AITA/IATA a možnost hraní na festivalech v zahraničí
Zajímá vás jak, funguje mezinárodní organizace AITA/IATA? Další z velkých organizací zastřešujících a podporujících amatérské divadelníky? A jaké možnosti má amatérský divadelní soubor, který má ambice a chuť zahrát si na štaci (především, avšak nejen na divadelním festivalu) v zahraničí? Rozhovor o těchto tématech nám poskytl Karel Tomas, referent zahraničních kontaktů v NIPOSu.
S Karlem Tomasem (KT) jsme se stihli potkat v létě 2020 během Jiráskova Hronova. Publikování rozhovoru jsme kvůli pandemii odkládali na vhodnější dobu. Věříme, že se už ale začíná blýskat na lepší časy. A k porozhlédnutí se, jak to tak „obyčejně“ chodívá, není nikdy brzy ani pozdě. Než zaplujeme do odpovědí na výše uvedené otázky (fungování AITA/IATA a konkrétních typů pro hraní „venku“), představme si v krátkosti trochu blíže jeho práci a jeho zkušenosti v oblasti amatérského divadla vůbec.
Kdo je Karel Tomas?
Jaká je tvá pracovní pozice?
KT: V NIPOSu jsem referent, děvče pro všechno, úředník pro zahraniční kontakty. Jenomže těch zahraničních styků je teď tak málo, že se to smrskává na vyřizování korespondence, zařizování věcí pro jiné – a to nejen v rámci divadla. Třeba i organizování něčeho v jiných oborech. Proto říkám “děvče pro všechno”. Třeba i účetnictví v rámci Šrámkova Písku atd. Kromě toho jsem metodik pro celostátní přehlídku pantomimy a pohybového divadla.
Pokud jde o oblast zahraničí, záleží to na tom, co je zrovna v daném roce k dispozici. Neustále se to mění. Pohybuje se to od funkce v organizaci AITA/IATA přes sekretáře českého střediska. Tam se domlouváme s ostatními organizacemi, když je požadavek k tomu někoho někam navrhnout. Ale dokážu pomoct souborům i s jazykovými nebo organizačními záležitostmi, když jsou někam přijaty, s konkrétními hrami. Často jsou ale lidi schopní si zařídit vše už sami, takže to zase tak často nedělám.
Karel Tomas na divadelních festivalech v Čechách
Jezdíš často po festivalech pracovně?
KT: V Čechách co stíhám. Dělám s dětmi, takže víkendů moc volných nemám. Ale na jaře, když jsou přehlídky, jezdím hlavně po mezikrajových kolech pantomimy a pohybového divadla. Podařilo se mi přijet na čumendu i do Červeného Kostelce, jezdím porotovat krajskou přehlídku do Jablonce nad Nisou a Českého Krumlova. Občas stihnu i mostecké Přemostění (ne ale každý rok). Pokud se týká celostátních přehlídek, tak co stíhám…
Máš nějakou oblíbenou přehlídku?
KT: To se nedá říct. Jezdívám pravidelně na Šrámkův Písek, Volyni, dříve jsem sledoval Loutkářskou Chrudim. Od 2009 jezdím na Dětskou scénu, párkrát jsem byl na Mladé scéně. Ve Vysokém nad Jizerou stíhám poslední léta už tak jen jedno, dvě představení. A samozřejmě Otevřeno Kolín, které spoluorganizuji, tak tam být musím. I když letos mi termínově kolidoval právě se Šrámkovým Pískem, a tak jsem tam nebyl.
Ty máš nějakou pantomimickou/nonverbální průpravu, že na tebe spadla právě tato sekce?
KT: Nene, tak jako normální divadelník. Občas na tebe něco spadne, ani nevíš jak… (Květináč na ulici, atd.) Na mě to byl tento divadelní obor. Každopádně „obory“ divadla beru jen jako organizační nutnost, moc si na ně nehraju. Beru divadlo jako takové.
Karel Tomas na divadelních festivalech v zahraničí
A jak často jezdíš na festivaly i do zahraničí?
KT: Když je tam schůze AITA/IATA, nebo když přijde soubor a řekne, abych mu pomohl. Schůze bývá jednou/dvakrát do roka. Někdy ale také nic.
V roce 2019 jsem byl na jaře např. s inscenací Černošský Pán Bůh Ivany Sobkové (red. DDS KUK-u-řice, ZUŠ Štítného Praha) v Rusku, protože ze souboru nikdo neuměl rusky. Fungoval jsem tam tedy za organizaci jako tlumočník. Samozřejmě tam všechno vyhráli, jako obvykle (téměř) všechny naše soubory. Dokonce i když se cena nedává, nějakou vždy přivezou.
Jinak ale extra moc nejezdím. Rozhodně se nikam necpu jen kvůli tomu, abych jel. Nemůžu ždímat podnik, to by bylo nekorektní vůči lidem i daňovým poplatníkům a sám na připlácení na diety taky už moc nemám.
Sám se svým souborem jsem byl v zahraničí jednou. A nemám nejmenší zásluhu na tom, že nás vybrali.
Festivaly v německém Lingenu
A líbilo se ti na nějakém festivalu v zahraničí víc než jinde?
KT: Líbily se mi festivaly v německém Lingenu. Ale v posledních letech už začínají být moc „fabrika“ a moc odtažití. V Lingenu se jednou za čtyři roky dělal světový dětský festival a mezitím “normální, běžné” festivaly pro mládež a dospělé. Bývaly tam i loutkářské festivaly. Jednou za tři roky se konal i festival pro hendikepované. Takže tam jsem byl několikrát při různých příležitostech. Buď tam byla nějaká schůze, nebo jsem tam byl doprovázet soubor. Např. z Děčína.
A není to kouzlo toho, když navštívíš nějaký festival víckrát a tak ho pak preferuješ?
KT: No, je pravda, že Lingen byl také první festival, na kterém jsem byl poprvé “na západě” v roce 1988. Bylo to s Divadlem AHA! z Lysé nad Labem s inscenací Sen. Takže možná mi to k srdci přirostlo.
A je nějaký festival, kam už bys nejel?
KT: Ne, to ne. Když někdy někde něco nevyjde, tak i tak, stejně jako u nás, jsou tam vždycky lidi, kteří se snaží. Mají snahu někoho přijmout. Není to tak, že by se tam člověk či soubor octnul omylem. Mně je vždycky trapné, když nějaký soubor doprovázím, a ti pořadatelé pak začnou děkovat mně, byť jim říkám, že s tím nemám nic společného, že jsem jen doprovod. Já se osobně snažím vždy protlačit soubory, jejich herce, režiséry a sám být v pozadí. Kdybych nemusel, tak tu funkci vůbec nedělám.
Mezinárodní AITA/IATA a národní centrum NIPOS
Můžeš, prosím, přiblížit co je to AITA/IATA a jak funguje?
KT: Je to nevládní organizace, mezinárodní organizace amatérských divadelníků, která má sídlo v Belgii. Funguje na relativně dobrovolné bázi. Zástupci původně byly pouze Národní střediska.
Kde všude AITA/IATA působí?
KT: Mezinárodní organizace IATA/AITA by měla být teoreticky po celém světě. Ve svém největším rozkvětu měla regionální střediska více méně všude. V současné době ale už nepracují tak jako dřív. V Evropě jsou tři dílčí sekce a dodnes Evropa funguje asi nejlépe. Je tu skandinávská sekce NEATA, která pod sebou zahrnuje i pobaltské republiky. Je tady CIFTA, frankofonní sekce, zahrnující Francii, Španělsko, část Belgie a Švýcarska, Itálie, ale i země severního Maghrebu kolem Středozemního moře. A třetí sekce je středoevropská, CEC. To je část od Irska až po Čukotku, vč. takových “evropských států” jako jsou Izrael či Turecko… A do této sekce patříme my.
Hlavními jednacími jazyky organizace AITA/IATA jsou angličtina, francouzština a španělština. Není to moc jazyků na jednu organizaci?
KT: Všechny oficiální materiály se musí překládat, na kongresech se musí tlumočit do všech tří jazyků, a o to vše déle trvá a je to celé dražší. Španělština byla přidána teprve před pár lety. Vím, že španělsky hovoří velká část světa, ale v AITě těch španělsky hovořících členů zase tolik není. Přidáním španělštiny se kdysi snažili podchytit celou jižní Ameriku, ale moc se to nepovedlo. Největší posun je v tom, že všechno musí být překládáno i do ní.
Česká sekce AITA/IATA
Kdo stojí za českou AITA/IATA?
KT: Českou AITA/IATA tvoří organizace, které mají nějakou působnost v republice – SČDO (Svaz českých divadelních ochotníků), ADA (Amatérská divadelní asociace), VSVD (Volné sdružení východočeských divadelníků), Klub přátel umění v Brně. Přistoupily ale i organizace např. z Plzně Johan (Roman Černík a spol.) nebo ZUŠ v Ostrově nad Ohří, protože dělá jednou za dva roky mezinárodní festival Soukání. Členové se mění, bývali tam Tatrmani s Pepou Brůčkem, Turnovské divadelní studio kolem Modrého kocoura, ale neudrželi se. Je tam “SADAS”, Společnost amatérské divadlo a svět.
Tyhle organizace se schází jednou do roka na Jiráskově Hronově. (Dříve, když to mělo větší smysl, tak to bylo tak dvakrát, třikrát do roka.) Během roku jinak komunikujeme přes telefony a maily, protože je to operativnější a nemá cenu dělat zbytečné schůze.
Prezidentka Lenka Lázňovská
Členové české AITA/IATA dohromady před lety zvolili jako prezidentku Lenku Lázňovskou, a tak sekretariát zůstal v rámci NIPOSu a spadl na mě. Ale i to je volené. Může to dělat kdokoliv. Problém je, že je to dobrovolné a v podstatě z toho téměř nic není.
Jak často probíhají volby?
KT: Oficiálně jednou za tři, čtyři roky. My to vyhlásíme. Většinou nám všichni vynadají, že s tím zase otravujeme, protože to nikdo nechce dělat.
Proč vlastně existují národní organizace? A jak to funguje?
KT: Řečeno s nadsázkou: národní organizace existují proto, aby platily té celosvětové organizaci příspěvky. Hlavní je to, že v dané zemi je nějaký subjekt, který má jakýs takýs přehled (v našem případě kolektivní) a je schopen se vyjádřit k potřebám či situaci amatérského divadla na „svém“ území. Subjekt, který je schopen a ochoten hledat a doporučit inscenaci tam a tam (nejen na světové festivaly), zprostředkovat informace.
Proměny informačních cest
Dřív to bylo tak, že touto cestou chodily informace. Dělali jsme takový informační list, který jsme všem členům rozesílali. Překládali jsme různé informace o festivalech venku. Ale to dneska není potřeba. Dneska všechno funguje přes internet a samostatně, takže tahle funkce je hodně potlačená.
České středisko má ze svého členství něco pouze tehdy, když se některý náš soubor dostane na světový festival. Pak je ten soubor hoštěn z kasy celosvětové AITA/IATA. A pokud nám nevezmou nikoho, tak z toho nemáme vůbec nic.
(Ten příspěvek se pohybuje řádově v několika stovkách EURo. V současné době je dohodnuté, když je sekretariát na NIPOsu, že NIPOS platí asi 65% poplatku a zbytek v korunách doplácejí ostatní členové. Všichni vědí, že ten příspěvek je takový “solidární”, a že z toho členství vlastně třeba vůbec nic nebudou mít.)
Jakou váhu má členství národního střediska ve světové AITA/IATA?
KT: Například na festivaly pořádané světovou AITA/IATA, se vyžaduje současně s přihláškou souhlas národního střediska. Bez něj to nejde. Ale takových festivalů je čím dál tím míň.
Divadelní festivaly pořádané AITA/IATA
Středoevropská část občas dělává svůj vlastní festival, jako byl v roce 2019 festival v maďarské Soproni. (pozn. red.: Za ČR se této přehlídky zúčastnilo Divadlo Máj Praha s inscenací Její pastorkyňa.)
Celosvětové festivaly se konají jednou za dva roky. Každé čtyři roky v Monaku a mezitím někde jinde. Loni to bylo v Kanadě. V roce mezi bývá světový festival dětského divadla. Jednou za čtyři roky je v (již zmiňovaném) Lingenu a mezitím někde jinde.
(Pozn. red.: festivalu v Kanadě se v roce 2019 za ČR zúčastnilo Divadlo V.A.D. z Kladna se svou inscenací Valerie a týden divů. Jedinečnou zkušenost z festivalu sepsala Lenka Lázňovská v článku pro AS.)
Jiné divadelní festivaly vyžadující souhlas/návrh
KT: Kromě toho se čas od času objeví nějaký festival, kde si vyžádají návrh od národního střediska. Tak i tam to zprostředkováváme. Snažíme se vybrat co nejvhodnější inscenaci z poslední doby podle daných požadavků, nikoli podle nějakých zásluh nebo něčeho jiného. Nevybíráme svoje kamarády, byť tam často jedou. To je spíš náhoda.
Co se stane, když nefungují národní střediska?
KT: Když to někdo nedělá, postupně ty národní střediska upadají. Proto začala AITA/IATA přijímat vedle středisek, i jednotlivé členy: soubory i jednotlivce, kteří platí malé poplatky. Pak tedy zůstane třeba jen několik asociovaných členů ve státě a pod. Takže v současné době ma AITA/IATA asi 33 národních středisek a kolem 50-60 asociovaných členů.
Jaké má tedy členství smysl?
KT: Problém je ten, že opravdu, když se kdokoli zeptá po smyslu členství, nikdo nedokáže odpovědět. Dokud nefungovala ta elektronická pojítka, co dnes, tak AITA/IATA dělala mezinárodní dílny. Ať už na úrovni celosvětové, tak i těch národních sekcí. Dříve probíhal festival středoevropské sekce každý rok. Dvakrát se přidružil k Jiráskově Hronovu, ale nebylo to úplně čisté. My jsme řekli, kolik můžeme přijmout souborů ze Střední Evropy a mezinárodní komise tady vybírala inscenace do Evropy.
(Žádnému festivalu se nedaří zvát soubory ze všech zemí CEC. Dříve bývalo snahou mít festival CEC zcela samostatně. Ale i přidružení CEC ke stávajícím festivalům (Jiráskův Hronov, zmíněná Sopron) je cestou.)
Další možnosti hraní v zahraničí mimo AITA/IATA
Přes tuto organizaci se tedy oficiálně může soubor či jednotlivec dostat do ciziny. Díky internetu však stoupají jiné možnosti, jak se informovat o festivalech všude ve světě a zároveň s tím tedy klesá aktivita AITA/IATA.
Dneska je možné všechno, vždycky záleží jenom na tom, kdo se kam přihlásí, kdo kam koho chce či nechce. A vyžaduje-li pořadatel nějaké doporučení či ne. Vyžadují-li doporučení, pak ho vydá česká AITA/IATA. Kromě třeba dětských souborů, kde se přenechává vypracování doporučení Sdružení tvořivé dramatiky, protože tomu rozumí nejlépe.
Kromě toho funguje přeshraniční spolupráce. Takže např. nějaký soubor z Chebu se zná s jiným souborem “za kopečky” a ti se jenom navzájem vymění.
Každý festival má svoje požadavky. Některé ani nerozlišují mezi amatéry a profesionály. Někdo zaplatí pobyt, jiný zařídí techniku a všechno ostatní si zaplatí účastníci sami. Existují i tak bohaté festivaly, že soubor pozvou. A jiné, a to je velká část festivalů, chce reciprocitu: “Přijedete k nám, my přijedeme k vám.”
Funkce českého centra AITA/IATA při NIPOSu
Jestli to vidím správně, tak hlavní funkcí českého centra je mít přehled o inscenacích, které se dají někam vyslat…?
KT: Dá se to tak říct. Aby se na někoho nezapomnělo jen proto, že si někdo jiný udělá nějaký kontakt. Ne že bych to někomu nepřál. Ono to velmi často funguje tak, že když někdo na nějaký festival jede, a ten festival pořádá další ročníky, tak ten festival automaticky posílá přihlášky všem, kteří tam kdy v předešlých letech byli. Ten soubor pak přijde: “Oni nás pozvali.” Ale oni třeba jenom skutečně poslali přihlášku všem. Samozřejmě pokud ten organizátor soubor skutečně bere, my mu v ničem nebráníme.
Automatika nefunguje
Stalo se třeba, že soubor byl na nějakém světovém festivalu. Líbil se tam, byl dobrý, všechno bylo v pořádku. A pak ten soubor přišel, že chce být znovu vyslaný na stejnou akci, která ale vyžadovala i znovu souhlas národního střediska. A my jsme říkali, že to se musí vybírat kolektivně, že to nejde takhle automaticky.
Např. světový festival má v regulích, že nevezme na dva ročníky po sobě stejný soubor, i kdyby udělal sebelepší inscenaci. Je to možné až při dalším ročníku.
Distribuce informací festivalů k souborům
Když k nám přijdou z nějakého festivalu informace, které všem neposílají, snažíme se je dostat k těm souborům, o kterých víme, že někam vyjet chtějí. Protože třeba nevědí, kde ty informace hledat. Nebo se je snažíme alespoň poslat těm jednotlivým organizacím, když ne přímo souborům, které si pak sami mohou zvolit, jestli do toho půjdou či ne.
Pozvánky na mezinárodní dílny
Často přicházejí i pozvánky či propagace na účast na společných projektech. Např. že bude 14 denní dílna v zahraničí, a že na konci vznikne představení, které se dvakrát či třikrát zahraje. Či něco podobného. I tohle funguje. Často to ale naráží na jazykové a časové bariéry, protože z málokterého souboru může někdo jen tak odjet. Obvykle čím aktivněji člověk v souboru pracuje, tím víc je vázaný doma.
I celá představení, která chtějí jet do ciziny, často naráží na jazykovou bariéru, na finance i znovu na čas. Např. Rádobydivadlo Klapý, které za rok zahraje nějakou stovku představení, opravdu nemá čas a dovolenou, aby jelo ještě někam na nějakou přehlídku. Ne, že by je to netěšilo, ale musí se už rozhodovat na základě hodně faktorů.
Nahlédnutí k historii NIPOSu
Fungovala výměna před revolucí 1989? A můžeme srovnat nesrovnatelné?
KT: Před NIPOSem existoval Ústav pro kulturně výchovnou činnosti (ÚKVČ), kde měli zahraniční oddělení, které čítalo ve své době 11 pracovníků. Po zrušení ÚKVČ a předání agendy pod IPOS (později NIPOS), jsem tuto činnost převzal jako svůj půl úvazek. Na druhou půlku úvazku jsem se staral o Šrámkův Písek, Mladé divadlo, Náchodskou Prima sezónu, před Milanem Strotzerem i čtyři roky o Jiráskův Hronov… Ten můj půl úvazek (od roku 1991) ale není o tom, že bych převzal agendu za 11 lidí. Oni předtím museli vyřizovat výjezdní doložky, celní deklarace, spoustu byrokracie, protože tehdy všechno schvalovalo KSČ a měli s tím mnohem více práce.
Příspěvky vyjíždějícím souborům před 30 lety a dnes
Tehdy a ještě asi rok dva poté ale byly peníze na podporu vyjíždějících souborů do ciziny. Na dnešní dobu to byla naprosto nepředstavitelná částka. Při tehdejších cenách – před těmi 30 lety – byly jenom na výjezdy souborů k dispozici dva miliony.
My dneska v současné době k dispozici žádné peníze na výjezdy souborů nemáme. Finanční prostředky si ponechává u sebe Ministerstvo kultury a nám nechali možnost finančně podpořit pouze výjezdy jednotlivců a hlavně přijetí souborů a jednotlivců na akce u nás. A to ve všech oborech, které NIPOS zaštiťuje. Dneska po těch třiceti letech na to vše máme na rok třista tisíc. Je to naprostý nepoměr, ale už se to asi nikdy nevrátí.
Grantový program při odboru regionální a národnostní kultury
Ministerstvo kultury si příspěvky souborům chce hlídat samo. Na odboru, pod který na Ministerstvu spadáme, Odboru regionální a národnostní kultury, existuje grantový program na podporu zahraničních styků. Soubor může o příspěvek požádat tam. Je vyhlašován dvakrát do roka. Tiskopis a podmínky se dají najít přímo na stránkách MKCR. Jeden termín bývá do září a druhý do dubna. Mezi podklady pro grant je potřeba doložit i vyjádření české AITA/IATA a k tomu i vyjádření odborníka z NIPOSU pro daný obor.
„Je to z toho důvodu, že Ministerstvo chce mít jistotu, že je to soubor, který něco dokázal. Aby nám neudělal v zahraničí ostudu. Protože na této úrovni je to už státní reprezentace.“
I to je tedy možnost. Částka, kterou mají na Ministerstvu k dispozici se liší dle výše aktuálního rozpočtu. Ani tak ale soubor nedostane peníze na všechno. Mohou ale žádat, tuším, až o 70 % nákladů na dopravu.
Co dělat, když toužíte hrát v zahraničí
Když za vámi přijde někdo, že by chtěl vyjet? Měl čas a dostatek motivace…
KT: To jediné co mohu předat souboru hned, je, jestli nějaká nabídka existuje. Můžu mu poradit, ať se podívá na stránky AITA/IATA. Když tu danou inscenaci znám, můžu mu i říct, na jakou přehlídku by se hodila, a kam se může podívat po informacích k danému festivalu. Jak se může spojit s organizátory atd. Nebo, když řeknou, že by chtěli do nějaké provenience, tak jim dám adresu patřičného centra AITA/IATA, kontakty atd.
Např. v Německu je výhoda, že centrum AITA/IATA je totožné s celoněmeckou organizací amatérského divadla, která zároveň vydává časopis. Tam je to téměř jedna instituce – téměř, protože v Německu funguje tzv. BDAT (Bund Deutscher Amateurtheater) a BAG (Bundesarbeitsgemeinschaft Spiel und Theater).
Pokud nic nevíme a nic nemáme, nemůžeme říct: “Hele, my vás někam pošleme.” My na tohle nemáme peníze. Nemáme žádné prostředky. To bývávalo dřív.
Kritéria představení
Ty jsi o tom už částečně mluvil, ale existují nějaká kritéria, která by se dala generalizovat jako doporučení pro někoho, kdo by se rád zúčastnil nějakého zahraničního festivalu? Např. jaký typ inscenace atd.?
KT: Oni si to i v cizině velmi často zjednodušují. Hodně často najdeš v podmínkách: Preferujeme divadlo obrazné, pohybové, méně slov je lépe, atd. Ale jsou i festivaly, které vezmu i činohru, protože berou divadlo jako takové. A vědí, že divadlo, když je dobré, tak se prosadí i tak. Např. s nějakým úvodem či přeloženou synopsí a tak. Ale spousta pořadatelů tomu nevěří a chtějí především vizuální inscenace. S tím je tedy jednodušší se někam dostat. Jinak je ale třeba sledovat požadavky jednotlivých pořadatelů.
Vyrábět představení na míru není řešení…
Rozhodně bych nikomu nedoporučoval “vyrábět” představení s tím, že někam pojede. To ne. Prostě, když má dobré představení, tak třeba zkusit získat nějakého partnera, se kterým se pak budu vyměňovat deset let. Nebo prohledávat již zmiňované podmínky.
My rozhodně nejsme žádný šílený arbitr, který rozhoduje o způsobilosti.
Titulkovat nebo netitulkovat?
Jakou máš zkušenost s překládáním či otitulkováním českých inscenací pro zahraničí?
KT: Jsou festivaly, které ty titulky vyžadují. Protože na to mají techniku. Myslí si, že to bude lepší, ale vůbec to nemusí být pravidlo. My jim vysvětlujeme, že těmi titulky to úplně nezachrání. Dvakrát jsem zažil představení s titulky. První případ byla inscenace, kam ty titulky naprosto patřily a byly tam i v české realizaci. Byl to Zmrazovač od Ad Hocu. Tam se ty titulky přeložily do angličtiny, jinak hráli česky a jeli s tím na světový festival do Belgie. Tenkrát jsme tam kvůli světovému kongresu AITA/IATA s Lenkou Lázňovskou byli a pár inscenací viděli. Chtěli jsme podpořit samozřejmě i tu naši českou. Mezi diváky tehdy byla i řada Čechů, kteří tam poblíž bydleli. A nakonec to samozřejmě byli Češi, kteří se u toho i tak bavili nejvíc.
Druhý případ byl v Rusku, kam jelo Hrobeso s Poručíkem z Inishmoru. Tamní festival titulky vyžadoval, takže tam byly. Ale nebylo to úplně ono.
Já sám, když jsem v divadle a mám se koukat ještě na titulky, tak svou pozornost místo rozdělování mezi čtení titulků a sledování akce věnuji sledování akce.
Jsou ale i země, kde člověk překlad nepotřebuje, jako Slovensko, Ukrajina, Chorvatsko, často i Rusko… Kde se s češtinou dá hrát celkem i bez problému.
Aktivní výběr inscenací do zahraničí
Vybíráte aktivně inscenace a pak oslovujete soubory?
KT: Při naší pravidelné schůzi na Hronově se scházíme a probíráme představení, která se za rok urodila a co by se z nich dalo poslat do zahraničí.
Letos musíme dát v listopadu dohromady návrh na Monako pro příští rok.
Resp. není to povinnost, ale byla by škoda, kdyby české národní středisko nic nedoporučilo. Na příští rok je Monako hodně osekané, berou jen 12 souborů ze zahraničí, dříve to byl dvojnásobek. Není tedy moc velká šance, že tam nějaké naše představení protlačíme, ale přesto jsme se na nějakých shodli.
Světový divadelní festival v Monaku 2021
KT: Festival v Monaku známe a tak víme, že mají k dispozici jen jeviště, představení musí být do hodiny a festival proplatí max. 10 lidí. Kdyby bylo v představení více lidí, musí soubor počítat s tím, že si zbytek musí doplatit. Letos máme dva návrhy, které musíme oslovit a pokud s tím budou souhlasit, vyplníme společně přihlášku, uděláme fotodokumentaci, video a pošleme to do Monaka. (Video a informace k představení se posílají, aby bylo jasné že je inscenace mezinárodně srozumitelná.) Takže v tomto smyslu na konkrétní akci v zahraničí vybíráme.
A co s inscenacemi, které propadly sítem monackých požadavků?
KT: Z těch, které nevyhovovaly právě do Monaka, si děláme seznam. A když se něco objeví – ve stylu volné přihlášky: “Něco nám vypadlo, neměli byste náhradu?”, můžeme jim to nabídnout.
Vybíráte jen z nabídky z Hronova nebo i z jiných festivalů?
KT: Schůze probíhá na Hronově, ale vybíráme i z ostatních, které jsme viděli. Funguje to tak, že všichni členové vědí, že když někoho někde něco zaujme, napíší nám, že s tím představením můžeme počítat někam dál. Snažíme se být co nejpoctivější.
Soudní lidé s právem výběru
Takže, když to drasticky zjednoduším: soubory, které mají ambice někam vyjet, by si neměly zapomenout na představení pozvat Karla Tomase nebo Lenku Lázňovskou?
KT: To asi není nutné. Když to viděl někdo na nějaké přehlídce, tak se to dozvíme. Stačí napsat, že to viděli ti a ti lektoři nebo někdo ze členů VSVD/SČDO/ADA, někdo, kdo je pro nás v tomto ohledu “soudný” a s kým to můžeme zkonzultovat. Pak se můžeme porozhlédnout po nějaké akci, kam by se představení hodilo.
A kdo je pro vás “soudný” člověk?
KT: Dneska většinou na přehlídkách ty lektorské týmy soudné jsou. Výjimky se samozřejmě vyskytují, ale o těch nemluvím. Každý porotce samozřejmě hodnotí vše subjektivně, ale když se s nimi promluví, dokáží posoudit, na kolik je daná inscenace srozumitelná pro cizojazyčné publikum. Nebo, když je to dobré divadlo, tak je třeba přesvědčíme, že to za výjezd stojí. Případně, když je nějaká možnost představení vidět, pak se tam rozjedeme a znovu se na představení podíváme právě z tohoto hlediska.
Hrát před mezinárodními hosty
Dobré je, když se představení odehraje tady na Hronově, kde jsou i mezinárodní hosté. To se pak ptáme rovnou jich, jestli pro ně inscenace byla či nebyla srozumitelná. Dokonce se stává, že někdy tomu rozumí lépe než Češi, protože se nenechají zmást slovy. To jen dokazuje, že je v tom daném představení něco navíc, něco úplně jiného, a to pak funguje.
Existuje i jiná možnost pro české amatérské soubory, jak se zúčastnit festivalu v zahraničí než být vybrán organizací AITA/IATA?
KT: Existuje představa, že od nás dostanou nějaký papír s kontakty. Já nebo někdo jiný ale potřebujeme s nimi mluvit. Něco o tom souboru vědět: jak funguje, o inscenaci, o kterou jde. Nebo o tom, jestli mají zájem o nějakou dílnu atd. Vědět co nejvíc, a pak se pokusím najít něco, co je nejvhodnější.
Spousta divadel jezdí. Třeba je tady vidí nějací cizinci a pak si je k sobě pozvou. Nebo když si najdou něco úplně sami na internetu, jdou zcela mimo nás, pak si to třeba zvládnou vyřídit i bez našeho doporučení.
Když nemáme žádnou nabídku z festivalů, ale máme někoho na seznamu na doporučení, tak se to snažíme konzultovat. Jestli a kam by to byla vhodná inscenace.
Za českými menšinami v zahraničí
Posílali jsme třeba lidi do Chorvatska či do Rumunska do české menšiny. A tam jim to vyřídila ta lokální organizace a nešlo to přes nás. Když někdo přijde, jestli nemáme kontakt na český časopis nebo českou komunitu v Chorvatsku, tak pokud ho máme, tak dáme. Žádné GDPR v tomto smyslu neexistuje, abychom se na ně vykašlali. Kontakty si nesyslíme. Řekneme jim, kdo to je, jestli to je či není pořadatel, nebo jestli o něm víme, že je schopný něco zařídit. V jakém jazyce se s ním dá komunikovat atd.
Jak vypadá doporučení od českého střediska AITA/IATA?
Karel Tomas byl tak štědrý a poskytl nám dvě ukázky, jak taková doporučení pro divadelní soubory vypadají. Můžete si tedy udělat vlastní představu toho „co je třeba“. Jsou to však jen dvě ukázky z mnoha. Různé festivaly vyžadují různé informace. A zaměřují se na různé kvality. Berte to tedy, prosím, skutečně pouze jen jako ukázku dvou z různých mnoha variant.
Jedno doporučení:
Ukázka dalšího doporučení:
Kde najít informace
Web AITA/IATA
Kde se dají najít bližší informace?
KT: Webové stránky české AITY/IATY nejsou. Jsou pouze stránky světové organizace: www.aitaiata.net. Jak jsme o tom už mluvili, mají tři oficiální jazyky: jsou v angličtině, francouzštině a španělštině. Stránky nejsou úplně přehledné, ale dá se na nich hledat a něco najít. A když je nějaká aktuální nabídka akcí, tak je tam odkaz a podmínky.
Třeba před rokem na podzim jsme tam zadávali, že by měla být na Hronově v 2020 zahraniční dílna. Přihlásil se nám jediný člověk, z Nepálu. Všude jinde už byl ten virus.
Stránky konkrétních festivalů
Pak také hledat festivaly, vyptávat se. Na stránkách festivalů se dají dohledat podmínky. Většina si dělá propagaci pár měsíců předem. V Evropě např. Friedrichshafen – Theatertage am See, nebo listopadový Göppinger Theatertage, festival v Paderbornu (bývá jednou za dva či tři roky, a poslední roky bývá tematizovaný na africké a asijské státy). Nebo, co se Německa týká, je dobré hledat na stránkách Německého svazu amatérského divadla. Stránky jsou samozřejmě v jazycích dané země. Pro jazykově nevybavené pomůže např. google překladač… Komunikace na přímo bývá větší svízel.
Stránky NIPOS
Doporučil bys sledovat stránky NIPOS?
KT: Na stránkách NIPOS kromě kontaktů na nás, jsou jen podmínky komise, která rozhoduje o přijetí na akce. A také podmínky k vyslání jednotlivce na akci jako pozorovatele. To nejde přes AITA/IATA, ale přes NIPOS. Ten pak se posuzuje, bude-li mít ta účast nějaký význam pro činnost nějakého oboru, který NIPOS zastřešuje. Tzn. když tam pojede člověk, o kterém víme, že poté bude tady fungovat jako lektor, tak mu můžeme nějaký příspěvek poskytnout. I když mu to nemůžeme zaplatit celé. Je to ale tak jeden do roka.
Mezijazyková zkušenost z Itálie
Nějaké vlastní zkušenosti s domlouváním se v místě, kde neovládáš jazyk?
KT: Jednou jsem byl s dětským souborem na jihu Itálie.Na festivalu byly děti po jednom ubytované v místních rodinách. Děti neuměly ani slovo italsky, a tak se domlouvaly lámaně přes angličtinu ze školy a rukama a nohama. A zvládly to. My komunikovali anglicky, německy a pak nás zachraňovala jedna Češka, co tam žila. Ale abych hledal informace na italských stránkách, tak to vůbec. Já mám “jen” dosah: angličtina, němčina, ruština, španělština, trošku francouzština, ale italsky ne. Člověk nemůže zvládnout všechno.
Inspiroval vás rozhovor k hraní v zahraničí? Nebo dokonce pravidelně někde u našich blízkých či vzdálenějších sousedů hrajete? Jaké máte zkušenosti s cizojazyčnými inscenacemi na českých jevištích? Pochlubte se, napište nám. Rádi vaše zkušenosti předáme dál.
A nezapomeňte nás sledovat na našem facebooku, ať o nic nepřijdete.
