvážil. Jde však jen o pár řádek.

Ocenění původní inscenace SoLITEAteru z roku 2008

Která z ocenění tehdy tě nejvíce “zahřála” u srdce? A která tě nejvíc překvapila? Jen pro připomenutí: Inscenace byla několikrát oceněna za herecké výkony, za scénu, za režii, za inscenaci jako celek, získala několik diváckých cen a nominaci na JH 2009.

LU: Zahřála mne všechna, vždyť to bylo poprvé, co jsem takhle široce veřejně vystupoval. Na každou jednotlivou cenu jsem náležitě pyšný. A také na každou pochvalu. Vážím si třeba toho, co řekl Láďa Valeš na Libochovickém létě: „Letošní ročník si budeme pamatovat jako ročník, kde hrál pan Ulovec Svou vlastní ženou“. A to jsem tenkrát vůbec netušil, kdo to Láďa je a jak velkou a respektovanou osobností je v amatérském divadle. A nebo divácké reflexe v Hronovském Zpravodaji. Nic pěknějšího od naprosto cizích lidí jsem o sobě do té doby nečetl.

Na druhou stranu si dodnes uvědomuji, jaký byla – a jsou – všechna ta ocenění závazek a do jisté míry zátěž. Každou moji další inscenaci znalí diváci se Svou vlastní ženou poměřují a musím kriticky přiznat: nasadil jsem si tím laťku nesmírně vysoko a dosud se mi ji nepodařilo překonat. Ale nepodlézám ji nijak potupně. Zatím jsem však vždy pod ní prošel s hrdostí a vztyčenou hlavou.

Práva, pronájmy – peníze…

Na to kolik úspěchů jste posbírali, jste „Svou vlastní ženou“ ale nehráli moc dlouho (premiéra 23.10.2008 – derniéra 17.12.2009). Čím to?

LU: Peníze. Snad nebudu impertinentní, pokud prozradím, že inscenační práva jsou nesmírně drahá, jedno představení vychází na cca 150 USD (3.500 – 4.000 Kč), k tomu pronájem sálu (v Praze cca 5-10.000 Kč na večer), doprava, pronájem kulis, tisk programů… Mně nevadí, pokud musím do svého koníčka investovat vlastní prostředky, aniž by se ti vrátily, to k tomu jednoduše patří a člověk s tím počítá. Ale v jednu chvíli jsem se dostal na ekonomický strop a musel jsem se posunout dál, už jsem začínal chystat Pochyby a Léčitele. Musím však podotknout, že jsem Svou vlastní ženou hrál několikrát i po té oficiální derniéře, a to asi až do roku 2012, takže to dosud je má nejvíce reprízovaná inscenace. Letos jsem si práva předplatil na jeden rok (od listopadu 2022 do listopadu 2023), a byl to výdaj jako hrom.

Nové štace a přehlídky od listopadu 2022 do listopadu 2023

Máš v plánu se zúčastnit podobné šňůry přehlídek jako s původní inscenací? Během roku 2009 (a už koncem 2008) jsi postupně zazářil na přehlídkách: Karlínské jeviště, POPAD, Chudé divadlo, Libochovické divadelní léto, Divadelní Děčín, Jiráskův Hronov, Klášterecké divadelní žně…

LU: Zapomněla jsi festival Na Prknech veverskobitýšského souboru Prkno, kde jsem ale nebyl oceněn, protože mi po všech předchozích oceněních přišlo, jako bych si tam přišel zahrát o další obdiv, a tak jsem se předem jakýchkoliv ocenění zřekl. Hrál jsem jen jako host. Jinak ano, rád bych na tuto šňůru navázal. Hraní v Divadle Kampa je nesmírně prima, je to útulné komorní divadlo, kde je z každého místa krásně vidět. Je to však přístupné pouze pro diváky z Prahy a okolí, případně pro ty, kteří si kvůli představení udělají zájezd. Rád bych však inscenaci představil i v dalších koutech republiky, takže mám v plánu oslovit pořadatele různých festivalů a přehlídek, zda by nechtěli Charlotte von Mahlsdorf na svá prkna vzít. Třeba jako inspirativní představení, jako hosta či klidně znovu do nějaké soutěže. Uvidíme.

/Přehled divadelních přehlídek na interaktivní mapě./

Dotažené nedotaženosti

Pamatuješ si nějaké připomínky, které jsi tehdy od porot dostal? Zapracoval jsi je teď po letech do inscenace?

LU: Ono to bude znít nejspíš namyšleně a arogantně, ale odezva byla taková, že v podstatě nebylo co zapracovávat. Výtky se týkaly především délky představení (dvě jednání po 60 minutách s cca 15-20 minutovou přestávkou). Ale s tím jsem nemohl nic dělat. A pak se vcelku kriticky (ale stále dostatečně zpětnovazbově) vyjádřila paní Hrdinová v recenzi z Hronova. Zmiňovala některé mé herecké nedotaženosti. Na svou obranu bych však chtěl zmínit, že jsem hrál čtyři večery po sobě v letním vedru v pozdních nočních hodinách ve žhnoucí hronovské Sokolovně, takže vytýkané nepřesnosti byly spíše daní za únavu. Nicméně jsem si její postřehy vzal k srdci a dával jsem si pak na to při dalších uváděních pozor.

O 10 let dospělejší, o 10 let moudřejší

Od roku 2012 uteklo hodně “divadelní vody”. Zdá se, že jsi se během těch 10 let ponořil mnohem hlouběji do amatérského divadelního rybníčku. Máš “nakoukáno”, prošel jsi mnoha diskusemi, dalšími inscenacemi… Myslíš, že nabité zkušenosti a časový odstup nějak ovlivní původní vyznění? Přinese něco nového? Zkrátka: čím předpokládáš, že se obnovená inscenace bude lišit od té původní?

LU: Divadelně zůstává inscenace stále stejná. Zapracoval jsem nějaké nové drobnosti, ale stále jde o stejný koncept, stejný princip, jako před lety. Nové to bude především v tom, že jsem o 10 let starší. O 10 let aktivního divadelnictví zkušenější. A o 10 let společensky vyzrálejší člověk. To může mít vliv na mé tvarování postav i posunout původní význam inscenace. Budu hrát i pro nově vzešlou generaci diváků, která si bude inscenaci vykládat po svém a najde si v ní svá témata. Neuvažuji tedy o žádných inovacích, ale z podstaty to nové zážitky musí přinést.

Sběratelská vášeň

Charlotte von Mahlsdorf byla vášnivou sběratelkou všeho z období Gründerzeit. Založila a vede své muzeum. Také něco sbíráš?

LU: To je přesné – byla sběratelkou všeho té doby. Zpaměti cituji přímo z textu hry: „petrolejové lampy, gramofony, desky, krabičky od sirek, telefony, kalamáře, hudební automaty, psací stoly, obrazy, kredence a samozřejmě hodiny.“ Neméně tak její přítel, Alfred Kirschner. Když Charlotte navštívila jeho separé, byla u vytržení: „A tam byly všude desky. Celé regály. Měl desky s Caruso, komiky, Tanzorchester, jazz i opera. Měl tam polyfony, gramofony, fonografy, hrací strojky, harmonia, pianoly, Spieldosen, orchestriony, echofony, varhany, Victroly, Edisony Standard, amberoly, papírové válce, kolovrátky i flašinety. Také hodiny. Nástěnné, krbové, pendlovky, hodiny se závažím od Lenzkirch a od Gustava Beckera, kukačky, budíky, chronometry a kapesní hodinky. Dokonce i středověké brnění.“ Já sám sbírám dětské knihy, překladové básnické antologie a sbírky, nahrávky skladeb českých skladatelů 20. století, staré dětské diafilmy a pexesa všeho druhu. A mám všeho také „celé regály“.

A zahraje si s tebou něco z tvé sbírky?

LU: Žel, nic z ní.

Dvě hodinová jednání s přestávkou

Původní inscenace měla 140 min včetně přestávky. Zachováte tuto délku?

LU: Ano, v tom se nic nemění. Jenom připomínám – pro ty, které délka může děsit, že se jedná o dvě hodinová jednání oddělená asi dvacetiminutovou přestávkou. Ta je nezbytná, protože jednak se diváci potřebují občerstvit a odskočit si, ale musí i se svým doprovodem probrat, co viděli a co je ještě čeká.

Toužíte-li po dalších informacích k inscenaci včetně všech recenzí, mrkněte sem na Liborův web.