Scénické čtení v Karlových Varech – noční můra rozptýlí D3

Ne zcela běžnou formu divadelního tvaru nabídne Divadelní studio D3 ve spolupráci s pobočkou na Lidické karlovarské Krajské knihovny na Husovce v neděli 21. září 2025 v 18 hodin. Narozeniny Stephena Kinga oslaví pořadem nazvaným Pro(Ště)pánaKrále!, jehož náplní je scénické čtení povídky Noční můra Dannyho Coughlina v podání Vladimíra Kalného, Báji Šmudlové a Petry Richter Kohutové. Hodinový thriller, který vznikal bez režiséra, ale neobešel se bez připomínek specialisty na jevištní řeč Jaroslava Kodeše, bude mít i svého předskokana. Petr Richter a Petra Poláková přečtou povídku Rozptyl letošního nositele ceny Magnesia Litera Miroslava Hlauča.

Scénické čtení je minimalistická forma zdivadelnění literatury, kvantitativní druh divadla daný záměrným omezením vyjadřovacích prostředků (způsob a míra prostorového vydělení čtoucích a naslouchajících ani jejich počet přitom nejsou podstatné). Scénické čtení je zvláštním případem recitace, zpravidla jde o interpretační divadlo. (PAVLOVSKÝ, Petr. Teatrologický slovník. Praha 2004)

Scénické čtení v Karlových Varech zdomácnělo. První vlaštovkou bylo jednorázové uvedení hry Petra Kolečka Láska, vole, při jejíž realizaci se v roce 2009 spojily pod režijním vedením Tomáše Braunreitera tři karlovarské subjekty – Divadlo Dagmar, Divadlo BezDirky (původně Klobrouk) a Divadelní studio D3. Následovalo čtení Klimáčkova Komunismu a Kašparovského Podnebí v Déčku. To využívalo formy scénického čtení pro uvedení nováčků do divadelní práce (např. ve Čtyřech sestrách Matěje T. Růžičky začínaly Lea Bělinová či Eva Lešková).

Větší pozornost a delší životnost pak mělo scénické čtení Smíření Tomáše Vůjtka (2015). Déčkaři pro velký zájem diváků upustili od záměru uvést dotčenou inscenaci (spíše scénickou skicu než čtení) pouze jednou a přes horažďovickou přehlídku s ním doputovali na Jiráskův Hronov. Zaujaly především kvality textu, téma, odsud sudetských Němců, ale i forma, do té doby ve Varech nepěstovaná. A pod Divadelním studiem D3 také funguje skupina režiséra Matěje Veličky, jehož scénické čtení Jansen a jeho svět se letos probojoval na Jiráskův Hronov.

Skupinu, která se čtení věnuje plánovitě a dlouhodobě, obvykle na půdě knihoven v Karlových Varech, Lokti, Sokolově, Rakovníku…, tvoří Vladimír Kalný, Petra Richter Kohutová a Barbora Šmudlová. Rozhovor jsme vedli dílem korespondenčně, dílem ústně. A ano, s Vladimírem si již patnáct let vykám a Barbora nechce být Bára, ale Bája.

Čtení prozatím nescénické

Vladimírku, kdy jste začal se čtením jako takovým?

VK: Jako malý jsem miloval Semafor a čtené absurdní povídky Šimka a Grossmanna. Díval jsem se také na Nedělní chvilku poezie, fascinoval mne přednes umělců. Když jsem četl knihu a obzvlášť se mi líbila některá pasáž, přečetl jsem si jí nahlas, jen tak pro radost. (To dělám dodnes). Když mi pak někdy před čtyřicátým rokem života vyprávěla tehdejší přítelkyně, že v knihovně na Lidické v Karlových Varech předčítají obecenstvu kratší literární útvary, zeptal jsem se, jestli bych mohl také. Mohl.

Jaký jste si vybíral výchozí materiál?

VK: Vybíral jsem si povídky z oblasti sci-fi a hororu a zjistil jsem, že mne to baví a obecenstvo neprotestuje. Začal jsem pak i s povídáním na různá témata, např. Humor v díle Stephena Kinga a podobně. Po nástupu do Městské knihovny Loket, kde jsem měl mimo jiné na starost i Expozici umělecké knižní vazby, jsem začal uvádět výstavy, některým umělcům se to líbilo a postupně jsem začal mít úvodní slova i v jiných prostorách při jiných příležitostech.

Když čtení zvoní…

Bájo, Ty jsi nastoupila do Divadelního studia D3 a po roličce Sněhuláka v Kubulovi a Kubovi Kubikulovi jsi rovnou vstoupila do scénického čtení…

BŠ: Ba ne, můj úplně první pokus o nějaké divadlo byl v dnes už legendárním představení Betlém, kde jsem hrála súsedku. Ale je pravda, že roli sněhuláka jsem si užívala mnohem víc… Co se týče scénického čtení, tak mou první zkušeností byl Loketský zvon. Čtení rytírny od Václava Klimenta Klicpery jsme uvedli několikrát jako benefiční představení, výtěžek šel na zvon do kostela v Lokti. Tehdy jsme četli ve složení Tereza Fischerová, Jana Šmejkalová, Petr Johanovský, Vladimír Kalný, Petr Richter a já a vystupovali jsme pod značkou Klimentovo Klicpéro…

VK: To jsem vymyslel já!

BŠ: Ale opravdu velkou příležitostí a neskutečnou zkušeností s disciplínou zvanou scénické čtení je dialog Bez nevhodných citů. Původně rozhlasová hra z korporátního prostředí, které ukazuje, jak těžká je cesta na vrchol firemního molocha.

Scénické čtení … umožňuje zprostředkovat divákům neznámý text (ať již se jedná o literární, či dramatické, ale také dokumentární dílo) co nejrychleji a zároveň s využitím minima prostředků. Teoreticky k tomu stačí jakýkoli prostor, v němž je možné vytvořit relaci herec (performer, řečník) – divák (ať už jako naslouchající, či aktivní účastník). Další složky lze maximálně omezit, nebo je úplně eliminovat. Na jedné straně můžeme omezení scénických prostředků chápat jako „řešení z nouze“. Na druhé straně však každý scénický prvek (hudební doprovod reprodukovaný či živý, kostým performera – ať již civilní, anebo náznakový dle žánru textu -, scénické artefakty či rekvizity), který je v rámci scénického čtení využit, přitáhne logicky větší pozornost než u divadelní inscenace, už jen proto, že je na něj více vidět. (SOPROVÁ, Jana. Scénické čtení jako fenomén dnešní doby. In: V hlavní roli text. Praha 2014)

Scénické čtení od interpretace literárních kusů

Vladimírku, kdy si myslíte, že jste přesáhl rámec čtení literárního a proměnil je ve scénické?

VK: Když jsem si dodal odvahu a začal na Lidické předčítání doprovázet gesty a výrazy obličeje. Pak přišly rekvizity. Například při rozhovorech, kdy druhá strana nebyla přítomna, jsem používal plácačku s připevněnou fotografií oné osoby a odpovídal za ni. Používám cokoli, co mne v rámci ztvárnění textu napadne. Líbí se mi, že na rozdíl od jiných forem dramatizace textu, ve kterých hraje hlavní roli zvuková složka, jako jsou např. rozhlasové hry nebo audioknihy, se u scénického čtení nemusíte tak držet zpátky. Nemusíte si hlídat sykavky, držet hlasitost v určitých mezích, neberete ohled, jestli na ulici před studiem zrovna nejede autobus nebo někomu nekručí v břiše. Můžete řvát, syčet, pobíhat po scéně a tvářit se. Prostě se víc vyblbnout.

Kdy jste přestal číst sólo?

VK: V knihovně na Lidické jsem pilně navštěvoval čtení jiných předčítačů, dozvídal jsem se tak o literatuře, kterou bych si sám od sebe nevybral. Jeden pořad mne zvláště zaujal, bylo to pásmo absurdního humoru z knihy Absinthová panna, které připravili Petra Kohutová se svým manželem Petrem Richterem. Požádal jsem pak Petru, jestli by se mnou nechtěla také něco udělat. Souhlasila, a tak jsme vybrali povídku Prodlužování času Stephena Kinga. Čtení textu ve dvou má úplně jinou dynamiku než předčítání jedním hlasem a vzhledem k tomu, že Petra je velmi zkušená dramaturgyně a herecky i lidsky jsme si sedli, čtení se povedlo a následovaly další společné projekty.

Čtení Bez nevhodných citů

Rozhodly jsme se trávit spolu čas a číst si nahlas. S tím, že uvidíme, jestli s tím vůbec půjdeme před diváky…

BŠ: Dost jsem se bála, takže jsme nezvykle dlouho zkoušely. Tuším, že tak tři měsíce, ne-li víc. Každá zkouška začala velkou drbárnou a tlacháním o knížkách a kulturních událostech, pak jsme si řekly, že bychom si to mohly přečíst. Bavila mě naše zkouška v čajovně. Zajímavá zkušenost nejen pro nás, ale i pro personál.

Má postava Emmy se ve hře povahově poměrně dost mění, je tam dost silných emocí a mě baví držet se flow samotného textu, který mě vede. Text jsem si zažila a dnes si s ním můj dyslektický mozek poradí i ve stavu nejvyšší únavy.

Bájo, baví Tě tato forma? Vidíš se spíše v této verzi divadelní práce, nebo toužíš po velké dramatické roli v inscenaci?

BŠ: Musím říct, že scénické čtení mě baví hodně. Ale je to dané i lidmi, se kterýma ho dělám. U takové věci potřebuju být s partnery, kterým věřím a je mi s nimi dobře. Všeobecně mám moc ráda mluvené slovo. Jsem velký fanoušek audioknih. A tohle je pro mě forma audioknihy naživo.

Dřív jsem toužila potom být na jevišti v klasickém slova smyslu, ale jsou sny, které se nikdy nesplní. Asi na to nejsem ten správný typ. Na divadle si chci hrát a k tomu potřebuju ty správné parťáky. Ale jestli toužím po velké dramatické roli? No, Bez nevhodných citů ukazuje, že mi jdou depresivní hysterky, Stanislavský by plakal blahem. (smích). Osobně bych raději nějakou komickou roli.

---

Bez nevhodných citů na štacích

Bez nevhodných citů mělo přes deset repríz po celé republice. V horažďovické kavárně Šibule, v jáchymovském Café 1516, na přehlídce Kaškova Zbraslav, v chodovské knihovně… Která štace se Ti nejvíce líbila?

BŠ: Za mě bylo nejlepší čtení v Městské knihovně Nová Role. Tam jsme měly asi nejvíc vnímavé publikum. Moc hezky reagovalo na to, co se ve hře děje. A plakaly. (Byly tam samé ženy).

A druhá skvělá štace byla v Klapém na Rádobyfestu, kdy jsme poprvé četly před ryze divadelním publikem. To reagovalo úplně jinak. Celou dobu to vypadalo, že je čtení v háji. Žádná velká reakce, místa, kde se diváci smějí, se nic nedělo. A po představení se na nás vrhli s nadšením… A dostali jsme od nich dosud nejlepší ústní recenzi. Něco v tom smyslu „dámy, byly jste skvělé – ale FUJ!“.

VK: Bez nevhodných citů jsem viděl jsem šestkrát, moc se mi to líbilo. A odtud vedla logická cesta ke scénickému čtení ve třech.

Scénické čtení na několik způsobů

Vladimírku, co Vaše spolupráce s Teodorem Kraválem a dalšími?

VK: Bavilo mne také na večerech věnovaných poezii přednášet básně různých autorů. V roce 2017 jsme se třemi dalšími lidmi dali dohromady večer věnovaný černému humoru a dekadenci, který jsme nazvali Hellbogen. Pořad měl nečekaně velký úspěch (četl jsem povídku Střeva od Chucka Palahniuka). A protože jsme byli všichni literárně činní, napadlo nás si další večer napsat sami. To mělo ještě větší úspěch. A tak jsme připravili další dvě pásma, kde jsme vyzkoušeli například loutkové divadlo, písně, striptýz, podříznutí starosty obce (museli jsme pak vymalovat), hrané skeče, dramatický přednes poezie a další vylomeniny. Od klasického předčítání jsme tak přešli k jakési formě kabaretu. A když jsme se po čtvrtém díle na jevišti při nadšeném aplausu brodili umělou krví, konfetami, odhozenými kondomy a stránkami s textem, věděli jsme, že jsme na správné cestě.

A kolik scénických čtení máte prozatím na repertoáru?

VK: Pokud dobře počítám, tak deset. Několik povídek od Stephena Kinga, zdramatizovali jsme povídky Joa Hilla, Terryho Pratchetta, Cliva Barkera, Lawrence Blocka, Harlana Ellisona, Oscara Wilda, Terryho Bissona a dalších. Spolupracovali jsme s Městskou knihovnou Loket, nyní záštitu převzala Krajská knihovna Karlovy Vary. Nejraději mám povídku Keller – zabiják psů od Lawrence Blocka, kde hraju velmi sympatického nájemného vraha a Petra všechny ostatní role, přičemž se velmi rychle a umně převtěluje z postavy do postavy. Většinu jejích postav pozabíjím. Jemný černý humor Lawrence Blocka je jako stvořený ke zpracování formou scénického čtení, vyzývám tímto kolegy, aby se jeho textů chopili!

Noční můra a Rozptyl k tomu

Bájo, jak se Ti zamlouvá práce ve třech? Je v něčem specifická?

BŠ: Trávím čas se svými dvěma nejbližšími přáteli, takže jsem nesmírně šťastná žena. Už teď se mi začíná stýskat po zkouškách. Na začátku jsme velmi spontánně zavedli kolečko, kdy se zkoušelo u každého z nás doma. Škoda, že moji sousedi už nebudou moci pokoutně poslouchat naše verbální zvěrstva… Jednou s námi zkoušela i má agama, která mi seděla celou zkoušku na rameni jako čarodějnická kočka. Byla naším prvním posluchačem. Musím říct, že poněkud netečným k dění kolem.

Jak se měnily prostředky v průběhu zkoušení?

BŠ: Na začátku jsme měli spoustu nápadů, které teoreticky byly naprosto boží, ale praxe ukázala, že realita funguje jinak než fantazie. Na začátku textu je zmínka o žvýkačkách na podlaze. To by bylo, kdybych udělala velkou bublinu a v ten pravý okamžik by práskla! No, načasování nevyšlo. Stejně tak jsme hodně škrtali, abychom se dostali na nějaký rozumný čas, který by diváci uposlouchali. A tak padlo za oběť několik vedlejších postav.

Představte tedy, prosím, premiéru, která čeká diváky v neděli 21. září 2025.

BŠ: V neděli se na Husovce koná dvoupremiéra scénického čtení.

VK: Thrilleru o muži obviněném ze zločinu, který nespáchal. Noční můru Dannyho Coughlina čteme, potažmo hrajeme o sebeklamu, posedlosti a odpuštění.

BŠ: Kromě toho přečtou Petr Richter a Petra Poláková tematicky příbuznou povídku Rozptyl.

VK: A hlavně to bude oslava narozenin, mimo jiné krále hrůzy Stephena Kinga.

BŠ: Ten den se narodila také Toyen… Bude to velká oslava a příjemné setkání s přáteli.

Informace ke scénickému čtení, aktuálních termínech najdete na facebooku Divadelního studia D3.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!