Ductus Deferens ve Švandově divadle na Smíchově

3 listopadu, 20212 listopadu, 2021 Vendula Melíšková

Nedávno vzniklá divadelní skupina Ductus Deferens, složená ze studentů 4. ročníku DAMU oboru činoherního herectví, proběhla v roce 2021 se svými dvěma autorskými inscenacemi několika amatérskými divadelními letními festivaly: Pernštejn(l)ove a 91. ročníkem Jiráskova Hronova. Tento rok získala rezidenci ve Švandově divadle, kde teď bude pravidelně (přinejmenším sezónu 2021/2022) k vidění a můžete si na ni (na ně) zajít zcela plánovaně.

O prvotině tohoto souboru s názvem Ductus Deferens² a o fungování souboru samotném jsem si povídala s principálem Tomášem Čapkem.

Kdo je Tomáš Čapek?

Tomáš Čapek je (2021/2022) studentem 4. ročníku herectví na Katedře činoherního divadla DAMU. Věnuje se mimo jiné akrobacii, hře na bicí, elektronické hudbě a bylinkářství. Kromě školy je od roku 2020 principálem kočovné divadelní družiny Ductus Deferens.

Synopse hry Ductus Deferens²

Jedná se o inscenaci vzniklou čistou improvizací po všech tvůrčích složkách. Hra se napsala hrou. Pojednává o dospívání pubertálního chlapce, který zápasí se světem hormonálního rozvoje. Zcela primitivní a lehké téma je ovšem naprostou vážností hereckých výkonů humorně autentické. Edukativní cestou převypráví příběh sledem revuálních skečů, hudebních a pohybově-tanečních výstupů. Cílem zkoušení inscenace bylo zkoušení samotné, protože se stalo kreativním prostorem pro objevování zazších hranic činoherního divadla, aniž by bylo upíráno jeho principům. (Zdroj: web Švandova divadla)

Ductus Deferens^{2 –}hra vzniklá hrou

Tomáši, v synopsi hry máte uvedeno, že inscenace vznikla “čistou improvizací po všech tvůrčích složkách”. Na kolik máte tu improvizaci po létě zafixovanou?

TČ: Řekl bych, že tak 70 % je zafixovaných. Skrze improvizaci jsme došli k finálnímu textovému výsledku, ale některé výstupy jsou stále otevřené. Improvizované jsou primárně pohybové etudy spermií, jelikož se v rolích alternují 4 herci.

Takže improvizace zůstává v pohybové složce a v textové už ne?

TČ: No, to určitě. Ale, když si řekneme, že tam chceme přidat nějakou aktualitu, tak ji přidáme. Je to dost otevřené – publikum od publika – podle toho, co si zrovna troufáme. Když jsme teď hráli v létě na různých festivalech, tak jsme se místy docela solidně utrhávali.

A měnili jste ten základ nějak dramaturgicky teď před pražskou premiérou, po tom, co jste si odzkoušeli inscenaci právě na festivalech?

TČ: Vůbec. Měli jsme tolik práce v DISKu (na DAMU pozn. red.), že nebyl čas dělat nějaké zásadnější změny. Tahle inscenace se de facto odpremiérovala na festivalech. A příjemně nás překvapilo, že se lidi chytají na fórech, které jsme považovali za ryze interní. Máme svůj specifický humor, kterým se bavíme navzájem, a když jím dokážeme pobavit i publikum, je to lahodný bonus. Když něco nefunguje, snažíme se to řešit spíš změnou divadelního prostředku než škrtem.

Proces nebo Produkt jako cíl zkoušení

Dále v synopsi uvádíte, že “cílem zkoušení inscenace bylo zkoušení samotné”. Zajímá vás tedy víc ten proces samotný, nebo teď už i produkt?

TČ: Nás spíš zajímalo, jak se lze neomezit v rámci zkoušení pouze na to, že se budeme držet zažitého. Nechtěli jsme další konstrukt, který nelze narušit. Musí se samozřejmě dodržet narážky, přechody a celková struktura té věci, ale snažíme se to udržet na svobodnější lince, aby to bylo organické i v průběhu hraní. Zkrátka počítáme s tím, že se může stát i něco jiného a nedržíme nad sebou nějaký apel, abychom si vyčítali, když někdo něco zkusí a ono mu to nevyjde. Petr Matyáš Cibulka je v tomhle třeba odborník. Ten vždycky překvapí.

Objevování hranic činohry

Zaujalo mě i to, že chcete “objevovat hranice činoherního divadla”. Už jste nějaké objevili?

TČ: Já myslím, že jo. Ono není moc zvykem, že by na činohře (Katedře činoherního divadla na DAMU, pozn. red.) vznikaly mimoškolní projekty. To je spíš taková doména alterny (Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, pozn. red.). vytvářet něco mimo a hrát si. Vůbec nechci říct, že jsme v tomhle jediní. Ale od začátku jsme chtěli podnítit touhu zkoušet mimo výuku i u nás. A věřím, že se to začíná měnit. Vidím to i v mladších ročnících, že rozjíždí nový věci. Ročník pod námi teď natáčí ve své vlastní režii film Medmed, na který vybírají peníze přes Donio. Stejně tak jsme pokryli náklady na naši druhou inscenaci Cestopissing.

Nás baví hlavně komediální herectví. Práce s grotesknem, práce s hereckým střihem. A při tom nelze nevyužívat projevu činoherního herectví. Je to stylizované, částečně asi vycházíme z commedia dell’arte a grotesek. Nemám pocit, že bychom se činohře vzdalovali, jen ji využíváme trochu jinak. Navíc tohle dělení už je taky trochu přežitek.

Ductus Deferens vs. Ductus Deferens² – nomen omen?

Jak moc souvisí název souboru právě s touto hrou?

TČ: Hru jsme pojmenovali Ductus Deferens², ale současně jsme počítali s tím, že tak pojmenujeme i soubor. Je to takový náš úvod do divadelního světa: že máme inscenaci, která je první a dle toho fungujeme dál. A upřímně taky trochu proto, že jsme chtěli, aby to bylo napsáno na markýze Švanďáku.

Tenhle soubor vznikl z části jednoho ročníku. Tuhle inscenaci jsme původně připravovali jako 4 kluci, ale báli jsme se, že nás ovládne šovinismus a přibrali jsme tak Báru Vágnerovou, která v inscenaci ztvárnila nádhernou linku ženského světa v období dospívání.

Trochu se nabízí, když pojmenujete soubor dle jedné inscenace, že už nic jiného dělat nebudete. To tedy není váš případ?

TČ: Nene. Druhou věc, co jsme nazkoušeli je Cestopissing, hra Petra Kulta, který se k nám přidal z vyššího ročníku. V něm už jsme trochu rozšířili řady – kromě všech, kteří hrají v Ductus Deferens², jsou s námi: Sam Toman, Martina Jindrová, Filip Jáša a Petr Kult. O tom už bych i řekl, že je to suverénní inscenace. Že už to není “jen” taková revue jako Ductus.

Jsme teď v situaci, kdy za rok končíme školu a měli bychom se ohlížet po případné práci, angažmá atd. Ke všem příležitostem s Ductem jsme přišli trochu jako slepý k houslím. Zadařilo se nám i ve smyslu rezidence ve Švanďáku, kterou nám poskytnul vedoucího ročníku Daniel Hrbek. Vše se stále rozjíždí a přidávají se k nám další lidi. Organizačně se stále musíme učit, ale doufáme, že vydržíme i po škole.

Udržitelnost souboru během školy

A je to udržitelné pokračovat se souborem Ductus Deferens ve Švandově divadle a zároveň pracovat na školních projektech v DISKu na DAMU?

TČ: Jo. To určitě. Naopak při DAMU je to podle mě nejjednodušší. Časově to samozřejmě není tak jednoduché. Ale na druhou stranu za rok už nebudeme studenty a budeme muset „zarábat“. Pak už to bude složitější. Do té doby bychom chtěli nastřádat co nejvíce materiálu. Navíc DAMU má skvělé zázemí: třídy, fundus – zadarmo si lze cokoliv půjčit. Toho pozitivního je strašně moc.

A kde tedy vlastně zkoušíte?

TČ: No, když uděláme další inscenaci tady (ve Švandově divadle, pozn. red.), tak tady můžeme zkoušet na zkušebně. Ale DAMU je nám vždycky otevřená.

Plánujete tedy něco nového?

TČ: Museli jsme jednu věc přesunout. Protože bychom se jinak zbláznili. Máme dvě hotové inscenace v DISKu a další dvě nás ještě čekají. Všichni jsme navíc měli to štěstí zkoušet a hrát už během studia v dalších divadlech. Já jsem teď zažil vícero zkoušení dvoufázově, kdy jsem dopoledne zkoušel čtyři hodiny, odpoledne čtyři hodiny a sem tam večer hrál. To jde nějakou dobu, ale pak už člověku praská cévka.

Takže další věc bude nejspíš premiérou tady na jaře. Inscenace, která se bude jmenovat “Táto?” a bude to o ukradeném dítěti. Nerad bych ale spoileroval. Ještě je to rozepsané.

Vztah nezávislého souboru Ductus Deferens k amatérskému divadlu

(Jednou z výrazných hereckých tváří Ductus Deferens je Petr Matyáš Cibulka, odchovanec Josefa Jana Kopeckého z hradeckých Jesliček Josefa Tejkla, který se letos blýsknul ve své roli intelektuálního studenta v Kupé story v Červeném Kostelci, na Divadelním Pikniku Volyně, Femadu či Nučickém Kahanu… Produkci souboru má na starosti např. taktéž ex-jesličková Judit Brodská…)

Pojďme se dotknout trochu škatulek. Těžko vás označit ještě za amatéry. Jak byste se tedy jako soubor Ductus deferens označili? Jste profesionální, studentský či nezávislý soubor? (Byť se to navzájem nemusí vylučovat.)

TČ: Asi nezávislý. Pracujeme s určitou anti-iluzivní poetikou divadla, ale zároveň ji vyvažujeme tou hereckou složkou. Neopomíjíme to, čemu nás učí ve škole. Temporytmus a řemeslné stránky hereckého projevu. A tak nějak všichni z toho amatérského divadla přeci jen vycházíme. Všichni jsme prošli dramatiky.

V létě jste hráli na několika amatérských festivalech. Jaký máte tedy vlastně vztah k amatérskému divadlu?

TČ: Tak kluci mají intenzivní vztah k Jiráskovu Hronovu. Tam s nimi jezdím, od doby, když jsme se potkali na DAMU. A tak nějak všichni z toho amatérského divadla vycházíme. Všichni jsme prošli dramaťáky. Petr Matyáš Cibulka je odchovanec Jesliček Josefa Tejkla.

Ale jako soubor jsme vznikli, abychom se trochu vymezili vůči tomu, co na škole obvykle zkoušíme. To totiž bývají dramatické texty, intelektuálnější, závažnější kusy. Abychom měli něco, co chceme hrát opravdu jen pro pobavení, aniž by to muselo nést nějakou extrémně hlubokou myšlenku.

Vnímání separace v ročníku na DAMU

A poslední otázka směrem k součinnosti vaší divadelní tvorby teď. Nemají ostatní z ročníku na DAMU pocit, že se od nich souborem Ductus Deferens separujete?

TČ: Na činohře se děje to, že každý rok vyjde ročník, který se nějak pojmenuje a vystupuje poté jako soubor. Obvykle si vezme klauzury nebo práce z DISKu a těmi se nadále prezentuje. V dávných časech si umělečtí šéfové přebírali do divadel celé ročníky, ale dávno už to tak nefunguje. Vždy jsem měl pocit, že studenti začínají být na činohře dost individualističtí. Ne, že by nechtěli spolupracovat, ale domluva a stoprocentní investice energie do něčeho, co nepřináší okamžitý výsledek, je trochu začarovaný kruh. A co se týká našeho ročníku, nemám pocit, že by to bylo téma. Nemám pocit, že by zbytek spolužáků po tvorbě našeho typu toužil.

V našem případě je soubor založen v prvé řadě na hlubším přátelství, které mezi sebou chováme. Takže ano, je to separé, ale je to stejné jako když jdou kluci po škole na fotbal. Fungujeme na kamarádské bázi a puzení založit si ten soubor v užším kruhu bylo v tomto smyslu vědomé.

Obdobně autorským způsobem jsme navíc zkoušeli inscenaci v DISKu s ročníkem kompletním: Instalace izolace. A tam takovou formu zkoušení zažili všichni spolužáci a bylo to moc příjemné. Takže si myslím, že tenhle pocit nemají.