Jak s divadlem začínal Juraj Háder?

Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

Ve třicátém šestém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Juraj Háder.

Juraj Háder

Boleradice, divadlo Stodola a divadelní soubor Vlastenecká Omladina ve Vídni

Herec, režisér

Nesmělý první začátek

S divadlem jsem začínal nadvakrát. Poprvé mě, ještě jako dítě, zlákal k divadlu můj táta Zbyněk Háder. V hustopečském dramaťáčku jsem si střihl dvojroli Tučňáka a loupežníka Kruťase. Hned jsem věděl, že chci být hercem a začal jsem plánovat, jak se za pár let, až budu starší, přihlásím na konzervatoř a stanu se profíkem. Jenže po našem divadelním představení přišly na řadu další kroužky: házená, šachy, klavír, počítače, ping-pong atd. Všechno mě neskutečně bavilo (teda až na ten sport) a ve všem jsem se viděl. Vystřídal jsem toho během dětství spoustu a na divadlo téměř zapomněl.

Jak mě popadla ochotnická chapadla

Můj druhý začátek je spjatý s divadlem v Boleradicích. Iva Kahounová připravovala pohádku Broučci. Já v ní měl hrát menší roli.Táta mi to oznámil společně s termínem první zkoušky. Vůbec se mi do toho nechtělo. Na svou první zkoušku jsem šel vlastně z donucení – aby byl doma klid. Jenže mě to vážně bavilo! Proto jsem po pár letech rád přijal i další možnost, jak si zahrát. Jednalo se o hru Zvonokosy v režii Aleny Chalupové. Začali jsme ji zkoušet, když jsem byl v prváku na gymplu. A právě tehdy si mě divadlo svými chapadly omotalo natolik, že jsem se z jeho sevření dodnes nedostal. V Boleradickém divadle jsem našel snad vše, co jsem v té době hledal. Zábavu, poznání i silná přátelství.

Po Zvonokosech přišly další hry. Rád vzpomínám třeba na Cikánského barona. Režisér Jirka Merlíček mi dal roli pod podmínkou, že se naučím zpívat. Tak jsem začal chodit na zpěv. Když jsme hráli Ošklivku (Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo – O. Daněk), objevil jsem se na obřím billboardu, který lákal do našeho divadla. Pro mé ego ideální. V Maryši jsem poprvé zažil ty „velké“ emoce. A tak to šlo dál, hra po hře.

Nejen Boleradice

Kromě hraní v Boleradicích jsem soutěžil v monologu a dialogu. Tady jsem se spřátelil s Tomášem Hradilem, který později výrazně formoval (a stále formuje) mou divadelní cestu. A rozhodl jsem se jezdit na přehlídky do Němčic či Vysokého a na divadelní dílny SMAD v Šumperku.

JAMU poprvé

Na konci gymplu jsem podal přihlášku na činohru na JAMU. A neuspěl jsem. Začal jsem studovat na druhém konci republiky – v Plzni. Téměř všechny víkendy jsem trávil divadlem. Nejvíce v Boleradicích. V té době jsem se však přes tátu dostal i k ochotnickému spolku Vlastenecká Omladina ve Vídni. Tím započala další krásná spolupráce, která trvá dodnes. S Vídeňáky jsem si mohl zahrát mj. Perčika v Šumaři na střeše nebo Šimona v muzikálu Rebelové. Také jsem se připravoval na další přijímačky na JAMU. Napodruhé to přece musí vyjít.

Splněný sen

Ani napodruhé to nevyšlo. Jako by mi osud říkal, abych zůstal u ochotníků. Neposlechl jsem a přihlásil se potřetí. A tehdy si mě do svého ateliéru vybrala p. Oxana Smilková. Je těžké krátce popsat tyto 4 velmi intenzivní roky mého života. Získal jsem spoustu nových přátel i kolegů. Měl jsem možnost pracovat se svými vzory. Objevil jsem sebe sama. Na ochotníky jsem v té době ale nezanevřel. Dál jsem hrál v Boleradicích a v Hustopečích, kde jsem například nazkoušel nádhernou hru Tlustý prase od N. LaBute. Čtyři roky na JAMU mi hodně daly, ale také hodně vzaly. Několikrát jsem si sáhl na úplné dno. Fyzické i psychické. Avšak na konci celého snažení bylo angažmá v divadle F. X. Šaldy v Liberci u Ivana Rajmonta. Byl to splněný sen toho malého tučňáka, který se v dětství chtěl stát hercem.

Chapadla roztahují sítě

Liberec vystřídalo divadlo Radost a s ním spojené stěhování zpět domů na Moravu. Prakticky hned, co jsem začal hrát v Radosti, jsem se vrátil i do divadla v Boleradicích. To jsme zkoušeli hru z Podještědí. Kříž u potoka od Karolíny Světlé pro mě byla i vzpomínka na Liberecko. Netrvalo to dlouho a ochotnické divadlo si mě opět stáhlo k sobě. V Boleradicích jsem se cítil být doma mezi svými.

Profesionální kariéru jsem ukončil a nadále zůstal aktivní mezi ochotníky. Nejvíce času jsem trávil v Boleradicích a ve Vídni. Příležitostně jsem si zahrál i s jinými soubory v okolí. Do toho přibyly divadelní soutěže, kam dodnes jezdím jako porotce/lektor. Nejdříve to začalo soutěží monologů a dialogů Divadelní pohárek ve Velké Bystřici. Později přibyl i Hanácký divadelní máj v Němčicích nad Hanou a na krátký čas i ŠAMU Štítina.

V té době mně v Boleradicích nabídli i režijní křeslo. Jako svůj první počin jsem si vybral vánoční příběh od Ch. Dickense Duchové Vánoc. Zde jsme si s mým tátou Zbyňkem Háderem střihli „svěrákovské duo“ otec herec, syn režisér. Po letech společného hraní to byla příjemná změna.

Od alternace k manželce

Právě Duchové Vánoc byly pro mě další zásadní inscenací. V jedné alternaci mi hrál kamarád z divadla Stodola Ondra Buťa Buchta. Možná díky tomu jsem se na premiéře potkal i s další dávnou kamarádkou ze Stodoly – Klárou Havránkovou. Ona zrovna potřebovala alternaci pro postavu Gilese Ralstona v detektivce Past na myši, kterou se Stodolou připravovala. Já měl v diáři ještě pár volných okének, a tak jsme se dohodli. Ve čtvrtek 14. 2. 2019 jsem přišel na svou první zkoušku do zkušebny u Buti doma. Ten večer jsem tam získal nejen mou druhou domovskou scénu, ale hlavně svou budoucí ženu. Mimochodem, už v Pasti na myši mi byla manželkou.

COVID odstartoval skvělé období

Nedlouho na to přišel COVID. Na jednu stranu to bylo velmi těžké období pro divadlo, zkoušení a hraní, na stranu druhou jsem se dostal k nádherným projektům, které jsou a zůstanou na špičce toho, co jsem kdy mohl hrát. S Krvavou Henriettou v režii Honzy Říhy jsme se se Stodolou dostali až na Hronov. Princové jsou na draka, které jsem režíroval v Boleradicích, zase uspěli na Popelce Rakovník.

Skvělé období pokračuje stále. Díky Boleradicím i Stodole mám možnost zahrát si nebo režírovat úžasné kusy.  Jeden netradiční se odehrál v červnu 2024. Na jevišti boleradického divadla jsem se oženil. A byl i standing.

Juraj Háder je herec, režisér a divadelní lektor. Narodil se v Hustopečích a k divadlu ho přivedl táta. Vystudoval Činoherní herectví na JAMU. V současnosti působí zejména v divadle v Boleradicích, divadle Stodola a v divadelním souboru Vlastenecká Omladina ve Vídni. V civilním zaměstnání dělá logistiku. Díky tomu může hodně cestovat – prstem po mapě. Kromě divadla a cestování miluje folklór a jednou by chtěl umět vyrábět korbáčky.

Další díly Jak s divadlem začínal/a…:

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme! 

Zkušenosti studentů, hodnocení a informace o JAMU najdete na webu Hodnoceni-skol.cz.