Jak s divadlem začínal Jan Julínek?

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

V jednatřicátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Jan Julínek.

Jan Julínek

Divadlo SemTamFór, Divadlo RePublika

Herec, režisér, produkční

Pěstní souboj

Můj první divadelní zážitek, který si pamatuju, je z jednoho (pravděpodobně nedělního) pohádkového představení ve Slavičíně. Mně tehdy bylo tak 5 let a místní SSM hrála v divadelním sále slavičínského zámku pohádku. Vůbec si nepamatuju co a o čem to bylo, ale byly tam pěstní souboje, které vypadaly velmi reálně a při jednom takovém souboji spadl herec až mezi diváky. Dodnes nevím, jestli to bylo narežírováno či nikoliv, ale myslím, že někde tady mě začal ten divadelní prostor zajímat.

Gymnázium a Pařez

Pak se pár let se mnou a s divadlem nedělo nic. Až v době studií na gymnáziu, v první polovině 90. let, jsem se dostal ke slavičínskému ochotnickému divadlu Pařez. Bylo to takové to pravé ochotnické venkovské divadlo, ve kterém jsme hráli autorské pohádky a jezdili po okolních vesnicích. Do tohoto spolku jsem přivedl spolužáka Dalibora Baláka. Po pár sezónách jsme ale společně chtěli vyzkoušet také divadlo pro dospělého diváka. Principál Pařezu tomu nebyl příliš nakloněn, a tak jsme s Daliborem, s malou odbočkou přes Valašské Klobouky, kde jsme si zahráli v Divadle kamaráda Toma v Dívčí válce, začali psát vlastní autorskou komedii.

Autorské pokusy

Původně jsme chtěli inscenovat semaforskou prvotinu Člověka z půdy, ale pak jsme si z toho vzali jen námět a napsali (víc Dalibor než já) Vzpouru knih.

Těsně před premiérou, v roce 2002, jsme zjistili, že vlastně nemáme divadlo a začali jsme přemýšlet o názvu. Z čistě alibistických důvodů jsme zvolili SemTamFór. Prostě se budete bavit jen sem tam. A když to nevyjde, tak se na nás nezlobte.

První přehlídkové krůčky

Když jsme měli první vlastní inscenaci, tak jsme se chtěli přihlásit na nějakou přehlídku. Přihlásili jsme se asi na čtyři nebo pět přehlídek, ale nikde nás nevzali, tak jsme pozvali soubory, které byly v okolí, a udělali si přehlídku sami. Tak vzniklo první Valašské křoví, které bude mít v roce 2025 svůj 23. ročník.

Byli jsme absolutně nezkušení a co je to vlastně to divadlo, jsme zjišťovali za pochodu. Zjistili jsme třeba, že je dobré divákům na přestávku rozsvítit v sále a podobné zásadní věci, bez kterých se divadelní provoz neobejde. Ale chtěli jsme se vzdělávat a v té době jsme se dostali do KoPRu k Milanovi Schejbalovi.

Tomu vděčím za to, že jsem u divadla zůstal, a že se mu věnuju dodnes.

Hned na prvním setkání ve Vysokém jsme se potkali se Simonou Bezouškovou a Milanem Strotzerem a rovnou jsme jim řekli, že systém přehlídek je pro začínající soubory naprosto nepřátelský a že se nám absolutně nelíbí jak to celé funguje. Na dalším setkání KoPRu v Rakovníku pak přišla Simona Bezoušková a řekla, že když se nám to nelíbí, tak ať uděláme Valašské křoví postupové a ukážeme, co umíme. Výzvy, to bylo vždycky moje, tak slovo dalo slovo a od dalšího ročníku už bylo Valašské křoví postupovou přehlídkou směrem na Třebíč a Poděbrady.

Hronov učaroval

Mezitím jsme se samozřejmě dostali i do seminářů Jiráskova Hronova a tento festival mi definitivně učaroval a stala se z něj láska na celý život. Několikrát jsme si na něm i zahráli a od té doby tam jezdím bez přestávky. I když byly těžké životní situace, tak Hronov byl a je nedotknutelný. V SemTamFóru se během několika let vystřídaly 3 skupiny studentů ze slavičínského gymnázia. Někteří z nich se později dostali profesně k divadlu nebo k filmu. Seznamovali jsme se s více a více lidmi a tak se stalo, že se v souboru objevila i Jana Žáčková s Milanem Cimerákem.

Další etapa

Tím začala další etapa SemTamFóru i mně. Vrcholem této změny bylo to, že jsem začal provozovat divadelní klub v Městském divadle Zlín, kde mi dal Petr Michálek, tehdejší ředitel MDZ, šanci. Tady jsem se seznámil s absolventským ročníkem zlínské VOŠky, se kterým jsme nazkoušeli Pověsti pro štěstí – Staré pověsti české v úpravě Luďka Horkého. Společně s Miroslavem Ondrou jsme ten text trochu upravili a vyrazili s touto inscenací po českých zemích. K tomu jsme přidali i jeho Pohádky do kapsy, abychom měli nějaký větší repertoár.

Tyto začátky nebyly jednoduché. V amatérském světě se už o SemTamFóru vědělo, ale provozovat zájezdové divadlo je přece jen něco jiného. Ale vzali jsme to, jak se říká, napřímo. Zužitkoval jsem své zkušenosti z obchodních profesí, které jsem měl, a podařilo se nám prosadit.

„Vy ty kulisy nepotřebujete“

První rok jsme jezdili po sokolovnách, starých a nevybavených kulturních domech, oslovovali jsme školky po jednotlivých třídách a snažili jsme se všem ukázat, že to divadlo pro dětského diváka děláme trochu jinak. Že nepotřebujeme výpravné scény a honosné kostýmy, ale že je pro nás důležitá energie a nasazení, s jakým se hraje. Z počátku byly produkce kulturních domů a divadel k tomuto našemu pojetí skeptické. Neustále jsme museli odpovídat na dotazy, proč nemáme malované kulisy, ale když jsme představení dohráli, tak vždycky přišli a říkali: „Vy ty kulisy nepotřebujete“. A začali si nás mezi sebou doporučovat. Naše inscenace začaly být žádané, a tak jsme jezdili a jezdili. Stali se z nás přátelé a kamarádi a také jsem v tomto ročníku objevil svou současnou ženu.

Programový ředitel JH

Další etapa nastala, když Simona Bezoušková odcházela z pozice programové ředitelky Jiráskova Hronova. A protože, jak jsem říkal, je Hronov má srdeční záležitost, tak jsem za ní zašel a zeptal se, co to obnáší. Pak jsem se sešel i s Lenkou Lázňovskou (ředitelkou NIPOS), řekl jsem jí o svých zkušenostech s vedením týmů, manažerské i divadelní praxi, o mé představě, kam Hronov posouvat a jsem moc rád, že mi dala důvěru a umožnila mi ujmout se Hronova a rozvíjet ho, jak jsme si dali za úkol, směrem k festivalu 21. století. První ročník jsem jako programový ředitel vedl v roce 2018, to byl 88. Jiráskův Hronov.

Menší projekty

Během těch let, co se věnuju divadlu vznikala i celá řada menších projektů. Pořádali jsme interní přehlídku, kterou jsme postupem času přeměnili na letní divadelní festival pod širým nebem v Bílých Karpatech. V roce 2018 a 2019 jsem se pokoušel usadit v Praze a založili jsme divadlo RePublika, které se zaměřilo na politickou satiru, vzniklo i rádio RePublika, které mělo své místo v podcastových aplikacích. Pár týdnů před covidovým zavřením divadel jsme premiérovali dramatizaci knihy Jaroslava Kmenty – Boss Babiš. S touto inscenací jsme pak během dvou let objeli několikrát republiku. Ale tím hlavním pro mě pořád zůstávalo a zůstává SemTamFór a Jiráskův Hronov a doufám, že to tak bude i nadále…

Činnost SemTamFóru může sledovat na webu, Facebooku či Instagramu.

---

Pusťte si díl podcastu Divadelní cancy s Honzou Julínkem o současnosti a budoucnosti festivalu Jiráskův Hronov

---

Redakční tip: Navštivte festival Divadelní svět Brno

Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…:

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!