Divadelní dílny jako intenzivní masáž srdce – S.M.A.D. 2024

Letošní S.M.A.D. (S.M.Ä.D.) 2024, čili Setkání mladých amatérských divadelníků skončil letos v srpnu už po třicáté. Devět intenzivních dní divadelních dílen Šrámkova Písku, (se kterým toho ale zas tak moc společného nemají), už dávno nejsou jen pro náctileté. Generační nůžky se rozvírají každý rok víc a víc. Nejmladšímu účastníkovi letos bylo sedmnáct a nejstaršímu něco nad padesát let. Nejspíš byste ale nedokázali na první pohled tyto věkové extrémy tak jistě odlišit. Na uskupení divadelníků, kteří se v Šumperku už takto několik (desítek) let scházejí (někteří prvně, jiní hned mnohonásobně opakovaně), dohlížejí totiž mýtické divadelní múzy. A ty jim propůjčují dar věčného mládí. Nevěříte? Stačí přijet příští rok, abyste si to ověřili sami na sobě.

Ale pojďme postupně. V článku níže najdete jak ohlédnutí za letošním S.M.A.D. 2024, tak i za třicetiletou historií S.M.A.D. komplet, a to skrze oči účastníků-pamětníků, jejichž příspěvky postupně vycházely ke S.M.A.D. třicátinám během dílen ve zpravodaji.

Autor: Vendula Melíšková

Dílny S.M.A.D. 2024, lektoři a produkty

Letošních dílen se ujali Šumperkem prověření lektoři: herec Lukáš Rieger (poezie), režisérka Viktorie Čermáková (činohra) a pohybář Lukáš Šimon (pohyb). Intenzivními procesy vznikly z dílen produkty, které zachytil na kameře Karel Tomas. Můžete si tedy takto zprostředkovaně část atmosféry Šumperku nasát:

P – třída – Lukáš Šimon – Čacek a rajka, aneb ambiciózní slepice

A – třída – Lukáš Rieger – Lev Rubinštejn: Melancholie

O – třída – Viktorie Čermáková – Ivan Vyrypajev: Opilí

Zpravodajský nepravidelník

Během S.M.A.D. 2024 vyšlo celkem pět čísel zpravodajského Nepravidelníku. Ten letos přinesl vedle představení jednotlivých dílen, lektorů i jednotlivých účastníků a doprovodného programu i speciální „historickou“ sekci k třicátému výročí dílen.

PDF k přečtení či ke stažení přes AS: číslo 1, číslo 2, číslo 3, číslo 4, číslo 5. Čísla postupně vznikla vyťukáním na klávesnicích: Petry Halbichové, Veroniky Raubicové, Veroniky Maxové, Kateřiny Crhové, Karla Tomase, Venduly Melíškové, Markéty Novákové a Tomáše Kubína. A za technické supervize Aleny Crhové.

V letošním roce se S.M.A.D.u zúčastnilo aktivně třicet devět frekventantů, (byť dva z nich bohužel nebyli na závěrečných přestaveních ze zdravotních a pracovních důvodů přítomni). V „největší“ slávě se S.M.A.D.u účastnívávalo opakovaně až kolem šedesáti frekventantů.

Na třicetiletou historii S.M.A.D.u si zavzpomínali: Karel Tomas, Veronika Maxová, Veronika Raubicová a Kateřina Crhová. (Pakliže historii už znáte, můžete přeskočit a dál pokračovat v „roce 2024“ hned za ní.)

Historie S.M.A.D. až do S.M.A.D. 2024

Jak jsme začali, aneb trocha suchopárné historie (autor Karel Tomas)

Ze zpravodaje číslo 1

Tak potřicáté. Tedy v novodobé historii Šumperku. Asi je třeba trochu připomenout začátky – předpokládám, že mnozí z Vás tenkrát existovali pouze v myšlenkách – a někteří ani to ne. Té „naší“ dílně předcházelo několik menších pokusů a v roce 1983 první „Národní“ dílna na brněnské přehradě. Pak už se pro roky 1985, 1987 a 1989 přestěhovala do Šumperku. To ale my nepamatujeme. Teprve v roce 1995, od kterého novodobou historii šumperských dílen počítáme, se mj. přičiněním předchozí organizátorky dr. Slávky Šrámkové a ředitele zdejšího kulturáku Vladimíra Rybičky podařilo dílnu v Šumperku obnovit. V kulturáku, protože divadlo po požáru nefungovalo. A od začátku šlo o dílnu československou. No, a pak už to šlo jako na drátkách.

Toho roku 1995 se tady sešla následující sestava: režisér Václav Martinec se třídou pohybovou, Petr Nůsek s akčním divadlem a divadelním šermem, Jana Koubková, která se snažila propojit improvizační divadlo s voice-bandem a hudbou, Silvester Lavrík s přechodem od literatuře k divadlu, Ema Zámečníková a René Levínský s divadlem poezie a Urszula Kurková se základy herecké abecedy. A pochopitelně 58 nadšených seminaristů. Bydlelo se převážně v internátu zemědělské školy. Dílna byla kratší, trvala jen čtyři dny (+ příjezdy, odjezdy), ale položila základy ke všemu, s čím se zde potkáváte. Každý večer se konalo nějaké představení či promítání, později se chodilo do Basy (podnik uprostřed bývalých kasáren, kde nevadil rámus) či do vinárny Peklo na náměstí u radnice – no, nějak si nedovedu představit, jak se to všechno stihlo.
P.S.: Dovolím si připomenout, že lektor, pedagog a režisér Vašek Martinec už od tohoto léta není mezi námi. Ale jeho vklad do historie Šumperku mu nikdo neodpáře. Tak, Vašku, zdravíme!

Historie je potvora

Ze zpravodaje číslo 2 (autorkami dvě Veroniky)

Tak se podíváme, kdy tu byli poprvé:
Viktorka Čermáková zastoupila původně avízovaného Michala Dočekala v roce 1999 (třída D: Jádro pudla = dramatická situace);
Lukáš Rieger spolu s Miroslavem Ondrou se na S.M.A.D.u objevili v roce 2015 (třída A: Herectví autentických situací);
Lukáš Šimon v roce 2022 (třída P: Pohybové divadlo).

Legenda o bufetu v hotelu Grand (autorky Veroniky Raubicové)

Za časů dávných šumperských bohů, kdy ještě stál funkcionalistický hotel Grand, jehož stěny na chodbách byly obloženy jekorem (typ odporného koberce z dob socialismu) a prosáknuté kouřem, byl součástí této unikátní stavby i gastro svatostánek, jenž poskytoval každý rok otevřenou náruč chudým studentům i všem účastníkům šumperských dílen.

Hotovky do stovky, nepřekonatelný hermelínový salát s velkými kusy hermelínu, smaženka mastná tak, že by stačila na osmažení dalších pěti kusů, řízek s bramborovým salátem a mnoho dalších klasik (přes chlebíčky a klasické zákusky jako indiánek, laskonka či punčák), které spolehlivě zahnaly hlad i kocovinu, a přitom peněženka neutrpěla takové ztráty jako žlučník.

Nezapomenutelné byly i tzv. „konzumační lístky“ s paní výběrčí u vchodu. A v neposlední řadě nelze zapomenout na legendární tvarohové palačinky, bez kterých nemohl srpnový divadelní maraton započít, natož skončit. Tradičním jídlem na cestu domů do vlaku byla vždy tato sladká a jedinečná studená (na přání i ohřátá) dobrota ve voskovaném hnědém papíře. „Bez palačinky neodjedu!“ bylo heslo většiny frekventantů… až do roku 2020, kdy započala rekonstrukce na současný Perk. S láskou vzpomínáme.

Jak jsem… sháněla rekvizity (autorky Veroniky Maxové)

Každým rokem mně na SMADu většinou připadla role inspicienta. Mnohokrát jsem byla pověřena tím, že mám sehnat potřebné kostýmy a rekvizity, které jsme si do představení navymýšleli. Bílé košile, černé kalhoty byly běžnou praxí, stačí oběhnout pár second handů. Výzva přišla ve chvíli, kdy jsme si k dotvoření vánoční atmosféry u textů J. H. Krchovského vymysleli, že na scéně budou viset tři oprátky. Jdete do provaznictví a na dotaz prodavačky „Co byste potřebovali?,“ odvětíte: „dlouhé lano, ze kterého se dá uvázat viselecká oprátka.“ Paní se usměje: „Chcete ukázat, jak se oprátka váže? Případně tu mám již oprátky připravené.“ V tu chvíli mi spadla brada, vykoktala jsem, že praktičtější budou již hotové a že potřebuji tři. Obchod byl tedy uzavřen.

Dalším bizarním kouskem bylo ulovení čtrnácti plastových nočníků. Kupodivu se jejich nákup zdařil napoprvé, a to v místní Jednotě. Ovšem nikoho z nás předem nenapadlo, jaký problém bude se jich po odehrání představení zbavit. Sešla se skupina mladých bezdětných… Tu a tam jsme nočníky tedy schválně odložily v divadle, ve foyer, v hospodě, ale vždy se objevil někdo, kdo nám je ochotně a s velkou dávkou poťouchlosti připomněl, donesl a vrazil do ruky. Holt nám byly asi souzené a nakonec byly rozvezeny do všech možných krajů České a Slovenské republiky.

Nostalgické okénko (autorka Veronika Raubicová)

Ze zpravodaje číslo 4

Není tajemstvím, spíše smutným faktem, že rok od roku se situace s možnostmi osvěžení a tmelení se po náročném pracovním dni a případném kulturním zážitku zhoršuje. Zařízení poskytující požadované služby mají otevřeno čím dál méně a kratšeji. I proto je v tomto vzpomínkovém okénku (v této bohapustě dobrého podniku prosté krajině) je nutno věnovat tichou vzpomínku ikoně jménem DAKOTA, slovy místního P. B. „dorážkové hospody“. Místo, které mělo otevřeno podle štamgastů a aktivních konzumentů.

Od rána na zahrádce posedávali zákazníci na kávě. Před obědem na pivo, po obědě na pivo, po práci po cestě domů na pivo, před večeří na aperitiv, po večeři na digestiv, před kulturou na posilněnou a podle toho, jaký byl kulturní zážitek, na další posilněnou, před spaním šláftruňk na dobrou noc, který se někdy protáhl do ranních hodin… a ráno opět na kávu po náročné noci. Podnik se pyšnil kromě strategicky umístěné zahrádky (která je zachována i v současném sushi, ale ztratila na onom kouzlu) i jukeboxem. Tato hudební mašina zpestřila, doprovodila, pozvedla náladu a její zvuky rozhýbaly nejednoho nepohyblivého jedince, jehož taneční kreace vstoupily do dějin všech nočních mejdanů.

Prostor kolem zahrádky poskytl prostor nejen kuřákům, ale stal se mnohokrát i dějištěm nejedné performace. Příkladem za všechny je strom, jenž se stal jedné srpnové noci bidýlkem bohémské povznesenosti lektora Juraje Benčíka. Tento výjev bude navždy vryt do paměti všech přítomných i do paměti místa.

Šumperská princezna

Součástí šumperských legend a vibu je i emblematický drink s něžně poetickým názvem Princezna podávaný v baňatých sklenících na vysoké stopce. Drink je tvořen z růžového ginu a tonicu a mražených malin.

Na Dakotu bylo složeno mnoho básní, písní i ód. Byla součástí nejedné etudy v rámci společných aktivit. Nikdo už neví, kdy přesně Dakota vznikla, ale pamětníci účastnící se dílen dvacet a více let a interiérové vybavení a styl (americký středozápadní design, kde nechyběly bizoní rohy na zdi) napovídá, že to bylo určitě nejpozději v polovině 90. let. V roce 2022 však byla Dakota uzavřena a s ní i jedna historická kapitola S.M.A.D.

Jak jsem… v Šumperku potkala dobré lidi (autorka Kateřina Crhová)

Ze zpravodaje číslo 5

Je to tak. Dobrých lidí jsme tady potkali celou spoustu. Tak alespoň pár z nich:
Manželé Alenka a Zdeněk Štěpánkovi byli dobrými dušemi internátu řadu let a stali se pevnou součástí našich šumperských životů. Starali se o nás, opečovávali naši nezvednou bandu, sehnali, co bylo potřeba, všechno prožívali s námi. Potřebujete vyprat prádlo? Není problém. Něco zapůjčit z domácnosti? Také ne. Paní Štěpánková například ušila vlajku, když ji třída potřebovala. Panu Štěpánkovi nebylo vůbec zatěžko otvírat intr, když jsme se trousili až nad ránem, třeba i v desetiminutových intervalech. Propůjčil se i k natáčení filmu, a vůbec. Vždycky si vzpomenu na úsměv, se kterým nás první den vítali a na každoroční loučení
s milou jistotou, že se za rok zase potkáme. Tak až na závěrečné prezentaci potkáte impozantního usměvavého muže v kšiltovce, je to určitě Zdeněk Štěpánek, který je nám každoročně věrný.

Manželé Vařekovi správcovali intr po nich – a mezi dobré duše je také řadíme. Sžili jsme se s nimi hned při prvním průseru sezóny: v knihovně stávala lampa, která místo jedné hlavy měla infražárovku – což jsme nevěděli. A vesele jsme půlku noci svítili infrazářičem. Do záclon s jasným výsledkem: opálená díra velikosti slunečníku. Pan Vařeka si mě zavolal – že se „něco“ stalo. Nohy mi změkly a čelo se opotilo. Chvíli jsme koukali mlčky na tuto novou výzdobu a běželo mi hlavou, kolik asi bude stát výměna dlouhých a širokých záclon. Pak se z páně Vařekových úst ozvalo: „Mno… když to tady ustřihnu a trochu míň se to nařasí… A nebudeme to nikomu říkat.“ Následovalo téměř neznatelné mrknutí a moje zcela přiznané oddechnutí. A při nočním hlídání vyřezával z balzy roztodivné hračky a modely…

V jejich stopách pokračuje další bezva člověk, vždy usměvavá a ochotná paní Martina Janků.

Divadlo Šumperk a SZŠ

Další dobrou duší, na kterou často vzpomínáme, je pan Karel Vala, který byl neuvěřitelně akční – např. jezdil na srazy esperantistů po celém světě. V divadle jsme ho zažili jako vrátného, nebo hasiče při doprovodných představeních. Byl vděčným divákem všech závěrečných prezentací a nevynechal snad ani jednou, vždy si bral službu na sobotu, aby viděl, co vzniklo za ten šumperský týden. Byl náš velký fanda a sehnal i nemožné, nebo poradil, na koho se obrátit ve městě či okolí. Rád fotil a točil některé naše aktivity na video a pravidelně přispíval do skupiny na facebooku – a hlavně: nezkazil žádnou legraci.

Skvělými lidmi jsou i technici v divadle. Tedy hlavně Tomáš Wurst a Mirek Weidinger. Naše občas (velmi mírně řečeno) neobvyklé požadavky je nikdy nerozházely, slovo „nejde“ neznají a baví se vším, co děláme. Přátelskou atmosféru v Divadle Šumperk vytváří všichni přítomní od vrátnice až do ředitelny k Matěji Kašíkovi
(mimochodem bývalému frekvantantovi S.M.A.D.u).

Nejinak je tomu i ve Střední zdravotnické škole, se kterou spolupracujeme už léta v přátelském duchu, a bude nám líto, že se s paní Marií Březinovou a paní ředitelkou Zuzanou Gondovou v příštím roce budeme loučit.

A tak by se dalo pokračovat. Někdo se objevil krátce, někdo zůstal déle. A my můžeme jen děkovat, že jsme se v naprosté většině potkávali jen s těmi dobrými a nejlepšími lidmi v Šumperku pod horou Praděd.

Trocha suchopárné historie – pokračování (autor Karel Tomas)

První novodobý Šumperk stál účastníka celých 350 Kč (byl ale kratší). Předrevoluční dílna byla dokonce za stovku. Pak se cena zvedla na 600 Kč s tím, že stovka se posílala dopředu a zbytek se platil až na místě. Párkrát se k zaplacenému poplatku přidala ještě padesátka a za to bylo triko.

Nejčastějším lektorem se ukázal být Patrik Lančarič (15×),
následován Jozefem Krasulou a Michalem Hechtem (13×),
na třetím místě pak Petr Nůsek (12×).
Celkem se zde doposud ve 141 dílnách vystřídalo 49 lektorů a co-lektorů. Počty účastníků (včetně vícenásobných účastí) jsou jen přesným součtem nepřesných čísel – a to dělá 1640!

Střípky ze života (historických) lektorů

Michal Hecht: (na otázku redakce, jaká byla noc) Okamžitě jsem usnul, okamžitě jsem spal a okamžitě jsem se vzbudil.
Patrik Lančarič: Vůbec nemám pocit, že tu jsou noví lidé.
Václav Klemens: Raději Šumperk nikdy nepoznat, než ho opouštět.
Pavel Khek: Člověk může hercům v profesionálním divadle od plic říct: „Hele, když se to dá stihnout za osm dní, proč vám to trvá osm týdnů – tak nekafrejte a makejte!“

Doprovodný program S.M.A.D. 2024

V doprovodném programu se jako každý rok střídala inspirativní divadelní představení s koncerty. Představili se jak současní, tak i bývalí frekventanti šumperských dílen. Nešlo o žádnou kulturní palbu typu Hronova, ale „pouze“ kulturní formu ozvláštnění po celodenní dílně a před nočním sdružováním se v místních osvěžovnách. Co nám tedy kdo „dovezl“?

Divadla

D.N.A. (Divadlo Nadšených Amatérů) – Pařížanky
SPRD PAPRD KZ* – Alois Mikulka: O smutném tygrovi (info k inscenaci na webu Loutkářské Chrudimi)
ZUŠ Nitra – A. P. Čechov: Tři sestry (Kristína Majbová, Samuel Hornáček, Samuel Černuško)

*(Tápete-li, co znamenají všechna ta písmena v názvu tohoto uskupení, vězte, že jde o SPojené Rodinné Divadlo: PArdubice PRaha Děčín Kašpárkova Zhouba)

Koncerty

Alena Hladká (Bazalová) a Petr Ožana – Šansonový večer
THE STRÝC Pardubice – Kapela bluesrockové poezie každodennosti, popové ironie, jazzového písničkářství a reggae

Vedle tohoto dobrovolně povinného společného kulturního vyžití proběhl i jeden kino-večer, kdy jsme všichni šli do místního kina Oka na Vlny. Což v nás všech hodně zarezonovalo nejen kvůli 21. srpnu, který připadl na šumperský týden; nejen kvůli válce na Ukrajině, ale především a hlavně kvůli paralelám, které se momentálně dějí na Slovensku. A které se k nám přiblížily o to víc, že zhruba třetina frekventantů S.M.A.D. jsou Slováci, kteří nemají na výběr a musí to žít…

Dalším v doprovodném programu byla de facto i sdružovací středa u koupaliště v Bludově (o ni více níže). A mimoprogramový, leč hojně navštívený, koncert Milana Šťastného ve čtvrtek večer na ulici před Rozkvetlou zmrzlinou v Šumperku.

Šumperský komplex

Šumperské dílny jsou velice intenzivní. Pracovat se začíná prakticky už v den příjezdu, kdy večer dochází k prvotnímu stmelování jednotlivých „part“, což už součástí divadelního procesu je. Následují vždy čtyři dny tvrdé práce od devíti do osmnácti hodin (s obědovou pauzou). A poté je uprostřed týdne „volný den“. Nenechte se mýlit názvem „volný“. Obvykle jde totiž o den typu „táborové organizace“, kdy se všichni stmelují se všemi skrze Alenkou a Karlem připravené zákeřné divadelní úkoly. Letos k poctám Apollóna, Terpsichoré a Dionýsa. (Videa najdete na facebooku skupiny S.M.A.D.)

Po „volné“ středě začíná ještě větší intenzivka dvou dní, které bývají již zcela věnované přípravě na sobotní „výstupní“ představení. Každá dílna totiž představí své produkty v místním divadle Šumperk. V sobotu se tedy dopilovává a probíhají zkoušky na jevištích až do odpoledních hodin. A večer obvykle od sedmi hodin pak celý intenzivní týden procesu zakončí divadelní produkty.

Vzhledem k pracovní intenzitě se tedy nezřídka projevuje tzv. „šumperský komplex“. Dle letitých frekventantů jde o nutkavý pocit přetavit tato závěrečná představení v inscenace hrané i následně po šumperských dílnách. Obvykle s podobným návrhem přichází frekventanti, kteří Šumperk zažívají prvně či podruhé. Služebně starší generace frekventantů protřelých desítkami předchozích ročníků se jen tajemně pousmívá…

Výstupem na Šumperku to ale skutečně končit nemusí. Mnoho představení se skutečně povedlo udržet. Za poslední roky tomu bylo především u pohybových dílen, které se posléze ukázaly i na přehlídce nonverbálního divadla v Kolíně. A některé z nich dokonce poté přímo i na Jiráskově Hronově. Např. Karma z dílny Michala Hechta.

Poetické dílny, letos dílna A – Lukáše Riegera s Melancholií Lva Rubinštejna má podobnou možnost, a to projít skrze přehlídky směrem na Wolkerův Prostějov. Tak uvidíme, jestli se třída A pochlapí a skutečně to dá nebo se rozplyne v „šumperském komplexu“.

Nováčci na S.M.A.D. 2024

V roce 2021 jsme Vám přinesli pohled Z planety Šumperk, v roce 2022 Šumperské S.M.A.D. / S.M.Ä.D. 2022 a letos v létě krátce před dílnami Deník přehlídkového zelenáče z ročníku 2023 od Davida Skrbka. Po třech letech letos opět dorazilo o něco více nováčků. A to jak z české, tak slovenské strany. Nejvíce československá byla třída P, ve které tak probíhal vedle pohybu i divoký jazykový a nadnárodně kulturní kurz. Dva z nováčků stihli o svém prvním setkání se S.M.A.D. napsat do posledního čísla zpravodaje. Oba se zúčastnili třídy A – Lukáše Riegera a oběma se jejich počáteční představy zcela minuly s realitou. Markéta N. (z Prahy) místo pohybové dílny (omylem?) skončila na dílně poezie a Tomáš K. (z Mladé Boleslavi) se domníval, že bude „psát“. Jestli a jak se s tím vyrovnali, najdete přímo ve zpravodaji č. 5.

Pro tento článek jsem oslovila pro reflexe prvního setkání se S.M.A.D.em spolufrekventanty z dílny P. A na dálku i ze třídy O. Do doby publikace tohoto článku přišly ty následující. Spolu s těmi ve zpravodaji, věřím, že poslouží jako „objektivní“ reference k tomu, abyste si udělali obrázek, jaké to je „prožít si S.M.A.D.“ (nejen 2024) na na vlastní kůži.

Tereza Kajky Kaiserová

Dostala jsem se na S.M.A.D. díky kolegyni, která zde byla před několika lety a velmi mi to doporučovala. Jelikož se ráda divadelně vzdělávám a vystupuji z komfortní zóny, tak jsem se rozhodla a jela. Tušila jsem, že to bude super, ale takhle dokonalé jsem to nečekala. Nikdy jsem se necítila tak dobře a zároveň hrozně po tom, co to skončilo. Bylo to velice intenzivních deset dní, jak po fyzické, tak i psychické stránce. Získala jsem spoustu modřin, spálenin a puchýřů, zato jsem dosáhla většího sebevědomí na jevišti, v pohybu i projevu. Čeho si ale úplně nejvíc vážím, je to, jak mě všichni mezi sebe přijali. Myslím, že některá přátelství budou na celý život.

Markéta Hanáková (Plzeň)

Do Šumperku jsem se dostala díky víkendům v Rakovníku (pozn. red. Nonverbálno), které jsem začala absolvovat. Tam jsem se dozvěděla, že nabídka v Šumperku není jen pro mladé (jak to má v názvu), ale i pro dospělé a pro takové staré páky jako jsem já.
Každý takový seminář je pro mne něčím inspirativním či novým. Ať už díky lektorovi (jeho povaze, způsobu vedení atd.), účastníkům nebo všem cvičením a etudám, které se učíme a na sobě zkoušíme. Ze S.M.A.D. jsem si tak přivezla nové podněty k práci s druhými, obohatila jsem se pohledy a různými názory účastníků jak v dílně, tak i mimo ni. A musím říct, že mě zaujalo téma hry Opilí, kterou jsme mohli vidět poslední večer v divadle. Ráda bych se k ní vrátila. Dozvěděla jsem se, že existuje Lev Rubinštejn a zřejmě je to zajímavý (hloubavý) člověk. I o něm bych se ještě chtěla něco víc dozvědět.
Tak to mě ještě čeká… Poznávat a dozvídat se více do hloubky to, co jsem „ochutnala“.

S.M.A.D. 2024 z jiného úhlu najdete také v reflexi Petry Halbichové na AS s titulem: Třicet ještě mládí, ale i zkušenosti.

A kdy, že se uskuteční S.M.A.D. (S.M.Ä.D.) v roce 2025? Zarezervujte si termín 15.-24. srpna 2025. Přihlášky se objevují pravidelně na jaře a vždy trvají až do 30. června 2025. Stačí sledovat web NIPOS sekci Experimentující divadlo.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!