Přiznání Jakuba Pilaře z nučické ŽUMPY

Po nucené pauze bude v pátek 18. září 2020 od 19.00 zahájena 19. divadelní sezóna Ochotnického spolku ŽUMPA Nučice a to hned českou premiérou hry současného britského autora Jamese Grahama Přiznání. Ústřední postavou hry je Ben Edwards v podání Jakuba Pilaře a právě Jakub, pravá ruka principála spolku Martina Kozáka, odpovídal na mé zvídavé otázky.

ŽUMPA? Žebravé UMělecké PAnoptikum!

Jakube, můžeš ve zkratce představit titul, který uvedete v české premiéře? Kdo přišel s nápadem tento text inscenovat? Kde jste na něj narazili? Jak probíhala jednání s agenturou/autorem o podmínkách uvedení této hry v České republice? Máte již nějaké další termíny repríz?

JP: Když jsem poprvé viděl na jevišti Jardu Střelku (Broukovcovo Kamdivadlo) blesklo mi hlavou, že bych rád také zkusil monodrama, a tak jsem si přes Dilii našel tento text. Ihned mne zaujal zajímavým tématem – využití daňových dokladů jako klíče k vyprávění životního příběhu a také časovou nelineárností vyprávění.

Práva na Přiznání a smlouvání o cenu

Práva k textu jsem poptával přímo u britské agentury Curtis Brown zastupující autora. První mail jsem tuším posílal někdy v polovině roku 2017 a smlouva se podepsala letos v lednu. Z Jamese Grahama se za tu dobu stala v Británii velká hvězda, a o to víc mne překvapilo, když po sérii zamítavých mailů přišel finální pozitivní. Velká zábava bylo smlouvání o cenu a zíral jsem, když byli agenti ochotni nám pomoci a cenu dostali trochu dolů. Dovolím si tvrdit, že to by se tady u nás asi nestalo. Podle mých zjištění jsme první soubor v Evropě, který uvádí nejen inscenaci Přiznání ale i některé z děl Jamese Grahama obecně.

…jsme první soubor v Evropě, který uvádí inscenaci Přiznání…

Reprízy se samozřejmě chystají a domlouvají. Na podzim zavítáme do naší tradiční štace, vesnice Pchery. Měli bychom se zúčastnit 25. ročníku přehlídky Libčický divadelní podzim a snad také naší milované Kaškovy Zbraslavi. Letos se mi moc líbilo v Bechyni na Perlení a také v Mostě na NaNečistu, tak snad se nám povede se tam letos představit i s Přiznáním. Pevně doufám, že stihneme dostatečný počet repríz a hra se „obehraje“. V prozatímním plánu je zúčastnit se dalšího ročníku Pražské oblastní přehlídky POPAD v únoru.

Interaktivní Přiznání

„Inscenace je originální interaktivností a proměnlivou stavbou. Jednotlivé účtenky totiž Benovi předávají sami diváci, a jeho příběh tak získává při každém představení trochu jinou perspektivu, v závislosti na pořadí, v jakém se k němu účtenky dostávají.“ – citace o inscenaci.
Jak taková věc bude fungovat v praxi?

JP: Tuhle technickou otázku jsme hodně řešili, protože některá divadla mají rozsáhlá a z jeviště mnohdy hůře přístupná hlediště. Mohlo by se mi potom stát, že při výběru účtenek budu muset „cestovat“ celým hledištěm, a to by mohlo ublížit tempu představení. V plánu je rozdat účtenky divákům v předních řadách těsně před představením. Diváci se však nemusí bát přílišné interakce, stačí mi jen účtenku podat a sledovat co bude následovat na jevišti.

Právě koncept a dramaturgická stavba vycházející z výběru účtenek z publika mne velice zaujala. Stejně tak fakt, že každé představení může být úplně jiné. Může se stát, že informace, které byste za „normálních“ okolností získali na konci příběhu, uslyšíte již na začátku a okolo nich se potom bude stavět příběh a souvislosti. A to je nakonec náročné nejen pro mne jako aktéra, ale také pro diváka. Velice obecně jde vlastně o sled jednotlivých stand up výstupů o životě Bena Edwardse. Je tu však jeden prvek, který příběh formuje a zceluje – operátorka Lisa.

Přiznání jako režijní prvotina Jana Čížka

Hru režíruje člen spolku Jan Čížek. Můžeš ho v krátkosti představit? Je to jeho režijní „prvotina“? Jak se ti s Honzou jako režisérem pracovalo/pracuje? Ty sám jsi režisér – kecal jsi mu do toho“ během zkoušení?

JP: Honza je v našem souboru nováček. Nějakou dobu to před námi tajil, ale potom vyšlo najevo, že vystudoval hereckou VOŠku a jako herec má zkušenosti i z profesionálních scén. Posledních deset let se herectví nevěnoval a na jeviště se vrátil až společně s námi. Přiznání je jeho první zkušenost s režií. Nejprve se tomu tedy bránil a vždy říkal, že se na mne jen dívá a občas něco poznamená. S blížící se premiérou to ale přerostlo v opravdovou režii.

Já osobně se snažím režiséra v sobě vypnout, ale je pravda, že občas to úplně nejde. Více než na režii jsem se podílel na scénografii, dramaturgii a na tom jakým způsobem bude vhodné příběh stavět.

Amatéři před profesionály

V amatérské sféře dochází vůbec čím dál víc k většímu prolínání profesionálů s ochotníky. Ať už v menší míře (skrze konzultace), tak i ve větší, kdy se profesionál rovnou ujímá režie. Jak to vnímáš? Spolupracuje takto váš spolek s někým (krom odtajněného herce Honzy Čížka)? V čem vidíš výhody a v čem nevýhody?

JP: Tuhle otázku zbožňuji a při obdobných rozhovorech se vždy těším, co dotazovaní odpoví. Asi proto, že na ni myslím neexistuje jednoznačná odpověď. Po předchozí odpovědi o Honzovi to bude znít asi zvláštně, ale já jsem k tomuhle spojení trochu vlažný. Mně se ohromně líbí ten fakt, že se právník, autoelektrikář, studentka VŠCHT, tenisový trenér, učitelka a řidič kamionu sejdou společně na jevišti, dramaturg, režisér a scénograf v jedné osobě je urbanista a udělají společně něco, co se líbí odborné porotě složené z divadelních profíků.

Určitě bych neobsadil do některé z rolí profesionála, aby např. nalákal publikum, to se mi nezdá v pohodě.

Profesionál v souboru (např. jako režisér) může být myslím velkou výhodou při přihlašování na divadelní přehlídky. Pro programové rady to může být jedno z hledisek pro zařazení inscenace do programu, určitá sázka na jistotu? Kontakty, kterými disponuje profesionál, jsou také něčím nedocenitelným pro amatéry a bez něj by se k nim neměli šanci dostat. Je pravdou, že profík může amatérům otevřít dveře k netušeným možnostem. Určitě bych ale neobsadil do některé z rolí profesionála, aby např. nalákal publikum, to se mi nezdá v pohodě.

Jednoznačně jsem ale pro různé vzdělávací akce, workshopy, semináře. To mi přijde moc fajn a snažím se jich účastnit, co nejvíc to jde. Profesionály uznávám, moc rád je poslouchám a při přehlídkách se vždy účastním i všech rozborových seminářů.

Umělecký přesah jako divadelní přidaná hodnota

„Obecně se zaměřujeme spíše na kratší divadelní tvary s uměleckým přesahem.“ – to je citace ze stránek vašeho spolku. V čem konkrétně spočívá ten umělecký přesah? A v čem je v této hře? Koho tím oslovujete? Kdo je váš divák?

JP: Já jsem čekal, kdy se někdo na tuhle formulku zeptá a já se z toho budu muset nějak smysluplně „vykecat“. Obecně jde asi o to, že chceme dělat divadlo s přidanou hodnotou, k zamyšlení, s chytrým humorem, vyhýbat se bulvárním titulům, pracovat se scénografií. Nemáme úplně rádi „plošší“ konverzačky a situačky typu Camoletti, Hawdon nebo Cooney. Když na ně má soubor herce je to zajímavá podívaná, ale textově je pro mne vždy nuda.

Ochotnický spolek ŽUMPA vznikl v roce 2002 jako typické vesnické divadlo pro místní publikum.

V posledních letech se snažíme vyprofilovat trochu jinam a definují nás hry jako jsou Čtyři od Averčenka, Klub od Kolára anebo právě teď Přiznání. Současně ale rozhodně nezapomínáme na naše domácí publikum a snažíme se vždy přijít i s nějakou lehčí „zájezdovou“ inscenací, jakou byl třeba Amant od Pavla Němce. Teď po Přiznání je v plánu začít zkoušet skvělou komedii Píseček od Kazimíra Lupince a kladenského V.A.D.

Propagace představení a zázemí ŽUMPY

Jakou strategii a způsob propagace volíte? Je pro vás těžké „sehnat si diváky“?

JP: Nučice jsou dnes prakticky předměstí Prahy, vlakem jste od nás na pražském Smíchově za slabých 20 minut. Dalo by se tedy říci, že musíme konkurovat všem pražským divadlům, kinům nebo muzeím. Na první hry chodilo mnohem více lidí než dnes. Současně ale z velké části přišli, aby se zasmáli svým kamarádům a učitelům ze základní školy. Dnes je situace o poznání jiná, ale zase máme celkem pevnou základnu věrných divadelních nadšenců, kteří chodí pravidelně. Pro mne jakožto urbanistu je hrozně zajímavý fakt, že v Nučicích a nejbližším okolí momentálně žije asi pětinásobek obyvatel oproti roku 2002, přesto to na návštěvnost našich představení, ale i dalších kulturních akcí v širším okolí nemá žádný vliv.

…před každou premiérou objedeme autem alespoň 20 vesnic v okolí a vyvěšujeme plakáty.

Propagace a práce se sociálními sítěmi mne hrozně baví. Snažíme se být aktivní na Facebooku, Instagramu a rozšiřujeme i naše Youtube. Volíme ale i tradiční metody a před každou premiérou objedeme autem alespoň 20 vesnic v okolí a vyvěšujeme plakáty.

A jak vůbec vypadá zázemí vašeho spolku? Jste spokojeni? Podporuje vás obec Nučice? Jakým způsobem?

JP: Zázemí máme skvělé. V roce 2013 proběhla kompletní rekonstrukce Lidovém domu, která tedy bohužel zrušila elevaci hlediště a bylo odstraněno několik technických detailů, které jsou v divadle fajn, jako třeba tahy nebo portálové výkryty. Na oplátku máme ale v divadle konečně splachovací toalety a topení. S obcí se snažíme stále jednat o dalším zlepšení zázemí, současně z ušetřených prostředků často investujeme do divadelní techniky. Spokojení jsme tedy moc a obec nás výrazně podporuje. Lidový dům máme k užívání „výměnou“ za to, že budeme aktivně nabízet místním občanům kulturní vyžití a současně každý rok dostáváme dotaci na provoz, nákup kulis a podobně.

Vize do budoucna

Kde vidíš sebe a spolek za 5 let? Sny, představy, Jiráskův Hronov? Výjezdy souboru na zahraniční festivaly?

JP: Sebe vidím hlavně zdravého a obklopeného dcerami a manželkou. Soubor, tzn. i sebe, bych rád viděl hlavně pohromadě ve fungujícím ansámblu. My společně hrajeme skoro 20 let, a přitom jsme téměř všichni třicátníci nebo čtyřicátníci. Strávili jsme společně už více než polovinu života.

Můj hlavní cíl je, pořád si tak dobře rozumět s principálem Martinem a společně kočovat po republice, navštěvovat přehlídky, potkávat přátele z divadelního rybníčku a bavit se divadlem tak jako doposud. Pro nás divadlo přerostlo nad rámec běžného koníčku či záliby a stalo se životním stylem a hlavní náplní našeho života.

K Hronovu, budu upřímný, když řeknu, že to byl vždycky můj sen. Letos jsme měli představení Klub, které posbíralo pět cen na krajské přehlídce, bylo doporučeno pro zařazení do hlavního programu Hronova, ale bohužel se nedostalo. Nakonec jsme hráli „pouze“ v doprovodném programu a já si uvědomil, že to nemusí být cíl. Důležité je hlavně se divadlem bavit a bavit lidi, a jestli to bude na Hronově nebo v Králově Lhotě je vlastně jedno. Osobně mi asi nejde tak o Hronov samotný jako o zpětnou vazbu, kterou by tam člověk získal např. v problémovém klubu. Jak jsem již říkal, hrozně mne baví poslouchat odborníky a snažit se od nich něco přiučit.

Důležité je hlavně se divadlem bavit a bavit lidi, a jestli to bude na Hronově nebo v Králově Lhotě je vlastně jedno.

Jeden velký sen ale společně s Martinem máme. Rádi bychom se v budoucnu dostali k pořádání soutěžní postupové přehlídky. Sami pořádáme nesoutěžní přehlídku Nučický Kahan a rádi bychom naše zkušenosti uplatnili i dále a rozšířili mapu českých přehlídek o další puntík.

A zahraničí? Beze všeho. Pokud budeme pozvaní, startujeme auta, kupujeme letenky a jedeme. My se určitě nebráníme ničemu, co se týká našeho milovaného ochotnického divadla.