Jak s divadlem začínal Jan Milota?

Divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

V třicátém pátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě Jan Milota – Jean Gabin českého amatérského divadla.

Jan Milota

DS Klas Klášterec nad Ohří

Herec, režisér

S těma si tak zahrát

Myslím, že to bylo v roсe 1974, kdy klášterečtí v Kadani hráli představení Vysoká stěna. Doprovázel jsem kamaráda, jehož sestřenice v souboru hrála. Po divadle, u piva, jsme pak hodnotili, a protože se mi představení nesmírně líbilo, došlo i k mému osudovému prohlášení: „s těma si tak zahrát“. Nic jsem tím však nemyslel. Žádné ambice jsem v tomto směru neměl. Jednalo se pouze o mimoděčnou poznámku, chtějící vyjádřit můj údiv nad kvalitou amatérského souboru. Tato příhoda se stala v květnu 1974. To jsem ještě bydlel v Kadani.

V září roku 1975 mne čekalo stěhování do Klášterce. Ještě snad nevisel ani první obrázek na zdi nového bytu, když jednoho večera zazvonil zvonek. Otevřel jsem a za dveřmi stála ženská. Připadla mně trochu šílená. Vyhoukla: „ty jsi Milota, co chtěl hrát divadlo“ a než jsem se vzmohl na jakoukoli odpověď, ve třech vteřinách na mne vychrlila: „tak tady máš text, postavu tam máš podškrtanou, nauč se to, zkoušky jsou v pondělí a čtvrtek od sedmi a choď v čas, protože režisér je pes“ a než jsem stačil pochopit, co se vlastně stalo, klapaly její podpatky v přízemí.

Nechtěl jsem hrát divadlo a moje osudová věta již dávno upadla v zapomenutí. Avšak oni si ji pamatovali. A vyložili po svém. Jak se později ukázalo, byla ona šílená náborářka Mirka Ulmanová, sestřenice mého kamaráda, kterého jsem na zmíněné představení doprovázel. Protože tohle se stalo v pondělí, měl jsem do čtvrtka čas na rozmyšlenou. Ve čtvrtek jsem šel knihu vrátit.

Zviklán, ještě ne lapen

Jistě že si nepamatuji všechno, ale zkoušel se Slavný muž ze Sing- singu. Hrál tam Láďa Hájek, Stáňa Horáková, Jarda Hodač, Karel Vodrážka a jistě ještě další významní umělci. Alespoň tak mi všichni, při vstupu do sálu, připadali. Nejvíce pak pan režisér Zdeněk Vachata. Přerušil zkoušku a veškerá pozornost se přesunula na mne. „Tak vy jste ten novej, budete hrát advokáta Jacksona. Umíte už roli? Tak alespoň jste to čet! No jo, to sem si moch myslet. Tak přátelé, na místa, pokračujem. Vy se zatím připravte, zkoušíme třetí obraz, takže na vás dojde. Jo a jak že menujete. Milota, Jan Milota. Honza, dobře“. Já zbabělec nedokázal říci, že jsem přišel pouze vrátit knížku a byl jsem zviklán. Zviklán, ještě ne lapen.

V tuto chvíli pouze zviklán svou slušností a proč to nepřiznat i zvědavostí. A také jakousi zvláštní atmosférou, která tam byla přítomna, ale jíž jsem nerozuměl. Vykali mi. Všichni a já vykal jim. Přesto se mi intenzivně vtíral pocit, že bych se měl nějak do té party vhodně zapojit. Ve zmíněné době měla kulturácká kavárna otevírací dobu jako jakákoli jiná restaurace. Šel jsem si tedy pro pivo a protože všichni byli něčím zaměstnáni, z oné přirozené slušnosti jsem se zeptal: „chce někdo něco“? Způsob jak se zapojit byl na světě. Od tohoto okamžiku každá zkouška začínala mojí otázkou „chce někdo něco“. Tykání mi nabídli během velmi krátké doby, ale pingla jsem dělal více jak dva roky. Tak takhle jsem začínal u divadla. Chodil jsem hercům pro pivo.

Prvně na jevišti

Ale vraťme se k mému prvnímu vstupu na jeviště. Je třeba v obecné rovině předeslat, že každému, kdo vstoupí do tohoto magického prostoru, vše, co mu doposud přirozeně a bez problémů sloužilo, jako třeba nohy, ruce a podobně, začne být na překážku. Najednou si počnete svoje údy uvědomovat. Nevíte, co s nimi. Co s rukama. Kam je dát. Totéž nohy. Chůze. To nemluvím o hlasu. Celé tělo vám začne připadat jako nepatřičné. Tímto peklem musí projít každý, kdo koketuje s myšlenkou na divadlo. Málo kterého to nezlomí. Rudolfa Hrušínského st. se někdo zeptal, co je na herectví nejtěžší. Odpověděl: „Přejít forbínu Národního divadla od portálu k portálu přirozeně“. To je hluboká pravda a moje začátky byly přesně v jejím duchu.

O přirozenosti

Nedokázal jsem na jevišti udělat přirozeně nic. Moje první role, jak jsem již zmínil, byla ve hře „Slavný muž ze Sing-singu. Láďa Hájek hrál vězně, Cheryla Sandmana, za své zločiny odsouzeného na smrt. Napsal si žádost o milost, která se náhodou dostala do rukou bohatého a vlivného nakladatele, toho hrál Jarda Hodač. Zalíbila se mu Sandmanova stylizace a pojal nápad, že zařídí odklad zločincovi popravy, a ten napíše svoje paměti. Nemravný nakladatel je pak jako bestseler vydá. Já hrál advokáta Jacksona, vrahova obhájce.

Zkoušela se scéna, kdy obhájce přináší odsouzenci úžasnou, radostnou zprávu, že jeho poprava je odložena. Režisér Zdeněk Vachata měl o scéně jasnou představu: Jackson s obrovským entuziazmem vtrhne do cely, popadne Sandmana za oděv, jako blázen jím cloumá a křičí mu do obličeje osudovou novinu. Tak jedem, zavelel pan režisér. Vešel jsem na jeviště způsobem, který dával jasně najevo, jak se mi tam nechce. Vzal jsem jemně, palcem a ukazováčkem každé ruky Hájka za kostým, maje při tom ostatní prsty rokokově vztyčeny a pak udělal pohyb, kterým rozbalujete igelitový pytlík. To bylo to cloumání a sotva slyšitelným hlasem odmluvil text. Muselo to vypadat (promiň kamaráde), že Láďu venčím a tiše mu vytýkám místo, kde udělal hromádku.

Pseudoafektivní fyziognomie

Ve slovníku cizích slov jsem se dočetl, že „pseudoafektivní fyziognomie“ je výraz obličeje neodpovídající momentálnímu duševnímu stavu. A přesně tohle já jsem na ksichtě měl, protože jsem se při tom všem usmíval jako blbec. Obličej pana režiséra však naopak odpovídal jeho momentálnímu duševnímu stavu. Hlasem mocným mě několikrát vysvětlil a když to nepomáhalo, dokonce předvedl, co po mě chce. Já to všechno chápal, ale udělat jsem to neuměl! Přeci já netřásl Cherylem Sandmanem! Já třásl panem inženýrem Hájkem, vedoucím údržby provozu na EPRU I. A takhle na něj řvát a šaškovat. Copak jsem magor. Ne, tohle já dělat nebudu. Další rok jsem bez nátlaku přijal poměrně velkou roli vojáka v Solovičově Stříbrném jaguáru. Kupodivu, kupodivu. Dodnes kupodivu. A pak další a další. Musím však přiznat, že dost dlouhou dobu jsem hrál divadlo, aniž bych, jak já říkám, z něčeho „měl rozum“.

Rozum z divadla

Toho se mi začalo pomaloučku, postupně dostávat až po dobrých osmi letech, někdy od roku 1983, kdy jsme se Zdeňkem Vachatou začali připravovat Holbergovu komedii Jeppe z Kopečku. Tím „rozumem z divadla“ mám asi nejvíce na mysli disciplínu, které se říká dramaturgie. Teprve poznáním nejzákladnějších pravidel dramaturgie se mně počal otevírat divadelní obzor. V praxi a za běhu, díky přípravě a realizaci Jeppeho, jsem pod vedením svého „profesora“ Vachaty absolvoval téměř roční, tvrdou divadelní školu. Pravda, inscenace se rodila většinou v hospodě, což bylo příjemné, ale Zdeněk byl přísný učitel. Znal divadlo jak prakticky, tak teoreticky. Nedovoloval mi splašeně se rozbíhat. Smetal ze stolu moje naivistické představy a nápady. Drtil je praktickými i teoretickými argumenty. Měl trpělivost se se mnou hádat a že jsme se hádali. Uměl ale také přijmout moje nápady a dát mi tvůrčí prostor.

A to vše se znovu opakovalo, když jsme začali pracovat na jevišti, kdy po dramaturgické přípravě přišla na řadu režie. Měl se mnou svatou trpělivost. Díky tomuto školení a snad i předchozím zkušenostem, které mně však „docvakly“ až tehdy, jsem pomalu začal chápat moc, kterou divadlo má. Ztotožnil jsem se s prostředky umělecké výpovědi, jakými se vyjadřuje. Počal jsem objevovat dobrodružství divadla. Tehdy jsem byl lapen.

Podrobnosti o činnosti Jana Miloty a DS Klas Klášterec nad Ohří najdete na webu nebo na soc. sítích.

---

Další příspěvky rubriky Jak s divadlem začínal/a:

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!