Pan Polštář jede Načerno
Pan Polštář Martina McDonagha se podle divadelních databází i-divadlo a ViS IDU na českých jevištích představil do konce roku 2021 celkem v šesti různých inscenacích. U profesionálů v Činoherním klubu, BuranTeatru, ND moravskoslezském v Ostravě a Divadle Na Perštýně. Svoji verzi uvedli i OLDstars. Další v březnu 2022 připravuje plzeňský soubor Ragueneau. V únoru 2022 (posedmé v řadě) proběhly premiéry v Divadle RADAR v souboru Načerno. A právě o této pražské inscenaci, jejíž premiéry proběhly 11. a 12. února 2022, jsem si povídala s režisérem Lukášem Křížkem.
Anotace hry Pan Polštář
„Vyřídíš prosím mé mamince, že dneska na večeři nepřijdu?“
Bylo nebylo, žili kdysi dva bratři a dva detektivové. Katurian, vzdorující drsnému výslechu, a jeho bratr Michal, vzdorující pekelně svědivému zadku. Zvrácení detektivové Ariel a Tupolski s negativním vztahem k literatuře, ale zato pozitivním vztahem k trestání zlotřilců. Zlověstně groteskní příběh, kde temné pohádky ožívají. A pokud neumřeli, pátrají po šťastném konci dodnes… (Zdroj: web Divadla RADAR)
Lukáši, tohle je náš čtvrtý rozhovor v době covidové. Zdá se, že tebe covid nezastavil. Spíš naopak. Jak teď stíháš všechny své aktivní projekty, na kterých jsi participoval jako režisér, dramaturg či naposledy jako herec – Divadlo bez zvířat, Buchty a bohyně, Probuzení jara, S vyloučením veřejnosti, Anduličko!…?
LK: Druhý! Ke dvěma z nich jsem jen přicmrndával. Ono to tak jen vypadá. Pandemie nás zarazila na místě a inscenace, které se měly dít napříč vlastně už třemi lety (včetně doby před covidem, kdy se zkoušelo), se tak neustále posouvaly, natahoval se jejich proces a teď jsou tady všechny naráz. Což je všude obdobné. Dva-tři roky děláš divadlo, který “nemohlo” být vidět.
Nicméně, herecká příprava na Buchty a bohyně je třeba minimální – prostě si zopakuješ text a ten den se na to nějak naladíš. Nenosíš to každej den v hlavě jako režii nebo dramaturgii. Divadlo bez zvířat, stejně jako předchozí, je z předpandemický doby vlastně hotový. Takže nějaká ta příprava na oprašovačku a představení, pár připomínek. Obě jsou už zajetý, v hlavě to máš jen ten den, a obě aktuálně míří do derniéry. Probuzení jara (viz rozhovor) byl pandemickej boj, ale těsně před druhým lockdownem jsme zvládli alespoň odpremiérovat, což bylo naprosto zásadní. Tady pak nastupuje plánovaný Pan Polštář. Taky jsme tam několikrát překopali Anduličku (viz rozhovor) a tu si pak celou už dodělal Vojta Klinger, jakožto režisér.
A Lípa…
Spolupráce s mou milovanou Lípou a S vyloučením veřejnosti (viz rozhovor) vznikala v návaznosti a i právě kvůli pandemické situaci. Takových 70 % mé práce bylo od stolu, od papíru, online. Takže ono to nakonec není tak horké, jak se zdá. Je to rozložený v čase a teď to nějak leze na povrch a začíná to makat. V mezičase pak člověk stihne třeba i dramaturgicky připravit a pomoct vyložit ještě jeden text, a to pro radarovský soubor Před oponou. Jejich Krysa měla premiéru hned po našem Panu Polštáři.
Pan Polštář v Lukášově dramaturgii
Co spojuje inscenace, které jsi režíroval? Sleduješ nějakou dramaturgickou linku?
LK: Hm, jak udělat tuhle odpověď krátkou. Začalo to frankofonními hříčkami Divadlo bez zvířat, pokračovalo Wedekindovým a mnou upraveným Probuzením jara, teď tu máme McDonaghova Pana Polštáře a touhle dobou začínám mj. zkoušet Belgickou rybku od Léonore Confino, což je text, který zřejmě uvedeme v české premiéře.
Jednoznačně je spojuje pevný dramatický text, určený pro divadlo. Dle mého názoru jsou pak všechny tyto texty velice dobré a silné. Navíc v rozličných žánrech, jazykových i stylotvorných prostředcích, lze se o ně jako režisér opřít a nabízí široké spektrum možností. Ano, určitě bych mezi nimi našel prapodivnou červenou nit, která nějak spojuje témata a další motivy, ale rozhodně to není tak, že bych to měl nalajnované, který text po kterém dělám. Všechny jsou diametrálně odlišné co do mého (a koneckonců i hereckého) přístupu, takže si vždy od toho předchozího odpočinu a není to tak, že bych cíleně navazoval, protože se v tom třeba cítím dobře nebo protože se to třeba povedlo. Vybírám si zkrátka texty, kterým už v základu věřím, které mě oslovují a probouzejí ve mně nějaké pnutí, kterým chci “nakazit” i ostatní, a to samozřejmě na pozadí všech našich dramaturgicko-technických možností v divadle.
Proč Pan Polštář?
Čím tě konkrétně oslovil Pan Polštář od McDonagha?
LK: Námět či snad mcdonaghovská geneze toho textu a nakonec text sám. Já si prostě myslím, že je to geniální. Bez nadsázky. Viděl jsem perštýnskou inscenaci (režie Tereza Karpianus) a od té doby to ve mě rezonovalo. Baví mě ten grimmovský kabátec, pod nějž se to schovává. Baví mě ta mnohovrstevnatost, to, že to i opakovaně komunikuje na několika úrovních a je vlastně úplně jedno, kolik jich zrovna chytíš. Základní dějová linka je vždy jasná. Baví mě to, že se pohádka ukotvuje v realitě a najednou celou věc jinak nahlížíme, protože je to skutečný. Baví mě téma vypravěčství a příběhů a s nimi spojená manipulace, interpretace a pokřivenost toho, jak můžeme věci vnímat. Děsivě mě baví ten humor, který vychází z těch nejstrašnějších věcí a situací. Baví mě ty zvraty. Baví mě to, co všechno se tam dá vymyslet a najít. Mám pokračovat?
Pan Polštář: “Na délce (ne)záleží?”
170 minutová stopáž (vč. přestávky) je pro inscenaci v amatérském divadle velice ambiciózní. Jako divák mohu říct, že při sledování jsem špatný pocit z délky neměla… Ale i tak, nebojíš se, že se toho zaleknou potenciální diváci?
LK: Předně děkujeme, žes ten pocit neměla a máš vlastně pravdu. Já mám pocit, že jako se o Panu Polštáři (či vůbec díle Martina McDonagha) nedá mluvit příliš ve zkratce, nedá se ve zkratce ani moc inscenovat. Pokud se tedy nechceš vzdát mnoha věcí, které ti pak ale ve výsledném výkladu mohou dost scházet. Což byl i náš případ a proto tam některé věci zůstaly. Taky jsme se děsili, škrtali a řešili. A jsme sice delší (protože ta hra už v základním tvaru je dlouhá), ale možná, že se to ještě bude hýbat.
Taky doufáme, že jsme to snad nějak dokázali naplnit. Já jsem zastáncem toho, že když je divadlo dobrý, je mi úplně jedno, jak je dlouhý nebo hutný. A ano, pořád jsem v kontextu amatérského prostředí. “Oblíbené” bulvární komedie mívají podobnou stopáž. A vůbec, sama jsi určitě byla na představení, které mělo kolem hodinky a pocitově to bylo stejně nekonečný. To je právě to, na co narážím. A Shakespearové, Čechovové a jim podobní se taky často hrajou a navíc nevyškrtaní! Takže my budeme makat, aby vám to dlouhý nepřišlo.
Herecké obsazení
Představ nám, prosím, herecké obsazení. A prozraď, jak jsi kluky vybíral. Na sobotní premiéře, kterou jsem měla možnost vidět, měli skvělou souhru. (Věřím, že v pátek též.)
LK: Znovu – děkujeme. Kluci jsou fantastický. Tohle je první hra Načerna, která je čistě pánská. A trvalo dlouho, než k tomu došlo, protože nám vždy jde o celý soubor. Pomohla tomu paradoxně pandemie a také to, že část dámské šatny byla na mateřské. Takže jsme mezi dalšími projekty udělali v dramaturgickém plánu skulinku a vyhecovali Pana Polštáře. Obsazení mělo být prapůvodně maličko jiné, ale nakonec jsem rád, že to dopadlo takto.
Tihle kluci byli tehdy ponejvíce k dispozici, dávalo to největší smysl a chtěli do toho jít. Jádro tvoří Kuba Heřmánek (od začátku moje úplná jistota), Matěj Trojan, Jakub Hudec a Oliver Cox – dlouholetí členové a opory souboru. Na hostovačku do role Michala jsem přizval Jana Daniela (Za oponou), který mi hraje v Probuzení jara Melchiora. A po nějakých skromných peripetiích se do Načerna dostal i rakovnický David Bláha, po němž jsme pošilhávali už dříve. Dostal ode mě trochu divokou kartu, protože jsem ho nikdy neviděl hrát, ale nějak lidsky a kamarádsky jsem mu věřil. Nezklamal.
V Radaru je obvyklé, že míváte hodně alternací. Pan Polštář dostal “jen” jednu: v roli Ariela se střídají Oliver Cox a Jakub Hudec. Proč?
LK: Původně to vlastně mělo být celé bez alternací, z hlediska tehdy personálního. Oliver se po menší pauze do souboru vracel, tak jsme hledali, pro co jej oslovit. A já mám díky tomu teď dvakrát detektiva Ariela a každej z nich je trošku jinej, trošku svůj, každej z nich kráčí vlastní cestou, ale oba stojí za to.
Výtvarná složka
Výraznou součástí vaší scény je luminiscenčními nápisy popsaný igelit. (Jak poznamenal kolega Jakub Pilař, režisér Klubu OS Žumpy, v současnosti je to poměrně oblíbený materiál…) Jak vznikaly kulisy? A co vám s Vojtěchem Jelínkem a Gabrielou Alexandrovou bylo inspirací?
LK: Od začátku jsem chtěl vytvořit jakýsi svět “Upside Down” (příměr k seriálu Stranger Things je na místě). Stejný a později na povel jiný, zvrácený, temnější. Dětský pokojíček, který zároveň může být jakousi podivnou vyšetřovací místností. Představ si, že ve dne vidíš v pokojíčku na stropě takový ty hvězdičky a když je noc a zhasneš, tak ony svítí a vytvoří oblohu. Pořád je to stejná místnost, ale proměňuje se tvoje vnímání. Z reality je najednou pohádka. A nazpátek. Ve dne té pohádce nevěnuješ tolik pozornosti, dokud… Jednoduché, ale přitom účinné kouzlo. Tohle když jsem (v obsáhlejší a mnohem nesrozumitelnější podobě) řekl Vojtovi, tak se mu to děsně líbilo, ale zároveň mi naznačoval, že jsem se úplně zbláznil. No, a tak to sám pak geniálně doplnil “mobilní” vyšetřovací místností v dexterovské parafrázi a nekonečno hodin nahřejval a spojoval skleníkový plachty. Hm, kdo je tady magor teď, Vojto?
S fotoluminescenčním pigmentem, kterej se musí naředit a smíchat s věcmi, jejichž názvy vždy zapomenu, pak pracovala Gabča, která byla ohromně statečná. Namalovat či spíše našpachtlovat nějakejch osmnáct věcí za den, na zku*venej igelit, v jednom malým foyer a nadejchat se výparů temnějších než je Michalovo dětství, to chce odhodlání. A výsledek je naprosto skvělej. Tak snad nám to vydrží a nebude se to muset v dohledné době opravovat.
Nápisy na igelitu
Můžeš nám prozradit trochu víc k nápisům, které na igelitu jsou?
LK: Realita a pohádka, “Upside Down” – jak jsem zmiňoval. Pracujeme jak s tmou samotnou, tak i s UV světly, takže máme ten princip ještě jakoby ztrojený a o něco obohacený. Technicky je to poměrně komplikované a kdykoliv nás to může zradit. Naštěstí mám za světly nejšikovnějšího Michaela Simandla, takže jsem (docela) klidnej.
Co se nápisů a obrázků týče. V prvém a základním významu je to pomyslný spisovatelský notýsek plný kresbiček, nápadů, námětů a citací – zárodky povídek, celého toho fikčního světa. Část z nich je ryze Polštářovská. To je jakýsi druhý plán, kdy se tyto věci stávají “detektivní nástěnkou”, důkazy a předměty doličnými. A pak je tu přidaná hodnota. Všechny kresby a nápisy, které divák vidí, navazují na dílčí rekvizity a nějak se (zcela vědomě) odkazují na kompletní dílo Martina McDonagha, protože i on, stejně jako Katurian nebo třeba Marty z jeho Sedmi psychopatů je také tím autorem. Znáte jeho hry a filmy? Najdete všechny?
Bez plyšáka ani ránu
V jednu chvíli se na scéně objeví poměrně hodně plyšáků. Jejich příchod na scénu, alespoň pro mě, propojuje tuto inscenaci s vaší inscenací Anduličko!, neb ji mám čerstvě v paměti. Nabízí se tedy i podobná otázka: Kde jste sehnali tolik plyšáků? Nějaká celoradarovská sbírka?
LK: Jakoby, chápu, že se ti to propojuje, ale je to úplná náhoda a nijak to spolu nesouvisí. A málem to nebylo, protože mi pan scénograf zakázal mou původní premisu. Moje vysněná představa je něco mezi Anduličkou a tím, co se děje tady v Polštáři. Jinak ano, po všech kamarádech z Radaru, kterým tímto veřejně a znovu děkuji! Nejvíc jich zajistila naše Eliška Jakešová, která pracuje ve školce a potřebovali se toho zbavit.
A jaké “zadání” od tebe dostala autorka kostýmů Barbora Heřmánková?
LK: Skoro žádné? Já jí od Probuzení jara naprosto důvěřuju, líbí se mi, jak nad tím citlivě, precizně a hlavně významově přemýšlí a co všechno sama dokáže ušít, udělat, vytunit, zničit, (do)vyrobit. Shodli jsme se na potiscích triček, našli jakési předobrazy v některých postavách McDonaghovských filmů, pracovali (podobně jako v jiných složkách) s easter eggy a podobně. Mám pocit, že vždycky jen krkolomně zformuluju svá přání, pak to celé (a ještě spoustu věcí navíc) Bára udělá a já si pak jen vybírám či schvaluju. A teď spolu budeme dělat už třetí věc, tak moc doufám, že ji to baví a má z toho radost tak velkou, jako mám já. Nemá to se mnou lehký. Nikdo z týmu.
(NE)živá hudba
Součástí tvé režijní koncepce je i živá hudba: kytarista Matěj Trojan. Covid zasáhl, a tak jsme na premiérách místo Matěje slyšeli hudbu reprodukovanou. I tak byla hudební složka velmi vyváženou a “hrající” součástí inscenace. Dokážeš popsat, čím přesně Pana Polštáře obohacuje přítomnost živého hudebníka? (A co ten “oltáříček” na kraji jeviště?)
LK: Matěj byl nelítostně obětován covidovému božstvu. Bylo to strašný a šílený. V pátek odpoledne, pár hodin před premiérou, ještě stihl základy hudebních leitmotivů a prvků nahrát a poslat mi je, aby vůbec nějaká hudba byla. Má můj neskonalý obdiv a moc se těším, až jej v prvních reprízách přivedeme na jeviště.
Ten “oltáříček” je jakýsi Matějovo-mcdonaghovský-easter eggy oplývající pokojíček, kde právě Matěj sedí, pije Connemaru a živě hraje. Takže to na premiérách lehounce pozbývalo významu, protože tam nikdo neseděl, ale tu “pietu” za Matěje, pro kterého jsme taky hráli, jsme chtěli zachovat. A konečně k té hudbě. Matěj složil leitmotivy vycházející z vnitřního světa postav či vůbec z celé té fiktivní celo-mcdonaghovské krajiny. Má vždy jakousi “simple linku”, kterou si v některých momentech živě nahrává do looperu a pak dle kluků a dění na jevišti precizně doplňuje tesknými, údernými či jinými vyhrávkami.
Také z toho důvodu je nezastupitelným. Jde po významech, temporytmu, znalosti inscenace a McDonaghovského světa a přímo tady a teď dokresluje atmosféru, která se s každou reprízou bude trošičku proměňovat. Je vlastně součástí živé herecké akce, ačkoliv na něj nejde pozornost. Navíc, co si budeme, živá hudba je lepší a má to větší koule.
Divadlo bez světla je jako Pan Polštář bez peří
Není možné si nevšimnout, že s Michaelem Simandlem (osvětlovačem) výrazně pracujete i se světly. Dokonce s nimi zasahujete tak trochu i do hlediště. Nepodezřívám tě z náhody. Prozradíš něco ke světelné koncepci?
LK: Já bez něj nedám už ani ránu, protože mi pomáhá víc než jen se světly. Je pro mě nezastupitelnou součástí a důležitou podporou inscenačního týmu ve všech mých projektech. Nicméně, světla zasahující tak trochu do hlediště spíš náhoda budou. Chyba, nebál bych se říct. Jednak je to trochu problém obecných světelných podmínek Radaru a jeho možností a hlavně pak problém s horizontem na jevišti. Pan Polštář je první-druhou inscenací, kde to viditelně vadí a narušuje (čti: vyrušuje). Víme o tom a věřím, že to v brzké době nějak odladíme.
Jinak klobouk dolů před Michaelem. Každou inscenaci si na něj vymyslím nějaký jobovky. Tentokrát absolutně vychytal UV světla a jejich efekty, jednotlivé nálady scén, přechody a do toho ještě ovládá LED pásek přes telefon a nikoliv z pultu. Jo a řekl jsem mu, že teda zvládne nazvučit i ty mikrofony k tomu všemu. A zvládne.
Pan Polštář v roce 2022
Jaký bude “osud” Pana Polštáře do konce roku? Plánujete už letos nějaké přehlídky?
LK: Polštář měl mít původně premiéru frajersky už na konci sezony předešlé a tuhle sezonu jsme měli začít jezdit. Premiéra v únoru byla ale dávno po uzávěrkách všech přehlídek. Takže to teď budeme hrát a hrát a hrát. Makat na tom, zpřesňovat herecky i výkladově. Rád bych nějaké ty zájezdy, obouchat to i jinde. Nicméně do přehlídek vstoupíme až v následující sezoně. Třeba do té doby stihne někdo další nějakého McDonagha a pak se tam, jako fajnšmekři, potkáme!
Nejbližší představení inscenace Pan Polštář uvidíte na Praze 7 v Divadle Radar – 9. a 31. března 2022. Aktuální informace k dalším termínům najdete v programu na webu Divadla Radar, na Facebooku skupiny Načerno nebo jejich Instagramu (jedu_nacerno).
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
