Jak s divadlem začínala Tereza Matějíčková Fialová?
Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! A proto vám v této rubrice postupně představujeme (námi či přímo vámi) vybrané herce, režiséry, vedoucí souborů i techniky z řad ochotníků a ptáme se na jejich divadelní začátky. Pojďte společně s námi vystoupit ze své „divadelní bubliny“ a odhalit nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál.
„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.
V jedenáctém příspěvku tohoto seriálu vypráví divadelnice Tereza Matějíčková Fialová.
Tereza Matějíčková Fialová
Zmatkaři Dobronín, Divadlo Malvína
herečka, režisérka
Kukačka ve Sněhurce
Jako dítě by mě nikdy nenapadlo, že bych jednou mohla hrát divadlo. Byť „jen“ amatérsky. Zřejmě jsem nebyla úplně prototyp umělecky nadané žákyně. Když jsem chtěla recitovat pro maminky, musela jsem si sama napsat básničku, protože jinak by mě neangažovali a já vážně moc chtěla.
Během základní školy jsem chodila rok do dramaťáku na ZUŠce, v rámci nějž jsme nazkoušeli pohádku O Sněhurce. Já hrála Kukačku. Dodnes si svůj text pamatuji: “Kuku kuku, cizí člověk se sem blíží, kuku kuku, vidím ho z buku, kuku z buku, kuku z buku.” Představení se hrálo v jihlavském “kulturáku”, což je celkem dost velký divadelní sál, kde se dělají i koncerty. Bohužel jsem jediná, kdo může podat svědectví o tom, co tenkrát kukačka kukala, protože jsem měla tak příšernou trému, že mi nebylo rozumět ani slovo.
Nebýt principála Zmatkařů Františka Kunsta, asi bych si nikdy na divadlo netroufla. U nás v hospodě ve Věžničce se často pořádaly, a dodnes pořádají, různé koncerty, ale občas i nějaké to divadlo a podobně. František ve Věžničce vyrostl, od vidění jsem ho znala, znala se s ním i moje mamka, takže se jednou nějak seběhlo, že mě na nějakém večírku zlanařil k němu do souboru, což bylo vlastně dost v pohodě, protože tam tenkrát taky mohl někdo verbovat do armády.
V roli diváka si raději pobrečím
Zmatkaři tehdy chystali s Milošem Stránským, jako režisérem, nějakou jeho hru. Jmenovala Bratrstvo pekelných andělů a mně se ten název líbil. Tak jsem na to kývla. Miloš Stránský je takový divoch, nebo tehdy byl. Ale jako režisér dovedl být trpělivý a myslím, že mi to hodně pomohlo. Navíc byla kolem hry také skvělá parta. Někteří z těch co tam hráli už nyní u Zmatkařů aktivně nepůsobí. Taky jsem se tam poznala s Vláďou (Altánem). Hráli jsme vlastně jakýsi pár. Že nám to hraní spolu bude na jevišti tak ladit, a že se nakonec spolu potkáme ve velkých rolích, jsem tehdy vůbec netušila a myslím, že ani on.
Hra to asi nebyla divácky moc úspěšná, ale mě bavila. Byla moje první. Na to se nezapomíná. A už jsem se stala součástí toho kolotoče. Zanedlouho jsem dostala nabídku zahrát si znovu, tentokrát pod jevištní taktovkou Michaela Junáška. Míša byl báječný člověk. Všichni ho měli rádi a on měl neskutečnou trpělivost vtloukat do nás to divadelní řemeslo. Pamatuji si zkoušky, kde se po celou dobu, do zblbnutí, jela jedna replika, dokud nebyl Míša absolutně spokojen. Byla to hra Květ kaktusu, komedie. No popravdě, všichni mě ujišťovali, že je to dobrý, že mám komický potenciál, ale já to tak necítila a vlastně dodnes necítím. Komedie mi prostě nejdou a jsem ráda že existuje i divadlo, které sdílí i jiné emoce. I v roli diváka se v hledišti ráda zasměji, ale ještě raději si pobrečím.
Na jevišti není nic „jenom jako“
Někdy po Květu kaktusu se mi do ruky dostala útlá knížka, divadelní hra Isabelly Doré Cesar a Drana. Hrozně mě to nadchlo. Ten příběh mě fascinoval. Vláďa Mátl tehdy nějak pronesl, že by si rád jednou zkusil režii a tak jsem mu to dala přečíst. Sice jsme si ani jeden nebyli jisti, zda to od nás není příliš troufalé, ale oba jsme vlastně nějak toužili překročit svůj stín a časově se to sešlo. Bratrstvo pekelných andělů bylo první, Květ kaktusu dobrý, ale teprve u Drany jsem měla pocit, že to tak má být a hrozně jsem si za tím, co jsme vytvořili stála. No, asi se stal nějaký zázrak a ta inscenace nakonec uspěla. V Třešti jsme k našemu velkém překvapení získali Cenu diváků a nakonec postoupili až do Kaznějova (národní přehlídka divadel jednoho herce – pozn. red.).
A pak začala jízda. Myslím, že jedno z mých nejhezčích životních etap, alespoň pokud jde o divadlo. Následovala další spolupráce s Míšou Junáškem v situační komedii Na správné adrese. A poté opět režie Vládi Mátla. Šlo o italské drama Zlomatka, kde hlavní roli ztvárnil náš milovaný Honzík Hejral. Byl to další milník v mém divadelním životě, protože mě, co by prostitutku Olgu, připravila o iluzi, že to co se odehrává na jevišti, je jenom jako.
Tereza Matějíčková Fialová: „Divadlo je láska, posedlost a závislost.“
S Vláďou jsme dospěli k přesvědčení, že si musíme zase zahrát spolu a našli hru od britského autora Jima Cartwrighta – Dva. O režii jsme poprosili Láďu Valeše. A to byl takový můj splněný herecký sen. Láďovi, i Vláďovi nikdy nepřestanu být vděčná za to, že jsem to mohla prožít. Kdo hru zná ví, že se odehrává v irském baru. Během přibližně hodiny a půl, se zde rozkryje několik životních osudů, radostí i tragédií. Byla to ohromná herecká výzva, kterou jsem do té doby nezažila a bohužel myslím, že už ani nezažiji.
Vzhledem k tomu, že jsme asi Láďu Valeše úplně nenaštvali a nezklamali, pustil se s naším souborem hned do další režie, a to byly Vzpomínky na vodě.
Zatím poslední věc, na které jsem se podílela byla hra, kterou napsal neuvěřitelný František Zborník, inscenace s ohromným přesahem, a to hned v několika rovinách – Skřivani už jen v Shakespearovi. Inscenace, která mě lidsky hrozně zasáhla.
No a někde mezi tím se nějak stalo, že mě začalo částečně živit divadlo pro děti. Založili jsme s kamarádkou divadlo Malvína a nejdříve ve dvou, posléze sama jsem objížděla s pohádkou školky, školy, festivaly a kulturáky.
Divadlo není jen koníček, divadlo je láska, posedlost a závislost. A já nepřestanu být vděčná všem, kteří mi umožnili účastnit se toho. Baví mě rozmanitost lidí, kteří se kolem toho motají a přátelství, která vznikají. A ty výzvy a sdělení a zmatky a stresy a zážitky a cesty a města a festivaly a jídla a probdělý noci a…
Kdo je Tereza Matějíčková Fialová?
Původní profesí průvodkyně, amatérskému divadlu se věnuje od roku 2006. Je členkou divadelního spolku Zmatkaři Dobronín. Ve spolupráci se Zmatkaři vede i divadlo pro děti pod názvem Malvína, kde sama hraje i režíruje. Ač bezesporu disponuje i jistým komediálním talentem, sama upřednostňuje dramatické role. Za svůj herecký výkon získala řadu ocenění na oblastních i národních přehlídkách amatérského divadla.
Již publikované příspěvky – Jak s divadlem začínal/a…:
Robert Kotál Kunesch – herec, principál (DS Ragueneau, Plzeň)
Petr Theodor Pidrman – herec, lektor (Divadlo Polárka, Brno)
Petra Richter Kohutová – dramaturgyně, lektorka, porotkyně
Honza Raclavský – herec, zvukař, osvětlovač a režisér (DS Kroměříž, Dostavník Přerov, Stodola Jiříkovice, Smotaná hadice Křenovice)
Naďa Kubínková – herečka, režisérka (Divadlo EXIL Pardubice)
Ladislav Langr – autor divadelních her, herec, režisér, organizátor (DS Jiří Poděbrady)
Štěpán Kňákal – herec, režisér (DK Jirásek Česká Lípa)
Vladimír Altán Mátl – režisér, herec, scénograf (ZMATKAŘI Dobronín)
Ondřej Benda – herec a režisér (ŠAMU Štítina)
Tomáš Václ – herec a režisér (Divadlo v Roztocké Jilemnici)
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
