Jak s divadlem začínal Karel Vontroba

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

V dvaadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Karel Vontroba.

Karel Vontroba

Bechyňský divadelní spolek Lužnice

herec, režisér, vedoucí souboru, dramatik

Klid před bouří

Je srpen roku 1975. Sedím na krabicích v právě přiděleném bytě 1+1 na sídlišti v městečku Bechyně na jihu Čech a přemýšlím, co dál, zatímco nad Biskajským zálivem se právě formuje tlaková níže, která mi má za tři dny docela zásadně změnit život. Já sedím na krabicích a nevím, jestli je vybalovat nebo ne. Vlastně proč taky… nábytek nemám, takže věci z nich stejně nemám kam dát. A ten nábytek…koupit, či nekoupit? Když chci stejně pryč z tohoto zpropadeného města, které se dá přejít z jednoho konce na druhý za dvacet minut, kde je veškerá kultura soustředěná do deseti hospod (ještě že točí v každé jiné pivo), kde jezdí vlak stejně rychle jako kolo a kam jsem se dostal svou téměř nadpřirozenou schopností dělat zásadně špatná rozhodnutí… Vybalování vzdávám a jdu, jako ostatně (téměř) každý den, do hospody… Už dva roky stále stejný vzorec: postel–práce–hospoda–postel…

Něco je ve vzduchu

O tři dny později, kdy krabice stále čekají uprostřed jediného pokoje na mé rozhodnutí, zazvoní zvonek. Za dveřmi stojí můj kolega a kamarád, který dostal byt o blok dále ve stejný den a radostně mi oznamuje, že má vymalováno, vybaleno, někde sehnal i židli, takže bydlí… A to je potřeba zapít… „Ne, já nechci“, odporuji rezolutně. „Musíš, co budeš dělat doma?“ „Budu malovat a vybalovat a shánět židli…“, pokouším se o odpor, ale sám tomu nevěřím. „To můžeš i zítra, teď pojď, alespoň na jedno!“ Jó, to znám, na jedno! Ale rezignuji. Přemlouvat teda umí. Je zataženo a ve vzduchu je cítit voda. Do nejbližší hospody to máme ještě tři sta metrů. S prvními kapkami přidáváme do kroku, ale frontální porucha je rychlejší (ještě netuším proč).

Přišlo to jako hrom z čistého nebe

Utíkáme k blízkému přístřešku bývalé kovárny, kde už je obsazeno prostorově výraznější osobou seniorského věku. Paní nám však ochotně postupuje část svého zabraného území, takže jsme tělo na tělo, ale v suchu. Déšť sílí a paní si krátí čas pozorováním dvou urostlých mladíků, kteří se k ní neochotně tulí. „Vy jste pěkní hoši…takoví sošní. Takové my potřebujeme… u nás… v divadle. Přijďte mezi nás. V úterý máme zkoušku támhle v kultůráku.“ Cože? Tady je nějaký divadlo? Tady dělá někdo taky něco jiného, než pleje ředkvičky nebo plká u pípy? Déšť pomalu ustává a paní se s námi loučí. „Tak v úterý v sedm… ty hnědý dveře…“ A mizí mezi kapkami deště.

Cože? Divadlo?

S pobaveným úsměvem pokračujeme těch zbylých pár metrů, které nám překazila tlaková níže od Biskajského zálivu. Kolega se nad „škopkem“ rozhovořil o plánech s bytem do budoucna. Já mlčím. Chvíli cítím, že mě pozoruje. „Ty o tom vážně uvažuješ?“ „Cože? O čem?“ „O tom divadle?“ „Ne, jak jsi na to přišel? Já jsem divadlo nikdy nehrál. Přemýšlím, jestli váleček nebo jenom vybílit…“, zalžu, ale nepřesvědčím. Zbytek večera proběhne jako obvykle. Jdeme domů… Prostě už takhle dál žít nechci! Něco musím změnit! Když míjíme přístřešek kovárny, tak k němu mimoděk sklouzne můj pohled. Cítím, že je zaseto i docela zalito, zvenku i zevnitř.

Jít či nejít?

Je úterý a krabice stále člení pokoj na několik světů. Židli jsem nesehnal, tak sedím na jedné z nich, tak abych viděl na budík v rohu na podlaze. Je půl sedmé večer. Jít, nebo nejít? Jít! Ale co když… Ne, zůstanu doma! V sedm se zvedám a odcházím směrem k hnědým dveřím. V ruce držím zlomenou kliku a dlouho váhám.

Karel Vontroba – divadelník z bouře zrozený

Z místnosti za dveřmi se ozývá veselá kakofonie hlasů ženských i mužských. Neznámá síla zatlačí na mou dlaň, dveře se otevírají a já stojím v místnosti, které vévodí obrovský secesní stůl a okolo něj sedí, jak dvanáct měsíčků, osoby různého pohlaví i věku. Dvanáct párů očí mě upřeně pozoruje. Je trapné ticho, které přeruší fistule známého hlasu. „To je von! Kde máš kolegu?“ Chci se otočit a zmizet, ale v tu chvíli se zvedne menší, zavalitý chlapík, srdečně mi tiskne ruku „Já jsem Jarda a dělám tady režiséra. Sedni!“ „Já se jmenuju Karel“, špitnu. „Jé já taky, tak ahoj Karle“ ozve se vedle mě. Zatímco se vzájemně představujeme, tak „Bláža“ přede mne postaví kafe a panáka. „Tonka“, představí se mi ta paní, co jsem se k ní tulil pod přístřeškem, obejme mě svýma obrovskýma ňadrama, dá mi „hubana“ a kopne do sebe panáka stojícího vedle mého kafe. No, to je jedno… Do hodiny je znám všechny, už snad deset let…

Láska na celý život

Od té chvíle uplynulo bezmála padesát let a já za tu dobu prošel všemi divadelními „profesemi“ od kulisáka, přes zvukaře, osvětlovače, herce křoví i „čurd“, herce hlavních a charakterních rolí, scénografa, dramaturga i režiséra a nakonec i dramatika. Absolvoval jsem nespočet divadelních „školiček“, dílen a workshopů, nespočet seminářů a inspiromatů a poznal v nich krásné a nezapomenutelné osobnosti české i slovenské divadelní scény, na které dodnes s láskou a obdivem vzpomínám. Vzpomínám na roztomilého Toníčka Baštu, Jana Císaře, Františka Zborníka, pana režiséra Fridricha, paní režisérku Taberyovou z Jihočeského divadla, démonického Luďka Richtera a Viliama Dočolomanského, krásnou paní Pavelkovou, Moniku Kobrovou, architekta a scénografa pana Joana Brehmse (autora otáčivého hlediště v Českém Krumlově) a mnohé další, kteří formovali mou duši a můj vztah k fenoménu zvanému ochotnické divadlo.

Nejvíce však vzpomínám na oněch „dvanáct měsíčků“, kteří mě s takovou samozřejmostí mezi sebe přijali a stali se mou rodinou. Nikdo z nich už tu dnes není. Jsem nejstarší aktivní člen a vítám každého nově příchozího stejně srdečně, jak se to dostalo mně. Mnohokrát jsem mohl z Bechyně odejít jinam za „štěstím“, ale nemohl jsem opustit místo, které jsem si zamiloval především díky činnosti, která ovlivnila celý můj život a lidi, kteří mě přijali s takovou láskou a nadějí mezi sebe, díky nimž jsem poznal tenhle krásný svět divadla, plný milých lidí, přátel, kamarádů a kamarádek, bez kterých by můj svět byl stejně fádní jako ty krabice v prázdné místnosti na začátku mého příběhu…

 A když nevím co a jak v životě, tak se podívám na synoptickou mapu, jestli se v Biskajském zálivu netvoří zase nějaká tlaková níže…

Kdo je Karel Vontroba?

Karel Vontroba se k divadlu dostal náhodou, ale již první setkání s partou bechyňských ochotníků mu doslova změnilo život. Celá jeho divadelní kariéra je spjata s Bechyňským divadelním spolkem Lužnice, kde byl vším – od kulisáka přes herce a vedoucího souboru až po dramatika. Je autorem dramatizace románu Jacka Londona Tulák po hvězdách, kterou soubor hrál v letech 1998-2000 (hra získala několik ocenění za dramatizaci původního textu, režii a herecké výkony na přehlídkách a divadelních festivalech) a hry Srdce pro krále, se kterou soubor postoupil na Divadelní Piknik Volyně 2021.

Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…?:

Michal Šesták – režisér, dramaturg a příležitostný herec (Divadlo Radar)
Klára Sottnerová – herečka (DS Jiřího Voskovce Sázava)
Vlaďka Koďousková – herečka, režisérka, vedoucí souboru (DS Vojan Desná Mladá haluz)
David Skrbek – šermíř, herec (Kolínská společnost po právu, DS Jiří Poděbrady)
Vlaďka Zborníková – herečka (DK Jirásek Česká Lípa)
František Kunst – principál, herec (Zmatkaři Dobronín)
Hanka Řehořová – herečka (DS Gaudium)
Pavel Volf – herec (Divadlo Navenek Kadaň)
Lukáš Křížek – dramaturg, režisér, herec (Divadlo Radar – Načerno)
Libor Ulovec – herec, režisér (Pibimpap-Rizoto [nesklonn.] Praha)
Tereza Matějíčková Fialová – herečka (ZMATKAŘI Dobronín)
Robert Kotál Kunesch – herec, principál (DS Ragueneau, Plzeň)
Petr Theodor Pidrman – herec, lektor (Divadlo Polárka, Brno)
Petra Richter Kohutová – dramaturgyně, lektorka, porotkyně
Honza Raclavský – herec, zvukař, osvětlovač a režisér (DS Kroměříž, Dostavník Přerov, Stodola Jiříkovice, Smotaná hadice Křenovice)
Naďa Kubínková – herečka, režisérka (Divadlo EXIL Pardubice)
Ladislav Langr – autor divadelních her, herec, režisér, organizátor (DS Jiří Poděbrady)
Štěpán Kňákal – herec, režisér (DK Jirásek Česká Lípa)
Vladimír Altán Mátl – režisér, herec, scénograf (ZMATKAŘI Dobronín)
Ondřej Benda – herec a režisér (ŠAMU Štítina)
Tomáš Václ – herec a režisér (Divadlo v Roztocké Jilemnici)

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!