Lakomec na Slánské scéně
Slánská scéna se pustila do divadla (z dnešního úhlu pohledu) z nejklasičtějších. V úterý 4. dubna 2023 uvedla na své domácí scéně, v Městském divadle ve Slaném, premiéru Molièrovy hry Lakomec. Komedie zaznamenala mimořádný divácký úspěch, a tak se během jednoho měsíce podařilo vyprodat dalších pět přidaných repríz. Režie se ujal Miroslav Pokorný, kterého jsme na to konto vyzpovídali.
Profesionální návrat k amatérům
Mirku, jste již několik desetiletí profesionálním divadelním režisérem, který se však pravidelně vrací ke spolupráci s amatérskými divadelníky. A to nejen jako režisér, ale i lektor na přehlídkách. Co vás i po těch letech stále táhne k amatérskému divadlu zpět?
MP: Navracím se ke kořenům, mám nejvyšší čas. Život zběsile utíká, a tak se na stará kolena snažím vrátit do světa, ve kterém mi bylo nejlíp. Kolem divadla se motám už od svých pěti let – moji rodiče byli nadšenými ochotníky a zejména můj tatínek byl hvězdou místního souboru. Pravidelně jsem navštěvoval jejich zkoušky a očarovaně zíral na ten kouzelný vesmír na jevišti, kde se z obyčejných smrtelníků stávali hrdinové bez bázně a hany, poťapaní šaškové či nemilosrdní padouchové bažící po krvi nevinných obětí.
Někdy v první třídě základní školy už jsem zpaměti sypal z rukávu text Shakespearových Veselých paniček Windsorských, kde můj taťka ztvárnil roli bujarého ochmelky Falstaffa. A já jsem na zkouškách dětským hláskem „házel“ hercům jejich repliky – a stal se tak zřejmě nejmladším suflérem v dějinách ochotnického divadla. Když jsem povyrostl, zahájil jsem svou hereckou dráhu v loutkovém divadle, kde jsem díky své opožděné pubertě, nadaboval nepřeberné množství princezen, kašpárků, zlých čarodějnic a hodných skřítků.
Osudovou se mi stala má první činoherní exhibice, když jsem v pohádce Začarovaný les v roli Kašpárka zaujal jednu slečnu natolik, že se o pár let později stala mou manželkou. Už je to třiapadesát let.
Divadlo AHA!
Po koketování s divadelní Múzou v rozličných seskupeních, často tak avantgardních, že mi v nich smysl tvůrčího počínání zůstal navždy utajen, spadlo odněkud z nebe Divadlo AHA!, které jsme založili s partou nadšenců, netušíce vůbec, že nám obrátí život vzhůru nohama. Nastala mela, která se pak stala středobodem a smyslem mého „uměleckého“ života od roku 1982 až do profesionalizace ansámblu v roce 1998.
Hned naše první autorská inscenace Tragedyje masopustu měla kolem šedesáti repríz a vynesla nás až na náš první Jiráskův Hronov, kde jsme se pak tetelili blahem i s mnoha dalšími komediemi. Čechov, Vian, Genet, Rozewicz, Pinter, Mrozek, Witkiewicz, Tabori, Shakespeare a další velikáni světového dramatu, jejichž díla jsme se tehdy s lehkovážnou drzostí zmocnili, nás pak provázeli nejen do Hronova, ale na další divadelní festivaly v Česku nebo i v zahraničí. Nádherné časy to byly! Naplněné divadelním blouzněním, nekonečnými disputacemi, tvůrčími pokusy a omyly, tápáním v tmách, soubojem snů s realitou a věčným zápasem o přízeň publika.
Dovoluji si zde čtenáře odkázat na skvělý rozhovor Jiřího Laštovky s Miroslavem Pokorným z roku 2003, v němž si právě o Divadle AHA! povídali. Rozhovor vyšel v AS o 4 roky později, v roce 2007.
Spolupráce se Slánskou scénou
Jak došlo ke spolupráci se Slánskou scénou? Inscenace Ze života hmyzu (obnovená premiéra 10. března 2022) byl váš první počin s tímto souborem?
MP: Když jsem své Divadlo AHA! po 36 letech opouštěl, byla moje chuť zůstat v profesionálních divadelních vodách minimální. Hodlal jsem založit vlastní amatérský spolek, v němž by si stejně postižení kmeti a kmeťky ještě z posledních sil zalaškovali s Thálií.
Tenhle zoufalý pokus mi naštěstí překazil principál Slánské scény Tomáš Vott, jehož jsem znal už z dřívějška. Je o něm známo, že je praštěný tyjátrem podobně jako já, a když mě – nic zlého netuše – v roce 2018 přizval ke spolupráci s jeho souborem, neváhal jsem ani minutu.
Slánský ansámbl už měl za sebou nejen mnohaletou divadelní tradici, ale i spoustu inscenačních počinů a diváckých úspěchů. A tak jsem se hned po prázdninách téhož roku pustil s dvacítkou herců do nastudování vlastní úpravy hudební komedie bratří Čapků Ze života hmyzu, která měla premiéru v prosinci 2018. A protože to dopadlo skvěle a práce mne i soubor bavila, záhy jsme se dohodli na další spolupráci, a tak vznikl Lakomec.
Práce nám šla pěkně od ruky, dokud do ní nezačal strkat svůj nakažlivý frňák nečekaný host jménem covid. Pandemická stvůra zákeřně kosila i naše šiky, a tak se zprvu radostná a tvořivá divadelní selanka velmi rychle proměnila v masakr nevídaných parametrů. Rušily se zkoušky, premiéra se několikrát odložila, měnilo se obsazení herců…
Ale přežili jsme a po třech náročných letech jsme se s odřenýma ušima, živí a zdraví, dočkali premiéry.
Okouzlení
Čím vás slánský soubor okouzlil, že jste ve spolupráci pokračoval?
MP: To slovo „okouzlil“ není vůbec přehnané. Z čista jasna jsem se ocitnul ve společenství lidí, kteří i v komplikovaných podmínkách dokázali táhnout za jeden provaz. Připouštím, že někteří z nich možná utrpěli menší šok, když se blíže seznámili s metodou mé režijní práce. Moje zarputilé puntičkářství, určitě lezlo mnohým na nervy, ale zvyk je železná košile – a oni si zvykli poměrně rychle a bez větších šrámů na duchu i na těle, aspoň doufám.
Zkoušeli jsme jako o život a užívali si při tom radostnou euforii a hromadu švandy, ale nechyběly ani teatrálně hysterické třenice o tvůrčí pravdu, přesně tak, jak je u divadla dobrým zvykem. Příjemně mě překvapila i „technická vybavenost“ naprosté většiny hereček a herců. Nejen jejich nepochybný talent, ale i schopnost přirozeného a jaksi samozřejmého bytí na prknech, která znamenají svět.
Díky monumentálnímu prostoru slánského divadla si léty praxe osvojili staré dobré finty zkušených divadelníků, což nám pak ušetřilo spoustu práce. Jevištní řeč téměř dokonalá, na pódiu jako doma. Překonat nekonečnou vzdálenost od jednoho portálu k druhému – a ještě při tom tančit a zpívat, jim nečinilo žádné nepřekonatelné potíže. Pro režiséra radost a nedocenitelný bonus.
Lakomec v pesimističtějším úhlu
Vaše spolupráce ve Slaném jak vidno utěšeně pokračuje. Na inscenaci Ze života hmyzu jste tedy navázal Molièrovým Lakomcem, komedií, kterou jste v roce 2005 nastudoval ve svém Divadle AHA!. Co vás na Lakomci tak láká, že jste takříkajíc „vstoupil do stejné řeky“?
MP: „Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš“ praví klasik. Přesto jsem se o to ve Slaném pokusil. Měl jsem totiž s panem Harpagonem nevyřízené účty. Molièrova komedie je napsaná skvostně – skvěle vykreslené figury, ukrutně vtipné dialogy, nemilosrdná ironie, komické situace, promlouvající srozumitelně a s grácií i k současnému publiku. Co si přát víc? Harpagon bývá začasto ztvárňován jako dominantní antihrdina a ostatní postavy jako oběti jeho bezuzdného hamounství.
Herečtí bardi často dostávají roli Harpagona „za odměnu“, a takové inscenační pojetí většinou nemá jinou ambici, než v plné parádě předvést jejich herecké mistrovství. Duel nezřízené hamižnosti s neposkvrněnou láskou, zakončený, jak jinak, idylickým happyendem.
Přiznám se, že podobnou cestou jsem se vydal i já při inscenování Lakomce v Divadle AHA!. Třebaže už tenkrát jsem si dovolil alespoň v náznacích zpochybnit tezi o padouchovi a jeho uzoufaných obětech, naplno jsem svou vizi komedie bez kladných hrdinů uplatnil až ve Slánské verzi. Kladného hrdinu byste v naší komedii hledali marně. Svět, zaplevelený sebestředným intrikánstvím a sobeckou bezcitností všech postav bez výjimky, spěje nezadržitelně ku „šťastnému“ konci s hořkou a posmutnělou příchutí.
Myslím, že tenhle pesimističtější úhel pohledu výstižněji vypovídá o stavu současné společnosti a mezilidských vztahů. Z diváckých ohlasů lze vypozorovat, že publikum našemu inscenačnímu záměru porozumělo, aniž by přitom bylo ochuzeno o výživné porce humoru a smíchu, které jim pan Molière naservíroval v míře vrchovaté.
Nespokojenost režisérova jako motor
Takže se zdá, že jste s výsledným „produktem“ spokojený. Podařilo se vám naplnit vaše režijní představy? Nebo jste musel v něčem ustoupit a svou původní vizi upravit?
MP: Neznám divadelního režiséra, který by byl někdy s výsledky svého díla stoprocentně spokojen. A je to tak správně. Vždyť pracuje s živými bytostmi, které mají také své vize, své představy, s nimiž do tvůrčího procesu vstupují a snaží se je mocímermo uplatnit. Pokud se režisérovi nepodaří své herce přesvědčit aspoň zčásti o své vizi, čeká ho donkichotský boj, který nemá vítěze. Jedno štiplavé divadelní moudro praví, že herci jsou největšími vrahy režisérových snů. Bezbřehou radost z vykonané práce bez výhrad a pochybností jsem nikdy nezažil. Režisérům se netleská, a tak mi ke štěstí postačí, když si po premiéře nepřipadám jako neužitečný trubec.
„Vytvoření pumprdentní divadelní komedie, při níž zdivočelí umělcové obdarovávají ctěné publikum švandou, humorem a smíchem, bývá téměř vždy sázkou do loterie a činem veskrze odvážným, ne-li přímo troufalým. Díky skvělému textu pana Molièra a oddaným, pracovitým a zejména talentovaným hercům Slánské scény se nám podařilo překonat většinu nástrah a zapeklitostí tohoto žánru – a z posledních sil vytáhnout oponu k nebesům při slavnostní premiéře. Obecenstvo se smálo, chechtalo, pištělo, radovalo a tleskalo ve stoje. Děkujeme! Byla to fuška, ale stála za to! Uf…“ (Zdroj: MP, FB Slánská scéna)
Pravidla komedie
Můžete aspoň naznačit, co se skrývá pod hereckými „nástrahami a zapeklitostmi“ komediálního žánru?
MP: Dojmout a rozplakat diváka bývá snadnější, než ho rozesmát. Alespoň to tvrdí většina těch, kteří byli na jevišti před podobné úkoly postaveni. Nástrahy a zapeklitosti komediálního žánru kladou na herce i režiséry náročné požadavky, o kterých nesmí mít divák během představení nejmenší tušení. Jinak se nezasměje, i kdybyste se na hlavu stavěli.
Za humorem na jevišti je spousta práce. Budování komických situací vyžaduje od herců často úmornou přípravu: pečlivé a přesné načasování gagů, mistrovskou formu vedení dialogů, hereckou souhru, vřelou přesvědčivost, zdánlivě lehkonohý nadhled, nakažlivou a strhující radostnost, bezvýhradnou odevzdanost a spoustu dalších neviditelných ingrediencí, bez nichž se žádná dobrá komedie neuvaří.
Šmak každé taškařice poznají tvůrci na vlastní kůži teprve až při setkání s publikem – když dobře navařili, burácí hlediště smíchem, pokud nějaké koření chybí, bývá účinkujícím odměnou jen mrazivé ticho.
Lakomec – zkoušení
Proces zkoušení nebyl zrovna krátký. První čtená proběhla 20. ledna 2020. Jak se vám podařilo inscenaci udržet a přenést přes skoro dvouletou covidovou pauzu? Jak probíhalo zkoušení?
MP: Je pravda, že zkoušení bylo dlouhé, ale když už jsme se dostali na jeviště, makali jsme jako diví. Tvořit se Slánskou scénou bylo mi ctí a potěšením. Nejen proto, že mají pro divadlo slabost, ale i proto, že se jim pod kůži vryly návyky, jež režisérovi usnadňují spoustu práce: na zkouškách nic jen tak „nešudlají“ ale zápasí se svou rolí vždycky naplno, oddaně, trpělivě a s obrovským apetýtem. Zkoušejí zkrátka jako o život – a v tom nejlepším smyslu i s téměř profesionálním nasazením. Je pravda, že občas se nad jevištěm snášely temné mraky neporozumění, ale ty se vždycky zavčas rozplynuly a jelo se dál. Procházka růžovým sadem, dalo by se říct…
Herecká motivace
Hlavní roli v Lakomci vystřihnul principál Tomáš Vott. Ze slánských kuloárů vím, že se nenechal k roli Harpagona dlouho přemlouvat. Jak velkou roli hraje při zkoušení hercova motivace?
MP: Možnost ztvárnit tuhle ikonickou figuru světové dramatiky Tomáše bezpochyby potěšila. Ovšem až do chvíle, než jsem na něj navalil všechny své režijní požadavky (a že jich bylo!). Jeho Harpagon měl být zákeřný, směšný, politováníhodný, nebezpečný, děsivý, ale i bezbranný, opuštěný a kdoví co ještě. Naším společným cílem byla i snaha oprostit se od různých předsudků a letitých klišé s touto postavou spojených.
Chtěli jsme grobiána i nešťastníka, který se ocitá v nepřátelském soukolí vlastní rodiny, v pasti svých intrik a pokřivených životních hodnot. Brzy se ukázalo, že vdechnout život takové postavě nebude žádná brnkačka. A tak jsme všichni společně bloudili, někdy správným směrem, jindy zas ve slepých uličkách, dlouho a usilovně. Díky Tomášově zaťatosti, talentu, sebevědomé kreativitě a poctivé snaze vdechnout Harpagonovi kýženou životaschopnost, jsme ve zdraví došli až k premiéře.
Režijní vedení – agitace, brnkačka na nervy…
Jaké jsou vlastně vaše režijní metody?
MP: Metody jsou všelijaké. Proměnlivé a rozličné. Vždy záleží na podmínkách, ve kterých ta či ona hra vzniká, na lidech, se kterými pracuji, na jejich talentu, na žánru inscenace, na penězích, možná i na počasí či konstelaci hvězd.
Ale mám pár režijních postupů a osobních pilířů, které nechci a snad ani nemohu při své práci pominout. V první a možná nejdůležitější fázi, jež se v mém privátním žargonu nazývá „agitace“, se snažím všechny zúčastněné přesvědčit o dokonalosti své vize (která však ve skutečnosti vůbec dokonalá není). Někdy se zadaří, jindy méně, jsou i případy, kdy pasažéři opustí vratkou kocábku ještě před vyplutím.
Ve druhé fázi, nazvané „brnkačka na nervy“, pracujeme s textem a s mou umanutou představou o životě postav, do kterých chci herce a herečky mermomocí napasovat. Jsem při tom otravný svým hnidopišstvím a lpěním na každém detailu, což umělci trpělivě snášejí jenom proto, že u toho můžou sedět a myslet si své.
…spartakiáda, guláš a být či nebýt
Tato idyla končí třetí fází, které trefně říkám „spartakiáda“. Herci se musí dát do pohybu, čímž se obě dvě předchozí fáze rázem sesypou jako domeček z karet. Aranžování postav na jevišti nemám rád. Způsobuje v řadách umělců i v mé hlavě chaos a zmatek a vyvolává v přítomných spoustu palčivých otazníků. Proč právě tahle postava musí sedět, když široko daleko není na čem? A z jakého důvodu zrovna tenhle hrdina má přijít zleva, když doposud ještě trčí na jevišti?
I tato fáze naštěstí jednou skončí a přichází další, ještě horší. Jmenuje se „guláš“. Herci při ní klopýtají mezi kulisami, neumí pořádně text, mění se aranžmá, ideové směřování, vztahy mezi postavami i umělci samotnými, za všechno zlo světa může režisér, který ale dává od hrozícího karambolu ruce pryč. Komedie mění se v tragédii. A premiéra na krku…
Poslední fáze, pojmenovaná jako „být či nebýt“, je k nepřežití. Herci se hroutí, režisér se ukrývá v temných koutech divadla a krvežíznivé publikum zaplňuje hlediště. Opona se zvedá k nebesům a konec světa se blíží…
Lakomec a výtvarné řešení
Výtvarné řešení scény vypadá na poměry amatérského divadla pompézně. Jeviště je zaplněno funkčně. Dovolím si tvrdit, že nic na něm nepřekáží. Kdo kulisy, kostýmy a rekvizity vymýšlel a realizoval?
MP: Scéna a většina rekvizit jsou dílem Jana Fanyho Fanty. Jeho košatou výtvarnou imaginaci, která už tradičně zdobí všechny inscenace Slánské scény, dotvořila svým pojetím kostýmů služebně nejstarší členka souboru Hanička Kunertová. Na realizaci veškeré té pastvy pro oči se podíleli všichni ostatní členové souboru. Národní divadlo v samotné Praze by nám mohlo závidět!
Lakomec a hudba
Jaká hudba inscenaci provází?
MP: Výběr hudby ke svým inscenacím miluji. Hudební složku považuji za veledůležitou součást každé hry. Dotváří atmosféru, probouzí emoce a dodává dramatickým situacím další, často nečekaný rozměr. Nebojím se hudebních experimentů, přinášejících někdy kromobyčejné efekty. V Čapkově Pošťácké pohádce jsem dětem naordinoval třaskavou hudbu George Gershwina, která představení dodala patřičnou jiskru a malí diváci ji přijali naprosto samozřejmě a bez újmy na duševním zdraví.
U Lakomce jsem hudbu použil jako kontrapunkt k expresivně komickým situacím. Velebně patetické či lyricky vznešené tóny 2. symfonie Gustava Mahlera, které se vinou celým představením, vytvářejí neobvyklé konsekvence a parodicky ironizují počínání postav na jevišti. To mě baví a přivádí do stavu libé blaženosti.
Lakomec má plány
Od premiéry se ve Slánském divadle během pár dnů vyprodalo dalších pět repríz, které se uskuteční v rozmezí pouhých dvou měsíců. Vypadá to, že jste kápli publiku do noty. Čekal jste až tak velký ohlas?
MP: Nečekal, a myslím, že ani nikdo ze souboru nebyl na takový „sukces“ připraven. Divácký úspěch je vždycky obrovská motivace pro další práci. Nezpychli jsme, ba naopak. Máme radost, která nás zavazuje. Před každou reprízou se pilně zkouší, protože po vší té dřině víme, že štěstí přeje připraveným.
Další reprízu Lakomce chystáme ke 150. výročí založení slánského souboru, určitě pojedeme poměřit své schopnosti na přehlídku Wintrův Rakovník v březnu příštího roku. A když nás pozvete, rádi přijedeme i k vám.
A co chystáte na divadelních jevištích vy osobně?
MP: Možná už v červnu spatří světlo světa fraška Georgese Feydeaua Nebožka, kterou jsme nastudovali s pražským souborem Divadla Refektář. Je to na spadnutí, ale kdy a kde přesně se to odehraje, zatím netuším. Ale těším se už teď.
Od září budeme ve Slaném křísit nově upravenou a částečně přeobsazenou verzi komedie bratří Čapků Ze života hmyzu, kterou hodláme uvádět společně s Lakomcem celou příští sezónu.
Další plány jsou prozatím přísně tajné, ale jedno můžu prozradit už teď: s tyjátrem mě rozdělí jedině smrt. Amen.
Děkuji za rozhovor.
Pro termíny dalších repríz sledujte web souboru a jejich facebook.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
