Kostka osudu pod pokličkou!

Kroměříž a Ružomberok dali prostor mladým v projektu Erasmus+

Že jsou cesty divadelní nevyzpytatelné a leckdy překvapivé, to jistě každý divadelník moc dobře zná. Určitě ale není běžné, že vznikne dílo, které dá prostor mladým, a umožní jim, aby tvořili zcela podle vlastního uvážení, navíc se zajištěnou finanční podporou. Díky přeshraniční spolupráci na grantu Play the future z projektu Erasmus+ dotovanému Evropskou unií vznikly hned dva zajímavé divadelní projekty souborů DS Kroměříž a slovenského Divadla RosArt z Ružomberoku.
O radostech i úskalích realizace jsem hovořil s garantkami tohoto projektu Janou Štěpánovou a Mariannou Stančokovou.

Jani, jak vás napadlo pustit se do projektu Erasmus+?

JŠ: Už delší dobu jsem nosila v hlavě myšlenku na nějaký přeshraniční projekt. Díky dlouholetým kontaktům s přáteli z divadelního souboru z Ružomberoku, kteří pravidelně hrávají u nás a my u nich, byl tento soubor logickým partnerem. A když se naskytla možnost využít grantů z Erasmu a zapojit do toho mladé lidi, bylo rozhodnuto.

Takže iniciativa byla nakonec na slovenské straně?

JŠ: Pokud vím, tak přemýšleli o projektu na ekologické téma. V Ružomberoku jsou totiž velké papírny, které stojí prakticky v centru města a zásadně ovlivňují životní prostředí. Kolegyně Mariannka navíc měla ve svém týmu člověka, který má se získáváním evropských grantů zkušenosti. Odtud byl už jen krůček ke vzniku přeshraničního projektu Erasmus+ „Play the future“ financovaného Evropskou unií, pod záštitou Divadelného štúdia RosArt a Divadelního spolku Kroměříž. Nutno ovšem podotknout, že primárním cílem projektu není nastudování divadelní hry. To je jen cílový výstup. Tím cílem bylo přimět mladé lidi ve věku od 13 do 30 let, aby začali chápat smysl integrace do kolektivu a práce s vlastním vybraným tématem.

Na Slovensku ekologie, v Česku mezilidské vztahy

Víme tedy, že přátelé ze Slovenska si zvolili jako téma ekologii. Co vy?

JŠ: Při společných debatách na úvodu projektu jsme se shodli na tom, že se pokusíme zaměřit na téma budování vzájemných mezilidských vztahů, vztahů na pracovišti, problematiku národnostních, kulturních či etnických rozdílů a podobně. Nositelem grantu byla slovenská strana. Ta tedy i toto naše téma zpracovala a podala žádost. Zřejmě se obě témata zalíbila a grant byl přidělen. Ovšem to byl jen začátek.

Tomu rozumím, co tedy následovalo?

JŠ: Prvně jsme museli sehnat ty mladé lidi. Bez nich by to nešlo. Máme pár mladých v souboru, ale to by bylo málo. Nehledě na to, že cílem bylo nadchnout a získat nové lidi. Proto jsme Kroměříž oblepili plakáty, rozhodili informace po internetu a sociálních sítích a čekali, co bude. Na první schůzku přišlo osmnáct lidí, jejichž počet se později ustálil na čísle dvanáct.

Práce s mladými je nabíječka baterek!

JŠ: Do toho se nám ještě ozvala maminka Martina Polišenského, mladého a talentovaného herce s Downovým syndromem, který ale má zkušenost nejen s divadlem, ale i s filmem a televizí (divadlo ALDENTE v Brně, role v seriálu Pan profesor, Vojta ve filmu Betlémské světlo). Měla jsem trochu obavy, přeci jen člověk nemá zkušenost, jak s takovým člověkem pracovat. Ale musím říct, že byl velkým překvapením a práce s ním byla radost. Měli jsme štěstí, protože tým, který zůstal, byl prostě skvělý. A pro mě osobně je práce s mladými lidmi velkou nabíječkou baterek.

Určitě jsi na to vše nebyla sama. Koho jsi přizvala ke spolupráci?

JŠ: No koho, přece osvědčený tým! Projekt má ale svá pravidla, čili manažerem projektu za českou stranu jsem byla já. Lektorským tým tvořili Romana Malinská a Romana Blažková a můj manžel Radek. Dělali jsme schůzky, kde jsme tvořili a vymýšleli. Přizvali jsme i na jedno setkání psychologa, který s námi rozebíral téma z pohledu psychologie člověka. Bylo to velmi zajímavé setkání. Vše se tedy takto rozvíjelo a z lektorského týmu se postupně stal i tým tvůrčí, tedy já za režijním stolkem, Romanky jako asistence, Radek s muzikou a zvukem a ještě jsme potom poprosili Danu Majerovou o spolupráci se světly.

Tato část rozhovoru vznikla po generální zkoušce divadelní hry Kostka osudu, která byla českým výstupem jmenovaného projektu. Premiéra proběhla 26. dubna 2024 v Klubu Starý pivovar v Kroměříži.

Na stejných divadelních prknech se o pár týdnů později odehrála i česká premiéra slovenské části projektu, a to během Divadelního festivalu Ludmily Cápkové v Kroměříži v pátek 24. května 2024. Naskytla se tedy výjimečná příležitost popovídat si i s vůdčí osobností ružomberského spolku, Mariannou Stančokovou.

Erasmus+ rozsvítil v Ružomberoku

Mariannko, můžeš nám prosím přiblížit genezi projektu? Něco už nám pověděla Jana. Nás ale také samozřejmě zajímá, jak vše probíhalo na vaší, tedy slovenské straně.

MHS: Na počiatku bola moja túžba – túžba pracovať s mládežou a pre mládež a tým rozvrstviť aj dramaturgiu našej ružomberskej scény – Divadla RosArt, ktorú doposiaľ tvoril repertoár pre dospelých a deti hlavne predškolského a mladšieho veku. Šťastím bolo, že sme sa dostali k informácii o možnosti využiť grantovú schému Erasmus+, a tak sa začala aj naša medzinárodná spolupráca s partnerským divadlom z Kroměříža.

Projekt, ktorého primárnym cieľom bolo motivovať ľudí vo veku 13 až 30 rokov k občianskemu aktivizmu, participácii, redukcii nezáujmu o verejné dianie, scitlivovať na miestne aktuálne témy, zároveň stimulovať kritické myslenie a vytvoriť priestor pre generačné sebavyjadrenie, mal niekoľko fáz. Po náborovom stretnutí sme pokračovali v diskusiách o tom, čo dnes zaujíma, teší a trápi mladých, čím žijú a čo by chceli zmeniť.

Nepřítel lidu jako odrazový můstek projektu Erasmus+

MHS: Nakoľko mesto, v ktorom pôsobíme obsadzuje popredné priečky v štatistikách o znečistení životného prostredia, ústrednou témou nášho projektu bola ekológia. Prizvali sme na diskusiu aj odborníkov z praxe, aby sme sa dozvedeli čo najviac a svoje predpoklady o aktuálnej globálnej a lokálnej situácii životného prostredia verifikovali.

Ikonickým dielom dramatickej literatúry na environmentálnu tému je hra nórskeho dramatika Henrika Ibsena Nepriateľ ľudu (1882) a práve tá bola aj našim „odrazovým mostíkom“. Pracovali sme aj s faktografickou literatúrou o ekológii a demografii, ako aj s mediálnymi výstupmi v tlači a online priestore.

Diskusie vyústili do vytvorenia námetu, ktorý sme ďalej rozpracovali do scén. Pre vytvorenie dramatických situácií sme využili aj príncíp retrospektívy a herecký princíp založený na tom, že postavu dieťaťa a rodiča hrá ten istý herec. Keďže účastníci projektu už na začiatku identifikovali, že „dobrému divadlu“ nesmú chýbať silné témy, napätie, humor, aktuálnosť, ani aktívne zaangažovanie diváka, výsledný scénický tvar sme nazvali eko-detektívka, ktorú uvádzame pod názvom #PODPOKRIEVKOU. Nakoľko súčasťou inscenácie je aj hlasovanie divákov, tak na základe jeho výsledku sú pripravené tri odlišné konce.

Na všetkých inscenačných zložkách sa podielali mladí – predovšetkým prinášali nápady, vytvorili námet, spracovali ho do textu, navrhli kostýmy, rekvizity, vytvorili videá, navrhli hudobné aranžmá a okrem toho prinášali mnoho tvorivej energie a humoru. Iba koordinácie a režijného vedenia som sa ujala (mladá aspoň duchom), ale za aktívnej participácie ostatných členov tímu.

První autorská zkušenost

Jakými „porodními bolestmi“ jste při tvorbě museli projít?

MHS: Za mňa to bol veľmi pekný proces, ktorý mal štandardné úskalia ako napr. problematickú časovú koordináciu členov tímu, nevyhli sme sa ani fluktuácii, ale keďže od začiatku som stanovila pravidlo, že vstup a výstup z projektu je slobodný, tak nakoniec zostali práve tí prví.

Najväčšie riziko som videla vo vytvorení vlastného textu nakoľko išlo o našu prvú autorskú skúsenosť. Ale myslím, že aj túto potenciálnu hrozbu sme odvrátili.

Dobrodružná výprava do světa mladých lidí

Jsi se závěrečnou formou spokojená?

MHS: Hoci stále vidím priestor pre zlepšenia som s výsledkom spokojná. Obzvlášť preto, že premiéra nebola na domácej pôde, dokonca za hranicami a na divadelnom festivale (čo samo o sebe vždy prináša nové výzvy) a pre niektorých hercov to bola dokonca ich životná premiéra na javisku, keďže niektorí boli prvoherci. Ale myslím, že aj s touto okolnosťou sa všetci popasovali so cťou. Aj premiéra bola potvrdením môjho prísľubu, že to celé bude veľké dobrodružstvo. A také to bolo aj pre mňa – dobrodružná výprava do sveta mladých ľudí, ktorí majú čo tomuto svetu povedať. Preto považujem za dôležité počúvať ich a dať im bezpečný a tvorivý priestor na sebavyjadrenie.

Budoucnost projektu Erasmus+

Budete inscenaci uvádět nadále a případně, uvažujete o tom, že byste ho do budoucna zopakovali?

MHS: Inscenácia sa stane súčasťou nášho repertoáru, budeme ju uvádzať ako organizované predstavenie pre študentov miestnych stredných škôl, ale aj ako večerné predstavenie pre širokú verejnosť. V budúcej sezóne by sme sa radi zapojili do postupovej súťaže pre mladé divadlo. Ale nechcem predbiehať – život má pre nás vždy pripravené veci nečakané, a tak sa necháme prekvapiť, čo nám „spadne z neba“ tentoraz.

A určite si radi niečo podobné zopakujeme aj v budúcnosti. Moji „podpokrievkári“ už zháňajú materiál na #PODPOKRIEVKOU 2. Tak verím, že im entuziazmus pretrvá a budú na to spomínať ako na peknú skúsenosť, stanú sa vnímaví aj k svojmu okoliu a uvedomia si, že „každý hlas sa počíta“ a preto netreba byť ticho. A hlavne sa netreba báť hovoriť a keď treba aj konať. A tiež mám nádej, že v nich získa aj naše divadlo novú tvorivú posilu.

Domácí premiéra slovenské části projektu Erasmus+ pod názvem Pod pokrievkov (Pod pokličkou) proběhla 16. června 2024. O čtyři dny později odjela kroměřížská část projektu do slovenského Ružomberoku, aby tam v pátek 21. června 2024 odehrála představení na prknech Divadelného štúdia RosArt.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!