Jára žije a bude žít!
Že je český génius Jára Cimrman nejlepším dramatikem, básníkem, hudebníkem, učitelem, cestovatelem, filozofem, vynálezcem, vědcem, kriminalistou, sportovcem, lyžařem a bezesporu celkově Největším Čechem, o tom není nejmenších pochyb. Jeho odkaz od loňského ledna rezonuje i v obci Rantířov (poblíž Jihlavy), kde se neformální ochotnické uskupení rozhodlo vstoupit do dějin amatérského divadla. Že to bude takový úspěch, však málokdo očekával. O tom, jak vše vzniklo, jsem si povídal se Stanisławem „Géčko“ Gerstnerem, režisérem inscenace, jinak hercem Horáckého divadla v Jihlavě.
Stando, pokud můžeš prozradit, jak vlastně přišlo na myšlenku zinscenovat divadlo v Rantířově a proč zrovna Cimrmany? Představ nám tým lidí, který u zrodu stál.
SG: Přímo u zrodu jsem nebyl. Dostal jsem se k tomu až později. První jakýsi pokus o divadelní formu přišel ještě před Cimrmany. Bylo to snad pro oslavu kulatých narozenin Petra Kolrose, který hraje v Dobytí severního pólu Lékárníka a v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém Jasoně a Drsoně. Doktor Zdeněk Lavička, taková dobrá kulturní duše Rantířova, vymyslel, že mu odehrají scénku Bohouš, slavná scénka s nenažraným bernardýnem. Byla to prý ohromná legrace a to byl základní kámen k tomu vytvořit v Rantířově ochotnické divadlo. Je škoda, že u rozhovoru nejsou právě tihle kluci, třeba Tomáš Novotný, starosta Rantířova, Radek Pavlíček, Péťa Kolros a již také zmíněný Zdeněk Lavička, který je velkým hybatelem kulturního dění, tady u nás, v Rantířově.
Za všechno může Záskok
SG: Byl to právě on, kdo získal od svého kamaráda video s nahrávkou ochotníků z Urbanova, kteří hráli Záskok. A bylo rozhodnuto. V letních prázdninách se začalo zkoušet na zahrádce místní hospody u Tomáše. Vše organizoval právě zmíněný Zdeněk. V obsazení měl jasno a ujal se i režie. A mě vlastně jen přizvali, jestli bych se na to nepodíval a případně jim nějak neporadil. To bylo něco pro mě!
Cimrmany mám rád a navíc Dobytí severního pólu je podle mě jedna z nejlepších jejich her. Doma jsem řekl, že se jdu jen podívat, no a domů jsem se vrátil s tím, že už to režíruji. Pořád se v duchu i nahlas omlouvám Zdeňkovi, že jsem ho z režiséra sesadil na asistenta režie. Ačkoliv mě mockrát ujistil, že se té režie moc rád vzdal. Dělá i spoustu dalších důležitých věcí, jako je třeba nápověda, výroba rekvizit a kulis. Taky dělá oponu. Ano, my máme živou oponu! Tahle parta divadelních nadšenců je skvělá. Na vzniku inscenace se tu podílejí celé rodiny. Všichni jsou nesmírně šikovní. Je to velká radost.
V naší republice je vícero souborů, které se věnují výhradně Cimrmanovým hrám. Udělení autorských práv, ale i inscenování má přesně dané parametry. Jak jste se popasovali s tímto úkolem?
SG: To už vlastně vyřešil Zdeněk Lavička před první inscenací. Oslovil agenturu, která zastupuje autory. Dostal povolení, tuším, na čtyři představení na sezónu. Pro druhou inscenaci, na tu pohádku, to už jsme si licenční smlouvu rozšířili a platíme i procenta ze vstupného.
Dobytí bylo poprvé!
Dobytí severního pólu ochotníky z Rantířova
SG: Ale jak asi víš, výdělek dáváme na dobročinné účely. No a jak jsme se s tím popasovali? Moc jsme od toho nečekali a dopadlo to nad očekávaní víc než dobře. On totiž nikdo z aktérů předtím na jevišti nestál. Dobytí bylo jejich první setkání s dramatickým textem, monologem, replikou, pohybem na jevišti. Dnes už se na jevišti cítí jako doma. Jsou geniální!
V loňském roce jste s velkým úspěchem uvedli Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Dvě premiéry v Rantířově byly naprosto vyprodané. Pak ale přišla nabídka od jihlavského Domu kultury odborů, kde divadelní sál disponuje pěti sty dvěma místy. Věřili jste, že tento prostor naplníte diváky, a to hned dvakrát?
SG: Upřímně, nikdo to netušil. Ale řekli jsme si, že nemáme co ztratit, o peníze nám přece nejde. Tak jsme to prostě zkusili. Samozřejmě, že jsme si přáli co nejvíc diváků, ale zároveň jsme si také jasně řekli, že když to něco vynese, dáme to na dobročinné účely. A vybrali jsme Bárku (Domácí hospic Oblastní charity Jihlava – pozn. red.).
Děláme něco pro radost a ještě to někomu udělá radost
SG: Dali jsme dobrovolné vstupné a požádali diváky, zda přispějí alespoň 200 korun. A pak se čekalo, jestli někdo přijde. A to, co se stalo, nám, hlavně mně, vyrazilo dech! Částka přes dvě stě šedesát tisíc! To je prostě neuvěřitelné. My děláme něco pro radost a ještě to někomu udělá radost. Vybraná částka pak pomůže lidem, co ji potřebují. Tak to je radost dvojnásobná, vlastně trojnásobná.
Popravdě, úspěch to byl tak velký, že se až mezi tradičními divadelními spolky v okolí vznášela otázka, zda by i oni dokázali velký divadelní sál v Jihlavě vyprodat, a to i když pomineme dobročinný účel, o kterém jsi hovořil. Myslíš, že je to jen díky fenoménu Cimrman?
SG: Nemyslím si, že jen, ale ano, je to fenomén Cimrman. Kdybychom tam hráli cokoliv jiného, a třeba i komedii, tak si myslím, že by se to nevyprodalo. Na druhou stranu, při premiéře první inscenace u nás v Rantířově taky asi nikdo úplně nevěděl, co jsme zač.
Fenomén Cimrman
SG: Nikdo se určitě nešel podívat jen na sousedy, případně na něco, co režíroval pan Gerstner, to už vůbec ne. Ačkoliv, teď, když o tom mluvíme, tak doufám, že si nemysleli, že jdou na opravdové Cimrmany… Tak i tak, fenomén Cimrman v tom sehrál jistě důležitou roli. Ale stejně důležitou sehrál i celý tým, protože kdyby to nebylo ke koukání, myslím, že by se to rychle rozneslo a nikdo by příště nepřišel.
Letos jste tedy vybrali Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého. A opět se dostavil stejný úspěch. Výtěžek ze dvou vyprodaných premiér v Rantířově pomůže Dennímu a týdennímu stacionáři v Jihlavě k nákupu rehabilitačního přístroje motomed pro lidi s kombinovaným postižením. Nedávno byl zahájen předprodej na dubnové představení, opět v jihlavském kulturním domě. Bude mít představení opět charitativní charakter? Koho podpoříte tentokrát?
SG: Tentokrát už si dovolím tvrdit, že diváci už nejdou jen za fenoménem Cimrman, ale už jdou i na herce. Hned po první inscenaci Dobytí se nás diváci ptali, kdy uděláme něco dalšího. Jestli to budou zase Cimrmani. Tak došlo k nastudování druhé inscenace Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Tohle představení je zase pro charitu. V duchu hesla, o kterém jsem mluvil, tedy dělat radost sobě, ale i ostatním. Výtěžek z premiéry šel pro stacionář, jak jsi uvedl.
Cimrman pro Bárku
SG: Na premiéře byl i ředitel DKO Jihlava, Petr Palovčík, a hned nám nabídl termíny pro uvedení v Jihlavě (v neděli 21. dubna 2024 od 15:00 a od 19:00 – pozn. redakce). V dubnu nás tedy čekají dvě představení a co já vím, tak snad ještě v tuto chvíli nějaké vstupenky jsou (on-line už nejsou, ale pár se jich možná ještě uvolní. Je třeba se dotázat přímo v DKO – odkaz níže – pozn. redakce). Každopádně výtěžek z Jihlavy bude opět pro Bárku. Myslím, že tentokrát jde o příspěvek na pořízení osobního vozu pro sestry poskytující domácí péči.
A jak to bude dál? Zůstanete věrni největšímu Čechovi anebo se vydáte i jiným směrem? Herce v týmu máš překvapivě talentované, dalo by se dělat leccos…
SG: No to ano, máš pravdu, dalo by se dělat leccos. Ale zatím nepřišla řeč na to, že bychom snad dělali i něco jiného. Ty Cimrmanovy hry nám totiž umožňují jasné ukotvení a dávají jistý směr. Kluci se v tom totiž dobře orientují, dobře se v tom cítí, dokáží se už sami uhlídat v situaci, a kdybychom dělali cokoliv jiného, tak by se mohla vytratit ta lehkost, ten humor a vlastně i ta bezprostřednost.
S Cimrmanem si vystačíme
SG: A oni se ve specifickém provedení a cimrmanovském humoru prostě našli. Tak si myslím, že není třeba měnit něco, co dobře funguje. U profi divadla mi jednou jeden kolega řekl, nespoléhej se na to, že ti něco jde, s tím si nevystačíš. Ale já si myslím, že my si s tím vystačíme. Kluci jsou ve svých rolích geniální a úžasní. A jsem přesvědčený, že s takovou radostí a takovým srdcem se má dělat divadlo. Takže jestli ano, tak opět Cimrman. Ale která z her, to ještě nevím. O tom jsme zatím nemluvili. Čekají nás nyní ta dohodnutá představení a potom si určitě sedneme a probereme co dál.
Děkuji ti za rozhovor a zlomte vaz!
Obec Rantířov
Obec Rantířov byla od počátku rozdělena na dvě části – Rantířov a v horní části na Rantířov Damling (Damle nebo hovorově Táml). Obyvatelstvo bylo zaměstnáno především u velkostatku a později od roku 1871 také u dráhy. Nejstarší zápis týkající se počtu obyvatel sahá do roku 1842 a říká, že tehdy měla vesnice 34 domů a 364 obyvatel. Dnes má obec 150 domů a žije zde 460 obyvatel. Za posledních 10 let se obec rozrostla o více než stovku obyvatel.
Autor rozhovoru při čekání na nádraží nechtěně vyslechl důvěrný rozhovor, z něhož vyplynulo, že bývalý majitel svobodného statku Rantířov, baron Offermann, zakoupil kdysi dávno od uhlobarona Ptáčka kamna. Spekuluje se o tom, že tato kamna s troubou získal uhlobaron Ptáček od jistého Františka Hlavsy, který se zuřivě a pod cenou zbavoval rodinného dědictví po smrti svého otce. Tato kamna by se měla stále nacházet někde v katastru obce. Kdo je ale nyní opravdu vlastní, se redakci nepodařilo zjistit. Budeme sledovat, zda se v obci, nebo jejím blízkém okolí, neobjeví nějaký vizionář, mohlo by to znamenat, že…
(Inzerát Hlavsy ml. v Národní politice (25. 3., někdy kolem roku 1909)
Pozn.: Na Třešťském divadelním jaru 2024 vyhrál diváckou anketu soubor Zvonokaplička z Prosenické Lhoty s jejich inscenací divadelní hry J. Cimrmana Lijavec.
Soubor nemá zatím žádné webové stránky ani profil na sociálních sítích. Informace se šíří naprosto organicky.
Informace o případných volných vstupenkách na jihlavské představení získáte na stránkách Domu kultury a odborů Jihlava.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!