Set.Kání. v éterickém mlhavu s 300 mg kofeinu

Set.Kání. je první letošní inscenace, která získala přímý postup na FEMAD Poděbrady 2023. Stalo se tak díky hlasování divadelních delegátů všech souborů, které se zúčastnily festivalu Bez zbytečnejch řečí 2023 (BZŘ), prvního ročníku „Českého zemského předkola FEMADu“. Festival se konal v Plzni od 11. do 14. května 2023 v Divadle Dialog.

Část rozhovoru o inscenaci Set.Kání. divadelního souboru 300 mg kofeinu vznikl hned krátce po jejich představení po tzv. Besedě v kruhu. Tedy poté, kdy soubor dostal na své představení zpětnou vazbu od diváků otevřenou tzv. černým a bílým mužem. (Do role černého muže se posadil Jaromír Hruška, do role bílého muže, resp. bílé ženy, se vtělila Kristýna Čepková.) Tematicky s kávou a diktafonem v ruce jsem na místě zpovídala divadelní soubor 300 mg kofeinu, a to konkrétně herečku Michaelu Čermákovou, herečku a autorku textu Terezu Marečkovou a osvětlovače Adama Milku. Ex post též režisérku Lindu Branou.

Anotace k Set.Kání.

„Ano, jsem herečka“ … „Teď už jsem skutečná herečka…“
Obě jsou herečky, každá však v jiné fázi. Jedna naivně nadšená, druhá zhrzená a cynická. K jejich setkání snad vedou magnetické síly osudu. Táhnou je až do noční pizzerie, kde se odkrývají jejich niterné boje. Zápas s pochybnostmi o vlastní hodnotě, s pocitem viny, s výčitkami směřovanými k minulosti a s obavou z nejisté budoucnosti. Skrze tento boj se pak odkrývá podstata jejich vztahu a skutečný důvod tohoto setkání. Bude se jednat jen o další SET na divadelní šachovnici, nebo dojde i na KÁNÍ? (Zdroj: program inscenace)

K Set.Kání. je třeba 300 mg kofeinu

Nikde na internetu o vás zatím není nic k nalezení. Jak jste se dali jako soubor dohromady? A proč se jmenujete tak, jak se jmenujete?

Michaela: My jsme se s Terezkou potkaly na kurzu Městských divadel pražských na Hamletovi a pak ještě shodou okolností a čirou náhodou jsme spolu byly na jednom dalším kurzu. A pak se nabalovali další a další lidi: Adam Milka (light design) a Linda Braná, naše režisérka. Když jsme pak řešili přehlídky, tak jsme potřebovali název a my jsme celkově hodně kafový a jedna z hlavních věcí, co jsme vždycky řešili, bylo právě kafe. Na cestě Praha – Brno jsem musela vypít dvě nebo tři kafe. Pracujeme s tím i v té hře. Terezka tam říká, že jí obíhá v krvi 389 mg kofeinu. Já to nechtěla v názvu komplikovat, tak jsem to zaokrouhlila. Jsou to tedy dohromady tři kafe, které musíme mít v sobě, abychom vůbec mohli začít zkoušet.

Autorská inscenace

Terezko, Set.Kání. je tvůj autorský text. A ačkoliv v inscenaci pouštíte píseň Petry Janů „Moje malá premiéra“, dovolím si tvrdit, že můžeme mluvit o autorském divadle. Co tě inspirovalo pro tento text a jak se do něj dostal ten Racek?

Tereza: On tam ten Racek původně ani nebyl. Dodali jsme ho tam až někdy v polovině zkoušení, kdy nám ten vztah těch dvou evokoval právě vztah Niny a Arkadinové. Mojí inspirací bylo hodně divadelní prostředí a herečky, které jsem začala potkávat během psaní textu. Jejich zkušenosti, názory a zážitky. To mě právě inspirovalo k tomu postavit dva tyto protipóly hereček proti sobě. Z části i to, co jsem si řešila já sama v sobě.

Michaela: On je fakt jako rozdíl ten původní text a po zásahu následné dramaturgie. Po třetí repríze prošel určitou obměnou. Jsou tam přidány dvě menší pasáže u mé postavy, aby se doupřesnilo pár informací o její minulosti. A při psaní těch textů Linda vtipně využila větu, kterou mi řekl Milan Schejbal při rozborovém semináři na Valašském Křoví. On mi tehdy říkal, že dělám špatně tečky ve větách. Tak jsme to tam přiznali a navíc ještě využili i v jiném významu. Takže myslím, že tak jak jsme to původně četly a zamýšlely, je to úplně teď jiný. A dost se to posouvá i reprízami.

Posouvání reprízami

Dokážete specifikovat, kam se to posouvá?

Michaela: No, my jsme vlastně v původní linii dost řešily právě vztah mezi herečkami a divadlo. Posléze jsme tam začaly dosazovat osudy obou žen. Jejich vztahy. Co se jim mohlo stát… A pak se nám tam dostal ten Racek: kdy je tam krásná paralela mezi Ninou a Ninou, jak je tam ten časový předěl, a nebo Ninou a Arkadinovou. A celkově téma deziluzí. I když to už jsme tam původně měly taky.

V době, kdy jsme to zkoušely, jsme totiž viděly Racka v Národním divadle Brno a tak nějak celkově jsme ho řešily, protože jsme ho viděly i v několika dalších divadlech. Takže se nás, nebo rozhodně alespoň mě, také dost dotklo a bylo to mnohem silnější než v minulosti, kdy jsem ho znala. Říkalo se o něm, že je to prokletá hra, která když se zkouší, tak se dějí hrozné věci. Tak nějak se to vše s textem pospojovalo.

Ponechávání prostoru divákově fantazii

Jestli to chápu dobře, říkáte, že se inscenace, jak ji hrajete, neustále vyvíjí. Do jaké míry tedy improvizujete?

Michaela: My jsme to textově trochu měnily. Nechci úplně prozrazovat, ale v inscenaci je určitá rovina v ději, kterou každý divák pochopí trochu jinak. My jsme zároveň ale chtěly, aby ale alespoň ten základ toho, co chceme sdělit, byl víc akcentován. Takže tam postupně přibyly ještě dva texty v průběhu. Jako třeba např. po třech reprízách práce s deníkem, která je asi největší změnou. Improvizace jako taková, když se to hraje tak, jak se to má hrát, tam ale není.

Tereza: Myslím, že ty změny, které se tam v průběhu dějí, jsou hlavně tím, že se na každé repríze vynořují a rezonují trochu jiná témata. Takže hlavně v tom je to jiný.

Dokážeš specifikovat, proč je to pokaždé trochu jiné?

Tereza: Já myslím, že hodně záleží na divácích. Mně vždycky ta energie, co z těch lidí jde, zakcentuje nějaké konkrétní téma. Ať už je to nějaké téma, které zrovna “potřebují” nebo se zrovna nějak stane.

Ověřování si pocitů

Ověřujete si někdy, jestli to téma, které zrovna cítíte na jevišti jako zdůrazněné, cítí stejně i diváci?

Michaela: Jo, to děláme tak nějak průběžně. Ono je vlastně hrozně zajímavý, že jak to právě nechceme úplně v terminologii postav doslovovat, aby si v tom každý našel trochu něco svýho z vlastního života, tak to se fakt samo hezky děje. Takže jsou lidi, kteří po představení přijdou a řeknou: “Hele tamhleto bylo tohleto, viď?!” Takže to se tak všechno pěkně potká.

Ale zároveň, jak říká Terezka s těmi reakcemi publika, tak mi přijde hodně hezký, že jak je to představení hodně vyprávěcí a vlastně je to hodně o kontaktu s hledištěm, tak i např. dnešní repríza mi v tomhle přišla hodně silná. Sama jsem trošku bojovala s tím, abych se tím nenechala moc ovlivňovat. Abych to neuzpůsobovala tomu, co vidím, že funguje nebo co ty lidi chtějí. A teď to myslím v tom naladění, co to v nich otvírá, protože to téma herečky, cesta k divadlu a iluze a deziluze je poměrně široký. Každý má úplně jiný a strašně záleží na tom, kolik tomu člověku je let. A to i mezi námi jako postavami, kde je větší věkový rozdíl.

Linda: Vždy jsem zvědavá, jestli moje vnímání důrazných témat koresponduje s tím diváckým. Ale je náročné to nějakým způsobem ověřovat. Hra totiž obsahuje opravdu mnoho nevyřčeného, a tak je pro mě zásadní, jestli hra dokáže otevřít významná témata nehledě na mé záměry, ale dle divákovy zkušenosti a aktuálního ladění.

Téma na BZŘ

Jaké téma bylo nejsilnější v pátek 12. května 2023 v Plzni v divadle Dialog pro vás?

Tereza: Já bych to asi nespecifikovala. Ale ta energie byla krásná.

Michaela: Já tam pro sebe cítila to téma pochopení. Nebo jako že lidi ví, o čem hrajeme, což se ne vždycky stane. A dost teda často, ačkoliv nechci být nějak genderově nevyvážená, ale hodně záleží kolik je v hledišti mužů a jak to vnímají a jak to vnímají ženy. To je jedna věc. A celkově to, jak moc tomu chtějí dát šanci.

Hlavní slovo režisérky

Lindo, v jaké fázi ses dostala k textu a k oběma herečkám/autorce/dramaturgyni ty? Měla jsi svou vizi tvaru, kterou sis prosadila? (Je to tvá první režie, nebo už jsi režírovala předtím?)

Linda: K této krásné příležitosti jsem se dostala v bodě, kdy už bylo mnohé vyřešené a mnoho představ se již utvořilo. Bylo to v momentě, kdy vyvstala otázka oddělení osoby dramaturgyně a režisérky. Terezka mě oslovila na jednom kurzu a pak už to šlo rychle, za dva týdny jsme začali zkoušet. Hned na začátku zkoušení jsem zjistila, že má představa o textu, respektive jeho uchopení, není ve výraznějším rozporu s dramaturgickou představou, o to lépe se pak navazovalo… Zkoušení byl pro mě náročný proces vzhledem k tomu, že ač mě režie táhla již dlouhou dobu, bylo Set.Kání. mou první příležitostí v roli režisérky s nutnou zodpovědností a jistotou. Ale díky holkám a Adamovi, jejich talentu, trpělivosti a nasazení to byla ve výsledku radostná a naplňující zkušenost!

Z programu vím, že studuješ medicínu. Ovlivnila nějak tvou režii právě medicína? (Narážím trochu na psychologickou hru obou hereček.)

Linda: Studium mě ovlivnilo opravdu hodně. Mám štěstí, že studuji fakultu, kde se na předměty spjaté s psychologií, klade důraz již od samého začátku. Medicína mě navíc ovlivňuje i obecně v mém vztahu k divadlu. Ač je to možná bizarní tvrzení, medicína má vlastně s divadelním prostředím společné mnoho. Jde o alternativní prostor, kde vnímám emoce, sílu lidské vůle a neuvěřitelné příběhy, vnímám radost, ale i smutek a přemýšlím o něm jako o klíči k empatii.

Set.Kání. pro ženy i pro muže

Na jakou cílovou skupinu diváků míříte? Spíše na ženy nebo na muže?

Michaela: No, my bychom byly rády, aby to byla hra pro všechny. Ale jde o to, jestli tomu dají tu šanci.

Tereza: Ale zatím máme spíš víc pochopení od žen. I když to není stoprocentní.

Michaela: Jo, jsou kontrasty i takové, že jsou v hledišti ženy, které brečí a vedle sedí muži, kteří se nudí a říkají: “Jé, já jsem to nepochopil. Jen jsem si to odseděl.”

Adam: Jo, ale pořád se to děje i opačně. Určitě je to v mnohem menší míře, že jsou i ženy, které to nepochopí a muži, kterých se to dotklo, ale jsou.

Light design a zvuk

Jak pracujete s light designem? Není to jen o tom, rozsvítit a zhasnout, že?

Adam: Není. Má to své odůvodnění. Každé světlo je součástí nějaké situace, atmosféry a tématu. Ale je to hodně náročný v tom, že nemáme žádné vlastní prostory a každou tu reprízu hrajeme někde jinde. V jiném prostoru a jiném světelném nastavení. Existuje světelný plán na základě pocitů a témat, které tam jsou. Ale není to nalinkované ke konkrétním světlům. Takže většinu času improvizuju a vzniká to vždycky až na místě.

Michaela: To je až fyzický výkon, co on tam provádí. Já jsem Adama jednou pozorovala, co tam provádí, a on tam úplně celý zpocený… Výborný.

Šachovnice

Máte minimalistickou, leč poměrně výraznou, scénografii, která přímo prahne po pravidlech. Věděli jste hned od počátku, co budete na scéně mít a jak s tím pracovat, aby vás to (ne)omezovalo v projevu?

Michaela: Původně jsme chtěli pracovat s principem kartonů à la krabice od pizzy a z toho mít vyroben prostor pizzerie (bar, stolky, židle apod.). Pak ale Adélu napadlo hrát na šachovnicovém podloží. Takový střet černé a bílé královny, zda budou kralovat celému ,,prostoru“. Ale vlastně od počátku jsme uvažovali tak, že se s šachovnicí nebude pracovat jako u hraní šachů, že to bude spíš scénografický prvek, vymezené hrací pole a práce s černou a bílou. Některé pizzerie navíc takovou podlahu opravdu mají. Výsledná podoba šachovnice je kombinace ekologických, praktických a finančních důvodů. Přála jsem si bílou plachtovinu, na kterou půjde snadno přidělat samolepicí černá tapeta. A v tom nám moc pomohlo Národní divadlo Brno…

…kterému dokonce děkujete i v programu.

Michaela: Právě. Národní divadlo Brno nám totiž darovalo dva staré bannery, na jejichž bílém rubu šachovnice vznikla. Je vlastně sranda, že zespoda jednoho banneru je Divadelní svět Brno a druhý banner je jakási reklama na divadelní předplatné s hercem Viktorem Kuzníkem, který navíc taky hraje v jejich Rackovi Trepleva. Zase ten Racek prostě.

Geneze plakátu – sado maso

Michaela: Jinak nám NdB ještě pomohlo při focení portrétu plakátu, který jsme mohli nafotit v rekvizitárně Reduty. To je kouzelný místo. Na jedné poličce je třeba pět různých kávovarů vedle sebe, můžete tam najít krabice s nápisem ,,provazy na věšení“ apod.

Terezka vymyslela, že naše postavy hereček budou na plakátu právě v takovém skladu rekvizit jako takové odložené věci. Jsme tam k sobě přivázané lepicí páskou, protože ta páska má v inscenaci další propojující význam. A samozřejmě v momentě, kdy jsme při focení už seděly k sobě slepené a naaranžované, přišlo tam náhodou pět herců z divadla a divili se, co se v rekvizitárně odehrává za sado maso. 

Nabídka a očekávání Set.Kání. na BZŘ

Co jste vlastně říkali nabídce na to zahrát si na BZŘ?

Michaela: To jsem hodně řešila já. Byla jsem si vědomá toho, že nemáme doporučení. Byli jsme na přehlídce (Valašské křoví – pozn. red.), kde se dala pouze jedna nominace a doporučení žádná. Já jsem ale hrozně chtěla vyjet ještě někam, kde se o tom dá mluvit. A byla jsem moc ráda, že to takhle vyšlo, ač jsme podmínku mít doporučení nesplnili.

Dostali jste na BZŘ to, co jste si přáli?

Michaela: Jo, myslím, že jsme dostali asi nejrozsáhlejší zpětnou vazbu, co jsme zatím dostali. Chceme na té hře i nadále pracovat, takže proto jsme tohle moc rádi slyšeli.

Na BZŘ 2023 získalo Set.Kání. „nominaci“ na postup na poděbradský FEMAD 2023. Lindo, holky s Adamem ti nestihli prý ani předat zprávu o tom, že v Plzni hrajete. (Zřejmě nechtěli čeřit tvé nervy před zkouškovým…) Co jsi říkala na váš úspěch tedy zpětně?

Linda: ,,Ahooj, muzes na chvilicku mluvit? Je to dulezity a pozitivni,“ nejdřív přišla tahle zpráva od Míši. Tak to jsem byla zmatená. A pak už jenom šťastná a nesmírně hrdá.

Kromě „zajištěného“ termínu v září máte v plánu Set.Kání. „uskutečnit“ ještě jinde? Kde najdeme termíny dalších repríz?

Michaela: Teď na jaře máme takové miniturné. Po festivalu BZŘ jsme hrály na jamáckém festivalu Sítko, čeká nás o víkendu SUDOBRANÍ v Českých Budějovicích a pak 29. června večer hrajeme na Festivalu Regiony v Hradci Králové. Na podzim nás kromě Femadu čeká ještě festival Nučičký kahan, kam jsme byli pozváni také díky festivalu BZŘ. Takže máme radost, že můžeme a máme kde hrát.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!