Anežka – událost ve Věžničce (pár poznámek z derniéry)
Anežka, site specific vycházející z případu slavné polenské vraždy, je čtvrtým počinem Divadla Tentoryje. Soubor z Věžničky ji hraje 50 metrů od lesa Březiny, místa, kde byla o Velikonocích 1899 nalezena zavražděná švadlena Anežka Hrůzová. Vražda odstartovala protižidovskou kampaň, vedoucí k odsouzení nevinného člověka.
„Matkou zakladatelkou“ souboru Tentoryje je dramaturgyně a režisérka Tereza Matějíčková Fialová, členka dobronínských Zmatkařů. V minulosti s kolegy uvedla Kytici u vodní nádrže v centru obce (ještě pod názvem spolku Věžnička hraje divadlo), Krysaře, v němž ctihodní občané města plného krys bydleli v krechtech na návsi podél silnice (místní jim říkají „lochy“), a Její pastorkyni u rybníka ve směru na Ždírec. O Kytici a o Její pastorkyni psal pro Divadelník.cz Vladimír Altán Mátl, jenž Tereze při organizaci minulých projektů pomáhal.
Divadlo Tentoryje Věžnička, Anežka. Podle předlohy Ladislava Vrchovského. Režie Tereza Matějíčková Fialová, hudba a aranžmá Petr Linha (s použitím písní Miroslava Kemela), divadelní kapela Radek Žilka (klavír, akordeon), Renata Oberreiterová (klarinet, zpěv), Dana Topičová (zpěv), scéna Vladimír Bílek ml., kostýmy Lenka Vomelová, zvuk Ivo Topič, světla Jakub Doupovec, inspice a nápověda Karel Čížek, grafika plakátů a foto: © Veronika Hana Mátlová.
Účinkující: Daniel Vomela (Leopold Hilsner), Anežka Straková (Anežka), Hana Mezerová (matka Anežky), Boleslav Bílek (bratr Anežky), Klára Doupovcová (Eliška), František Kunst (Pešák), Václav Vašíček (Muž), Věra Doupovcová (Žena), Kateřina Prchalová (Žena), Iva Bílková Metelková (Žena), Zuzana Jarošová (Miriam), Filip Doupovec (Žid), Patrik Vomela (Žid), Lenka Vomelová (Paní Vomelová), Dagmar Vomelová (Slečna Prchalová), Lucie Mezerová (Hilsnerova matka), Tomáš Matějíček (Zelinger), Vladimír Bílek ml. (Četník), Adam Vomela (Soudní lékař), Vojtěch Bílek / Vojtěch Jelínek (Cizí muž), Ladislav Kunst (Státní zástupce), Vladimír Bílek (Obhájce), Eva Zimolová (Židovka), Vojtěch Jelínek (Žid), dále Rozárka, Bětka, Žofinka, Pája, Luky, Laduška, Juditka, Vivka… Veřejná generálka 6. srpna 2026 v lese nad Věžničkou, premiéra 7. srpna 2026, derniéra 15. srpna 2026 tamtéž.
Od fikce k rekonstrukci?
Nápad inscenovat po fikčních příbězích reálný příběh o Anežce Hrůzové přišel od jedné nejmenované členky souboru. Režisérka si byla vědoma obtížnosti tématu, a tak pozvala do Věžničky autora a divadelníka Ladislava Vrchovského, kterého požádala o napsání scénáře. Stalo se tak u domu, v němž Anežka Hrůzová žila.
Ladislav Vrchovský prostudoval dostupné prameny, mimo jiné si vyžádal poznámky Ladislava Valeše. Režisér souboru z Klapého plánoval podobnou akci, tedy plenérové představení o Anežce Hrůzové, asi před deseti lety. Měli se na něm podílet členové Rádobydivadla a snad i českolipského Jiráska, ale na realizaci nakonec nedošlo… Láďa Vrchovský je člověk výsostně politický – a na scénáři je to znát. Po pasáži, v níž líčí poslední dny Anežky, její vraždu a bezprostřední reakci obecního společenství, učinil hlavní postavou druhé poloviny textu Tomáše Garrigua Masaryka a soud s Leopoldem Hilsnerem nasvěcuje jakoby jeho optikou. Předloha také obsahuje texty, vycházející z kramářských písní.
Tereza Matějíčková Fialová scénář výrazně upravila a vybrala z něho to podstatné. Na projektu se podílí 40 lidí, z toho 22 účinkujících včetně dětí – ukočírovat takové těleso je obdivuhodné. Také se jí podařilo přemluvit kolegy, aby stvořili divadelní kapelu. A pak si mohla dovolit původní kramářské písně nahradit písněmi Mirka Kemela v živé interpretaci. V kontextu představení fungují přesně, přispívají výrazně k jeho k sugestivnosti a k tomu téma posouvají k jistému zobecnění až transcendentnosti.
Než stromy zašumí
Na místo cca 50 metrů od místa, kde tělo Anežky Hrůzové nalezli, procházíme z improvizovaného parkoviště kolem lesa po polní cestě. Pro příchozí je připraveno pět řad židlí a lavic, někteří včetně dětí se usazují před první řadou na zemi. Prostor kolem bzučí – je vyprodáno, mezi množstvím diváků jsou místní i přespolní. A s všednodenními rozhovory, o tom, co bylo k nedělnímu obědu, kde aktuálně sehnat ingredience do zavařovaných nakládaček nebo jak vypadalo poslední televizní vystoupení Tří tygrů, se prolínají historky vztahující se k inscenaci.
Herec František Kunst, představitel zámečníka Petra Pešáka, jenž byl klíčovým, ovšem křivým svědkem obžaloby, vypráví o tom, že Bohumil Hrabal napsal o jeho postavě povídku. Polenská rodina Hrabala zažalovala, ale spor prohrála, protože spisovatel v textu nikoho výslovně nejmenoval.
Herec Vladimír Bílek, představitel Zdenka Auředníčka, Hilsnerova obhájce (jeho výstup patřil v inscenaci mezi nejpůsobivější), se zmiňuje, že u hrobu Anežky Hrůzové u kostela sv. Barbory i u pomníku v lese Březina se každoročně scházejí extremisté, zejména neonacisté. Její vražda je pro ně i po více než sto dvaceti letech a pochybnostech o identitě vraha argumentem pro „řešení židovské otázky“.
Mladá žena v hledišti vypráví kamarádce, že Anežka Hrůzová není jediná v okolí zavražděná. U Dobronína odpravili přibližně ve stejné době jako Anežku devatenáctileté děvče a na hrob umístili sochu jejího těla v té poloze, v jakém je našli. Prý se jí trochu podobá – má se bát?
A za mnou se kdosi směje a jako „zprávu dne“ sděluje, že svědkyni v Hilsnerově procesu Vomelovou, manželku tehdejšího starosty, hraje dnes večer Lenka Vomelová, manželka současného starosty…
Hvězdné nebe nad námi…
Smrklo se, stromy, teď součásti scény, šumí, snad výhrůžně, snad útěšně… Účinkující rozeseti mezi diváky, úderem 21. hodiny se jeden po druhém zvedají, kráčejí do hracího prostoru, každý z nich s výkřikem „vinen!“ hodí na zem před diváky kufr. Ta hromada kufrů bude čekat po celé představení…
První polovina je věrná předloze Ládi Vrchovského. Vedle sebe se odvíjejí dva osobní příběhy.
Švadlena Anežka Hrůzová, hodné a pracovité děvče, se hádá s bratrem o peníze na věno. Bratr ji odmítá a nevybíravě uráží. Vzápětí inzultuje matku, která se Anežky zastává…
Polda Hilsner, nezaměstnaný vejtaha a provokatér, matce vyhrožuje, že se nechá pokřtít. Obecní práce mu nevoní, co se sebou do budoucna, netuší. Matka Hilsnerová to chce řešit ženitbou, pokouší se namluvit mu hodné děvče – Miriam, jež si s sebou všude nosí housle…
Problémy jsou stejné na křesťanské i židovské straně. Konflikty mezi generacemi, konflikty kvůli penězům a nedostatku práce, konflikty plynoucí z absence perspektivy. Oba mladí vidí řešení v odchodu „do světa“ – nebo alespoň do města.
A po vraždě Anežky (dojde k ní v patnácté minutě sedmdesátiminutového představení) začíná zřetelně vystupovat další příběh – příběh obecního společenství Polné a dílem i Malé Věžnice, jak se Věžnička v roce 1899 nazývala. Jádro tvoří ženské na rynku, kterým nejsmradlavější křesťanský žebrák voní víc než kterýkoli žid. Všechny, spolu s četníkem, Pešákem a dalšími, stojí nad Anežčinou mrtvolou a sledují a komentují ohledání jejího těla. Od nich poprvé zazní „to udělal žid“. A tuto myšlenku přiživují tak dlouho, až se stane na 126 let pravdou…
Divákovi, který přišel na lehkou detektivku se známým koncem, nejpozději v tomto okamžiku nezbývá než vzít na vědomí, že sleduje něco jiného. Ne úplně komfortně vnímatelnou výpověď o neschopnosti společnosti vyrovnat se s jinakostí. O neschopnosti, která může mít katastrofální následky. A v průběhu historie ji nespočetněkrát měla, jak víme.
„Anděli, prosím…“
Během představení zazní několikrát písně, které vyšly na prvním CD vynikajícího písničkáře Mirka Kemela. „Krajem šel anděl, smutnou měl tvář/ Prý zabloudil na Zemi, stal se z něj lhář…” A také: „Anděli, prosím, podrž mou duši/ ještě ne zlomenou, jen ztracenou v touze…“ Význam textů, zejména toho druhého, se průběžně proměňuje. Jde o pokornou křesťanskou prosbu? Obrací se k nebeským sférám zabitá Anežka? Nebo evidentně nevinný Polda Hilsner? A koho vlastně oslovovuje? Mohl by to být archanděl Rafael, ochránce židovského národa?
Poté, co dozní oslyšená obhajovací řeč a Hilsner si vyslechne rozsudek, se znovu ozve Kemelův song, židovští obyvatelé Polné sbírají kufry, jež na ně po celé představení čekaly na hromadě, a za zvuku Anděla, doprovázeného kapelou a tentokrát i houslí Miriam, odcházejí…
Ladislav Vrchovský nabízel ve scénáři:
„Někde nedaleko hlediště, na místě, které není z hlediště vidět, je zapálena hromada čerstvých smrkových větví, kouř stoupající vzhůru je nasvícen reflektorem.
Zástup Židů zamíří směrem ke kouři.
Až poslední z Židů zmizí z očí diváků, hudba končí, nasvícení scény zhasne.
Po chvíli zhasne i reflektor svítící do kouře.”
Kouř se nekoná, ale odchod tichých lidí do tmy je neobyčejně působivý. Jsou to opravdu „jenom“ židovští obyvatelé Polné, kteří se necítí bezpečně? Nebo jsou to ti, kteří jsou dehonestováni, pronásledováni a vyháněni, co svět světem stojí?
Odcházíme do tmy stejnou cestou…
Staré hříchy vrhají dlouhé stíny
O inscenaci, byť byla zahrána „jen“ šestkrát a další reprízy nejsou plánovány, se na Jihlavsku hodně píše – a právem. Vynikající vhled do faktů týkajících se polenské vraždy, hilsneriády a jejích ohlasů do dneška nabízí článek Jiřího Varhaníka, který vyšel v Jihlavských listech. Zdůrazňuje, že smysl projektu nespočívá v rekonstrukci starého zločinu. Anežka patří k těm výrazným plenérovým akcím, které zpracováním lokálního tématu provokují aktivní sousedský život, slouží komunitě. Kromě toho, že, samozřejmě, mají přesah a promlouvají k dnešku.
V Karlových Varech posledních pět let rezonuje akce Viktora Braunreitera Žili tu s námi, komentovaná procházka po drahovických hřbitovech – katolickém, evangelickém a židovském. Herec během dvouapůlhodinové akce vypráví nad jejich hroby o těch, kteří vybudovali Karlovy Vary. Podstatou sdělení, jež účastníci (na poslední repríze jich bylo sedmdesát!) vnímají, je především láska k rodnému městu.
Stejně tak se před čtyřmi lety zrodila v Brněnci Naše fabrika, site specific zachycující jedno století obce přes dějiny továrny, původně náležející šlechtické rodině Löw-Beerů a proslavené mimo jiné díky Oskaru Schindlerovi. Scenáristkou, režisérkou a produkční události byla Kristýna Pavlasová, inspirována site specific Schauspiel divadla Feste. Souboru se podařilo díky sbírce na Donio větší část představení natočit, dokument se promítal jako inspirace na Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou v roce 2024 a na letošním Jiráskově Hronově v rámci Dne UNESCO. Nic ale nenahradí osobní zážitek. Doporučuji „živou“ verzi, brněnečtí Naši fabriku ještě občas uvádějí… Na Databázi českého amatérského divadla si můžete prohlédnout program, filmový dokument bude přístupný, až Naše fabrika doputuje k derniéře.
Podobný slib zazněl i od režisérky Terezy Matějíčkové Fialové. Atmosféru inscenace Anežka si budeme moci připomínat díky natočenému záznamu – až bude zpracován. A zatím se můžeme dohadovat, o čem bude Divadlo Tentoryje hrát v příštím roce. A těšit se.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
