Deník přehlídkového zelenáče I: Divadelní Piknik ve Volyni

Jak zprostředkovat atmosféru divadelní přehlídky i těm, kteří na ni nebyli? Deníčkem! Otázka je, koho oslovit? Ideálně nováčka, který má čerstvé oči, a který by byl ochotný psát… Oslovili jsme tedy pro vás ,,řadového divadelníka“ a zároveň letošního ,,festivalového nováčka“ – Davida Skrbka. (O jeho cestě k amatérskému divadlu si můžete přečíst v příspěvku Jak s divadlem začínal David Skrbek). Ten se zavázal sepsat dokonce deníky tři. V tomto příspěvku se vám pokusí zprostředkovat, jak se poprvé potkal s celostátní přehlídkou činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Volyně 2023.

Upozornění: David nemá ambici přinášet hluboké informace o divadelní vědě či fundovanou kritiku divadelních inscenací z programu Divadelního Pikniku Volyně 2023. Pakliže toužíte po recenzích, využijte vložených linků odkazujících na Zpravodaje DPV.

Ztracen mezi pojmy, hledám nové dojmy

Jistě se nejeden nováček, který se ocitá v prostředí amatérského divadla, nestačí divit, kolik tajných šifer toto prostředí nabízí. Jen jsem se mezi divadelníky před pár lety vetřel, hned mě brali jako zasvěcence sobě rovného a mluvili na mě v jinotajích, které mi nedávaly smysl: NIPOS, ADA, SČDO, SMAD, FEMAD – ha! FEMAD! Záchrana! Jelikož je mojí domácí scénou DS Jiří Poděbrady, alespoň tato zkratka mi byla jasná. Naštěstí jsem tedy u jednoho tématu mohl působit sebejistě a dělat, že jsem jedním z oněch vědoucích zasvěcenců. FEMAD, jasně, Salón odmítnutých, pojďme se bavit! No jo, ale s tím jedním tématem si ani sebelepší diskutér více než pár setkání nevystačí…

Tak jsem se musel pustit do vod pro mne neznámých. Jelikož však mnozí amatérští divadelníci kolem mne často zmiňovali v různých kontextech také pojmy ,,Hronov“, ,,Volyně“ ,,Šumperk“, rozhodl jsem se jít cestou geografie. Doslova!
S trochou píle a zkušeností v práci s mapou každému brzy dojde, že v tomto případě nejde totiž o zkratky, ale o údaje čistě zeměpisné, tudíž dohledatelné tak, aniž bych mezi svými druhy budil rozpaky a ztrácel kredit kvůli své nevědomosti. Ostatní zkratky jsem odložil „na později“ a jal se hledat alespoň vše potřebné pod těmito místopisnými hesly.

(Kdo si chce zkratky procvičit hned, nemusí na nic čekat a prověřit své znalosti v Divadelníkově Kahoot! – Zkratky.)

Zjistil jsem, že se nejedná jen o města zajímavá, ale hlavně, že se jedná o rozšířenou metonymii amatérských divadelníků, kteří názvy měst často označují důležité divadelní přehlídky a dílny, které, jak jsem pochopil, stojí za bližší průzkum.

A tak se tedy začal odvíjet můj dobrodružný příběh.

Babička, brácha, pes i tchyně – na Piknik spěchá do Volyně

Jsem milovník divadla, ale jsem také milovníkem jídla. A tak jsem si řekl, že Piknik ve Volyni se letos nemůže konat beze mě. Tedy, on by se samozřejmě beze mě konal, ale já bych byl ochuzen o kulturně společenský (a jistě i gastronomický) zážitek. A navíc začátek Pikniku byl termínově ze zmíněných třech festivalů nejblíže. Takže rozhodnutí padlo vcelku rychle. Vzhůru na Piknik. Jenže…

Jako by těch rozhodnutí nebylo málo, brzy vyvstala otázka, zda se chci Volyně účastnit pouze jako divák nebo dopolední čas na spánek a případnou návštěvu tamnější historické plovárny využívat zodpovědněji. Tedy, jestli se na místo spánku a macerování se v říční vodě nechci raději věnovat i vzdělávání a osobnímu rozvoji… Prošel jsem si tedy nabídku vypsaných seminářů a volba byla jasná: Jevištní řeč s Evou Spoustovou.

K amatérskému divadlu jsem se dostal přes vystupování se šermem (dá se říci skrze divadlo pouliční), kde jsem si vždy zakládal na tom, že hlasem obsáhnu i značně otevřený prostor bez použití techniky. Sázel jsem na svůj silný hlas díky prostorným rezonačním dutinám a přitom podceňoval správnou techniku. A to se mi právě letos značně vymstilo. Po několika hlasově značně náročných akcích krátce za sebou, včetně moderování, jsem neměl dostatečný čas na regeneraci a hlasový klid a o hlas jsem úplně přišel (z čehož měla radost snad jen má přítelkyně, protože se konečně také jednou dostala ke slovu…).

Proto jsem neváhal a hned jsem se zapsal na seminář k Evě. Prostě jsem se rozhodl přestat ubližovat svým hlasivkám a konečně se pověnovat technice a hlasové hygieně. Svou první festivalovou dovolenou tedy využiji beze zbytku na maximum a stane se ze mě rovnou i seminarista.

Nejenže uvidím spoustu zajímavých představení, která mě mohou inspirovat, ale navíc se ještě třeba naučím správně používat hlas a dech…

Koho by to napadlo, vše do sebe zapadlo…

Vyplnit online přihlášku zabralo jen chvilku. Pak počkat na další instrukce od tajemné paní S., odeslat platbu a… už se jen těšit na datum, kdy budu moci zvolat ,,Vzhůru na PIKNIK!“ (tedy ve skutečnosti z pohledu mého bydliště v Poděbradech spíše geograficky dolů, ale ,,Vzhůru!“ je mnohem údernější. Tak tedy ,,Vzhůru dolů na Piknik!“

Můj milý deníčku, snad nedělám chybičku…

A je to tu. Konec června. Čas odjezdu. Čas, kdy se ze mě stane skutečný divadelní zasvěcenec „volyňského stupně“. A čas, kdy budu moci pohlédnout nejen do tváře paní Evě, ale také všem, kteří se svými inscenacemi byli natolik úspěšní, že je poroty různých krajských přehlídek poslaly za odměnu, (věřím, že jistě ne za trest, ačkoli… no, nebudeme předbíhat), aby se mohli utkat jako sobě rovní o postup na Hronov. 

Takže sbalit kartáček, ručník, plecháček, ananas (doma by shnil), ponožky, trenky, pero, blok na seminář a tvarohový koláček na cestu, odehrát ještě v sobotu s DS Vojan Libice nad Cidlinou představení A do pyžam!… a vyrazit.

Jako osamělý noční jezdec se řítím (samozřejmě, že předpisově, letos už „mám“ dva body…) opuštěnou půlnoční krajinou. Pruhy na silnici se míhají a stejně tak i moje myšlenky. Jaké to asi bude? Kolik tam může být lidí? Co inscenace? Co když mezi divadelníky, kteří nejen hrají, ale mají zmáknutou i teorii kolem divadla, budu trčet jako bodlák mezi… no, prostě mezi nějakými vzdělanými rostlinami? (Sakra, botanika vážně není moje silná stránka.) Co když se při diskusi s porotou třeba ztrapním a všichni budou vědět, že tomu nerozumím?

Cestou temnou nocí, jsem v měsíční moci

S houstnoucími myšlenkami houstla i noc kolem, než se mezi mraky objevil měsíc, který mi na mé pochyby řekl: ,,A není právě vlastní zkušenost nejlepší učitel?“
(Jen tak mezi námi, vím, že měsíc nemluví, ale na mě mluvil. Možná to bylo tou kávou, kterou jsem v autě ředil Red Bullem?!)
A já mu odpovídal: „Uvidíme, nic horšího, než že se budu mýlit, se stát nemůže. A omyly jsou tu přece od toho, abychom si z nich brali příklad a učili se, že jo.“ Měsíc mi notoval, že výzvám a překážkám se má člověk stavět čelem! A že nemám mít strach. A pak ještě dodal: „Ale té srnce na silnici se radši vyhni!“

Cesta uběhla velice rychle a díky Bullu a zvýšenému adrenalinu z nečekaného setkání se srnkou jsem vlastně i přes pozdní noční hodinu nebyl ospalý. Navigace mě krásně zavedla přímo před internát, který se stal mým úložištěm na následujících šest dní. Pak jen sprcha, zuby, pac a pusu a nashle ráno, Volyně! 

Ač je dneska neděle, musí se ven z postele

Úkol zněl jasně: Neignorovat budík a alespoň předstírat, že nejsem mrtvý. Ač jsem si v neděli mohl trochu přispat, stejně jsem z postele lezl jako žák základní školy prvního září. Ale největší výhoda mého ubytování byla, že bylo strategicky umístěno na kopci a mně stačilo se s pomocí gravitace skutálet na ono místo činu. 

Hned po příchodu do areálu Na Nové jsem se odebral k „recepci“. Nešla minout. Slušně jsem pozdravil a představil se. Pouze na základě úsměvu a jména mi rovněž usměvavá slečna předala „obálku“ a požádala mne o podpis. Připadal jsem si jako VIP osoba. Ha, tak až tady už o mě vědí. A ještě chtějí dokonce můj autogram! Sice jen na formulář o ubytování, ale kdo by se zabýval detaily…

Jelikož jsem byl celý nedočkavý, odběhl jsem, aniž bych se zeptal, kde probíhá můj seminář. Takže jsem se k milým slečnám po chvilce vracel znovu. Vše mi vysvětlily. No, a jelikož byl personál na registraci skutečně velice příjemný a má hlava děravá, vrátil jsem se tam toho dopoledne ještě několikrát i s dalšími dotazy. Přísahám, že pak po dobu celé přehlídky jsem je chodil už jen uctivě zdravit.

V obálce jsem nalezl i permici na všechna představení, a tak jsem se mohl bez problémů dostat rovnou na své první volyňské představení.

První várka představení 

V neděli jsem si tak po Náměstíčku užil Vůni cyklónu a schůzi Družstva Ďáblice, kterou v nočních hodinách zakončoval Macbeth. (Tedy, snad se jméno této hry může psát bez následků). Ať si každý říká, kdo chce, co chce, Macbeth je pro mě osobně jednou z nejsilnějších her. A tak jsem souboru odpustil i to, že jsem občas dívkám, kterých bylo na jevišti všude plno, nerozuměl. Družstvo Ďáblice mě zase odrovnalo svým humorem. A já vím, že než bouchnout šáňo, je větší sranda bouchnout KHáčko. Nevíte o čem je řeč? Pak se na hru podívejte – třeba na Hronově, kam postoupili.

Nebo si přečtěte volyňský Zpravodaj č. 3.

Seď Davídku v koutě, blbem nenazvou tě

Než započala první diskuse s porotou o jednotlivých představeních, říkal jsem si: „Seď Davídku v koutě, blbem nenazvou tě…“ Jenže to se lépe řekne, než udělá. Už při druhé diskusi jsem se neudržel a přispěl svým názorem do mlýna. A ejhle! Světe div se, nikdo se nesmál a ani nikdo neměl potřebu poukazovat na mou „neodbornost“. Pochopil jsem, že diskusí se člověk vážně nemá důvod bát, a že se tam nikdo za svůj pohled na danou věc nemusí stydět. Nic není „dobrý“ nebo „špatný“ názor. A nikdo vám hlavu neutrhne, ani vaše ego či důstojnost nepošlape.

Diskuse jsou skvělý nástroj jak pro diváky, aby třeba dopochopili věci, které jim během představení unikly, tak pro soubory. Protože inscenátoři jsou často ponoření do motivů postav hlouběji, než divákovi na jevišti poodhalí a mohou tak mít zkreslenou představu o tom, že všem ostatním musí být jasné, proč se to a to děje, či proč daná postava jednala právě tak, jak jednala. Nemusí. Stejně jako mužům nemusí být jasné, že když žena říká „nic“, ve skutečnosti říká „něco“.

A v diskusi mohou být tvůrci právě přímo konfrontováni s pohledem nejen lektorů, ale i „obyčejných“ diváků. S tím, zda je jim vše jasné, nebo musí nad motivy jednání složitě přemýšlet.

Proto si dovolím jednu radu divákům: ,,Nebojte se zpětné vazby, ač v souboru sedí vazby.“

První den uběhl jako voda. Spousta zdravení, seznamování, dívání, kávy, voňavých buchet a skvělých pocitů z přátelského a otevřeného prostředí plného zajímavých a inspirativních lidí (a psů).

Od pondělí do pátku, všechno bylo v pořádku

Opět po pár hodinách spánku a obligátní ranní hygieně, kdy jsem se sám sebe před zrcadlem snažil přesvědčit, že jsem skutečně člověk a nejen jeho karikatura, jsem pln očekávání vyrazil směr jazyková škola. Tam se totiž odehrávala většina letošních volyňských seminářů. Před školou, jak už to tak bývá, se ze seminaristů tvořily malé skupinky dle zaměření. Takže, když i naše sedmičlenná skupina byla za chvíli kompletní, mohlo začít první seznamování a oťukávání. Chvilku před devátou hodinou dorazila usmívající se a skvěle naladěná Eva Spoustová. Ta si nás odvedla do prvního patra do učebny a…

…začalo pět úžasných dní plných dechu, legrace, odborných rad, pohody, uvolněné atmosféry a mluvení. Každý den byl jiný, každý den jsem objevil nějaký fígl, nějakou věc o sobě, o svém těle, ale i o přátelských lidech, kteří na semináři byli se mnou.

Nebudu tady do detailů popisovat jednotlivé dny a co vše jsme s Evou dělali (za prvé jsem nepožádal o svolení a za druhé bych vás nerad okrádal o možnost osobního setkání a prožitků s ní). Jen bych shrnul, jak to za sebe vnímám já.

Pokud se divadlu věnujete a alespoň trochu ve vašich představeních mluvíte (mimové mohou přeskočit) a nechcete ubližovat svým hlasivkám ani svým divákům, vřele vám doporučuji návštěvu hlasového semináře. Je velký rozdíl, když si člověk myslí, že umí mluvit, a když mu někdo skutečně ukáže, jak na to. Sednout za volant a nastartovat auto může také téměř každý, kdo dosáhne na pedály a má klíče, ale ty následky…

Volyňská srdeční arytmie

Můj každý jednotlivý den ve Volyni by se dal ve zkratce popsat asi takto: seminář-kafe-jídlo-kafe-divadlo-kafe-divadlo-kafe-jídlo-kafe-divadlo-kafe-srdeční arytmie-spánek.

Seminář probíhal od 9 do 13 hodin. Pak přesun do areálu Na Nové, rychlý oběd a od 14 hodin už začínala první představení. Po představení probíhaly v malém sále již zmiňované rozbory. Pak honem ,,káva, vyčůrat a zabrat“ oblíbená místa v sále na další představení. Každý den, kromě neděle, kdy byla čtyři představení, proběhla představení tři a zároveň i tři rozbory s porotou. Takže za mě slušná dávka kultury, emocí, inspirace a samozřejmě kofeinu.

Pan Tichý, divadelní postava, co buchty rozdává

Nejtěžší a nejzodpovědnější úkol ze všech lidí na Pikniku měl bezesporu pan Tichý, divadelní postava. Nejen že tento roztomilý pán každé představení uváděl a ze svého proutěného košíčku vypouštěl, ale také bedlivě diváky nabádal, aby si kontrolovali svá mobilní zařízení. Aby v průběhu představení nezpůsobovala nežádoucí rozruch a nevyváděla herce, kteří by pak také mohli vyvádět, z koncentrace. Jak mi bylo za nás diváctvo stydno, když se během týdne v hledišti mobil rozezněl asi třikrát. Zklamání pana Tichého z ,,porušené dohody mezi ním a námi“, jak říkal, se nad publikem vznášelo vždy před následujícím představením…

Bál jsem se, že nás potrestá a přestane nám po představení dávat své výborné buchty: tvarohové a povidlové. (Jestli měl s sebou i nějaké jiné, o tom mi není nic známo.)

Ale nestalo se tak a pan Tichý měl po každém představení svůj košík plně naditý a srdce štědré.

Bylo nebylo…

Kromě toho, že se s námi pan Tichý dělil o buchty a organizační informace, zadal nám také soutěžní hádanku.

Ve všech představeních se objevilo jedno stejné slovní spojení. Kdo uhodl, mohl ono spojení spolu se svým jménem napsat na lísteček a soutěžit tak o piknikový koš a dvě piknikové deky. Jsem na sebe hrdý! Při posledním představení jsem i já ono ustálené spojení objevil. A to jen pro to, že se mě má drahá polovička poslední den zeptala, jestli také soutěžím a máme šanci odvézt si krom zážitků i nějakou hmotnou památku.

S hanbou jsem si uvědomil, že nejenže nesoutěžím, ale že ani neznám správnou odpověď, protože jsem na to úplně zapomněl. Ona ji samozřejmě jako ta bystřejší z našeho týmu (já mám zase větší sílu, rovnováha ve Vesmíru musí být) a členka jednoho z hrajících souborů, znala. Ale aby to bylo fér a neochudila mě o potěšení z odhalení, tak mi ji neprozradila. (Nebo, že by to byla jen další zkouška, zda jako muž obstojím?) Tak jako tak jsem za pekelného soustředění nakonec přišel na to, že slovní spojení bylo ,,Bylo nebylo“.

Kde je tolik krás, tam jinak běží čas

Během toho týdne jsem hodně seděl, jedl, málo spal, vypil velké množství kávy, hodně diskutoval a také viděl spoustu inspirativních představení. Rád bych zde zmínil alespoň pár z nich, která na mě udělala skutečný dojem a neodpustil bych si, kdybych vás na ně neupozornil.

Piknik synergie…

Svým provedením a světelnou atmosférou mě usadila inscenace Reverzních dveří Brno – Zdrhnout z Indie. Představení založené hlavně na pohybu a synergii mezi oběma herci (muž/žena) na mě zapůsobilo velmi silně, ač ve mě po jeho skončení zůstalo několik otazníků. A bylo skvělé, že nejen u mě. A tak jsme cestou na internát vášnivě debatovali o tom, co a jak asi mysleli.

Více ve Zpravodaji č. 4.

Piknik humoru…

Další věcí, na kterou bych rád upozornil, je Sex od Ochotnického spolku Žumpa Nučice. To je věc, kterou byste si neměli rozhodně nechat ujít hlavně pro skutečně neskutečnou dávku humoru a skvělé herecké výkony. Ač se hra z pera Pavla Kohouta a její postavy ve hře opírají o reálné osoby z dob českého disentu, i bez znalostí, kdo je kdo, se budete bavit nad tím, jak se herci se svými postavami mazlí a hrají si jako malí kluci na pískovišti, ač jde o věc zcela dospěláckou.

Více ve Zpravodaji č. 6.

Piknik mrazení…

Mařku od Divadla Máj Praha jsem viděl již asi třikrát a pokaždé se nechám strhnout jejím vtipným, ale zároveň tragickým osudem, který vám předkládá naprosto přirozeně a uvěřitelně hlavní hrdinka. Jde o věc, při které se nejdřív chcete smát, pak vás může mrazit. A to se někdy v horkých letních dnech může hodit, no, ne? 

Piknik překvapení…

Přiznám se, že jsem tak trochu přesaturninován, a tak jsem na Saturnina v podání DS Klas Klášterce nad Ohří šel trochu se skepsí. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem se nejen příjemně bavil, ale zároveň obdivoval některá (alespoň pro mě) neotřelá provedení. Např. hra tenisu, nebo cesta autem. Pokud budete mít možnost, i přes to, že je Saturnin notoricky známým dílem, na toto zpracování si rozhodně zajděte.

Více ve Zpravodaji č. 7.

Piknik jako voda…

Za vidění také rozhodně stojí Pan polštář od Divadla Radar/ Načerno či Balada pro banditu od DS teaTrum Velké Pavlovice. Ač jde o hry, které mají kolem dvou hodin, utekly mi jako voda a fungovaly.

Rozbory inscenací Mařka a Pan Polštár ve Zpravodaji č. 5 a Balada pro banditu ve Zpravodaji č. 8.

Míru fundovanosti poznáš podle lidskosti

Když přišel poslední rozbor a závěrečné díky odborné porotě, která mě osobně velice mile překvapila svým lidským a zároveň fundovaným přístupem k hodnocení jednotlivých kousků (v porotě zasedli Jana Slouková, Kateřina Baranowska, Vít Malota, Jaromír Hruška), zmocnil se mě onen zvláštní, melancholický pocit dítěte, které odjíždí z letního tábora a vrací se do víru svých běžných povinností. Onen zvláštní pocit prázdnoty v mém nitru přeci jen částečně pomohl zaplnit závěrečný piknik na Pikniku.

Volyňský p/Piknik = bohatý a chutný raut, na němž jsem si moc pochutnal. A s chutí bych si šel i přidat, kdyby to šlo.

Měl jsem ale vážně kliku, že byl jsem letos na Pikniku

Pochopil jsem, že z celostátní přehlídky nemusí mít nikdo strach. Ani hrající soubor, ani diváci. Je to prostor, kde se dá omrknout, jak fungují jiné soubory. Jak se dá nad inscenacemi přemýšlet, nebo jak určité věci vidí porota či publikum. A když nic jiného, potkat se se stejně zapálenými lidmi.

Upřímně mohu říci, že jsem v pátek v podvečerních hodinách odjížděl lehce unavený, lehce melancholický, ale šťastný. Šťastný z toho, že jsem se po letech, kdy se kolem divadla motám, konečně odhodlal najít si čas a vyrazit mezi spřízněné duše rozšířit si obzory, ale také  z toho, že ve své dobrodružné cestě po divadelních pojmech toto léto budu ještě pokračovat.

Piknik je snězen. Hronove, těš se! A pak – přijde snad i S.M.A.D.!

Na další dva Deníky festivalového zelenáče se můžete těšit ještě během srpna 2023.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!