Krab ve školce – divadlo pro děti v MŠ a ZŠ
Zajímá vás tvůrčí proces vzniku a organizace loutko-činoherních představení pro (nejen) mateřské školy? Ano? Ale že nemáte čas na pročítání teorie? Přeskočme ji a vrhněme se rovnou do praxe skrze divadlo KRAB! Seznamte se s tímto autorským, nezávislým, profesionálním a především rodinným divadlem.
Co stačí amatérům ke kroku směrem k profesionálnímu divadlu? Je třeba nějaké speciální vzdělání, um? Jaké pohádky, témata hrát – být morálně nauční či bujaře vtipní? Jakou techniku k tomu používat? Jak se představení v MŠ (ZŠ) vůbec domlouvají? A jak to pak chodí při samotném představení? A dá se tímto divadlem vůbec uživit (když zrovna nestraší Covid)? Jestli máte tolik (či i víc) otázek jako já, přečtěte si tento rozhovor s divadlem KRAB a nahlédněte do prostoru, kam se jen tak už nedostanete (nejste-li dítě či vychovatel/ka).
Že jste nikdy o divadle KRAB neslyšeli a nemáte tu nejmenší motivaci si o něm číst rozhovor?
Nedám moc za to, že minimálně jednu část z rodinného trojlístku, jež toto divadlo tvoří, znáte. Alespoň vy, kteří se nějaký čas pohybujete po středočeské amatérské divadelní scéně a rozličných přehlídkách vůbec. Je jen málo těch, kteří na drobnou, neustále veselou blonďatou vílu nenarazilo: řeč je o Aničce Kocábkové (dlouho činné v divadelním spolku Lázně Toušeň). Ta se před nějakým časem totiž přidala ke své mamince Barbaře a tetě Kristině, aby se s nimi věnovala živobytí jejich srdcím nejbližšímu – hraní divadla pro děti.
Kromě všech otázek výše uvedených si po rozhovoru budete schopni odpovědět i na to, jak spolu dokáží kreativně fungovat tři neuvěřitelně energické a kreativní ženy. Ženy oddělené geograficky i generačně. A feministicky-emancipačního okénka, získáte dokonce i takový sociologicko-historický minipohled do polské národnostní menšiny v Čechách.
Divadlo KRAB není amatérské divadlo. Pohybuje se někde v šedé zóně nezávislého divadla se základy v tom amatérském. O tom, jaké to je tvořit, hrát a živit se tím, jsem si povídala se všemi třemi autorkami naráz: Aničkou (AK) a Barbarou (BK) Kocábkovými a Kristinou Klimszovou (KK).
Divadlo KRAB zvedá oponu
Proč se vlastně jmenujete KRAB? A kdo za vaším divadlem stojí?
BK: Původně jsme zakládaly divadlo ve složení Krystyna (Skalická) a Barbara. Takže KR a BA obráceně. Krystyna ale po čase odešla na mateřskou a místo ní přišla do KRABu Jana Samková. Po Krystynině mateřské by nás ve třech bylo už moc a neuživily bychom se. Takže jsme si nakonec rozdělily pohádky a Krystyna si založila divadlo vlastní, divadlo Krasohled. Jana zas neunesla tlak volné nohy: finanční a časovou nejistotu. Šla učit a hrozně ji to chytlo. A tehdy přišla do KRABu Anička.
AK: Já už jsem s nimi hrála i předtím. Během větších projektů, kdy jsme hrály na ulici třeba. Takže ten přechod byl docela plynulý. Během prvního půlroku jsem měla asi sedm premiér. Každý měsíc jednu.
KK: Já jsem v podstatě u toho byla od začátku jako ségra. V nějakém nestřeženém okamžiku jsem začala pomáhat se scénografií. O rybáři a zlaté rybce, ta byla asi první.
Většinu představení hrajete jen ve složení Bára a Anička. Pouze v jednom – Vánoční příběh – hrajete všechny tři. Dokonce jste dříve měly více pohádek ve třech…
KK: To hraní ve dvou je z praktických důvodů. Jednak, že já bydlím daleko (pozn. ed. v Třinci) a druhak v tom hrají roli finance. Zaplatit představení se dvěma nebo třemi herci je rozdíl. Ale, když tvoříme novou pohádku, tak na tom spolupracujeme všechny tři vždycky dohromady.
A kdy jste vlastně divadlo KRAB založily?
BK: Hmm, plus mínus 1997. Ale úplně přesně si to nepamatuju. Nevedeme si, bohužel, žádnou kroniku.
Divadelní vzdělání
Jaký je váš divadelní základ před KRABem? (škola, praxe…)
KK: Paradoxně já jsem byla na loutkařině v Polsku. Před svojí mateřskou jsem hrála asi sedm let u nás v Těšíně v loutkovém divadle: Teatr lalek bajka. Díky tomuto angažmá jsem si užila, jak to chodí v kamenném, profesionálním divadle: s ředitelem, režisérem, osvětlovačem… Já tam byla v roli herec, bez autorství. Užila jsem si takové té rutiny, kdy přijdeš na “šichtu” jako herec, kde ti někdo napoveluje, co máš dělat, dost často se zpitvoříš do něčeho, co ti není vlastně ani po chuti a pak to až do derniéry hraješ. V Bajce jsme měli třeba i 5 premiér ročně. Odehrálo se z každé inscenace tak 30 až 50 repríz a pak se už stáhla. Byla to trochu masová výroba s minimální možností improvizace. Ale po mateřské jsem se už vůbec nechtěla k divadlu vracet.
BK: Já jsem to zase měla obráceně. Když jsem byla na mateřské a přemýšlela čemu se dál věnovat, uvědomila jsem si, že to co mě už od malička baví, je divadlo. A vymyslela jsem si divadlo pro děti. Oslovila jsem zmíněnou kamarádku Krystynu Skalickou, ta měla tehdy o rok mladšího syna a daly jsme to dohromady.
AK: Já taky nemám divadelní vzdělání. Vyšla jsem z gymplu. Divadlu se ale věnuju od 6 let. Nejdřív jsem byla v dramaťáku, pak jsem se přidala do souboru Lázně Toušeň. A pak jsem nějakou dobu hrála v Divadle pod Petřínem a teď zkouším se souborem Divadlo Máj Praha.
Cesta k divadlu přes letní dílny
Jak jste se vůbec původně k divadlu dostaly?
KK: Téměř od dětství jsme jezdívaly na letní dvoutýdenní divadelní dílny, které se u nás v regionu pořádaly. Bylo to spíše alternativní divadlo než loutkové. Ty dílny se dají také počítat za vzdělání. Měly podle mě úroveň. My tam jezdily určitě nějakých dvacet let.
BK: Během těch dvoutýdenních workshopů tam postupně vzniklo několik divadel, ve kterých jsme pak fungovaly.
AK: No, a ony to pak i později samy vedly. A ten kurz trvá dodnes. Jen v současnosti to vedeme jako další generace už my. A teď je to trochu víc propojené s filmem.
A to vás na ty kurzy vyslali rodiče, nebo jste si je samy našly?
KK: My jsme tam utíkaly existovat. Z takového toho socialistického bytí hodnou holčičkou v učitelské rodině sis odjela žít do úplně jiného světa.
AK: Babička říkala, že kdysi před 80 lety na tom kurzu taky byla.
BK: Byla. To je pravda. Tehdy byl ale v jiné formě a podobě. Určitě na tom měli rodiče podíl. Máma byla vždycky otevřená tomu, abychom si ručně vyráběly všechno, protože nebylo nic k sehnání. My jsme si vyráběly kočárky, šily šatičky, vyráběly panenky… takže tvůrčí prostředí u nás bylo.
Polská národnostní menšina
Ovlivnilo to, že jste se dostaly k divadlu tedy prostředí a čas, ve kterém jste vyrůstaly?
KK: Víš co, to je tenhle region. My jsme z polské národnostní menšiny a držely jsme pohromadě. Protože tam byl Polský svaz kulturní a osvětový, tak se tam dělalo hodně takových akcí. A nám bylo nejbližší divadlo, i když tam byly i nějaké taneční, fotografické, žurnalistické kurzy. Naši nebyli divadelníci. Ale máma byla hodně jako učitelka akční. Organizovala i mimoškolní věci, školní akademie. Když se třeba hrála nějaká pohádka, tak si pamatuji, že máma šila z takových těch plechových víček na mléko rytířské zbroje.
BK: Ano, minimálně pro dvacet zbrojnošů. Pamatuju si, jak celá škola sbírala víčka. A ona šila po večerech. Takže my jsme v tom vlastně vyrůstaly.
Takže maminka (babička) zasadila divadelní semínko a ono se urodilo.
Vidíte se jako profíci?
BK: No, popis “profesionální herec” je pro mě ten, co za to bere peníze. Takže my jsme profesionální herečky, protože se tím živíme. Vzdělání nemusí nutně znamenat, že je herec dobrý nebo špatný. Hodnocení výsledků je pak na divákovi.
Zpátky jako KRAB do divadelního lůna
Aničko, proč jsi se rozhodla hrát s maminkou?
AK: To rozhodnutí “živit se tím” padlo cca před pěti lety. Já jsem v té době byla v Polsku, hledala si tam práci a přemýšlela o tom, že tam zůstanu. A v tu chvíli mě mamka zavolala, vůbec jsem se nerozmýšlela a vrátila se do Prahy. Protože jsem věděla, že to je to, co chci dělat.
A to už jsi nehrála pod Petřínem?
AK: V té době jsem odtamtud odcházela. Řekla jsem jim, že jedu do Polska a nevím, kdy se vrátím. Ale ještě jsem s nimi několik let dohrávala představení, která jsem měla nasmlouvaná.
Dramaturgie divadla KRAB
Kolik máte v současné době na repertoáru pohádek? (Otázka spustila lavinu názvů jednotlivých pohádek, kdy se střídaly Anička s Barbarou: Tučňáci, Medvědi, Obr, Netopýr, Liška, Vánoční, eNVéčko, Žabák…)
BK: Osm.
Derniéra BIO-Špaldíka
Děláte derniéry nebo jsou to pohádky “na stálo”?
AK: No, pár jsme jich vyderniérovaly. Mě momentálně baví naprosto všechny pohádky, protože pro mě jsou neustále relativně nové. Já se v nich ještě pořád vyžívám. Ale něco už jsme měly pocit, že nastal čas. Třeba Špaldík byl už i dost neekonomický, hůře se domlouval.
KK: Špaldíka si objednala na začátku firma s bio stravou. Pak se líbila i na Ministerstvu zemědělství a byla to jediná pohádka, která byla tak nějak “sponzorovaná” a navíc “na zakázku”.
AK: Což bylo svým způsobem dobré, ale zároveň omezující. Třeba, když došly letáčky, nemohly jsme si je jen tak samy vytisknout. Musely si je u někoho objednat…
BK: A Špaldík už také nebyl tak úplně aktuální. Největší problém tam byl, že ten objednavatel přišel s novou řadou produktů Bio-Harmonie, které pak přejmenovali a tlačili na nás, abychom i my změnily jména…
AK: No, si představ, že máš království Bio-Harmonie a máš do toho zarýmované všechny texty a oni po tobě chtějí, abys to změnila na něco jiného…
BK: …a to nešlo. A už nás to i přestalo bavit.
Neustále se něco vymýšlí, domýšlí, žije.
Vedle Špaldíka jste přestaly hrát ještě asi dvě inscenace. Takže za 23 let existence divadla skutečně jen 3 derniéry?
BK: No, my třeba hrajeme pohádku už dvacet let, ale pořád se přetváří, mění. Neustále se něco vymýšlí, domýšlí, žije. Takže je oproti tomu stavu před dvaceti lety úplně jiná.
KK: Některé pohádky nemají daný pevný text, takže je tam prostor pro improvizaci.
Vznik nových inscenací
A v jaké frekvenci vám tedy přibývají pohádky nové?
BK: No, v moc velké frekvenci ne. Za 23 let máme těch 11 pohádek…
AK: Řekněme, že vznikne jedna pohádka za dva roky. My jsme totiž takové přehnané poctivky. Když něco děláme, hledáme si o tom třeba půlroku různé informace, ukládáme obrázky, nasáváme inspiraci a pak se teprve pustíme do zkoušení. Loni jsme ale třeba během dvou měsíců udělaly velikonoční pohádku, protože nás něco osvítilo a bylo to honem hotové. Pak ale přišel Covid a my si ji ani nezahrály.
BK: Měly jsme v plánu další pohádku, ale bylo to takové demotivační. Tím, že nebyla ještě premiéra té velikonoční. Motivace na další pohádku do šuplíku je nulová. Nepracujeme takovým tím klasickým stylem: “přijde autor a rozdá scénáře, přijde výtvarník s hotovými nákresy, nastoupí hudebník s hotovou hudbou a pak nastoupí režisér a celé to dá dohromady a řekne tak a tak to bude a během měsíce se to nazkouší” a tak nám to trvá déle. My si to všechno vymýšlíme za pochodu: texty, hudbu, výtvarno… Všechno je pokus – omyl. Udělá se loutka, pak se zjistí, že se půjde jinou cestou, tak se udělá jiná… spoustu prototypů scén. Vymýšlíme, tvoříme, pak řekneme, že takhle ne. Tak to celé sbalíme a začneme znovu. Zase vytáhneme něco jiného. Vzniká to všechno tak, že si s tím hrajeme. Vše musí mít smysl. Nesmí tam být nic přebytečného.
23 let = 11 pohádek
AK: A bereme to vážně do detailů. Třeba u pohádky Nejvzácnější věc pod sluncem, jsme si řekly, že se opřeme o steampunk a živly. Ty jsme pak rozdaly jednotlivým postavám a teprve skrze ně si k nim hledaly vnitřní cestu. Vybudovaly jsme je tedy úplně od základu. Jsme schopné třeba měsíc přemýšlet nad nějakým jedním kolečkem, protože chceme, aby nám to dávalo smysl.
Hotové inscenace dopředu…
V roce 2020 máte tedy na dva roky hotovo?
AK: No, v roce 2021 budeme teprve premiérovat tu pohádku z Velikonoc 2020. (Pozn. red. Vzhledem k vám jistě známému vývoji situace v první polovině roku 2021 byla premiéra pohádky posunuta až na jaro 2022.)
BK: …tím pádem máme ještě další dva roky čas na další. Máme se na co vymluvit.
Když tvoříte rok, rok a půl, tak si mezi těmi představeními zase tak moc od vymýšlení neodpočinete.
KK: No, víš co. To se takhle nedá brát. On občas vznikne nápad, který kvasí. A ten klidně kvasí i několik let. Pak se postupně začne nabalovat a nabaluje se a vzniká z toho něco dalšího, nějaký příběh, nebo nějaký obraz…
AK: …a pak je mezitím ještě strašná spousta nápadů, kdy s něčím přijdeme a pak to za čtrnáct dní zahodíme s tím, že to není ono.
A píšete si ty nápady někam? (KRABí trojka se rozblblala.)
AK: No, na papírky tak různě po bytě.
BK: Ale většinou je nenajdeme.
AK: Mohly bychom si je dávat někam na jedno místo.
Inspirace pro divadelní texty
Jak moc vycházíte z existujících textů?
AK: Pročítáme pohádky a necháme se inspirovat. Třeba Nejvzácnější věc pod sluncem je na motivy španělské pohádky.
BK: To byla pohádka na jednu stránku, takže to byl jen takový námět. Ale hotový text jsme v podstatě nikdy nepoužily. Inspirujeme se a rozpracováváme existující pohádky, např. Obr Finn je irská legenda o vzniku světa. Vánoční je postavená na koledách spojených do děje.
AK: Přečteme si nějaké příběhy, a pak z nich vytáhneme, co nás osloví a poskládáme si to po svém. Prostě “Kraď jako umělec”. (Pozn. red. Anička odkazuje na knihu Austina Kleona, kterou vřele doporučuje, kudy chodí.)
BK: My asi hlavně řešíme “najít” téma. Nechceme hrát takovou tu ohranou klasiku, jakou hraje každé druhé divadlo – Perníková chaloupka, Červená Karkulka. Někdy jsou v klasice až moc těžká témata. Třeba i Císařovy nové šaty, které jsme hrály, byly pro naši cílovou skupinu ve školkách (3-6 let) příliš náročné. Líbilo by se nám hrát i pro starší, ale tam je to zase těžké prodat. Snažíme se tedy do těch školek propašovat něco ambicióznějšího s tím ale, aby to pochopil i tříleťák.
Hledání tématu
Chcete předávat dětem nějaké konkrétní myšlenky?
AK: Myslím, že právě na otázce, co tím chceme dětem sdělit, se často zasekáváme. Přijdeme třeba nadšeně s nápadem, že uděláme pohádku o mamutech. Ale dokud si nevyjasníme, co tím chceme říct, tak ji raději odložíme.
BK: Já myslím, že děti v každé době řeší to stejné. Doba a prostředí jsou trochu jiné, ale ty myšlenky, potřeby dětí jsou stejné.
AK: Snažíme se vždycky do pohádky něco zakódovat. Aby si v tom našli něco i dospělí.
BK: Nějaké poselství. Zároveň se do pohádek snažíme vnést humor a odlehčení, aby nebyly jen moralizující.
AK: Ale nikdy jsme asi nedělaly pohádku tak, že bychom si řekly, že chceme dětem říct, aby něco konkrétního dělaly nebo o něčem přemýšlely.
BK: No, kromě Špaldíka. “Jezte zdravě”.
KK: To bylo postavené tak, aby se podívaly, jak a kde se jedlo dřív a teď, aby si to samy mohly srovnat.
BK: A ani to nebylo prvoplánově tak úplně o jídle.
AK: Myslím, že to bylo o různorodosti světa, že všude je něco zajímavého.
KK: Já mám ráda, když je v pohádce víc vrstev. Když je tam i obecnější sdělení, které se týká každého člověka v různých vývojových fázích. A zároveň tam něco tak jednoduchého, že se děti třeba naučí: Jak funguje koloběh vody v přírodě. Ale nemá to být prvoplánově poučné.
A vidíte nějakou tematickou linku ve své tvorbě?
BK: U nás je to intuitivní dramaturgie. Nemáme plán, a vůbec vlastně ani nevím, na čem se dohodneme příště. Máme v šuplíku třeba scénář ke čtyřem ročním období, ale ten musíme ještě přepsat. Jak nemáme jednostranné zaměření, že bychom byly třeba výchovné divadlo…
KK: …experimentujeme. Někdy se odrazíme od zajímavé postavičky, jindy od příběhu, někdy od celkového pohledu.
KRAB – laská a hraje si
A co vás tedy dramaturgicky odlišuje od jiných divadel podobného typu pro děti?
KK: Svého času vzniklo v naší rodině heslo “laskavě a hravě”. Za mě je možná někdy podstatnější do světa dětí přinést abstraktní pojmy: Přijetí, laskavost, srandu, nadhled, takové pohlazení. Přičemž nejsme takové sluníčkářky, abychom chlácholily děti ze záměru, ale tam někde v té hlubší hladině. To je alespoň za mě, jak já chápu výjimečnost našeho divadla. Není to o tom, že jim dáme super příběh, že je postrašíme: hudry, hudry, ať se bojí, ať ví, jaký je život. To není úplně náš styl. A pokud to použijeme, tak s nadsázkou. Děti nad tím musí mít nadhled.
KRAB – vznik scény, loutek, hudby a textu
Jak u vás takové představení vůbec vzniká? Text, scéna, loutky, hudba…
AK: My děláme všechny všechno. Kristina dělá hlavně teda loutky a scénu. Bára zase hudbu. A já asi nejvíc formuluju texty.
A jak se mezi sebou domlouváte, když bydlíte tak daleko od sebe (Třinec – Praha)?
KK: My si děláme taková soustředění. Já do Prahy jezdím v “normálním” čase jednou či dvakrát měsíčně vždy na cca 4 dny lektorovat svoje skupiny (pozn.ed. Kristina je lektorka neurolingvistického programování). A to se pak během týdne vždy dá něco udělat. I když ne každý měsíc. Slaďujeme to podle našich jiných programů.
BK: Možná proto se nám ta tvorba také tak táhne. My to ještě děláme často za pochodu. Dopoledne hrajeme. Odpoledne zkoušíme.
KK: Kdybychom ale měly daný přesný termín od do, tak jsme schopné to udělat. Jenže mě baví, že ty pohádky vznikají různě. Třeba si dodnes pamatuju, jak jsme začaly vymýšlet Žabáka. Byly jsme společně v Chorvatsku u moře, ležely s Bárou na loďce a tam to začalo vznikat.
Divadlo KRAB a výtvarno
Co je potřeba pro vznik výtvarné stránky inscenace?
AK: My si dáváme vědět, že nás napadlo nějaké téma. A začneme si o něm povídat.
BK: Fakt je ten, že to trošku změnilo formu. Pár pohádek máme takových minimalistických a teď víc výtvarných.
Kristino, ty děláš holkám nějaké nákresy?
KK: Ano. Já jsem většinou od začátku přípravy inscenace. Ne u všech pohádek, ale u většiny. A holky sleduji. Mé nákresy jsou spíš jako inspirace pro určitý směr. Ty loutky pak vypadají úplně jinak. Třeba inspiraci pro Nejkrásnější věc pod sluncem jsme našly v tarotových kartách v duchu steampunku.
Používáte při zkoušení tedy třeba scénografii, loutky z jiných svých inscenací než vzniknou ty nové?
KK: Scénografii ne, ale určité prvky ano. Hodně dobrou službu při vymýšlení dělá konstrukce, kterou máme do “vánočky”, a která teď hraje už ve dvou pohádkách.
BK: Máme krabici s názvem “ptákoviny”. Když začínáme dělat, tak z těch ptákovin zkoušíme něco sestavit. Vždycky z toho vznikne něco jiného. Často na začátku hrajeme s kusem látky s gumičkou.
KK: Občas se jen od něčeho odrazíme a pak jdeme úplně jinou cestou. Mě baví, jak se to skládá jako nějaká koláž, že to není dopředu promyšlené jedním člověkem. Bára třeba začne něco vyprávět. Anička má zase úplně jiné asociace a dá je do placu, to zase inspiruje Báru. A já už vidím nějaké obrazy, mám tendenci dělat velké obrazy.
BK: A my Kristině ty její obrovské vize zase minimalizujeme.
AK: Jo, a já vždycky radikálně odmítnu jakýkoli stojan navíc. Že to nebudu nosit. Od začátku se snažíme scénu neustále minimalizovat. Tím, že jsme putovní, nemáme kulisáka a musíme si vše tahat samy, tak musíme postavit pohádku tak, abychom se při stěhování inscenace neodrovnaly ještě před představením.
BK: Pořád do kola se ovlivňujeme. Nikdo nemá konečné slovo “a tak to bude”. Takže pořád se to jako plastelína nějak přizpůsobuje…
Divadlo KRAB a vlastní loutky
Kombinují vaše pohádky vždy hereckou akci s loutkou? Co vás na této kombinaci baví?
BK: Ano všechny. Já jsem měla od malička trochu naivní představu, že všechna divadla jsou loutková, protože k nám jezdilo právě jen Teatro lalek bajka. Když jsme pak začaly hrát samy, první inscenace “Lišák” byla plně inspirovaná Bajkou.
Máte v pohádkách jednotný styl loutek? Jak probíhá jejich výroba? Jaké materiály používáte?
KK: Já bych řekla, že je to tak trochu zpatlané. Nevytvářím teda loutky ze dřeva. Moje loutky jsou hadrové. To mi sedí nejvíc. I polystyren je pro mě moc tuhý. Určitě mají loutky ode mě společné prvky jako ruce, hlavy. Ale nedokážu říct, že máme jeden můj styl. Některé loutky fungují jako “parťák”, jiné mají šňůrky. Tvoříme empiricky z polotovarů. Některé mají záměrně princip, např. všechny loutky jsou čepice (Tučňáci), rukavice (Medvědi)… hudební nástroje (Císař). Takže se asi nedá říct, že máme styl. Snad jen styl v nestylu.
AK: Naše heslo je “empiricky jako vždycky”.
KK: Baví mě vymýšlet i jména pro ty postavy, aby i to neslo nějaký smysl nebo vtip. Třeba ve Špaldíkovi se jmenoval hrdina v pohádce Tradicius a antihrdina Aluminius. A ten měl navíc pomocníky z konzerv Glutamuse a Emulgatuse.
Holky začaly postupně rychlostí blesku snášet empirické polo- a podivnotvary ze své bezedné krabice: smrtku, babku, dědka, mimozemšťana atd.
KRAB – práce s hudební složkou
A v jaké fázi vzniká hudba?
BK: Také od začátku. Musíš nacítit tu atmosféru, co ten človíček, ta postavička chce říct. Někdy je třeba i první nějaká melodie a tím se inspirujeme, zapadne do toho text a jede to dál. Nebo obráceně.
Teda, ukočírovat tolik inspirace najednou…
KK: No, to taky. Tady vlastně není žádný kočí, který by se vyvyšoval nad ty ostatní a říkal, že takhle to bude a utne to. Proto to možná také tak dlouho trvá.
Zapisujete si hudbu do not nebo ji nějak při zkouškách zaznamenáváte jinak?
BK: když zkoušíme novou pohádku, tak si to nahráváme na diktafon. Pak už je v hlavě.
Jaké hudební nástroje ve svých hrách využíváte? A hrajete na stále stejné nebo je dle nějakého klíče obměňujete?
BK: Hraju na akordeon a co přijde pod ruku. V dětství jsem hrála na klavír a tak byl akordeon jednoduchá volba.
AK: Umím na flétnu, mandolínu, saxofon. Na ten ale ve školkách nehraju, je pro malé děti moc hlasitý. Na dechy jsem hrála jako malá a mandolínu jsem vzala do ruky teprve před třemi lety. Ve všech pohádkách máme akordeon, je skvělý, že je přenosný a dá se k němu zpívat, a když je třeba tak i držet loutka v jedné ruce. Stejně tak Mandolína je praktická, že se s ní dá zpívat a je lehoučká.
V pohádkách hudbu nemáte jen jako „zvukovou výplň“, ale skutečně ji využíváte hlavně na písničky. Jak to máte se zpěvem?
AK a BK naráz: Zpíváme odjakživa a rády!
KRAB – technika
Jste soběstačné při převozu pohádek na štace?
BK: Absolutně. Máme auto. Jsme soběstačné ve všem možném. S živou hudbou nepotřebujeme ani elektriku.
Používáte vůbec při hraní nějakou třeba světelnou techniku, když ne zvuk?
BK: Ve školkách žádnou techniku nepoužíváme. V divadlech si světel užíváme. Ale protože nemáme vlastního technika, nemáme s tím vlastně moc dobrou zkušenost. I když se domluvíme třeba jen na dvou změnách za celé představení, nikdy to neklapne v ten pravý moment. Jednou se nám na vánoční pohádce v jedné škole stalo, že si pan ředitel začal hrát na osvětlovače a házel nám tam jednu barvu za druhou. Udělal si takovou vlastní světelnou show, že jsme nevěděly, kde jsme.
KK: Je to o minimalismu nakládání a vykládání inscenace.
BK: Tím, jak nemáme technika, tak je to maximální výpravný minimalismus. Jinak bychom si techniku užily.
AK: A vždycky se také zasekneme na tom prostředí. Ve školce se v 90% hraje tak, že máš za sebou okna, a ta jdou jen málokde zatemnit. Takže tam žádné světelné efekty nejdou použít.
BK: Zkoušely jsme experimentovat i se stínohrou. Ale pro školku je to skutečně nepoužitelné. Zatím to neumíme zpracovat technicky tak, aby byla vidět i za světla.
AK: Příprava i likvidace, kdybychom si to zatemňovaly samy, by se příliš prodloužily. A když máš odehrát i dvě představení na dvou různých místech za sebou, je to prakticky nemožné.
Ideální prostor pro KRAB
Viděla jsem vaše představení v plenéru, v parku během oslav v centru Prahy. Hluk dopravy, lidí na jiných akcích kolem, nezainteresovaní rušící kolemjdoucí… ale také upřeně sledující dětičky na trávě. Co je pro KRAB příjemnější, hrát uvnitř ve školce nebo venku? Nebo je vám to jedno?
KK: Jednu dobu hrála Bára, ještě s Janou, i na chůdách. Takže byly i pokusy o hraní venku. Ale nějak jsme zjistily, že to není naše parketa.
BK: S chůdami jsme ale neměly loutky. A já jsem k nim navíc přišla až v dospělém věku, a přestože nápady na další představení byly, necítila jsem se na to, abych v padesáti dělala na chůdách psí kusy. Nejsme pouliční divadlo. Hrát venku je náročné. A ani mě to vlastně nebaví. Je to jiný styl.
AK: Já potřebuju ohraničený prostor kukátka, ve kterém mám pocit propojení s diváky. Ulice je na mě v tomhle moc otevřená. I když jsme mívaly jeden hlasitější a větší projekt s více hudebními nástroji. Takový obrovský loutkový cirkus.
Ideální scéna pro KRAB?
AK: Malé divadlo.
KK: Jeviště 6 na 5 metrů.
BK: A ideální počet diváků – sto.
Zázemí KRABu
A kde skladujete kulisy a rekvizity?
BK: Máme sklep velikosti metr na dva. Tam jsou uskladněné všechny pohádky ve stylu Tetris. Když potřebuješ jednu, musíš vyndat všech osm.
AK: Ani je nemáme označené. Víme, který kufr je který.
BK: Jednou jsem omylem vzala místo kufru od Medvědů, kufr od Tučňáků…
KK: To je možná trošku to, co nám chybí, takové zázemí.
AK: Jednu dobu jsme měly svoje zázemí. Kousek od Smíchova. Ale bylo tam hodně vlhko a umřela nám tam polovina věcí.
A kde zkoušíte teď?
BK: Vytáhneme všechno do našeho bytu v pátém patře bez výtahu. A tady v jednom pokoji vznikají všechny naše pohádky. Krysia tam v tom spí na praktikáblu. Uděláme jí vždycky jen takovou malou uličku, aby mohla mezi kulisami projít v noci do koupelny.
KRAB pouze v MŠ nebo i v ZŠ?
A zkoušíte se s pohádkami kromě mateřinek dostat i do základních škol?
BK: Teď už hodně málo. Přiznám se, že už se moc nesnažíme. Pokulhává nám produkce.
AK: To pokulhává. Ale občas hrajeme i v družině. Hrát tam je ale docela dost šílený. Na spoustu dětí bývá často jen jedna učitelka.
BK: No, ty už jsi moc hezkých školních představení nezažila. S Janou jsme jich pár pěkných zažily. Problém základek ale je, že většinou mají k dispozici na hraní jen tělocvičnu, kde je šílená akustika. Děti jsou v ní navíc zvyklé běhat a těžko se tam soustředí na kulturu. Ve školách je to prostě náročnější.
KK: Ale, když se hraje pro školy třeba v kulturáčku, tak to zase funguje.
BK: To ano, v kulturáčku si pro starší publikum můžeme dovolit jiné vtípky.
KK: …je tam osvětlení, scéna se vším všudy jako v kamenném divadle. Jinak se rozložíme ve školce, ve třídě, kde jsou krtkové a jiné výzdoby, kam se musíme vkomponovat. A kdy máme ambici jako vypravěči vnést jim do toho prostoru trochu divadelní imaginace. Kvůli tomu jsme začaly používat i horizont, aby to bylo i ve třídě lehce do divadelna. Když už tam není k dispozici zatemnění, osvětlení a takové vychytávky v divadle jinak běžné.
AK: Navíc, když jsou děti ve svém prostředí, kde se celé dny v rámci školy pohybují, tak je jim často trapně se uvolnit před kamarády, a dovolit si ukázat, že se jim líbí nějaký andílek nebo tak. Ale když jsou v divadle, tak to bez výhrady přijmou.
A v divadle / kulturáku je tma…
BK: Jasně, to pak může i páťák uronit slzu, aniž by byl vidět.
KRAB – domlouvání štací v mateřských školách a ZŠ
Jak funguje domlouvání představení ve školkách? Máte svoje stálé štace?
AK: Máme seznamy školek, kam voláme a posíláme e-maily: Nejdříve do školky zavoláme, oni nám řeknou, ať pošleme e-mail. Za tři týdny voláme znovu, oni řeknou, ať jim znovu pošleme e-mail. Za nějakou dobu zase voláme a oni nám řeknou: “Víte co, my vás neznáme…” Ono je těch divadel, které hrají po školkách hodně. Takže často slyšíme, že už mají plno, ať se ozveme za rok atd.
BK: To je u těch nových. Ale u těch starých to domlouváme přímo na místě po představení. A u těch, kde jsme vypadly, že tam třeba nebyla konkrétní paní na domluvu, tam voláme.
AK: A pak je část školek, které nám volají samy. Buď, že nás znají, a že nás chtějí. Nebo že na nás dostaly doporučení.
Vyjednávání představení ve vzdělávacích zařízeních – trpělivost, asertivita a výdrž
Osobně se do “nových” školek domlouvat nechodíte?
BK: Oni tě tam ani nepustí. Musíš tam nejdříve zavolat, domluvit si schůzku s paní ředitelkou. Ale dělají to neradi. Tím, že hrajeme už tak dlouho, tak – musím to zaťukat – už máme nějak vybudovanou síť. I když rezervy tam jsou. A v nových školkách musíš mít vážně štěstí, že zrovna ve chvíli, kdy voláš, někoho hledají.
AK: Pro ně je časově výhodnější podívat se na e-mail. Ale chápu, že na něj pak neodpovídají. I ty školky, které nás mají rády, neodpovídají, protože jsou e-maily přehlcené. Denně jim prý přijde kolem dvaceti nabídek a nikdo nemá čas je pročítat. Nejvíce v těch nových školkách fungují informace typu: my hrajeme v té a té školce. Klidně se tam zeptejte, jak se jim to líbilo. Na takhle zosobněné e-maily či telefony docela slyší. I když i tak odpoví třeba jen jedna školka z dvaceti.
BK: Ale stejně musíš nejdřív zavolat, poslat e-mail, znovu se připomenout a tak dokola.
AK: A ještě taková malá komplikace. Do školek se dovoláš třeba jen jednu hodinu během dne. Často mezi 12 a 13 hodinou, kdy už mají po dopoledním programu, ale ještě nešli s dětmi ven. Některé školky naopak chtějí volat ovšem jen dopoledne, což bývá doba, kdy někde hrajeme.
Školky – srdcovky, běžné a chlebovky
Máte představu o tom, jak často se ve školkách divadlo hraje?
BK: To je školka od školky. Jsou školky, ve kterých se hraje jednou měsíčně, někde jednou týdně.
AK: Ale i třeba jen jednou za půl roku a drží se jednoho oblíbeného divadla. My dělíme školky na srdcovky, běžné a chlebovky.
BK: Ale chlebovek je naštěstí málo.
Holky nazývají “chlebovkami” nepříjemné štace – lidsky, ale i lokálně, kde hrají jen kvůli penězům. Přesný seznam vám rády předají ale pouze osobně.
Podobně se asi domlouvají i divadla na základních školách, ne?
BK: Tam je to ještě horší, protože nevíš, komu zavolat. Školy jsem zkoušela obejít i osobně, ale nedopracovala jsem často přes sekretářku ani k ředitelce. Ale nejsem zase až tak cílevědomá, abych obešla dost škol. Jsme produkčně dost mizerné. Nás baví to tvůrčí, ale nebaví nás to obchodování, domlouvání a prodávání se.
A co takhle přizvat nějakého produkčního?
BK: Měly jsme produkční – Irenu Schubert. Na začátku nám opravdu hodně pomohla. Pracuje ale pro ČT a časově to pro ni přestalo být únosné. Tak jsme to vzaly zas do vlastních rukou.
AK: Navíc nejsme tak výdělečné, abychom si mohly dovolit někoho platit.
Zaměřujete se na nějaký konkrétní region?
AK: Praha a okolí – cca hodinová dojezdová vzdálenost. Dál už se to nevyplatí kvůli nákladům na dopravu.
BK: Zkoušela jsem domluvit šňůru na severní Moravě, kde máme své zázemí. Ale aby se nám to vyplatilo, musely bychom mít nasmlouváno nejméně deset představení.
Domlouvání s paní učitelkami
Jak s vámi fungují “pančelky” v MŠ?
BK: 90 % super. Ale nebudu lhát, že jsou i školky, kde to paní učitelky pojmou tak, že mají, když hrajeme, volno. Sednou si dozadu ke kafíčku a povídají si. A protože je rušíme hraním, tak si povídají nahlas.
Předpokládám, že hrajete výhradně dopoledne.
AK: Hlavně dopoledne. Představení jsou 40-45 min dlouhá. Někdy stíháme hrát i dvakrát za sebou s krátkým přejezdem do 20 min. Odpoledne máme asi jen jednu či dvě školky. Ty mají divadlo místo spaní.
BK: Proto se snažíme mít i jednoduché stavení a balení, abychom nebalily a nestavěly hodinu. Představení bývají v 9h a v 10:45. To bývá dáno přesně, protože musí pak stíhat oběd v 11:30. (Kvůli divadlu se rozvrh měnit nedá. Plán je plán.)
Divadlo KRAB a marketing
Máte svoji webovou stránku s ukázkami z představení, písňovými texty a omalovánkami. Obhospodařujete si web samy? Využíváte i sociální sítě? Cítíte potřebu se promovat?
AK: Já jsem náš webmaster. Učím se to plnit. Kristina kreslí obrázky, omalovánky. Videa a texty jsme dělaly s mamkou. Stránky nám slouží jako reference pro nabídky do školek. Posíláme je v nabídkových e-mailech. Když někde odehrajeme představení, upozorňujeme na ně paní učitelky, že si mohou stáhnout k představení omalovánky. Nevím nakolik nám to pomáhá v promování se.
KK: Jo, kromě produkčního bychom potřebovaly markeťáka a webmastera. Ale no money no funny.
AK: Já se třeba týden odhodlávám, abych na web napsala jeden řádek. Pro mě je celá komunikace na internetu nepříjemná. Vím, že je potřeba, tak se snažím, ale jde mi to těžce.
Granty – „na ten termín příště„
KK: Ještě by se hodil člověk, který hlídá, kde se vypisují jaké granty. Určitě bychom měly co nabídnout, a jak získávat podporu na různé projekty.
AK: Ale my si jen přečteme, co je k tomu konkrétnímu grantu třeba a tak nás to vyděsí, že si říkáme, že to uděláme na ten termín příště, co bude. A ten pak prošvihneme. A tak pořád dokola.
KK: Svým způsobem je až podivuhodné, že fungujeme, jak fungujeme.
Když už jsme narazily na finance. Máte pevný ceník? Nebo přizpůsobujete ceny za představení ad hoc?
AK: Máme svoji představu o ceně, ale často ji přizpůsobujeme.
Divadlo KRAB a feedback
Dostává se vám na představení zpětné vazby? Přichází sama nebo se i cíleně doptáváte?
BK: Jednu dobu jsme mívaly na webových stránkách možnost zanechání vzkazů od diváků. Chodily tam i moc pěkné reakce. Ale pak si tam začali dopisovat nějací puberťáci a byly tam oslizlý, hnusný komentáře, což jsme objevily až post. Promazávaly jsme to, ale nakonec jsme rubriku stáhly úplně. Některé školky si ale dávají po představení na své webové stránky fotoalbum a krátké info k představení. I to bereme jako feedback. Děti samy nám nenapíšou, to je jasné. Věříme v lidi, že se i tyhle informace dostanou k těm, co hledají. I když to nemáme přímo na našich stránkách.
KK: Hned během představení cítíš tu energii od dětí. Vidíš to na očích, na reakcích, že to nejsou umělé reakce.
AK: A když máme novou pohádku a hrajeme někde, kde máme ty učitelky rády, tak se jich i cíleně zeptáme, co na představení říkají.
Třetí oko během zkoušení
A kdo vám dává zpětnou vazbu během zkoušení?
KK: Já většinou dělám třetí oko. Ale taky si zveme i kamarády.
AK: A strejdu Zbyszka, ten má dar pracovat s temporytmem, příchody a odchody atp. Vždycky mu tu připravíme „režisérské křesílko“ a on to s námi dotáhne do finální podoby..
BK: Zbyszek s námi také jezdil na ty divadelní dílny.
KK: Ty dílny fungovaly tak, že ráno jsi dostala zadání a večer muselo být představení hotové. To byla velká podpora kreativnímu myšlení, takže z dílen jsme vyšli všichni tak trochu režiséry, autory a herci. Zbyszek není profesionální režisér, ale má dar pracovat s temporytmem, příchody a odchody.
Taková ta chvilka, kdy přiběhne dítě a řekne ti, že to bylo úplně to nejvíc nejlepší představení za celý jeho život.„
Dětský divák vs. dospělý
Co vám divadlo pro děti dává – co by vám třeba nedalo hraní pro dospělé?
AK: Já bych chtěla hrát i pro dospělé. S amatérským divadlem i někdy hraju. Ale to hraní pro děti mě baví, protože se mi líbí dětská bezprostřednost. Taková ta chvilka, kdy přiběhne dítě a řekne ti, že to bylo úplně to nejvíc nejlepší představení za celý jeho život.
BK: Za celý čtyřletý život. Ta jejich spontánní reakce hned, kterou vidíš. Dospěláci se více hlídají.
AK: Děti ti to hned všechno vyzrcadlí.
KK: Mě baví, že ta dětská duše ve mně získává kontaktem s dětmi neustálou obživu. Díky tomu zůstala ve mně dětská hravost.
Divadlo KRAB a plány do budoucna
Máte do budoucna nějaká přání, která byste chtěly zrealizovat?
AK: Ráda bych udělala i loutkové představení pro dospělé. A to ne tak kvůli těm divákům, jako kvůli dalším formám. Mně by se líbilo udělat něco složitějšího. Posunout ty myšlenky dál. To mě láká.
BK: Jednu hru tady už máme léta připravenou, ale ještě na ní nedošlo. Neřeknu jakou, aby nám ji někdo nevyhmátl. Nevím, kde ji budeme hrát, jestli na ni někdo vůbec přijde, ale jednou…
AK: A taky bych si přála mít nějaké stabilní zázemí, které bude jinde než v bytě a ve sklepě. Úplně největší sen je mít prostory, kde by se daly dělat i dílny, koncerty… Takové malé kulturní centrum.
BK: Zámek. Hrad.
AK: A tři prince k tomu.
BK: A koně… uděláme loutkové divadlo ze hřbetu koně.
KK: Já už jsem velké sny opustila. Ale těšilo by mě, kdyby to prostě jen pokračovalo.
Divadlo KRAB a pandemie
Jak moc vám do vaší práce zasáhla COVIDová situace?
AK: Vedle zrušení mnoha a mnoha představení nás nenechala dvakrát uskutečnit premiéru velikonoční pohádky – 2020, 2021. Já mám ráda živou tvorbu, kontakt s diváky. Technologie mě neoslovuje. Mně zoufalství chodilo ve vlnách. Chvíli jsem hledala práci, pak se uklidnila, že ten jeden další měsíc to ještě zvládneme, protože tohle je ta práce, kterou jsem vždy chtěla dělat. A pak jsem zase hledala. A takhle to chodilo cyklicky.
BK: No, v podstatě Covid mě přinesl sebeuvědomění. Trpělivost. A takové neřešení věcí dopředu, protože to plánováním stejně neovlivním. Jsem jen tady a teď. Vždycky jsem nějak přežila a vždycky nějak přežiju. Já jsem nebyla nějak zoufalá z toho, že bych třeba měla být uklízečka nebo hledat zaměstnání. Nechávala jsem tomu volný průběh a věřila, že se uvidí…
KK: Svým způsobem jsem měla pocit, že když zůstane svět takhle zarouškovaný, tak ten přímý kontakt nakonec bude prostě chybět. Na druhou stranu jsem cítila, že je to příležitost otevřít i další nové směry. Věřila jsem, že v umění zůstaneme, i kdyby to bylo v nějaké jiné formě. Třeba u animovaného filmu. Vzít na milost technologie, něco nového se naučit…
Jak sledovat KRABa?
Od roku 2022 začalo Divadlo KRAB v rámci spolupráce s Divadlem MÁJ Praha s pravidelným nedělním hostováním jednou měsíčně ve strašnickém divadle MIRIAM, o čemž jsme na Divadelníkovi nedávno psali. Zajímá-li vás jejich tvorba naživo, přijděte se na ně podívat. A předtím si ještě prohlédněte jejich webové stránky, na kterých si můžete stáhnout k jednotlivým hrám i omalovánky a začněte sledovat jejich fb.
Přinesl vám rozhovor odpovědi na položené otázky na začátku? Podívali jste se do míst, kam se jako dospělí už stěží dostanete, nebudete-li vychovateli nebo hrát v nich právě třeba divadlo? Nemáte teď chuť čapnout nějaké děťátko pod křídlo a něco mu zahrát? A rozzářit v jeho očích to, co u dospěláka moc často nemáte šanci vidět?
Že vám chybí správné kulisy a rekvizity? Tak třeba můžete fundus doplnit v Divadelním bazaru!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím,
vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
