Hidžáb a Hippokrates divadla SUMUS nutí zamýšlet se nad pokrytectvím
V listopadu 2021 proběhla premiéra hry Hidžáb a Hippokrates divadelního spolku Divadlo Sumus. Režie se i tentokrát ujala principálka Sumusu, Věra Mašková, srdcem i profesí dramaturgyně (Vršovické divadlo MANA, Městská divadla pražská ad.). Věra po dlouhé době sáhla po původním českém textu (autorka Veronika Vavroušková). Co pod českým, leč poměrně exoticky znějícím titulem, můžete očekávat? To se dozvíte v tomto rozhovoru.
Anotace hry Hidžáb a Hippokrates
Začalo to jako občanskoprávní spor mezi muslimskou studentkou a děkanem vysoké školy. Šokující vývoj procesu, probíhajícího ve vyhrocené společenské atmosféře, odhalí nové skutečnosti o lidském dramatu, k němuž nemuselo a nemělo nikdy dojít. Hra nabourává četná klišé a demaskuje pokrytectví těch, kteří se sami považují za svobodomyslné a liberální. Neočekávaný pohled na otázky, které hýbou současnou Evropou. (Zdroj: web Divadla Sumus).
V dramaturgické lince Divadla Sumus je možné dohledat jakousi potřebu přibližovat divákům obyčejné lidské osudy. A to především ve vztahové úrovni, ale i v morálním vztahu jedince ke společnosti. Sahala jste v poslední době často do ruské a francouzské provenience. Co Vás nyní přivedlo k sáhnutí po původním českém textu? Téma? Nebo autorka samotná?
VM: Pro dramaturgii ochotnického souboru jsou rozhodující dva ukazatele – téma a role, vhodné pro soubor. Tento text splňuje obojí. Pokud mají herci strávit s nějakým tématem rok, neboť tak dlouho zhruba zkoušíme inscenaci, musí je zaujmout, musí s nimi nějak rezonovat a musí jim nabízet herecké příležitosti, které jsou v jejich možnostech, nebo je možná malinko přesahují. Obojí tato hra nabízí. Třaskavé, kontroverzní téma, silný příběh a pro každého z herců jeho pár minut slávy. Slávy v mnoha případech těžce vybojované.
Po Hře o lásce a smrti je to další inscenace našeho souboru, která stojí výlučně na textu, a v tomto případě textu mimořádně náročném. Jedná se o právnický jazyk, složitá, komplikovaná a dlouhá souvětí, která je třeba traktovat přesně. Navíc se příběh opakovaně vrací k některým skutečnostem a rozebírá je z různých úhlů, což herce v rolích právníků někdy vede k tzv. zacyklení. Po této stránce bylo tohle zkoušení mimořádně náročné. Také jsme dosud neměli zkušenosti s filmovými dotáčkami a zkoordinovat se s technikou nám dává docela zabrat.
Míra inspirace skutečností a úprav hry
Jak moc hra odráží nějaký skutečně proběhlý proces?
VM: Hra, alespoň co já vím, nekopíruje žádný konkrétní proces, jedná se o fikci.
Z anotace hry není zcela jasné, v jaké zemi se soud odehrává. A je to vůbec v rámci příběhu důležité?
VM: Je zřejmé, že se jedná o jakousi evropskou zemi, ale lokalizace není upřesněna, a to patrně, zcela záměrně.
Upravovala jste text? Nebo jste do něj nemusela sahat?
VM: Musela jsem upravit pár věcí vzhledem k obsazení a možnostem herců, a pár drobných detailů, které zpřesnily to, oč ve hře jde. Ale žádné zásadní úpravy jsem nedělala.
Touha konfrontovat naše pokrytectví
Téma hry je značně aktuální. Především pro oblasti Evropy s větší imigrací muslimských obyvatel. Myslíte, že ale osloví i lehce xenofobního českého diváka, aniž by ho pouze neutvrdila v jeho – často antimuslimském – nastavení?
VM: No, kdybych si myslela, že hra nikoho neosloví, asi bych ji neuváděla. Těžko si představit principála souboru, který si na začátku sezóny řekne: “To je krásně nezajímavý text, na to určitě nepřijde ani noha, to bude zase jednou skvělý propadák, do toho jdu.“ Takže ano, doufám, že to bude publikum zajímat a to právě teď. Tedy v čase stěhování národů a velké proměny světa, kdy nastupuje zcela nová ideologie, z mého pohledu stejně nebezpečná, jako každá ideologie před ní. A my jsme povinni ji reflektovat, zvažovat, co nám přináší, co nám bere a musíme být připraveni se s ní i konfrontovat. Teď, dokud je čas.
„Kecy a skutky jsou dvě rozdílné věci.“
Upřímně, nebaví mě bojovat bitvy vybojované, zkoumat, kdo co podepsal před půl stoletím, kdo komu šlápl na kuří oko před sto lety. Daleko víc si kladu otázku: „Jak obstojíme dnes? A jak zítra?“ Budeme používat vlastní rozum, anebo se uchýlíme k zaběhaným frázím jako je „typická česká xenofobie a antiislamismus“? Jak víme, že jsme xenofobní a antimuslimští? My žádnou přímou zkušenost s muslimským přistěhovalectvím nemáme. V Bibli stojí psáno: „Ne podle slov, ale podle skutků poznáte je.“ Z pitomých řečí by se také na začátku 90. let zdálo, že jsme všichni antiukrajinští a antivietnamští, a kdo to dneska řeší? Kecy a skutky jsou dvě rozdílné věci.
Dokáže nedospělá země integrovat jinakost?
Když se valili muslimští uprchlíci do Německa, řekla Angela Merkelová: „Zvládneme to.“ To nebyl výkřik, ani heslo. To byla odpověď na otázku. Odpověď, které musela předcházet nějaká úvaha. Německo, jako sebevědomá země, s pevně nastavenými pravidly, která se dodržují, mohla říci, že to zvládne. Že má nejen dobrou vůli a teoretické ideály, ale i praktické možnosti pomáhat. Ale naše křehká demokracie, která taktak zápasí o přežití? Země nedospělá, kde většina považuje pravidla za něco, co je třeba akorát porušovat? Zvládneme integrovat jinakost v tak obrovské míře?
Srovnáme se s tím, že bílé ženy řeší ještě po padesáti letech jako traumatizující, že na ně někdo hvízdnul na ulici, zatímco muslimka se musí smířit s tím, že je majetkem své rodiny, nesmí se vzdělávat, nesmí volit, vlastnit majetek, nesmí si vzít koho chce a na ulici musí chodit pár kroků za svým manželem? Že u nás se za domácí násilí považuje i chtít po dítěti, aby napsalo domácí úkol, zatímco v muslimském světě je zákonné a legitimní trestat děti či ženy amputací končetiny nebo i hůř? Zvládneme se na to beze slova dívat a schvalovat to, protože je to součástí jejich jinakosti? To je konflikt této hry.
Střet dvou dogmat současnosti
Střetají se tu dvě dogmata současnosti – respekt k jinakosti muslimů a respekt k právům žen a dětí. A vypadá to, že současný liberalismus se stará o lidská práva jen vybraných občanů. Zejména těch, kteří žádnou ochranu nepotřebují a při jejichž obraně nic neriskujeme. Hra rozbíjí četná klišé a nutí nás zamyslet se nad pokrytectvím některých běžných postojů, nad rozdílem mezi abstraktní ideou a jejím převedením do praxe. Mezi sentimentálním teoretizováním a skutečnou pomocí. A kupodivu, reflektuje i evropskou realitu a tradiční hodnoty jako něco, co není bezcenné.
Diváci a dosavadní zpětná vazba na hru Hidžáb a Hippokrates
Kdo je vlastně divák Divadla Sumus? (Na koho primárně míříte…?)
VM: V covidové době nemá nikdo žádné diváky. Ale amatérské divadlo, alespoň ve velkých městech, nemá publikum ani v době necovidové. Ochotnické divadlo se dělá pro lidi, kteří je vytvářejí. Jejich životy to ovlivňuje a snad obohacuje. A pokud na to někdo kouká, tak proto, že je kamarád nebo z příbuzenstva. Obohatí-li ho to nějak, je to bezva. Na koho tedy cílíme? Snažíme se to dělat tak, aby i naše nezletilé děti a nahluchlé tetičky pochopily, oč jde.
Jaké máte zpětné vazby od dosavadních diváků inscenace Hidžáb a Hippokrates?
VM: Pokaždé se někdo rozčiluje a někdo s někým hádá. Takže zpětná vazba je úžasná. Hra zjevně provokuje, dráždí, nutí přemýšlet.
Zdá se, že Divadlo Sumus nyní zakotvilo v pražském Divadle bez Hranic. Chystáte se i mimo Prahu?
VM: Jedeme kamkoli, kam nás pozvou.
Nejbližší představení inscenace Hidžáb a Hippokrates se uskuteční 11. ledna 2022 od 19:30 v Divadel bez Hranic. Pro případné změny a aktuální termíny sledujte web Divadla Sumus či jejich fb.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím,
vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
