Jak s divadlem začínali Jaroslav a Helena Vondruškovi?

Divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

Ve třicátém třetím příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu manželé Jaroslav a Helena Vondruškovi.

Jaroslav Vondruška

DS VOJAN Libice nad Cidlinou

Režisér, vedoucí spolku, herec

---

Helena Vondrušková

DS VOJAN Libice nad Cidlinou

Herečka, organizátorka kulturního života

---

Všechno to začalo Popelkou

Píšou se léta 1964 a 1965. Spolužačky si chtěly zahrát divadlo a mě taky přihlásily. Já jsem nechtěla, nevěřila jsem si, že bych dokázala vystoupit na jevišti. Tenkrát oslovily Jaroslava Vondrušku, o kterém věděly, že už někde hrál, aby nás režíroval. Vybral pohádku Popelka. A mě, lidi divte se, vybral do hlavní role. Sešla se bezva parta, tak jsme se scházeli ještě poté, když už se pohádka nehrála. Nejprve velká parta, potom se začala drobit do dvojic. A mě si vybral režisér. A tak to v roce 1966 začalo. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli. Já tehdy jezdila do Poděbrad na SVVŠ (dnešní gymnázium), Jaroslav, který byl o 4 roky starší, jezdil do Prahy na vysokou školu. Bohužel musel ze zdravotních důvodů školu přerušit a následovala vojenská základní služba ve Kbelích u Prahy. Tím pádem přestalo divadlo v Libici n. C.

Divadlo na vojně

Jára hrál i na vojně. Dostal se do prima party, která taky milovala ochotnické divadlo. Nastudovali tam několik představení. Když se v roce 1968 vrátil z vojny domů, čekali jsme tady na něj jako na smilování. Bylo nás několik, kteří chtěli hrát a byli připraveni pomoct v založení divadelního souboru. Na podzim 1968 jsme se začali scházet a v únoru 1969 jsme na první schůzi založili soubor a dali jsme mu, po dlouhém vybírání, název Vojan.

První hra pod hlavičkou Vojanu

První hrou, kterou jsme nastudovali byla pohádka Šípková Růženka. V té já jsem nehrála, jezdila jsem, pro změnu, zase já do školy do Prahy na dvouletou ekonomickou nástavbu. Hned po ukončení školy v roce 1970 byla svatba. Měli jsme společné rozloučení se svobodou a kde jinde a s kým jiným než s kamarády v divadelním souboru. Proběhlo to ve starém kulturáku (bývalý hostinec U Faltýsků – v místě dnešního kulturního domu). Bylo to krásné, veselé a velkolepé.

Synové Jaroslav a Karel

Tak to byly naše začátky divadelní i životní. Oba máme rádi divadlo a lidi kolem sebe. Měli jsme štěstí i v tom, že rodiče nám hlídali naše děti a my se mohli oba dva věnovat divadlu a chodit na zkoušky. První syn Jaroslav se nám narodil v roce 1972, druhý syn Karel v roce 1974. Ani jeden nebyl po nás herec nebo režisér, ale divadlo a lidi kolem divadla měli oba rádi. Jaroslav byl skvělý technik – osvětlovač a zvukař. Mnozí ho poznali v Sokolovně na Jiráskově Hronovu nebo v Divadle ve Vysokém nad Jizerou při národní přehlídce Krakonošův divadelní podzim. Ve svých 46 letech podlehl zhoubné chorobě. Chybí nám doma, ve spolku, prostě všude. Syn Karel rád navštěvuje divadlo, ale aktivně ho nedělá. Ten je spíš sportovec.

Divadlo je náš život

Divadlo je náš život. Už nás dvakrát zachránilo. Poprvé, když zemřel syn Jaroslav. Naplno jsme se hned věnovali zkoušení a účastnili se aktivně dalších akcí Vojanu. Taky velké díky všem v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami, že jsme tam oba mohli hrát a vzali nás mezi sebe. Podruhé to bylo na podzim v roce 2023, když mě postihla na konci srpna těžká mozková příhoda. Všichni mluvíme o zázraku, který se u mě stal. Hned jak to bylo možné, přeříkala jsem si, ještě v posteli v nemocnici, všechny role. Nechtěli mi věřit, že si je pamatuji. Dnes znovu chodím po jevišti, hraju a zkouším novou komedii.

Máme bezva děcka

Hodně vděčíme i našim kamarádům z Vojanu. Moc jim děkujeme za všechno, co pro nás udělali. Když někdo ze starších lidí nadává na mládež, tak jim říkáme: „Přijďte se podívat k nám do Vojanu, tam máme bezva děcka.“ Jsme šťastní, že máme to „naše“ ochotnické divadlo, díky kterému máme přátele po celé republice. Když se ohlédneme zpět, tak nelitujeme, že jsme veškerý volný čas věnovali tak náročnému koníčku. Vždyť jsme při něm stačili postavit svépomocí náš domek, pracovat na stavbě kulturního domu v akci „Z“ (vyhlašované brigády pro občany bez nároku na odměnu, pozn. red.), chodit do práce a vychovávat děti.

Jak s divadlem začínal/a…:

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!