Deník přehlídkového zelenáče II: Jiráskův Hronov

David Skrbek, „řadový“ divadelník, nováček s festivalově čerstvýma očima, Vám předkládá v řadě svůj druhý festivalový deníček léta 2023. (O Davidově cestě k amatérskému divadlu si můžete stále přečíst v příspěvku Jak s divadlem začínal David Skrbek). V druhém pokračování své volné deníčkovské trilogie se vám tentokrát pokusí zprostředkovat, jak se poprvé potkal s mezinárodním festivalem činoherního, hudebního, pohybového a experimentálního amatérského divadla Jiráskův Hronov 2023.

Upozornění: David nemá ambici přinášet hluboké informace o divadelní vědě či fundovanou kritiku divadelních inscenací z programu Jiráskův Hronov 2023. Pakliže toužíte po recenzích, využijte vložených linků odkazujících na Zpravodaje Jiráskova Hronova 2023.

H jako Hronov

Sliby se mají plnit. Nejen o Vánocích. A tak tedy i já, abych dostál svému slibu, který jsem vám dal (tedy hlavně redakci), se tu vážené a milé čtenářstvo, pokusím popsat a shrnout svůj dojem z prvonávštěvy dalšího z divadelních to festivalů. A tentokrát to nebude nic menšího než sám vrchol všech možných i nemožných přehlídek – Jiráskův Hronov.

Ano, dokonce už i já jsem se po letech odhodlal k tomu, abych svou nohou vkročil do Mekky většiny divadelních amatérů, ochotníků, provokatérů, tanečníků a performerů, abych zkusil najít odpověď na otázku: ,,Co na tom ti lidé sakra vidí?!“. A věřím, že se mi Jiráskův Hronov už při prvním ročníku podařilo pochopit natolik, abych se o svou subjektivní odpověď s vámi mohl podělit. (Tedy za předpokladu, že po přečtení mého článku o Volyni to ještě někoho zajímá.)

Pro ty, co se chtějí nechat připravit o to nejlepší, to jest trávení času nad článkem celým (a jeho následné trávení), si dovolím svůj dojem krátce shrnout: Hronov je!

To by možná přeci jen bylo stručné až moc, tak tedy znovu a lépe. Hronov je...

• pěkně z ruky (alespoň pocitově, protože v tamních končinách jsem byl vůbec poprvé).
• pro mnoho souborů cesta i cíl.
• je přívětivý (když tedy zrovna nelezete v divadlech po sedačkách).
• dospělácký tábor (jen večerku si stanovuje každý sám).
• strhující.
• intenzivní.
• vyčerpávající (to i finančně).
• místo mimo svět i čas běžných dní.
• fenomén.

Hronov je, byl a snad ještě dlooouho bude (abych měl šanci si tam taky alespoň jednou zahrát)!

Vy ostatní, kteří se nechcete nechat připravit o hluboké myšlenky, překvapivou pointu a stručné shrnutí „Hronov je…“ vám nestačí (nebo máte na toaletě, či v práci nadbytek času), začněte číst až ZDE, jinak o překvapení z objevné cesty přijdete. Není zač!

Hrrr na Hronov!

Ale vezmu to opět hezky od začátku. Protože jsme s DS Jiří Poděbrady v pátek ještě hráli Radúze a Mahulenu, přišel jsem o registraci a oficiální zahájení přehlídky. Ale nic nebyl problém. Po předchozí domluvě s velmi milou a ochotnou Terezou Ondrovou, která komunikaci se seminaristy měla na starosti, mi obálku s čipem a informacemi k semináři převzala přítelkyně. A tak jsem v pátek přespával ještě doma.

No… přespával. Jak se to vezme. Noc není úplně ideální čas na to balit si věci a žehlit. (Tedy, průšvihy možná ano, ale nikoli pak košile, které máte v plánu si s sebou někam vzít. No jo, trička nosím taky, ale víte jak – Hronov.) Jenže někdy se to sejde a jiná možnost není. V pátek po mohutných přípravách jsem tedy vše naložil a pomodlil se, aby mi auto někdo do rána nevybral. To bych na festival musel dorazit asi v některém ze svých historických kostýmů.

Než jsem vůbec stihl v sobotu nad ránem poslintat polštář, už mě tahal budík mezi živé. (Nesnáším toho, kdo vymyslel vstávání na čas.) Ale povedlo se mi vyskočit z postele jako pstruhovi z peřejí. A jelikož mi v cestě nestál žádný hladový medvěd, a já měl vše vzorně nachystáno, vracel jsem se od auta jen dvakrát. (Co není v hlavě, odnesou nohy.) Naštěstí vůz i se svým obsahem vydržel netknutý a já se vydal na svou první hronovskou pouť. Cesta byla plná ranního slunce, swingu a očekávání.

Nejdřív káva a pak zábava

Do Hronova jsem dorazil kolem osmé hodiny ranní proto, abych se stihl adaptovat na místní „klima“. A dát si v klidu kávu a snídani. Už příchodem na náměstí před Jiráskovo divadlo na mě dýchla ona zvláštní atmosféra. Ať chcete nebo ne, na citlivější jedince prostě musí zapůsobit to, že Hronovem kráčela historie amatérské divadelní scény nepřetržitě celých 93 let. To už je přece úctyhodné číslo i na festival. Jen když si představíte, kolik generací se tam za tu dobu vystřídalo, potkávalo… A kolik asi lidí za svůj příchod na svět vděčí právě Hronovu… (Jen by mě zajímalo, kde na to ti rodiče sebrali čas a energii.)

Onu sentimentální náladu záhy přerušilo setkání s realitou. Znáte to, jste v úplně cizím prostředí, sotva jste našli místo na zaparkování, nevíte kudy kam, a tak se ptáte za pomoci chytré krabičky osoby sobě nejbližší, kde je, abyste měl alespoň první záchytný bod. Odpověď přišla obratem: „Čapkárna“. Jasně, děkuji za obohacení o nový pojem, ale nejsem ani o kapku moudřejší, kam se vydat. Naštěstí se má ostýchavost projevuje, jen když přede mnou stojí hlídka ze ,,Strážní věže“, a tak mi první mnou oslovený domorodec ukázal směr a já vyrazil ke zdárnému shledání se se… snídaní. Chvilkové ztracení jsem (jako muž, jenž nezná překážek) nedal samozřejmě nijak znát.

Po snídani a šťastném shledání následoval rychlý přesun do ZUŠ, kde se v tamní tělocvičně po celý týden odehrával můj seminář, Herecký trénink. Když nad tím tak přemýšlím, rychlé přesuny mě proháněly po celý týden, ale to zas trochu pře(d)bíhám.

Predátorem svého já

Na semináři jsme se sešli opravdu v hojném počtu. Celých 19 kusů! Což by nejednoho lektora mohlo vyděsit, nikoli však takového profíka, jakým byl náš lektor a troufnu si říct, festivalový parťák, Mirek Ondra alias Miroň.

Jsem rád, že jsem se odhodlal a seminář, který byl půlený (3 a 3 dny) , absolvoval celý. (Šlo totiž absolvovat klidně jen půlku.) V první části to bylo hodně o našem vnitřním soustředění a vnímání prostoru (snad jsem to navnímal správně).

Část druhá se zaměřovala na práci s tempem a rytmem (oblíbený terminus technikus porotus – temporytmus).

Opět vás tu nechci připravovat o vaši jedinečnou možnost strávit nějaký čas s osobností (ne, nic mi za to nezaplatil) jako je Mirek, tím, že bych vám vylíčil detaily naší týdenní činnosti, ale pokusím se to trochu obecněji shrnout.

Obě části byly nesmírně hravé, místy dravé, poučné, zasvěcené a inspirativní. Až po prožití podobného kurzu si teprve člověk začne uvědomovat, čím se liší profesionálně odvedené představení od amatérského. (Ne, nemyslím honoráře). Během pouhého týdne se samozřejmě nedá zvládnout do hloubky téměř nic. Resp. dalo by se trochu více. Pokud by se lektor soustředil pouze na jednu konkrétní věc a té se týden věnoval dokola. Ale to by asi nebylo ani zábavné, ani žádoucí. Proto si myslím, že forma, kterou Mirek zvolil, splnila naprosto svůj účel. A já jsem pouze litoval, že máme vyhrazený čas jen od 9 do 13 hodin.

A naučili jsme se

Mirek jako zkušený herec a lektor přesně ví, co a proč chce lidem předat a dělá to vážně zábavnou formou. (Ha, třeba dostanu slevu na další seminář.) A ač se o některé věci více méně jen otřelo, mělo to naprosto jasný smysl a cíl. A to teď nemluvím jen o tom, že jsme se naučili edukativní říkanku o možném vlakovo-bramborovém neštěstí, nebo že jsme se mezi sebou navzájem několikrát vyhubili za pomoci predátorů v nás, či jak dokáže jedna malá nepřesnost vnést chaos a zmatek do předávání informací. (Už mě vůbec nepřekvapuje mezinárodní politická situace, evidentně se totiž každý snaží hrát jinou inscenaci).

Cvičení během celého týdne mě postupně přivedla k uvědomění, jak strašně málo pořád vím o tom, co herecká profese obnáší. Úplně nejhorší zjištění pro mě jako blížence bylo, kolik je toho možné odehrát naprosto beze slov. Co já se sakra tou hubou nadřu a přitom stačí jeden dobře načasovaný pohled. Až se mi to zdá neuvěřitelné.

Hlas jen jeden z mnoha

Tento seminář mě přiměl uvědomit si, jak moc sázím při svém projevu na hlasovou složku (to ostatně může leckdo potvrdit) a zanedbávám to ostatní. Semináře jsou pro mě poodhrnutá škvíra v oponě, za kterou se hraje opravdové divadlo. A já jsem moc rád, že mi Mirek mou oponu nevědomosti pomohl roztáhnout zase o trochu víc. Neříkám, že se ze mě po jednom semináři stane hned Barťák, Trojan nebo Preiss. Je však dobré v sobě odhalovat nové možnosti a zkoušet posouvat své limity. (A navíc já mám semináře letos už dva… A když to neocení režisér, divák určitě.)

V Problémovém klubu, jsem často držel…pozornost

Každý den po semináři jsem měl zhruba hodinku na to vdechnout oběd, spolykat trochu kyslíku a doplnit kofein z Kafekáry. Abych se vzápětí vydal vzhůru do výšin druhého patra Jiráskova divadla (což, uznejte, je po obědě výkon hodný úcty). Již při první návštěvě mi došlo, že Problémový klub pro mě bude vážně problém. (Ale o to větší výzva.) A to hlavně při udržení plné pozornosti. Jak již víte, kolem divadla se motám pouze chvíli a do jeho teorie jsem zatím pronikl pouze okrajově.

Toto vše v kombinaci s rostoucí únavou, zahlceností vjemů ze zhlédnutých inscenací (o probíhajících trávicích procesech nemluvě) vytvářelo určitý precedens. Precedens k tomu, aby mi mé tělo dávalo ostentativně najevo, že by si šlo raději lehnout. O to víc mě těšilo tuto bitvu vyhrávat každý den znovu a znovu. Díky tomu jsem tak mohl slyšet probíhající diskuse a pochopit, co vše se kolem inscenací může řešit. Ať už na úrovni obecných principů jako je morálka a odpovědnost autora za předkládání informací v inscenacích obsažených, tak po věci naprosto konkrétní („Eskymáci se neříká!“).

Vážím si odborníků, kteří Problémový klub vedli. Celkově mi každá debata přišla zajímavá a přinutila mě nad některými věcmi přemýšlet jinak, než jsem zvyklý. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem rozuměl úplně všemu. Třeba panu Kužílkovi jsem většinou spíše nerozuměl. Ale to je čistě můj plně subjektivní vjem. Jinak musím znovu říci, že podobné debaty pro mě představují určitou nadstavbu mých myšlenek a pohledů na problémy a témata, které inscenace předestřely a příští rok si ho rád zopakuji.

Hronov: Jiráskáč, Čapkárna, Sokolovna aneb všechny cesty vedou do divadla

Fajn, tak jo, mám za sebou přeci Volyni a navíc nejsem žádný ořezávátko! To jsem si říkal, když mě má drahá polovička (ve skutečnosti menší než má polovina) varovala, že Hronov bude vážně náročný. A zase musela mít pravdu. Byl divácky náročnější, než jsem si vlastně dokázal ve své naivitě představit. Řekl jsem si, že pokud to jen trochu půjde, zhlédnu všechna představení hlavního programu. A to i ty, které jsem před krátkým časem už viděl. Za prvé proto, abych projevil určitou úctu k inscenacím a jejich tvůrcům, kteří dokázali zaujmout svou tvorbou natolik, že se jim Hronov otevřel a za druhé proto, že mě zajímalo, zda se jednotlivá představení v něčem liší.

Ale jsem jen člověk, a tak se mi to nepovedlo úplně beze zbytku. V sobotu jsem kvůli hraní musel po semináři odjet, tak jsem o sobotní program přišel zcela a v týdnu jsem vynechal Sex (hahaha, ano… i sex), protože jsem ho viděl již dvakrát a chtěl jsem své místo přenechat někomu, kdo tuto inscenaci ještě neviděl, protože za zhlédnutí rozhodně stojí.

Nevyhovující Hronov

Ale zpět k opakovaně viděnému. Skutečně se některá provedení dosti lišila. Uvedu to na příkladu dvou inscenací, které jsem viděl na Pikniku Volyně. Tou první bylo Zdrhnout z Indie od Reverzní dveře Brno, kde jsem ve Volyni z odehraného představení byl naprosto nadšený. Sice jsem odcházel s pár otázkami v hlavě, ale to rozhodně nebylo na škodu. Bohužel na Hronově jsem podobný pocit nezažil. Ale jsem přesvědčen, že to nebylo vinou herců, ale prostorem a množstvím diváků, kteří na představení byli.

Je nutno říct, že jsem na hronovském představení seděl v poslední řadě (prostě se mi v Jiráskově divadle moc jinam nevešly nohy) a téměř přímo vedle celou dobu zapnuté klimatizace, což mohly být faktory, které vedly k tomu, že ke mně nedoputoval ani zlomek energie, kterou jsem dostal na Pikniku. Přišlo mi, že zde nefungovala ani světla, která v kombinaci s plachtou na jevišti dotvářela ve Volyni tak fantaskní atmosféru. Tím vším se v tomto prostoru jinak skvělým hercům pro mě nepodařilo vytvořit onu fascinující chemii, která mezi nimi před tím byla a divák-já tak zůstal trochu, avšak podstatně, ochuzen. Ale chci zde znovu zdůraznit, že to z mého pohledu nebyla chyba herců.

Skutečně pak proběhlo ještě mnoho debat nad tématem nevyhovujících hracích prostor pro celostátní divadelní žně.

Inspirace z porot (?)

Představení, které mě naopak mile překvapilo, byl pak Saturnin z dílny DS Klas Klášterce nad Ohří. Tam bylo vidět, že ač na Pikniku jejich představení mělo úspěch, dali se inspirovat připomínkami od poroty a některé z nich do inscenace zapracovali. Aspoň jsem měl ten dojem. A to je za mě skvělá zpráva nejen pro porotce, kteří mohou vidět, že jejich čas na postupových přehlídkách nebyl vynaložen nadarmo.

Nedovolím si tvrdit, že porota musí mít vždy a ve všem pravdu, ale minimálně je to názor někoho, kdo se s určitou chybou či problémem mohl setkat i v jiných inscenacích, dokáže ho pojmenovat a poradit, co by se s tím dalo dělat. (Anebo jsem zatím viděl jen málo přehlídek, a tak mé představy o porotách jsou naivní).

O jednotlivých představeních by se dalo psát předlouho, ale já vážně nejsem ten, kdo by se měl pouštět až takto do hloubky (už teď si říkám, zda nejsem na dně). Proto mi dovolte zmínit alespoň ty, které ve mně nechaly stopu nejhlubší. Všem ostatním za jejich výkon děkuji a zároveň se omlouvám, že o nich pomlčím. Ale pokud by vás zajímal celý program a jednotlivé recenze k odehraným představením, určitě se podívejte na ZPRAVODAJ, kde se dozvíte vše mnohem podrobněji.

Inscenace v nás nemusí vždy nutně vyvolávat jen pozitivní pocity. A ač nejsem žádný puritán a netrpím předsudky, přesto chci mluvit o dvou inscenacích, ze kterých jsem si odnášel právě ne příliš pozitivní, ale o to hlubší a niternější pocity. A asi je dobré vědět, že nejsem tak otrlý divák, jak jsem si myslel (minimálně mi to ušetří peníze za vstup na Večer bizarního porna).

Fredy – čajíček před D.R.E.D.y

První inscenací, která ve mně vnitřně hodně zarezonovala, bylo inspirativní představení s názvem Fredy od Divadla Masopust. Příběh vás prostřednictvím Miloslava Königa, v roli Freda Hirsche, zavede do prostředí dětského tábora. Nikoli však skautského, ale koncentračního. Jeho jediným partnerem na jevišti je pak zhruba 13letý Sebastian Pöthe. Chlapec „pro všechno“. Příběh tak, jak stojí, je už hodně silný (o to víc, že je postaven na reálné předloze), ale užité prostředky (hlavně kostýmy) ve mně vyvolávaly velmi smíšené pocity. Nebojím se říci, že v určitých chvílích až znechucení.

Dosud ve mně rezonuje děkovačka, kde jsem trochu čekal a doufal, že chlapec, kterého jsem během představení vnímal skutečně pouze jako ,,nástroj“, a ,,prostředek“, nikoli hereckého partnera pana Königa, sundá svou poslední ponižující masku (což ve hře smysl dávalo) a vystoupí ze své role. Ale nestalo se tak. A on tak zůstal po celou děkovačku, což ve mně onen nepříjemně soustrastný pocit ještě znásobilo. Jenže to je možná právě to, co chce režisér Jan Nebeský divákovi předat… Rozhodně se nedá říct, že bych z tohoto představení odcházel bez emocí. A to jsem si naivně myslel, že to nejhorší mám za sebou…

Boj o záchranu duše

Tou pro mě úplně emočně nejsilnější inscenací bylo jasně Totování od spolku D.R.E.D. z Náchoda. Ač od zhlédnutí tohoto představní uplynulo již několik dní, stále nejsem schopný rozklíčovat, co vlastně bylo příčinou mého vnitřního stavu. Jen vím, že energie, která ke mně z jeviště proudila, mně již po pár minutách vyháněla ze sedadla pryč. Jen s velkým sebezapřením jsem představení zhlédl až „do konce“. Stále jsem se snažil dát viděnému šanci, ale čím víc jsem se přemáhal, abych neodešel, tím větší pocit naštvanosti a určité negace ve mě vzrůstal. A já nevím proč, jelikož ve svém životě tyto pocity u sebe vnímám pouze okrajově.

Snad na jediné vysvětlení mně ve večerním Klubu rváčů trochu navedl Jaromír Hruška, kdy jsme při debatě přišli na to, že onen motiv inscenace se svým způsobem dá nalézt v dílech Hieronyma Bosche. Onen fascinující a zároveň znechucující pohled do očistce, kdy se upřeně díváte na něco, na co vlastně nechcete. A tam jsem si uvědomil, že to je možná onen můj spouštěč, kdy mi amygdala vysílá signál: „BOJUJ! Bojuj o záchranu své duše.“

Proto jsem bral jako vysvobození informaci od přítelkyně (která je nejen skutečně moudrá, ale viděla inscenaci už v Písku), že ačkoli herci začali opouštět prostor jeviště a pohybovat se po budově divadla, jedná se v podstatě o konec a pokud je má cesta odejít, můžu zmizet, aniž bych o něco zásadního přišel. Já vystřelil ze svého místa tak rychle, jak mi to jen má aerodynamika válce umožnila. Ale konec byl vlastně začátek…

Toto je má cesta…

A pak se skutečně stalo něco, s čím nikdo nemohl počítat. Nebudu se zde rozepisovat o činu samotném, protože jsem u toho za prvé nebyl (tou dobou jsem na sobě už praktikoval canisterapii za pomoci obětavého voříška před divadlem) a za druhé se o tom mluvilo a psalo více než dost. Jen si dovolím říct, že Totování přineslo pod střechu Jiráskova divadla skutečné, nestrojené a hluboké lidské drama, které napsal sám autor nejkreativnější – život.

Recenzi a rozhovor k inscenaci Zdrhnout z Indie najdete v úterním Zpravodaji č. 4. Recenze a rozhovory k Saturninovi a Totování v sobotním Zpravodaji č. 8.

Klub rváčů

Ačkoliv jsem ješita, občas si nechám od přítelkyně poradit. A ještě že tak. Jinak bych kvůli své pohodlnosti přišel o Klub rváčů, na který se mi první večer nechtělo. (Viděl jsem se totiž po sprše v komatu).

Nakonec byl pro mě Klub rváčů zásadnější než Problémový klub. Mohl jsem si zde ověřit své domněnky a postřehy ohledně jednotlivých představení daného dne. Musím říct, že na Klub rváčů jsem se vyloženě těšil, protože jsem si chtěl ověřit, zda se můj pohled na motivy postav, obsah her a jejich případná sdělení shodují i s pohledem někoho jiného, či jsem naprosto mimo mísu (dodnes lavíruji mezi tím, zda se v tomto úsloví myslí mísa jídelní nebo toaletní).

Těšil jsem se, přemýšlel, promýšlel, mluvil a diskutoval jsem. A to až do té míry, že jsem se začal obávat, aby mě Jaromír Hruška nedal vylepit na nástěnku s popiskem „Vstup nežádoucí“. Ale on byl naprosto skvělý. Když debata vázla, dokázal ji za pomoci návodných otázek opět rozproudit. Co bylo obdivuhodné a co velmi kvituji, je skutečnost, že nám neříkal, co v inscenacích vidí on a co tam máme tedy vidět i my, ale nechal nás si dojít k vlastnímu úsudku. Až pak nám případně některé věci upřesnil, či poodhalil. Záhadou tedy zůstalo jen to, co popíjel z termosky. (Vzhledem k tomu, jak po celém náročném dni byl stále přítomný a pozorný, musím se ho na to do příště zeptat).

Každopádně Klub rváčů byl pro mě takovým večerníčkem na dobrou noc a byl jsem rád, že jsem na něj nacházel zbytky energie. Debaty vždy stály za to a já jsem si právě často až tam dokázal pospojovat své mnohdy roztříštěné myšlenky v ucelenou řadu. A za to děkuji tedy nejen Jaromírovi, ale i všem, se kterými jsem se na KR ve večerních hodinách potkával.

Hronov v měsíční moci

Ani po západu slunce a zavření všech sálů život na Hronově nekončí. Naopak. Dalo by se říct, že mnoho lidí za měsíčního světla vstává jako upíři ze svých rakví (někteří tak skutečně po ránu vypadali) a vydávají se nasávat (a to mohli i abstinenti) tu skutečnou hronovskou atmosféru, která byla asi nejvíce patrná v Tritonu.

Zahanbeně se musím přiznat, že jsem v tomto legendárním prostoru strávil pouze poslední (páteční) večer. Měl jsem totiž strach, abych měl energii na vše ostatní, co jsem chtěl prožít a vstřebat. Proto jsem byl možná až přehnaně zodpovědný (anebo prostě už jenom stárnu) a chodil brzo (kolem jedné ranní) spát. I přes to, že jsem v Tritonu strávil skutečně jen pár hodin, mě atmosféra místa uchvátila. A navíc se tam nalézá okénko, které umí plnit přání i uprostřed noci. A to nejen napojit žíznivé, ale i nasytit hladové. Nikdo, kdo neměl po půlnoci hlad, nepochopí, jaký vděk může způsobit takový chleba se sádlem. A jak báječně se po něm zpívá…

Samozřejmě nesmím zapomenout i na malý noční středeční výlet do Palerma, kde jsem si chvíli, jako ctihodný občan, hrál na soukromého detektiva a nebál se obvinit dokonce i svou přítelkyni. (Ještě jednou promiň, že jsem ti nevěřil. Už se to nestane. Můžeš zase vařit, prosím?). Sice jsem si zahrál asi jen tři kola, než mne kvůli mé výstřednosti občanský soud oběsil, ale i tak to pro mě byl skvělý zážitek. Hlavně pak sledovat napínavou hru až do samého konce.

Hronov bez konce

Do samého konce dospěl v sobotu i 93. ročník Jiráskova Hronova. Byl pro mě objevný, fascinující, inspirativní, vyčerpávající, obohacující, deficitní, náročný, krátký a hlavně překvapivý. Dál mohu jen říct, že mě nesmírně těší, že jsem mohl být u toho, a že se nemohu dočkat na příště. Až se totiž za rok, po Klubu rváčů, unaveně vydám přes světýlka nad Metují do Tritonu, objednám si chleba se sádlem a víno, pozdravím se se starými známými (nejen věkově, samozřejmě), tak si budu moct konečně zase říct:

Hrome Hronove, tady mě zase máš!

P.S.: Revidovaná odpověď na otázku od Josefa Jana Kopeckého, kterou jsem dostal v jeho Festivalových minutách, kam jsem byl v sobotu pozván, zda věřím na život po Hronově:

,,Abych dokázal co nejkonkrétněji sdělit svůj pohled, musím si pomoci otázkou. Existoval život před Kristem? Ano, existoval. A existoval život po Kristu? Ano. Ale už nikdy nebyl stejný…“

Na poslední letní Deník festivalového zelenáče ze šumperského S.M.A.D. se můžete těšit v září 2023.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!