V prvním díle představil Jakub Pilař, předseda Amatérské divadelní asociace a člen české delegace v Indii, vše, co předcházelo přípravám na cestu i co se dělo první dny po přistání. V druhém a posledním dílu reportáže o zápisu hraní českého amatérského divadla na seznam UNESCO vám přiblíží samotný DEN D a dny poté. Kubo, za celou redakci děkujeme a vám, čtenářům, přejeme ničím nerušenou četbu druhého dílu reportáže s vůní indického koření. Redakce

---

S vůní indického koření

---

Ke konci prvního dílu jste dočítali…

Po finálním schválení programu konference je jasné, že zapsání Hraní amatérského divadla přijde na řadu ve středu ráno. I proto si dovolujeme udělat si v úterý den volna a vyrážíme na celodenní výlet do města Mathura, posvátného místa zrození hinduistického boha Krišny. V chrámu Shri Krishna Janmabhoomi navštěvujeme přesné (nebo možná domnělé) místo jeho narození. Dále pokračujeme do moderního chrámu Prem Mandir (Chrám božské lásky) ve Vrindavanu, vystavěného z italského mramoru a dokončeného v roce 2012. Pro Středoevropana trochu kýčovitý, ale i tak silný zážitek. Na místě, společně s Kateřinou Klementovou, fotíme spoustu selfie fotografií s místními a rázem se i my stáváme tak trochu turistickou atrakcí.

Poté nás už čeká hodinový přejezd do města Agra, kde po ochutnávce výborné místní kuchyně navštěvujeme jeden z novodobých divů světa Tádž Mahal. Dojem z této monumentální stavby se pochopitelně nedá příliš popsat. Místo na nás ohromně zapůsobilo. Jedna drobná historka na odlehčenou. Na otázku našeho průvodce „Do you want funny photo with Taj Mahal?“ jsem nemohl říct ne a k článku připojuji také inkriminovanou fotku. Po pětihodinové cestě zpět na hotel ještě dokončujeme děkovnou řeč a jdeme do postele, středa je totiž nejdůležitějším dnem naší výpravy.

Středa – Den D

Pro mne osobně začíná středeční kolotoč velmi brzy. S kolegyní Evou Kuminkovou se ještě před samotným zápisem obrazem propojujeme do Čech a dáváme rozhovor do nočních zpráv České televize. Jeho určité části jsou potom použity i do dalších reportáží o samotném zápisu. To nás moc těší. Rychlá snídaně, přesun shuttle busem do Červené pevnosti a netrpělivé čekání, až na nás přijde řada. Přenos z konference je živě přenášen na portálu YouTube a dostávám zprávy, že si ti největší divadelní nadšenci přivstali a sledují, jak vše dopadne. Nejprve je přednesen popis našeho prvku, pak následuje to nejdůležitější, předseda konference doslova odklepnul, že Hraní amatérského divadla v Česku je zapsáno na seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Poté následují v rychlém sledu děkovné proslovy Dity Limové, Kateřiny Klementové, Lenky Lázňovské a také ten můj, který zdůrazňuje, jak je tento moment výjimečný pro naši komunitu.

Po promítnutí děkovného videa se u našeho stolu hromadí ostatní delegáti, kteří nám chtějí pogratulovat. Myslím, že jich je více než padesát, možná dokonce stovka, a i tento moment je velice dojemný. Pět minut života přímo na místě v Novém Dillí, kterému předcházely téměř tři roky příprav. Povedlo se! Dáváme si zaslouženou kávu a čaj, užíváme si euforii, a hlavně sledujeme, jak se o zapsání zmiňují média u nás a jak takzvaně vybuchují sociální sítě pod náporem příspěvků, gratulací a všeobecného nadšení. V obědové pauze je nám předán oficiální diplom o zapsání prvku a pro středeční den máme splněno. Večerní představení slavnosti světel Divali po plamenném projevu indického ministra kultury opouštíme a u hotelové večeře ladíme poslední detaily naší čtvrteční prezentace, tzv. side event.

Čtvrtek

Je ve znamení cestování po městě. Ráno se přesouváme na konferenci, užíváme si zápisy ostatních prvků a také sledujeme vývoj „hádky o kaftan“ mezi Alžírem a Marokem (pro více informací o této kauze si poslechněte díl Divadelních canců).

V čase oběda se taxíkem přesouváme na českou ambasádu v Novém Dillí a trávíme přibližně 90 minut s paní doktorkou Eliškou Žigovou, velvyslankyní ČR v Indii, Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a na Srí Lance. Tato návštěva je pro mě osobně neskutečným zážitkem a užívám si z ní každou minutu. Povídáme si o divadle, o tom, jak se žije Čechům v Indii a také jak žijí běžní Indové, ale i ti privilegovaní.

Čtvrteční nemilé překvapení

Po další hodině v taxíku se vracíme zpět do plenary hall a jdeme chystat náš side event. Čeká nás ale jedno nemilé překvapení. V útrobách našeho stolu jsme měli, v úvodu této reportáže zmiňované, krabice s vánočním cukrovím. Představte si, že většina z nich byla prázdná. Nebojme se situaci nazvat pravým jménem. Někdo dostal zálusk na naše vánoční cukroví a sežral ho. Z nastalé situace jsme překvapeni a rozladěni.

V tomto duchu se pak bohužel nesou i přípravy události, které provází typický indický zmatek. Pracovník, co má na starost počítač, neví, co je Acrobat Reader. Pracovník, co má přinést stůl, neví, kde stoly jsou. A pracovnice, co má na starost samotné prezentování delegátů, si klepe na hodinky, proč už nezačínáme. Tak trochu typické pro celý náš pobyt. A do toho my, pořád špekulující, kdo se pustil do našich cukrátek, která jsme chtěli srdečně nabídnout divákům naší prezentace. Naštěstí onen žrout pohrdnul několika druhy a my jsme mohli poslední zachráněné kousky přece jen předat diváctvu. Prezentace se nakonec vydařila, užili jsme si to a vlastně pro nás tento pracovní výlet neformálně skončil.

Pátek

Poslední den konference. I já jsem se do Červené pevnosti vydal, ale den jsem věnoval spíše prohlídce areálu, na kterou byl konečně prostor a také nezbytným nákupům dárků. V Indii je samozřejmě výběr úžasných oděvů, koření a čajů, ale podařilo se mi sehnat i originální hračky pro děti a sám jsem si přivezl několik tradičních indických loutek. Sobota byla posledním dnem v Indii. Čekání na noční odlet do Evropy jsem si zkrátil společně s Lenkou Lázňovskou. Po dobré snídani jsme si stopli místní motorizované vozítko tzv. tuk-tuk a jeho velmi sympatický a ochotný řidič nás asi 3 hodiny vozil po městě. Navštívili jsme např. krásné zahrady Lodhi, památku India Gate, ale hlavně působivou stupňovitou studnu ze 14. století Agrasen Ki Baoli, jejíž návštěva byla pro mne osobně asi největším zážitkem z Dillí.

Loučení

Večerní emotivní loučení s ostatními delegáty, kteří společně s námi obývali hotel The Connaught, bylo skvělé a úžasně uzavřelo náš týdenní pobyt v Indii. Pokud bych měl krátce shrnout tuto cestu, první, co mě napadne, je absolutní radost, ale samozřejmě také vyčerpání, stres a velké pracovní nasazení. Na místě jsem pořizoval veškerý obrazový materiál, který poté využívaly nejen sociální sítě Amatéři sobě, ale také Ministerstvo kultury, NIK a česká média. Zastupování všech amatérských tvůrců jsem vzal velice vážně a vlastně sám na sebe vytvořil velký tlak, abych nic nepokazil, odvedl na místě jen dobrou práci a hlavně byl na konferenci přítomný nejen fyzicky, ale i psychicky. V kombinaci s velmi špatným spaním, všudypřítomným smogem a občasnými potížemi po požití některých pokrmů, to byl zkrátka náročný týden, který bych si ale pochopitelně hned zopakoval.

Poděkování

Závěrem bych chtěl velice poděkovat Lence Lázňovské a Kateřině Klementové za velkou podporu na místě a také za prožité chvíle na společných výletech. Ditě Limové za seznámení s principy a postupy UNESCO a za skvělé provázení celou konferencí. Zapomenout nesmím ani na kolegy z Národního ústavu lidové kultury, pana ředitele Martina Šimšu, Evu Kuminkovou a Jana Blažka.

Cítím velkou vděčnost za to, že jsem mohl v Novém Dillí zastupovat všechny amatérské tvůrce a být při takto výjimečném okamžiku, který byl jednou z největších kulturních událostí loňského roku. Určitě ale nechci, aby skončilo jen u toho a je mou velkou prioritou dále napomáhat rozvoji amatérského divadla. I třeba skrze sérii oslav pod hlavičkou Amatéři sobě, kterou společně s Janem Julínkem a dalšími spolupracovníky pořádáme.

A to je úplný konec reportáže o zápisu hraní amatérského divadla na seznam UNESCO. Jak cesta naší delegace začala, si můžete přečíst v 1. dílu reportáže.

---

---

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!