Současná dramaturgie dle Petry Richter Kohutové
Existuje v amatérském divadle dramaturgie? A jestli ano, existuje nějaká převládající tendence, která by se dala označit jako současná dramaturgie amatérského divadla? Oslovili jsme dramaturgyni, lektorku a jednu z nejobsazovanějších divadelních porotkyň amatérských divadelních přehlídek současnosti: Petru Richter Kohutovou.
Mgr. Petra Richter Kohutová, absolventka Střední knihovnické školy a oboru dramaturgie na DiFa JAMU, v profesionálních angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1995-1998) a Městském divadle Karlovy Vary (1998-2000), v současné době spolupracující s Činohrou Karlovarského městského divadla. Kmenová dramaturgyně Divadelního studia D3 Karlovy Vary a stálá spolupracovnice režisérky Anny Ratajské a režiséra Petra Richtera, na dálku spolupracovala či spolupracuje s režiséry Akramem Staňkem (2005-2006, 2015-2016), Romanem Černíkem (2010-2011), Františkem Zborníkem (2014-2018) a Jaroslavem Kodešem (2020). Vede režijní školu ADA, účastní se jako lektorka i nadšený pozorovatel přehlídek ochotnických souborů. A ve volném čase (mimo jiné) provází na hradě Loket…
Rozhovor je rozdělen do dvou částí. První se věnuje tomu, zdali se vůbec dá v rámci amatérského divadla hovořit o něčem, co nazveme (současná) dramaturgie. A v druhé části rozhovoru se dostaneme blíže ke konkrétním divadelním přehlídkám, s nimiž má Petra zkušenosti.
Současná dramaturgie v divadelních souborech
Pozoruješ nějakou zásadní změnu k „lepšímu“ v pozici dramaturga amatérského divadla, řekněme za posledních 10 let?
PRK: Nenamlouvejme si, že problém dramaturgie amatérských souborů je něco nového; už v sedmdesátých letech o něm psal Jan Císař a další. Pamatuji si, že tehdy někde napsali, že z kvantity se rodí kvalita. Čím více toho přečteš, zavnímáš, uvidíš, tím lépe se ti konkretizují témata a vybírají předlohy.
Důležitá je komunikace – s lidmi ve svém regionu, ve vlastním městě či obci – a samozřejmě s kolegy v souboru. Dramaturg by měl znát „své Pappenheimské“, se kterými pracuje. Těžko zkoušet něco, co jim nic neříká, co řeší problémy pro ně odtažité nebo co se jim příčí žánrově. (Námitka, že děláme něco, co je pro diváky moc těžké, a námitka, že naopak děláme jen zábavu a chtělo by to něco závažnějšího, se u nás v souboru střídají s železnou pravidelností. Podle toho, co se momentálně dozkoušelo a co je nejnověji na repertoáru.)
Důležitá je komunikace – s lidmi (…)
A pochopitelně by měl dramaturg znát problémy a zájmy potenciálních diváků. Když se zadaří, má v souboru reprezentativní vzorek obyvatelstva. A když se k tomu přičtou všichni manželé, manželky, milenci, milenky, kamarádi, spolupracovníci, známí, kteří chodí fandit na představení a rádi se pak zdrží, aby pohovořili a pobesedovali, je to velká výhoda. Každé amatérské divadlo potřebuje komunitu – a čím šířeji se rozmáchne, tím lépe. Z tohoto hlediska je vlastně porotce ochuzen a jeho pohled limitován, obzvláště když přijede odjinud. Na druhé straně, jeho úkol je jiný….
Divadelní soubory a současná dramaturgie
Současná dramaturgie „pokusná“
Dokážeš jmenovat soubor(y), které na a základě tvých zkušeností konceptuálně pracují s dramaturgií?
PRK: Na západě Čech rozhodně HOP-HOP Ostrov. To, že patří pod ZUŠ jako „obyčejný dramatický kroužek“, proměnil ve svou výhodu.
Stal se pod vedením Ireny Konývkové, konzervativně řečeno, vyhraněným divadlem mladých o mladých a pro mladé. Myslím, že zejména na počátku mimo jiné pozitivně zafungovala přehlídka monologů a dialogů v Horšovském Týně. Tam Ostrovští jezdili a ledacos si vyzkoušeli. A naučili se řešit problémy, které bytostně vnímali jako vlastní. Přes materiál často mimo dramatickou literaturu a převádět témata (nejen) dospívání a zrání do divadelního jazyka. Vzpomínám, že v jednom období uvedli rozjásanou oslavu klukovského dětství v Poláčkově Bylo nás pět. Inzitní pásmo experimentální poezie V bludišti mého srdce. Nebo hravé Prase (text z rodu ptákovin tehdy našli na internetu a autora pravděpodobně neznají dodnes. Byla to neuvěřitelně zábavná dvacetiminutovka).
O desetiletí později pak část stejné partičky nabídla v jednom období několik počinů na téma „útěk“. Inscenaci podle knihy Uri Orleva Běž, chlapče, běž (zpráva o úprku židovského chlapce válečným Polskem) byla povýšena na fyzicky a emocionálně vyčerpávající výpověď o prchajících dětech ve všech možných válčících koutech světa. O samotě a hledání domova pak dramatizaci Hofmanova Útěku. A naopak inscenace Lidé nás mají rádi byla variací na humornou knihu Davida Duchovnyho, také o útěku. Tentokrát krávy a jejích zvířecích přátel před porážkou někam, kde bude lépe (třeba do Indie, kde jsou krávy posvátné…). Byly to vlastně tři variace na stejné téma. Útěk jako životní pocit, jako životní stav, jako odmítnutí, jako snaha přiblížit se k něčemu…
Současná dramaturgie „s tématy k zamyšlení“
Dramaturgicky konzistentní je pražský SUMUS. Počiny režírující dramaturgyně Věry Maškové obvykle nabízejí na inscenacích náročných autorů čistý tvar a témata k zamyšlení. Ať už se jednalo o Bergmanovy Hosty večeře Páně, Schmittova Oscara a Růžovou paní, Šukšinovu Červenou kalinu. Nebo naposledy Ostrovského Bouři.
Současná dramaturgie „na jistotu“ – tvar nad obsah
Přerovský Dostavník vychází z výrazné muzikálnosti většiny členů; v posledních letech se soubor přiklání čím dál tím více k inscenování autorských muzikálů. Vzhledem k tomu, že má ve svých řadách Zdeňka Hilberta, člověka Múzami políbeného, rockera a výborného herce, je to logické vyústění cesty vedoucí přes inscenace komedií a hudebních produkcí velmi rozličné úrovně. Inferno aneb Konec legrace z roku 2017 je zajímavé obsahem i energií.
Na zábavné herecké divadlo se orientuje DS Kroměříž. Od komedií (třeba Habaďůra či Na útěku) přes hudební produkce s muzikálovým „drajvem“ (Jeptišky k výročí, Utíkej, Nituško!) po detektivky (Agatha Christie), občas sebe i diváky odmění silným dramatickým titulem (Mikve, Slaměná židle, excelentní Veroničin pokoj). Stavějí na výrazných hereckých osobnostech, nejčastěji asi na Jiřím Kašíkovi a Janě Štěpánové. Při čemž velmi často zvou mladé neokoukané tváře (takto se objevila ve Veroničině pokoji a v Nitušce Michaela Vachová. Takto v souboru vyrostl dnes asi na Moravě nejobsazovanější mladý herec Honza Raclavský).
Kroměříž s Dostavníkem mají společné zejména to, že neexperimentují. V dobrém i špatném slova smyslu v oblasti dramaturgické „hrají na jistotu“. Ovládají divadelní řemeslo a spolupracují s profesionály, usilují o co nejdokonalejší tvar, ať už v klasické činohře či v muzikálu… Cesty divadelní jsou prostě různé. Rozmanitost, nejen dramaturgická, je to, co mě baví.
Návykové porotování divadelních přehlídek
Co pro tebe porotování znamená?
PRK: Porotování je pro mne hlavně příležitostí vidět, zavnímat, užít si. A taky pojmenovat, domluvit se, být užitečná. Intenzita přehlídkových dní je návyková záležitost – ať už se člověk účastní jako divák, pedagog či lektor. Co se porotování týče, „vyučil“ mě Vít Závodský, který na kojetínské přehlídce přežil ve zdraví mé první, slušně řečeno, rasantně frackovské období, během něhož jsem byla přesvědčena, že o divadle vím naprosto všechno…
Divadelní Kojetín
Kde všude se jako porotkyně-lektorka objevuješ? Kterou přehlídku bys označila za srdcovku?
PRK: Divadelní Kojetín, to je moje srdcovka. Jeho pořadateli jsou Město Kojetín a Městské kulturní středisko Kojetín za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Přehlídka má příjemné milieux a organizátory, jejichž práce je příkladná. Na počátku tisíciletí byla ředitelkou MěKS paní Miroslava Ernestová. Pak se té funkce po drobných peripetiích ujala Hanka Svačinová. Ta řešila třeba před dvěma lety fakt, že se do přehlídkového termínu nestihla velká rekonstrukce kulturního střediska. Operativně tehdy přesunula Divadelní Kojetín do kulturního domu v nedalekých Křenovicích (a starosta Šírek jí tleskal).
V posledních dvaceti letech se moravský svátek divadla koná týden. Soutěžní části předchází nesoutěžní, v jejímž rámci hrají soubory začínající i profesionálové, dopoledne pro děti, večer pro dospělé. Za výrazného zájmu diváků (až na ta prokletá dopolední představení sobotní či nedělní). Lze hrát pouze na klasickém jevišti. Několikrát ale umístili tvůrci na jeviště i diváky a obvykle se jednalo o velmi zajímavé počiny. (Krize aneb Ještě jedna pohádka o lásce či inscenace Modrovouse Dey Loher vyškovského Divadla bez střechy, rožnovská Frida, kroměřížský Veroničin pokoj…). Kojetínská přehlídka dnes rozhodně neřeší malý počet přihlášených, spíše naopak.
Divadelní Kojetín to je moje srdcovka (…) účastníci (se tu) naučili rozumět lektorům.
Důvodem je snad nejen radost lidí divadelních ze vzájemného setkání a vzájemné konfrontace. Nahuštěnost a intenzita dnů s divadlem trávených. Také komunitní existování místních s těmi, kteří přijedou. Ale i to, že rozpravy s lektory a písemné reflexe v Divadelním Koječáku (zpravodaj dělá skupina studentů) vnímají jako užitečné.
V případě Divadelního Kojetína je myslím hodně důležitá kontinuita. Lektoři se tam nestřídají tak často jako jinde. (V posledních letech se tam potkávám, ke své radosti, s Vladimírem Fekarem a Vladimírem Mátlem.) A naučili jsme se naslouchat účastníkům, stejně jako se účastníci naučili rozumět lektorům; jestliže je u lektorských rozborů často „slovo nástrojem nedorozumění“, tady to tolik neplatí. Mrzí mě, že v roce 2020 se přehlídka nekonala…
Divadelní přehlídka v Horažďovicích
S kojetínskou přehlídkou má leccos společného ta horažďovická. Vznikla v roce 1979 a byla jedním z „dětí“ Vlastíka Ondráčka jako inspirátora z řad SČDO. Ten dokonce jeden čas zajišťoval část financování přehlídky přes svůj soubor, tedy přes karlovarské Déčko, jež žádalo o samostatný grant. V současné době přehlídku pořádá Západočeská oblast SČDO a Kulturní středisko v Horaždovicích. Společně za podpory Města Horažďovice, Plzeňského kraje a Ministerstva kultury ČR. A Déčko, jen tak mimochodem, nevynechalo snad jediný ročník – pokud nehrálo, tak alespoň někteří členové přijeli „pobejt“…
Také zde se postupně dospělo k celotýdennímu formátu: do středy probíhají nesoutěžní představení, od čtvrtka ty soutěžní.
A úroveň se průběžně zvyšuje: Veliký kus práce udělali porotci, kteří byli horažďovické přehlídce věrni, zejména dramaturgyně Máša Caltová a režisér Václav Beránek. Na ně navázali František Zborník, režisér Martin Vokoun
a dramaturgyně Kristýna Čepková. Kromě poroty odborné funguje i ta divácká. A před třemi lety začal konečně vycházet festivalový zpravodaj s diváckými a kritickými ohlasy…
Ubytování = výhoda divadelní přehlídky
Oproti Kojetínu mají Horažďovice jednu velkou výhodu, a tou jsou ubytovací kapacity. Z Kojetína je nutné po představení či debatě odjet (funguje tam totiž jeden jediný slušný hotel). V Horažďovicích lze zůstat. Na horažďovickou přehlídku je specialistka Hanka Šiková, která ji zná ze všech stran. Jako nástupkyně, kterou si Vlastík Ondráček vychoval, a tajemnice poroty to má „v popisu práce“. Případně Libuška Mužíková, jež byla dlouhá léta tváří přehlídky a jednoznačně „může“ za to, jak dnes vypadá. A doufejme vypadat bude. Vyměnilo se vedení města i kulturního domu. A teď čekáme trochu s napětím, jaký postoj k Horažďovické perle místní pohlaváři zaujmou. A zdali udrží její vysoký standard.
Pražská oblastní přehlídka amatérského divadla
Několikátým rokem působíš také na POPADu. Jakou mají inscenace úroveň na něm? Vnímáš rozdíl mezi jednotlivými ročníky? Jaký byl ten letošní ročník?
PRK: POPADu se účastním teprve pár let, kolem roku 2014 jsem začala jezdit jako pozorovatel. Vlastně ve stejném roce, kdy festival zakotvil ve svém současném působišti, U koruny v Radotíně. A díky ředitelce Daně Radové, která je přehlídkovou fanynkou, tam snad vydrží. POPAD pořádá Amatérská divadelní asociace a přítomna je obvykle větší část členské základny.
Debaty (na POPADU) vede promyšleně vybraná porota (důsledně čtyř- až pětičlenná – jeden až dva režiséři, dramaturg, scénograf a odborník na jevištní mluvu; rádi bychom ještě hudebníka, prosím…„
Původně se jednalo o přehlídku s postupem na Divadelní Piknik Volyně i rakovnickou Popelku. V roce 2018 došlo kvůli přetlaku souborů k rozdělení na POPAD dospělý (na přelomu února a března) a dětský (v dubnu). „Dospělá“ část začíná obvykle ve čtvrtek, končí o nedělním večeru. Hraje se ve dvou prostorech – na klasickém jevišti a na sklepní scéně. Debaty vede promyšleně vybraná porota (důsledně čtyř- až pětičlenná – jeden až dva režiséři, dramaturg, scénograf a odborník na jevištní mluvu. Rádi bychom ještě hudebníka, prosím… ).
Pražská různorodost
Oproti jiným přehlídkám je POPAD žánrově rozrůzněnější. Tam, kde v Horaždovicích nebo v Kojetíně připadne jedno drama na pět komedií, tady je to téměř naopak. Jen pro příklad – v roce 2019 se vedle sebe objevila bulvární komedie Kachna na pomerančích, cool Ujetá ruka Martina McDonagha, výsostné Rollandovo drama Hra o lásce a smrti, české cool Horoščákovy Vařený hlavy, dramatizace Čapkových povídek, autorský parodický muzikál Oldřich, Božena a ti druzí, jednoaktová geronto-fraška Šuškanda a šeptanda a hororová variace na tragédii bří Mrštíků Tohle není Maryša…
Pražské soubory jsou prostě při výběru titulů a žánrů uvolněnější.
Pražské soubory jsou prostě při výběru titulů a žánrů uvolněnější. Snad proto, že v metropoli si svého diváka nepochybně najdou, ať už hrají cokoliv (a v některých případech i jakkoliv). Velikou bolestí POPADu jsou diváci, i když se situace postupně lepší; je nicméně s podivem, že to, že by se účinkující šli podívat na kolegy, je spíše výjimkou než pravidlem. A abych skončila optimisticky – POPAD je ta přehlídka, která „objevila“ Ad Hoky…
Současná dramaturgie jako návrat 80′? – Člověk kontra zvůle mocných
Letos se na POPADu i v Lounech objevilo několik variací na téma, které bylo typické pro polovinu osmdesátých let: Člověk kontra zvůle mocných. Ve všech případech, v sumusácké Bouři, českolipském Hamletovi, kláštereckých Knězových dětech nebo Kabaretu proti nám Ad Hoků, navíc bez katarze. Vzhledem k tomu, že tu dobu pamatuji a leccos z ní cítím ve vzduchu, vůbec mi z toho není dobře.
A tvá zkušenost s dalšími přehlídkami?
Lounské divadlení
Nejmladšími z přehlídek jsou Lounské divadlení a Ostravské buchary. Lounské divadlení pořádá Vrchlického divadlo ve spolupráci s Rádobydivadlem Klapý od roku 2005. Obvykle se spokojí s počtem představení nutných pro nominaci (plus jedním navíc, kdyby něco odpadlo). Nabízí příjemnou třídenní existenci bez obvyklého šturmování, plus dokonce nějaké akce navíc. V sobotu odpoledne se obvykle koná vernisáž v Galerii města Loun. Nedělní dopoledne je pojato jako prostor pro nejen divadelní inspiraci (Sbor břežanských kastrátů či Anatola Svahilce) a vyhlášení výsledků.
Ostravské buchary
Ostravské buchary pořádá od roku 2011 divadlo Devítka za podpory NIPOS MK ČR v kulturním domě v Michálkovicích. O jevištní účastníky není nouze. (Minimálně tři obvykle nabídne sama Ostrava – kromě pořádajícího souboru např. dva z Proskovic.) S diváky je to slabší, ale učí se chodit. Porota je složená z místních profesionálů (loni Sylva Rubenová, Petr Kracik, ředitelující momentálně Těšínskému divadlu, a režisér Václav Klemens). Na repertoáru jsou obvykle komedie… Ale těžko o tom mohu hovořit nějak zasvěceně – tam i tam jsem byla párkrát.
Institut dramaturgie
Na přehlídkách se dost často nachází široká škála vzdělávacích seminářů. Osobně se mi však zdá, že dramaturgie jako taková je dost často opomíjena. Jak to vnímáš ty? Byla bys pro vznik více seminářů, které budou zaměřeny právě na dramaturgickou práci? A jak by takový samostatný dramaturgický seminář mohl vypadat?
PRK: Mluvíš o přehlídkách celostátních, nepochybně; na těch oblastních se koná seminář maximálně jeden (obvykle herecký či jakási základní abeceda divadla), na víc nezbývá čas. Dramaturgie by si svůj seminář nepochybně zasloužila. Adeptů na jeho vedení je, domnívám se, dost. Vzpomínám si, jak skvělá je Kateřina Fixová (díky tomu, že jsem ji sledovala na Hronově na seminářích, jsem dnes dramaturgyní…). Vynikající dramaturgicko-režijní myšlení má Ruda Felzmann, z těch mladších Luděk Horký, Jaromír Hruška, Michal Zahálka, Kristýna Čepková, Jana Slouková…
Dramaturgický seminář jako součást bloku – školička ADA
Nicméně bych dramaturgický seminář viděla spíše jako součást bloku seminářů o různých divadelních dovednostech. To propojení a schopnost spolupráce je, myslím, nejdůležitější. Z tohoto hlediska mi hodně vyhovuje režijní škola ADA, kterou jsme původně vedli s Františkem Zborníkem. Dnes v ní pokračujeme s Jardou Kodešem. Protože víkendy dramaturgicko-režijní (všimni si, že pořád tam figuruje dramaturgie spolu s režií) střídají semináře zaměřené na další divadelní dovednosti (scénografie, pohyb, jevištní mluva…). Tento formát mi přijde ideální.
Umíš si představit, že pro potřeby amatérského divadla vznikne projekt, pracovně mu říkejme „Institut dramaturgie“, který bude intenzivně propojovat profesionály a amatéry s cílem vzdělávat je v té dramaturgické rovině? Profesionální dramaturg naváže spolupráci se souborem, pozná ho a postupnou-společnou prací – naučí soubor „dramaturgicky“ myslet a fungovat?
PRK: To je zajímavá myšlenka, i když i to už tady kdysi bylo – a zašlo na úbytě… Moje zkušenost je, že chce-li amatérský soubor spolupracovat s profesionály, ať už dramaturgy, scénografy, muzikanty atd., cestu si vždy najde. Navíc obvykle hledá řešení konkrétního problému a podle toho se rozhlíží po spolupracovnících. Bez ohledu na to, jestli dotyčný je profesionál nebo amatér…
(Současná) Dramaturgie není lehká disciplína
Šla bys do toho?
Myslím, že jakákoli nabídka pomoci se vítá. Ta vůle vzdělávat se je u části divadelníků silná a dramaturgie není lehká disciplína… Byla bych klidně k dispozici. Stejně by se vše odvíjelo od možností kontaktu, komunikace a zjištění, nakolik se zvídavým souborem ladím. A co mohu v tom konkrétním případě nabídnout. A pokud by se v eventuálním Institutu dramaturgie objevila pozoruhodná osobnost, ráda bych se ocitla na druhém konci edukačního řetězce a konzultovala práci svého souboru.
Už víš, kde tě uvidíme porotovat v příštím roce ? Kde jsi zatím neporotovala a zároveň by sis to přála v dohledné době realizovat?
PRK: Příští rok jsem pozvána na POPAD v únoru, Lounské divadlení v březnu, Mrštíkovo divadelní jaro v dubnu a Žlutické divadelní léto v červnu; další se uvidí. Kromě toho bych se měla zúčastnit Děčínské brány a FEMADu jako lektor režijní školičky ADA. Samostatně pak přinejmenším části Pikniku Volyně a JH, dvě desetiletí jezdíme s mým mužem na KDP do Vysokého. Čili že bych úzkostně čekala, jestli mě někam pozvou či nepozvou jako porotce, to fakt ne; nemám problém se někam vydat „po vlastní ose“.
(…) nemám problém se někam vydat „po vlastní ose“.
