Anduličko! Jsi Šťastná? – Přežila jsi COVID!
V pondělí 13. prosince 2021 uvedl pražský soubor Divadla RADAR / Načerno premiéru “scénické skici” Anduličko! Vzhledem k tomu, že jde o počin hned z několika hledisek více než zajímavý, nabízíme vám před jeho první reprízou v roce 2022 – která se snad uskuteční 1. února ve 20:00 hodin – rozhovor s režisérem Vojtěchem Klingerem a s dovětky dramaturga Lukáše Křížka.
Anotace hry Anduličko!
Možná Vás to překvapí a řeknete si, že takové věci se nikdy nikomu nesvěřují. Scénická skica podle skutečné korespondence Mirka Kopeckého a Anny Šťastné z let 1955—56. V jedenácti dopisech objevujeme skromný příběh, který navzdory všemu přežil až dodnes. Vyznání, u nichž nejde zrušit odeslání. Slova psaná s čirou upřímností i milou obavou. Taková, která nepotřebují žádný smajlík. (Zdroj: web Divadla RADAR)
Skutečné dopisy dvou obyčejných lidí
Vojto, co tě přivedlo na nápad zabývat se dopisy dvou naprosto neznámých „obyčejných“ lidí, nalezenými tvým bratrem v polorozpadlém domě kdesi na vesnici? A především – převést je do podoby vhodné pro divadelní uvedení?
VK: Představ si hromadu harampádí na půdě. Každá z těch věcí je stopou nějakého minulého počínání. Je sama o sobě pamětí. Dává nám možnost ji ohledávat a tak rozehrávat její možný příběh, dává možnost hodnotit, jestli její místo je v zapomnění, nebo jestli má pro nás ještě nějakou platnost tady a teď. Dopisy, které se ke mně dostaly, mají podle mě, stále co nabídnout. Chtěl jsem spolu s Lukášem a herci ohledat to, čím nás stále oslovují – jakou reakci mohou (nejen v podobě jevištního provedení) vyvolávat.
Paní Šťastná – Anduličko!
Jak moc tě ovlivnilo filmové zpracování (či zpracovávání) tvého bratra Nikoly, který za svůj krátkometrážní film Paní Šťastná, vycházející ze stejné předlohy, získal letos cenu na FAMUFESTU v kategorii Intermediální a konceptuální tvorba?
VK: Myslím, že jen velmi málo. Možná pro mě bratrovo zpracování podtrhlo jisté symboly, které se v korespondenci objevují.
Inscenace má čtyři autory: Mirka Kopeckého, Annu Šťastnou, tebe – Vojtěcha Klingera a Lukáše Křížka. Můžeme se tedy bavit o „autorské inscenaci“ či nikoliv?
VK: Můžeme se bavit o jistém autorském ohledávání dané látky. S Lukášem jsme přetvořili dopisy do podoby scénického tvaru a našli v něm prostor pro šest herců.
LK: Zkrátka a dobře: zdramatizovali jsme původní předlohu. Nedramatický, ale zato bytostně autentický text dvou lidí, jejich osobní korespondenci, kterou si posílali po dobu zhruba jednoho roku. Nicméně, samozřejmě nejsme jediní, kdo se takto tématem korespondence na jevišti zabýval, příkladů naleznete jistě sami mnoho.
Anduličko!? Kdy jen budeš mít premiéru?
Tahle otázka musela v realizačním týmu padnout kvůli pandemii x-krát. Premiéra se posouvala třikrát. V programu k inscenaci uvádíte dokonce celou peripetii posunů, včetně data, kdy jste inscenaci zcela vzdali. A přesto se nakonec na jevišti objevila. Byť v jiné formě, než jste původně zamýšleli. Nabízí se tedy hned několik dotazů. A hned ten první: Jak lze překonat covidovou frustraci / vyhoření z neustálého posouvání a strachu z neuvedení a znovu se nahodit do tvůrčí nálady?
VK: Myslím, že je důležité plně si uvědomit, jak nestandardní a obtížná ta situace byla či v mnohém ještě je. Zároveň je ale dobré nenechat se tou situací porazit, nechat ji vyhrát. Mám pocit, že by nebylo výhodné, kdybychom se navzdory všem těm unavujícím překážkám a demotivující nejistotě urputně drželi naší vybájené představy o „velké inscenaci“. Člověk míní a okolnosti mění a je dobré se umět přizpůsobit. Zároveň jsme se ale nechtěli nechat porazit, chtěli jsme najít možnost, jak naše snažení v něco přetavit. Proto jsme dali dohromady scénickou skicu – jakési veřejné čtení a objevování příběhu Mirka a Anny, ale také našeho vztahu k tomuto příběhu. Rozhodli jsme se veřejně ukázat, proč jsme se tímto tématem zabývali.
Čím se liší nynější zpracování od původní představy? Co vám z toho původního záměru zbylo?
VK: Opravdu se to muselo hodně proměnit, ale neztratil se vztah k textu, sžití s ním, které jsme mohli potom vytěžit ve stávající skice. Slevili jsme z dost detailně rozpracovaného druhého plánu, kde jsme chtěli obsah dopisů zcizit tím, že se skoro vždy bude na jevišti vyprávět ještě „jiný“ příběh. Také jsme toužili více podpořit vyznění, že každá postava má v sobě různé osobnosti ztvárněné různými herci… i když to nám tam ve změněné podobě snad trochu zůstalo. Scénografie se také musela úplně změnit, aby odpovídala více požadavkům nového tvaru či dokonce přímo žánru.
I forma scénické skici může vylámat zuby
S dovolením bych se teď ráda obrátila i přímo na tvého kolegu Lukáše Křížka. Lukáši, můžeš nám, prosím, nějak jednoduše přiblížit, co je to vlastně za tvar “scénická skica”? A jaké s ní máte předešlé zkušenosti?
LK: Začnu od konce. Zkušenosti s ní až do nynějška nemáme prakticky žádné. Pokud je doba „normální“, většinou si soubor vybírá jeden dramatický text a ten poté nazkouší a v rámci téže sezony uvede. Každý ze souborů si také dříve či později projde „trendem“ autořiny a vlastních počinů, ale pořád se bavíme o textech, které jsou již dopředu zamýšleny pro divadlo. Což samozřejmě může být i scénická skica (čtení, chcete-li), často se skrze ni například představují čerstvě přeložené texty či jiné zajímavé počiny, záhodné pro oko dramaturga.
Scénická skica může být ve zkratce něco jako: „rozehrané scénické čtení“, takové, které vstává od stolu. Něco, co se hýbe od papíru dál a zlehka se rozehrává, ale přitom ještě pořád není „inscenací“. Herci mohou mít například scénář, některé složky nemusejí být úplně dotažené či dokonce potřebné, představuje se neúplný text, pouze se načrtává (!) a tak podobně. Nic z toho ale neznamená, že nemůže jít o plnohodnotné dílo.
Ta problematika je opravdu komplexnější a sofistikovanější než by se na první pohled mohlo zdát. A než abych začal blábolit a divně opisovat (proto mě nechytejte za slovo), doporučím všem zájemcům (a sobě znovu taky) publikaci – V hlavní roli text. Podoby a proměny scénického čtení. (D. Jobertová a kol.). Tam se všechno dozvíte a vyčtete mnohem lépe, protože než já bych to zase jednou pořádně dal dohromady…
(Ne)Výhody vlastní dramatizace reálného materiálu
Dá se pojmenovat, jaké jsou výhody a nevýhody vlastní dramatizace reálného materiálu – v tomto případě tedy dopisů dvou skutečných lidí?
VK: No myslím, že si na tom člověk může dost jednoduše vylámat zuby. Lukáš to popíše víc teatrologicky.
LK: Nepopíšu. (smích) To by vydalo skoro na samostatnou studii! A ještě by to nebylo přesné.
Lukášův následný „neteatrologický“ popis
LK: Nejzásadnější je, že je to nedramatický text. Nemá situace, není stavěný pro jakékoliv předvádění či vůbec prezentování. Není předem estetizovaný, pointovaný. Dva lidi si píšou – je to fantasticky autentické, výhradně osobní, intimní a v něčem i tajemné. Zobrazuje to život přesně takový, jaký je. Místy dokonce takový, jaký se ho leckdy snažíme zachytit právě na jevišti. A to je na něm současně nejlákavější. Vytváří kontrasty, otevírá témata a zbystřuje naše přemýšlení nad obyčejností.
V okamžiku, kdy tomu dáš nálepku: „podle skutečné události“, je to rázem zajímavější, protože vzrůstá chuť až detektivně pátrat po tom, co byli vlastně zač a jak to teda mysleli.
Ale prostě to nemusí fungovat. Pokud to nebudou Voskovec s Werichem nebo Olga s Vaškem (nemyšleno pejorativně), tak nám to klidně bude úplně ukradené. Protože co je mi do „neznámejch lidí“, kteří si prožili zcela jednoduché a každodenní životní události. A už vůbec nedosahují takových autorských ani příběhových kvalit jako zmínění. Jenže právě proto nás to zajímá. A taky proto – pozor malý spoiler – protože se ty dopisy neměly původně nikomu dostat do rukou. A hle, už jsme zase na druhé straně mince.
Stále vám nevěří soubor, že jsou ty dopisy pravé?
VK: Už snad ano. Naší první spoluprací s Lukášem byla hra Uprostřed polí, kterou jsem napsal já s pomocí Lukáše, ale hercům jsme ji nejdříve představili jako text někoho jiného, abychom od nich dostali nezaujatou zpětnou vazbu… ale hned na to jsme jim řekli, že je to náš autorský text. U korespondence Mirka a Anny pak čekali zase nějakou boudu.
LK: Viděli plnej kufr věcí a dopisů. A já to kvůli nim (z poloviny) přeložil z nářečí!
Herecká fixace nebo stálá improvizace?
Jak moc do současné podoby inscenace zasahovali (či stále zasahují) herci sami? Jak moc smí / mohou / využívají prostoru k improvizaci?
VK: Práce na tomto textu si dávala za cíl naučit se na něm nový způsob herectví a také se zbavit jistých hereckých návyků. Snažili jsme se oprostit se od „hraní“ a přiblížit se spíše k autentickému sdělování. Ať to uvedu na nějakém příkladu: hrát obavy je dost odlišné od sdělování příběhu někoho, kdo cítí obavy. Když sděluji příběh postavy, často se do něj chtě nechtě trochu propadnu, až najednou koukám, že jednám za postavu. Nehraju, že jednám, ale pouze jednám. Amatérské divadlo se často uchyluje ke snahám o velké mrtvolné hraní ještě větších emocí. Myslím, že by bylo lepší, aby se víc soustředilo na snahu o autentické bytí na jevišti. Myslím, že taková snaha má větší pozitivní dopad na každodenní život neherců.
„Autentické bytí na jevišti“ prozkoumávají v inscenaci Anduličko: Martin Holzknecht, Matěj Trojan, Jiří Kratochvíl, Anna Kottasová, Eliška Jakešová a Barbora Heřmánková.
Anduličko! Co ta scénografie?
Vojto, můžeš prosím popsat myšlenku vaší scénografie? Jak vznikala, proč a jak dlouho vám trvá sklízení?
VK: Za život toho každý z nás dost napíše. Spoustu toho po nás zůstane. Co z té záplavy papírů má smysl číst? Bude si něco z toho chtít přečíst i někdo jiný? A jak víme, že se v těch záplavách papíru neskrývá něco, čím by mělo smysl se nechat ještě ovlivnit? Jo a sklízí se to hrozně dlouho.
A co bude dál, Anduličko…?
Jaká je vaše ambice s vaší Anduličkou? Ať už, co chcete vzbudit v publiku, tak i kde byste ji rádi publiku ukázali?
VK: Co covidová situace dovolí. Rádi bychom náš způsob, jak se vyrovnat s pandemií i jak přistoupit v omezeném čase a podmínkách k reálné nalezené korespondenci, sdíleli. Doprovodný nebo inspirativní program přehlídek by byl třeba super. Uvidíme.
Máte-li na srdci dodat k inscenaci něco, na co jsem se nezeptala, prosím, sem s tím.
VK: Děkujeme moc za rozhovor a srdečně všechny zveme do Divadla RADAR na Anduličko! či cokoliv jiného.
LK: A nejenom na to, co děláme my dva! Přijďte na všecko.
Aktuální termíny inscenace Anduličko! a vůbec kompletní program divadla Radar – všech souborů vč. Načerno – najdete na jejich webu. Můžete však sledovat i přímo stránku souboru Načerno na facebooku či na Instagramu.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím,
vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
