Škola základů činoherní režie ADA očima frekventantů
O tom, že Škola základů činoherní režie ADA začíná nový „běh“, jste již jistě slyšeli. Amatérská divadelní asociace odpovídá na potřebu amatérských divadelníků vzdělávat se systematicky, do hloubky a v souvislostech, a tak otevírá další dvouletý běh režijní školy. Vše potřebné o předmětech, lektorech a místech setkání jste se mohli dočíst v našem článku, případně na oficiálním webu asociace. Nyní přinášíme rozhovor s třemi frekventanty režijní školičky, a to s cílem předat vám jejich reálné pocity a zkušenosti spjaté právě s režijní školou.
Pozvání do rozhovoru přijali:
Ida Balusková – u.s. Marvin Praha
Jan Pleskač – DS Klicpera Sadská
Anička Kocábková – Divadlo KRAB
1/ Čím vás oslovila Škola základů činoherní režie, abyste si podali přihlášku?
Ida Balusková: Vedoucí našeho souboru tento kurs absolvoval a byl z něj nadšený. Následně s námi režíroval novou hru a bylo znát, že se v divadelní práci hodně posunul a dostal spoustu nových impulsů. Takže když za nějakou dobou přišel s informací, že se otevírá nový ročník školičky, přihlásila jsem se. Nicméně jsem nebyla dost rychlá, kapacita už byla naplněna, takže jsem si musela počkat dva roky na otevření dalšího běhu.
Jan Pleskač: O Škole základů činoherní režie jsem se dozvěděl od kolegy z našeho souboru. Když jsem projevil touhu režírovat, doporučil mi právě školičku.
Anička Kocábková: Na Jiráskově Hronově jsem měla to štěstí být na semináři u Honzy Holce, který mi řekl, že mám „režijní oko“. Tak mě napadlo, proč to nezkusit trochu prozkoumat. A oslovila jsem Magdu Mikešovou z Amatérské divadelní asociace, jestli nemají ještě volné místo.
#ZkušenostiOstatníchVedlyKPřihlášení
2/ Jaká jste měli očekávání? A naplnila vám je Škola základů činoherní režie ADA?
Ida Balusková: Upřímně se přiznávám, že amatérské divadlo provozuji přes 20 let, ale nikdy mě nenapadlo (nebo jsem si na to nechtěla udělat čas) se o divadlo jako takové hlouběji zajímat. Se souborem jsme absolvovali několik přehlídek a při rozhovoru s porotou jsem si vždycky znovu uvědomovala, že o divadle nevím vůbec nic, a vždy znovu jsem byla zaskočená, z jakých úhlů pohledu naši inscenaci pitvají. Proto jsem nikdy neměla ambice žádnou hru režírovat, protože mi bylo jasné, že to je komplexní disciplína, na kterou nemám žádnou výbavu. Mým hlavním očekáváním od školičky bylo tedy dozvědět se o divadle co nejvíc a naučit se dívat na divadelní představení z poučenějšího pohledu, vědomě vnímat jiné složky představení, než jsou jen herci a text, který jim jde z úst.
Jan Pleskač: Očekával jsem základní vhled do problematiky režie, od dramaturgie po režijní uchopení až po ono řemeslo, které by se dalo popsat slovy „jak na to“. Musím říct, že má očekávání byla vcelku splněna.
Anička Kocábková: Hlavně jsem si chtěla “osahat”, co to vlastně všechno obnáší. A otestovat, jestli to je něco, co by mě bavilo. V tomhle ohledu školička naprosto sedla, protože s námi prošla všechny jednotlivé prvky, krok za krokem.
#ZískatPoučenějšíPohled #JakNaTo #OsahatSiTo
3/ Měla pro vás Škola základů činoherní režie ADA vyváženou teoretickou a praktickou část?
Ida Balusková: Za mě ano, protože jsem „nepopsaný list“, všechno je pro mě nové – jak teorie, tak praxe divadelních řemesel – a víkend mi vždycky neuvěřitelně rychle uteče. Kde vidím rozdíly, to je pojetí některých praktických částí od odborných lektorů. Chápu, že jeden víkend na celou jejich disciplínu je směšně krátká doba… Ale přesto jsem měla někde vyšší očekávání.
Jan Pleskač: Myslím, že ano. Za sebe bych uvítal širší a hlubší teoretickou část.
Anička Kocábková: Náš ročník byl dost poznamenán covidem a roztáhl se do tří let, což programem zamíchalo. A já jsem za to vlastně ráda. Protože díky tomu jsme si zkusili nejen tu práci v divadelním zázemí, ale i takříkajíc od stolu z domova. A je to rozhodně něco jiného. Co se vyvážení teorie a praxe týče, mně osobně to rozložení vyhovovalo. Jen bych uvítala větší prolnutí jednotlivých předmětů. Aby se nejednalo jen o jeden víkend s tématem, ale aby se následující měsíc s jinou prací řeklo – tak tady tohle je ideální místo pohrát si s maskou, co by vás třeba napadalo. Nebo – „tohle je ukázková situace z toho co jsme řešili na psychologii, jaké by mohla mít daná postava motivy“.
Sami o sobě tu možnost samozřejmě máme, ale někdy by se hodilo mít někoho, kdo by tohle hlídal a prolínal ty předměty. Protože se pak soustředíme na jednu věc a druhá uniká. Poslední půl rok byly zadané hry, na kterých jsme měli pracovat, a bylo žádoucí je konzultovat. Ale vzhledem k tomu že jich bylo tolik a každý jsme pracovali na několika hrách současně, tak jsem měla pocit, že mi to uniká pod rukama. Mně osobně vždy vyhovuje jedno zadání a vzít ho ze všech stran.
#VyváženoAleVNěčemToChceJítDoHloubky
4/ Které tři předměty pro vás byly nejvíce přínosné a v čem?
Ida Balusková: Jednoznačně dramaturgie – uvědomění si, co chci hrát a o čem to chci hrát. Pak asi Hanka Franková s hereckou průpravou, protože ona je prostě nejlepší. A v neposlední řadě všechny diskuse o společně zhlédnutých představeních, ať už na divadelních přehlídkách nebo promítaných v rámci víkendových setkání. Toho není nikdy dost, protože si člověk uvědomí, jak stejnou věc může každý vnímat úplně jinak a jak je proto důležité být v režijní práci důsledný a konsistentní.
Jan Pleskač: Myslím, že všechny, vybrat jen tři není lehké. Jednotlivé předměty spolu souvisí stejně jako jednotlivé složky divadla. Všechny jsou důležité a podcenění jedné se může na výsledné inscenaci neblaze podepsat. Pokud bych měl vypíchnout tři, tak je to určitě autorské právo, dějiny divadla a režijní příprava.
Anička Kocábková: Základní režijní postupy a práce nad konkrétní inscenací (Její pastorkyňa) – Práce nad jednou hrou celý první rok, mi vlastně dala úplně nejvíc. Díky tomu, že byl čas se do jedné hry ponořit a projít ji do detailů, jsme získali úplně nejlepší možný základ k další tvorbě. Krok za krokem… Nemluvě o tom, jak fascinující pro mě bylo, kolik různých barvitých verzí vzejde z jednoho stejného zadání.
Psychologie diváka/ role – Pro mě něco úplně nového. Ač se v divadle pohybuji od malička, nikdy mě nenapadlo si nad postavou sednout a zkusit ji promyslet až tak do hloubky. Neskutečně to pomáhá určit si motivy postav a rozvíjet je.
Hlasovka s Evičkou Spoustovou – No, prostě proto, že je Evička pohlazení na duši.
#VypíchnoutTřiJeTěžké
5/ Chystáte v současné době nějakou novou inscenaci?
Ida Balusková: Já osobně zatím stále režisérské ambice nemám, cítím, že toho pořád vím ještě moc málo. Ale ve školičce jsem se seznámila se spolužáky z jiných souborů a asi z toho vzejde nějaká herecká spolupráce, na což se velmi těším.
Jan Pleskač: V současné době chystáme v souboru hned dvě inscenace. Nebudu prozrazovat, o jaké se jedná, ale mohu říci, že po dramatu, kterým jsme se zabývali poslední dva roky, má soubor opět chuť na nějaký „lehčí“ žánr. Takže budeme dělat minimálně jednu komedii.
Anička Kocábková: Odpověď rozdělím na dvě části.
Činohra – Do teď jsem se převážně pohybovala na jevišti. Právě jsme odpremiérovali divadelní hru Mařka, v režii Jardy Kodeše. Takže nebyl moc čas na něco jiného. Ale kdo ví, třeba se někdy podívám i z druhé strany, když přijde ten správný nápad.
Loutky – Živím se loutkovým divadlem pro děti (divadlo KRAB). V době školičky vznikalo i naše nové představení Velikonoční Liška, která měla premiéru letos v březnu (ač byla napsaná už před 2 lety, ale covid tomu nepřál). Nová pohádka se samozřejmě chystá, ale zatím se ještě poohlížíme, po jakém tématu sáhneme.
#KamPovedouKrokyPoŠkoličce?
6/ Děláte po absolvování školičky režijní práci jinak? Jak? V čem konkrétně?
Ida Balusková: Jak jsem již zmínila, do režie se zatím nehrnu. Ale vidím na sobě velký pokrok v tom, co jsem dnes schopná při sledování divadelní inscenace vnímat. Nad čím přemýšlím. A samozřejmě mě to o to více baví a mám větší chuť se na tvorbě nějaké inscenace podílet, i když zatím jen jako herec.
Jan Pleskač: Rozhodně ano, jsem mnohem metodičtější. Od přípravy, výběru textu, úpravy textu, po žánrové ukotvení a samotnou realizaci. Mnohem více si uvědomuji různá úskalí a nebojím se opouštět slepé uličky. Naučil jsem se, že součástí umění režie je umění opouštět vlastní nápady.
Anička Kocábková: Rozhodně se teď koukám na představení víc komplexně. Jsem silně kinestetický typ člověka. Jedu přes pocity, tělo. Ale díky kurzu mám nástroje, které mi pomůžou se na celek podívat i víc z dálky, došperkovat ho a hlavně uchopit, co chci sdělit.
#NovéÚhlyPohledu
7/ Cítíte potřebu a máte chuť se vzdělávat i po absolvování školičky?
Ida Balusková: Náš běh školičky byl bohužel poznamenaný covidem, takže jsme se téměř rok nemohli scházet. Lektoři se nás snažili držet v „provozní teplotě“ úkoly na dálku, což bylo fajn, ale osobní setkávání a diskusi to nenahradí. I když se nakonec školička o rok prodloužila, abychom si chybějící setkání nahradili, což bylo rozhodnutí, které velmi oceňuji, velká část spolužáků v období nucené pauzy odpadla a už se nevrátila. Závěr je tím poznamenaný, protože nás není dost na přípravu absolventských inscenací a musíme hodně improvizovat. Takže jsem vůbec neváhala a přihlásila jsem se do dalšího běhu školičky znovu jako repetent a moc se těším na nové spolužáky.
Jan Pleskač: Divadlo, stejně jako svět kolem nás, se vyvíjí, nechci ustrnout. Podle mého názoru je důležité se v oboru, který chcete dělat, ať už profesionálně nebo jako amatér, neustále vzdělávat. Ať už se jedná o divadlo, nebo cokoliv jiného.
Anička Kocábková: Tak samozřejmě, vždycky je co se učit! Líbilo by se mi ponořit se zas do nějaké jedné konkrétní hry a do detailu jí promyslet. Ideálně i mít někoho, s kým to konzultovat… a jednotlivé prvky (od herectví po světla) aplikovat na konkrétní představení.
#UčímeSeCelýŽivot
V době uzávěrky k tomuto rozhovoru dorazila z Amatérské divadelní asociace zpráva, že pro letošní rok dochází ještě k drobnému navýšení kapacit Školy základů činoherní režie. Nově je tedy k dispozici posledních 5 míst. Neváhejte a přihlaste se ZDE.
Jestli se chcete dozvědět o školičce ještě z pohledu garantů Jaroslava Kodeše a Petry Richter Kohutové a dalších lektorů, doporučujeme poslechnout si 17. epizodu podcastu Ochotníci na vlnách, v němž je Jakub Pilař vyzpovídal. K poslechu podcastu se dostanete přímo zde.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
