Jaroslav Kodeš – režisér: profesionál, porotce, lektor

V II. pokračování rozhovoru s Jaroslavem Kodešem, režisérem s názvem profesionál, porotce, lektor – se dozvíte o tom, kdy se cítí J.K. jako profesionál. Mají-li podle něho vůbec profesionálové v amatérském divadle místo, jaký má vztah ke své roli divadelního porotce na festivalech a jak moc je možné, důležité jako lektor pracovat s herci na hlase.

Jaroslav Kodeš se v amatérském divadle pohybuje už 48 let a stále je velice aktivním, vášnivým divadelníkem. Z dvouhodinového zajímavého rozhovoru vznikly tři tematické celky, které vám postupně nabízíme ke čtení. Chcete-li se vrátit k I. části rozhovoru, klikněte sem.

II. část rozhovoru – Jaroslav Kodeš: profesionál, porotce, lektor

Profesionál v amatérském divadle?

Považuješ se za profesionálního divadelníka nebo amatérského? V čem vidíš ty osobně dělítko mezi těmito dvěma označeními?

JK: Na to není jednoduchá odpověď. To, že někdo bere peníze a je takzvaně u divadla, neznamená, že je ve své profesi profesionál. Já na to vždycky odpovídám tak nějak obecně, otázkou: “Je profesionál ten doktor, který neumí ani zašít tržnou ránu, ale má titul doktor?”

Ta hranice mezi amatérem a profíkem není až tak striktní. Kromě talentu je to hlavně o přístupu k věci. A když něco děláš léta, tak se vystříháš chyb začátečníků, a na stejnou věc se dokážeš podívat jinýma očima. Vím, že mnoho herců z amatérských souborů, kdyby to museli dělat dennodenně, by se uplatnili. 

Souvisí to nějak se vzděláním?

JK: No, já mám radši herce, kteří mají něco v hlavě a nejsou to jen ti puďáci, co přijdou. Praxe ale potvrzuje, že existují vynikající profesionální herci bez škol.

SoLiTEAter a Divadlo Palace

V roce 2015 jsi spolupracoval s nezávislým SoLiTEAterem a v roce 2019 jsi v Divadle Palace zrežíroval inscenaci Miroslava Krále Český Betlém. Je pro tebe teď možné srovnat práci s amatérskými a profesionálními herci?

JK: No, u amatérů je na vše víc času. Zkouší se pomaleji, ale zase je víc možností si situace ozkoušet a změnit na další zkoušce. U profíků je to dané termínem: za pět týdnů musí být premiéra. Tam jak to jednou na zkoušce nahodíš, tak to většinou je. Lidi si to rovnou zafixují, a když to náhodnou pak začneš měnit, nejsou moc rádi. Ale zase je to samostatnější, vědí jak na to. Je to provoz.

Myslíš si, že profíci nemají aktivně (tedy ne jen jako poradní orgán) zasahovat do amatérského divadla?

JK: Určitě mohou i aktivně a stále to je amatérské divadlo. Vždyť třeba režisér je jen jedna ze složek toho celku. A když někdo má peníze na profesionálního herce, tak taky proč ne. Problematické to může být ve chvíli, když s takovou inscenací jde soubor do soutěže. A to i s tou režií. Ale, když jde o zajímavý tvar, aby se z něho naučili něco přiučily i ostatní soubory, tak proč ne. Alespoň jako inspirační inscenace.

Bylo by samozřejmě hloupé, kdyby se na amatérské přehlídce objevilo třeba Dejvické divadlo a začalo soutěžit o ceny, ale to nikoho ani nenapadne.

Já se nepovažuju za profesionálního divadelníka. I když o mně často lidé kolem divadla tak přemýšlejí. Já se považuji za profíka jen v rádiu, tam ano. 

“Chcete-li na Hronov, zavolejte si na to Kodeše.”

JK: Rozhodně se necítím jako vstupenka na Hronov. Když mě hra zaujme, snažím se z ní vydolovat, co můžu, ale určitě hru nedělám kvůli přehlídkám.

Máš přehled o tom, co jsi všechno a kde za divadelní inscenace dostal?

JK: Do určité doby jsem to sledoval. Ale dneska už ne. Poslední léta vlastně ani ceny nedostávám, asi, že jsem braný za toho profesionála.

Jaroslav Kodeš jako porotce na divadelních festivalech

Kdy se z řadového účastníka přehlídek stal festivalový porotce?

JK: Poprvé jsem seděl v porotě někdy v 80. letech minulého století na Winterovkách (festival Winterův Rakovník). Od té doby jezdím na některé přehlídky pravidelně a na jiné nárazově, různě se to mění po dvou třech letech. Letos jsem byl na POPADu v Praze, poté měly být Louny, Němčice na Hané, Boleradice (letos nově), Žlutice, Libochovické divadelní léto, Radnický dráček, Nový Bor, a Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou atd. Jaro mívám přehlídkami plné.

Zábava nebo práce?

Baví tě jezdit po porotách i po těch letech?

JK: Porotování mě baví stále. Tím, jak o představeních hovoříš, tak si uvědomuješ věci, které sám děláš a můžeš se vystříhat i některých chyb. 

Třeba je teď alfou a omegou už několik let výstavba dramatické situace na jevišti. Když režisér nebo herci neví, o čem je řeč, tak nastávají problémy. Tohle jsem třeba dřív tušil spíš intuitivně. Řada lidí mi říkávala, že umím na jevišti udělat situaci. Jenže já jsem dlouho přesně netušil, v čem to je. A teď už asi vím.

Prozradíš?

JK: No, pokaždé to je jinak. Musíš odhalit situaci, pojmenovat si její obsah a lidi zaranžovat tak, aby to jejich jednání bylo významotvorné. Ale to jsou všechno teoretické řeči. Chce si to vyzkoušet prakticky. 

Podílel jsi se na obnově festivalu Popelka Rakovník. Dá se říct, že je Popelka tvoje další dítě. Dělá ti stále radost?

JK: Zakládali jsme ji v roce 1991 s Milanem Strotzerem. Dneska už ji moc nesleduji. Rozeběhla se a pak už si ji převzali jiní.

Hlas v divadle

Cítíš se být profesionál v rozhlase, kde jsi rozhlasovým režisérem a hlasovým lektorem a tudíž pracuješ hodně s hlasem. Věnuješ se hlasu i v divadle?

JK: Jako režisér herce na hlasové nedostatky, na konkrétní chyby upozorním, ale abych se tomu věnoval, na to není během zkoušení čas. Nemůžu s herci sedět celou zkoušku a napomínat je, kde mají víc otevřít pusu, naslovit, doslovit.

Myslím, si, že když herec nemá dikční vadu, nepotřebuje chodit k logopedovi. Akorát potřebuje tu pusu rozhýbat, aby nebyla líná, a aby si sám uvědomil, když mluvu kazí. To nejsou až tak zásadní věci, které by si člověk nedokázal uvědomit sám a přestal je dělat, když ho na to někdo upozorní. Musí chtít sám na sobě zapracovat. Já mohu být jen korektorem.

A jak si dneska s hlasem stojí amatérští herci?

JK: Řekl bych, že je to z hlediska mluvy horší a horší. A to obecně. V celé společnosti se na artikulaci nějak méně dbá. A pak je to spojené s tím, že obecně ta patlavost u dětí je, a že by měli být rodiče už v MŠ upozorněni, ať chodí k logopedovi a cvičí s potomky výslovnost. Jenže rodiče nad tím často mávnou rukou, jako by si nechtěli přidělávat práci.

Hlas chybí i na pedagogických fakultách

Nepomohlo by zakomponovat hlasovou výchovu rovnou do učebních osnov? 

JK: Určitě pomohlo. Bohužel ale ani na pedagogických fakultách se hlasová výchova moc nevyučuje. A když pak ta (s prominutím) pištící děvčátka vylezou před třídu a ta se jim za zády vysměje, nejsou to moc dobré vzory.

Jako hlasový lektor ale stále působíš u elévu v rozhlase?

JK: Ano, ale už se víc zaměřuji na interpretaci textů. Takové ty základní jazykové návyky s nimi dělají jiní. Ke mně přijdou většinou až ti, co už v podstatě mluvit umí. Artikulaci už s nimi moc neřeším. Upozorňuji je na chyby, to ano. Natáčím a pouštím jim záznam. Ale děláme i náročnější věci jako Shakespeara, Čechova. 

Rozhlas a(nebo) divadlo

V 90. letech se o tobě v rozhlase přemýšlelo jako o “nástupci Karla Weinlicha” (kultovního rozhlasového režiséra rozhlasových pohádek. Vidíš se tak? V divadle moc pohádky nerežíruješ.

JK: Já jsem v 90. letech do rozhlasu znovu nastupoval právě za Karla, který mířil do penze. Karel mě tenkrát doporučil šéfredaktorovi ČRo Praha Liboru Vackovi (dodnes mj. aktivnímu porotci festivalů Wolkerův Prostějov a Dětská scéna). Pohádky mně vyhovovaly, byla to radost. Občas jsem toužil dělat něco pro dospělé, ale nebylo k tomu moc příležitostí. Teď už ale na pohádky přišla do rádia nová generace. A já dneska točím hlavně “Historii českého zločinu”. A to je moc zajímavý seriál.

V čem vidíš jako profesionál i neprofesionál hlavní rozdíl režírování rozhlasové vůči divadelní hry?

JK: V divadle jsem udělal nějakých 25 režií 5 režií pohádek. V rozhlase kolem 80 pohádek a her pro dospělé. Nevýhody režie v rozhlase vidím v tom, že točíš a výsledek pak uložíš, většinou se už nedá nic změnit. To, co uděláš, je jednou pro vždy zakonzervované. Současně je to nevýhoda, ale i výhoda.

Kdežto divadlo je neustálý vývoj. Stává se, že padesátá repríza se ani trochu nepodobá premiéře a rejža se pak děsně diví. A z inscenace ti zbydou maximálně fotografie.

Rozdíly? Ten jediný zvukový kanál mezi rozhlasem a posluchačem dává posluchači větší možnost si konečný obraz složit v hlavě sám. Kdežto v divadle vidíš tu jednu konkrétní představu inscenátorů. Ale jinak jsou to vlastně disciplíny v něčem hodně podobné a přitom úplně jiné. Tím principem sdělování, formou. Bez slova v rádiu těžko něco sdělíš, kdežto v divadle vystavíš příběh klidně i s minimem slov.

A také je to všechno o psychologii vnímání. Když se na něco koukáš, tak ti snadno unikne, že třeba ten člověk špatně mluví. V divadle je ten obrazový vjem daleko silnější než zvukový.

Který z vjemů upřednostňuješ?

JK: Žádný. Osobně jsem přesvědčen, že v divadle potřebujeme kombinaci obou. Zraku i sluchu. Některý moment se dá lépe udělat obrazem a něco je naopak potřeba říct. Ale, ať chceme či ne, komunikace mezi lidmi je především verbální.

Proces nebo produkt?

Proč vlastně děláš divadlo? Je pro tebe důležitější proces nebo produkt?

JK: Asi jako každý chci, aby výsledek, produkt stál za to. A mám radost, když to divák ocení. Ale baví mě i vymýšlet, jak hru udělat. Při zkoušení ale nemám v hlavě konkrétního diváka, myslím, že to není nutné. Snažím se, aby rozhlas i divadlo bylo srozumitelné. Možná nejsem srozumitelný úplně všem, ale věřím, že většině ano. Resp. ne já sám, ale že jsme srozumitelní divákům jako soubor, celek. Jako režisér promlouvám na diváky přes herce na jevišti, ti jsou pro mě vším.

Zaujala vás II. část rozhovoru Jaroslav Kodeš – režisér: profesionál, porotce, lektor? Jaká témata, předlohy si Jaroslav Kodeš vybírá? Jak moc ovlivňuje divadlo jeho rodinu? A kam všude do se s divadelními inscenacemi podíval? Jsou rozdíly mezi amatéry u nás a „venku“? To vše a mnohem více se dočtete ve III. části rozhovoru – Jaroslav Kodeš – režisér: scénáře, rodina, zahraničí a plány.

A rozhovor s Janem Pleskačem nejen o nové inscenaci Konference jste už četli?