Jaroslav Kodeš – režisér: začátky, vzdělání, soubory
Jaroslav Kodeš je jako režisér svým způsobem už vlastní pojem. Kdo se setkal s jeho prací na divadle, pasivně jako divák či aktivně jako herec, jistě mi dá za pravdu, že se jeho inscenace řadí k tomu „lepšímu“, co dnes amatérské divadlo nabízí. Ke spolupráci s Divadlem Máj Praha ho v roce 2015 nalákala naše principálka Magdalena Mikešová a díky tomu vznikla májovská Její pastorkyňa, která od roku 2018 dodnes sklidila již řadu cen a naše intenzivnější setkávání se při divadelní práci.
Zajímalo mě, jaké měl Jaroslav Kodeš divadelní začátky, co ho formovalo a co ho stále udržuje už 48 let tak aktivně vášnivým divadelníkem až dodnes.
Z dvouhodinového rozhovoru vznikly tři tematické celky, které vám postupně nabízíme ke čtení.
I. část rozhovoru – divadelní začátky, vzdělání, domácí soubory
Jaroslav Kodeš a Divadelní soubor Jiří
S amatérským divadlem jsi dle rozhovorů začal v roce 1971 v 17 letech, když tě oslovil poděbradský soubor Jiří.
JK: Dělal jsem sportovní gymnastiku, a tehdy v Poděbradech dávali představení L. N. Andrejeva Ten, který dostává políčky, kde je postava artisty Besana a oni potřebovali někoho, kdo umí chodit po rukou nebo udělat přemet, takže se obrátili na mojí maminku a ta řekla: “Jarda by to klidně zkusil.”
A jak přišli v Jiřím na tvojí maminku?
JK: Tak v těch malých městech se lidi, kteří se aktivněji podílejí, buď ve sportu nebo v divadle, znají. A maminka kdysi za mlada také dělávala divadlo. Znala se s režisérem Honzou Pavlíčkem.
Nikdy předtím jsi neměl divadelní ambice? Co tě najednou v těch 17 letech natolik oslovilo, že jsi u divadla od té doby zůstal a sport pustil?
JK: Do té doby jsem se o divadlo nezajímal. Dokud jsem žil ještě v Poděbradech, tak jsem pak začal dělat oboje a pak, když jsem se oženil do Rakovníka, tak jsem ten sport utrhl. To bylo ze dne na den. Nebylo to kvůli divadlu, ale kvůli partnerce, která k divadlu více tíhla.
Jak tedy vzpomínáš ještě na léta 1971 – 1980 u DSJ?
JK: Výborně. Tehdy v tom souboru fungoval režisér Honza Pavlíček, dneska už mu je tak 88 let. On byl architekt, velmi vzdělaný člověk a jeho uvažování o divadle, když jsme se bavili, mě prostě okouzlilo.
Tenkrát jsem jen hrál. Celkem ve čtyřech hrách: toho Besana v Andrejevovi, v Tribunálu Syna, Lenského v Evženu Oněginovi a v Přeukrutné tragédii života a smrti Dudlu. Nebylo to každý rok. A skončil jsem tam vlastně až tím, že jsem se přestěhoval do Rakovníka.
Studium PedF a Lidové konzervatoře
V roce 1977, sis ale během studia na PedF UK založil vlastní spolek.
JK: Mě to divadlo tak bavilo, že jsem to chtěl zkusit i na škole. Jak to tak bývá, někde se sedělo, dala se řeč, a vyšlo z toho: “Tak pojďme dělat divadlo.” Udělali jsme dvě inscenace: Horníčkovy Dva muže v šachu a pohádku Zkoušky čerta Belínka. S koncem vysoké jsme to rozpustili. To už jsem se ženil a předpokládal jsem, že budu fungovat v Rakovníku.
Během studií PedF UK (matematiky a tělocviku) jsi se pustil ještě do studia divadelní režie na Lidové konzervatoři (dnešní Konzervatoř Jaroslava Ježka). Jak probíhala praktická výuka?
JK: Lidová konzervatoř běžela 2,5 roku a jednou měsíčně jsme se scházeli na tři dny, pátek, sobota, neděle. Naším lektorem na režii byl Ruda Felzmann. Nejdřív jsme si o režii tak nějak teoreticky povídali a pak každý vždycky dostal za úkol zrežírovat nějaké scénky. Jako režiséři jsme měli k dispozici partu herců, protože konzervatoř běžela současně pro jak pro režiséry, tak pro herce. S nimi jsme třikrát – čtyřikrát za rok nazkoušeli takové desetiminutovky.
A tam jsi se při zkouškách seznámil se svou budoucí manželkou Evou?
JK: Ano. Eva taky dělala tu část režijní, nebyla tam tehdy jako herečka, byť jsme v amatérské oblasti začínali vlastně všichni jako herci. V té době v Rakovníku totiž neměli režiséra, občas se tam jen někdo objevil, kdo byl ochoten… Takže holky byly vyslány, aby studovaly.
Nezkusil jsi po Lidové konzervatoři nastoupit někam do divadla? Proč rozhlas?
JK: Zkoušel jsem dělat ještě přijímačky na DAMU, na činoherní režii, ty jsem udělal, ale bylo nás tam tehdy víc, než bylo míst, takže se nás poté každého zvlášť ptali, co nás k tomu studiu vede, co bychom tím jako chtěli docílit. A já jsem tam tehdy pronesl, že bych chtěl pomoct amatérskému divadlu. A to oni nevzali. Dokonce mi bylo řečeno, že tohle nepotřebují.
A z konzervatoře do rádia jsem vlastně dostal lano. Samostatnou rozhlasovou tvorbu jsme sice v osnovách neměli, ale na hlas a hudbu tam byli rozhlasoví lektoři Veronika Matějová a Zdeněk Štěrba, kteří mě do rádia doporučili.
Jaroslav Kodeš a Divadelní soubor Tyl Rakovník
Po školách a svatbě jsi se přesunul z Poděbrad do Rakovníku. Jak dlouho ti trvalo, než jsi “naskočil” do Tylu Rakovník? Jaké to bylo přejít “jinam”?
JK: Po přestěhování do Rakovníka jsem v Tylu dělal hned nějakou drobnou věc, ale nebylo to každý rok. V Rakovníku mi Jiří pod vedením Honzy Pavlíčka ze začátku chyběl. DS Jiří byl tehdy v amatérském divadle hodně na vrcholu, rakovnický Tyl měl jednu vynikající inscenaci A jitra jsou zde tichá, kterou režíroval Josef Kettner. Ale dále už moc nic. Proto holky studovaly.
Byli tu mladí, kteří chtěli dělat něco jiného, ale zároveň tam byla spousta těch starších, kteří dokázali házet klacky pod nohy. Jak jsem nastoupil, tak jsem postupně zjišťoval, že stále narážím.
A vyřešil jsi to? Nebo jste i nadále bojovali?
JK: No, vydržel jsem to dlouho. Asi 15 let. To jsme se třeba domluvili s lidmi, že mám nějaký titul, co bych chtěl dělat, kdo by v tom chtěl hrát a tak. A pak se to dozvěděl výbor souboru, pozval si mě a káral, co jsem si to dovolil, že jsem nejdříve měl s tou věcí přijít za nimi a ne se rovnou domluvit s lidmi.
Tak jsme se dohodli s Evou, oslovili jednoho profesora na gymnáziu a dali dohromady partu lidí – “Studio mladých”. Staří Tuláci tomu tehdy říkali “Hrctrcklub”. S nimi jsme udělali tři inscenace, které ale byly zastřešeny stále velkým Tylem. Postupně to hlavně kvůli prostoru na zkoušení a financím, nad kterými výbor vládnul pevnou rukou, zase vplulo všechno do kolejí starého Tylu. Byla období, kdy jsem do toho “baráku” nechtěl ani vstoupit. Dnes už je to lepší.
Jaroslav Kodeš a Rádobydivadlo Klapý
Jak se stalo, že jsi se nechal přetáhnout do Rádobydivadla Klapý?
JK: To byla taková náhoda. Poslední věc, kterou jsem v Rakovníku dělal byla taková variace na Dům Bernardy Alby. Takže samé ženské a tehdy mě zas bylo vytčeno, že tuhle hru chtěla dělat vedoucí souboru, a že já jsem jí to vlastně ukradl. Ale my jsme nedělali přesně Lorcu, my jsme si udělali vlastní scénář. Pak jsme dokonce museli zkoušet někde jinde než v divadle. Dokonce jsem si na zkoušení sehnal vlastní peníze, abychom inscenaci udělali.
Děvčata aneb Krvavá suita
JK: No, a s touhle inscenací – Děvčata aneb Krvavá suita, 2002 (jako i víceméně se všemi ostatními, které jsem za tu dobu v Tylu udělal), jsme se dohrabali na Hronov. Nedopadla nijak slavně, a já od výboru souboru uslyšel poznámky v tom smyslu, že je to vlastně dobře. Přesto jsme tehdy dostali od AITA/IATA (International Amateur Theatre Association) možnost jet na Slovensko na festival do Martina. Zjistil jsem, že tu nabídku dostal i Láďa (Valeš) z Klapý. Ti tehdy dělali hru Faidraricie podle P.O.Enquista. No, a my jsme se domluvili, že pojedeme jedním autobusem, aby se ušetřilo.
Takže jela parta mladých holek z Rakovníka a parta Ládi. No, a na Slovensku se Láďa domluvil s Evou, že zkouší podle Bergmana Podzimní sonátu, a že by tam potřeboval tu klavíristku, jestli by si s nimi nechtěla zahrát. A ona na to kývla. Takže pak jezdila na zkoušky do Loun a já jsem občas jel s ní. Inscenace byla velmi úspěšná, dodnes na ni lidi vzpomínají. A pak Láďa přišel s tím, jestli si u nich nechci zarežírovat. A jestli nemám titul. A já jsem chtěl a měl: Schafferova Equa. Jenže jsem neměl toho mladého kluka. Láďa tehdy prohlásil, že ho sežene. Sehnal. Tak jsme to dali dohromady.
Vnímáš tento soubor jako svůj domácí?
JK: Ano. Je to teď můj domácí soubor. I když už jsem se taky několikrát rozzlobil, a vyhrožoval, že tu už dělám naposledy… Pozitivní na spolupráci s Rádobydivadlem, je, že Láďa Valeš není v nejmenším ješitný. Dokáže si přivést do spolku dalšího režiséra, a když musí hrát, nekecá do toho, je pokorný. A takové ty oficiální výborové schůze a tak, ty se tam nekonají. Takže v Rádobydivadle je to takové volné a svobodné.
Jaroslav Kodeš na „amatérská volné noze“
Vyhovuje ti být režisér souboru nebo upřednostňuješ “amatérskou volnou nohu?
JK: Do jisté míry mi ta volná noha vyhovuje, protože se potkávám s novými lidmi. Ono po čase v každém souboru dojde k nějaké ponorce. Už víš, jak – kdo – co zpracuje, jak se učí, neučí, jestli na to „prdí, neprdí“. A pak tě to začne časem zlobit.
Kdežto s tím novým souborem je to skoro vždycky osvěžující.
A nevadí mě, že dojíždím. Celý život jezdím za prací do Prahy, takže když to není nějakých 300 km, tak je to v pořádku.
Máš oblíbené soubory, do kterých se vracíš režírovat?
JK: Teď jste můj oblíbený soubor vy (Divadlo Máj Praha). Na to zkoušení s vámi?! Fakt, úplný balzám. Rád bych si ten pocit zachoval i pro další spolupráci. Většina z Májovců přiložila ruku k dílu. Objevili se nové různé tváře, třeba houslista Pavel Škorpil, flétnistka Lenka Tvarohová, Vlasta Pilařová, Pavel Holub a další… Májovci přinášeli své nápady, to se mi líbilo.
V almanachu Rádobydivadla Klapý jsem našla od pana Valeše charakteristiku tebe jako režiséra: „Jarka (Jaroslav Kodeš) je svým způsobem pedant a maximalista a totéž vyžaduje od herců. Jeho režie jsou vždy dokonale připravené, hraje se o každé slůvko, hraje se o každý centimetr na podiu.” To vypadá, že nápady jiných nevítáš úplně vždy, ne?
JK: Pravda. Někdy je to nepříjemné. Nejdříve to musím v hlavě zpracovat, jestli se to hodí do mé režijní koncepce a pak musím přesvědčit herce o své představě a nápad zamítnout. Ale mnohdy se jejich nápady hodí. Já se snažím nejdřív udělat nějaký celek a pak až detaily. Ale občas se mi stává (často u kolegyň), že ty naopak bazírují na detailu, a ten celek jim uniká. Vytvářím nejdřív situace jako kostru budoucí inscenace a detaily odkládám.
Požadavky na spolupráci se souborem
Co Jaroslav Kodeš vyžaduje od souboru, jež ho osloví ke spolupráci?
JK: Za ta léta jsem přišel na to, že potřebuji, aby se lidi připravovali i doma. Aby to nebylo jen o tom, že lidi přijdou na zkoušku a tam si role teprve začnou tak nějak zkoušet. Režisér je až do určitého času stále daleko před herci, protože má nějakou vizi a tu se s nimi snaží společně zpracovat. Ale když herci stále bojují s textem a chodí po jevišti bez vazby na partnera, protože stále myslí jen na sebe, nemůžeš jim pomoct. Oddaluje to realizaci tvé vize. A ty pak prodlužuješ zkoušky, jezdíš, přidáváš a přidáváš, abys je k ní dotlačil. To je pak unavující.
A když se lidi nepřipravují? Tak je vyhodíš?
JK: Nevyhazuji je. Co bych je vyhazoval. Ale štve mě to a pak po čase začnu být protivný. A nakonec řeknu dotyčné osobě, která k tomu učení přistupuje moc “free”, že s ní už na příště nepočítám, že už ji neobsadím. Jen jednou nebo dvakrát jsem musel oslovit jiného herce.
A něco jiného od souboru nechceš? Jen učební morálku?
JK: Je ideální, když v souboru existují lidé, kteří jsou ochotní šít kostýmy, stavět. Ti by měli být v současnosti zlatem placení. Je jich málo. A když nejsou, tak vydáváš další energii místo na režírování na organizaci. A to nemám rád. Už jenom to, když někdo jiný organizuje zkoušky za tebe, udělá něco jako produkci, tak to je obrovská pomoc.
Co si Jaroslav Kodeš myslí o zasahování profesionálů do amatérského divadla? Co mu přináší jeho působení v porotách divadelních festivalů? To vše a více se dozvíte v II. části rozhovoru – Jaroslav Kodeš – režisér: profesionál, porotce, lektor.
Než vyjde další část rozhovoru… můžete se mrknout např. na rozhovor s Pavlem Skálou – ohlédnutí za první částí divadelní přehlídky PřeMostění 2020:
