Josefův Důl uvádí Herkula, připravuje se na Pygmalion

V divadelních kruzích je Josefův Důl v Jizerských horách známý jako místo konání krajské postupové přehlídky venkovských ochotnických souborů Josefodolské divadelní jaro. Domácí soubor J. K. Tyl za posledních několik let zaujal svou dramaturgií, aktuálně má na repertoáru hru Friedricha Dürrenmatta Herkules a Augiášův chlív. Rozhovor pro Divadelník.cz poskytl režisér představení Karel Stuchlík. Zmínil i své divadelní začátky a plány na nejbližší období.

---

Karel Stuchlík, civilním povoláním lékař, ve spolku režisér a dramaturg, příležitostný herec. Absolvent režijní školičky v Bystřici. S divadlem začínal v roce 2007, na kontě má režii dvanácti her, aktuálně začíná zkoušet třináctou.

Karle, rozhovor začneme hrou Herkules a Augiášův chlív. Kdy proběhla premiéra?

KS: 9. července 2022

Zkoušení čtyři měsíce

A jak dlouho jste zkoušeli?

KS: Standardně je to u nás čtyři pět měsíců. Jaro loňského roku už nebylo zatížené covidovou situací, takže jsme zkoušeli bez přerušení.

Proč zrovna Herkula?

KS: Po našem crazy pokusu, tím myslím Tajemný hrad v Karpatech, jsme se snažili sáhnout do jiných vod. Chtěl jsem nějakou klasickou činohru. Text nové hry jsme chvíli hledali. Jelikož mám Dürrenmatta rád, bylo rozhodnuto. Přiznám ale, že hlavní impuls dal můj syn Kája. Tím se stal dramaturgem, protože škrty jsou jeho práce. Já se textu chopil čistě režijně.

Oblíbený Dürrenmatt

Friedrich Dürrenmatt se ve vašem repertoáru objevuje už podruhé.

KS: Ano, před lety to byla jeho „Stará dáma“ (Návštěva staré dámy, pozn. redakce). Mně sedí jeho myšlenky, podání vidění světa. Mám načtený sborník jeho her, sedí mi i jeho filozofie a smysl pro humor.

Přemýšlíte u výběru textu, jak hru zasadit do současné doby, jak oslovit současného diváka?

KS: Určitě. I když jsou to texty sedmdesát let staré, tak člověk vidí skoro současnost a je v nich hodně aktuálního. Takže to není tak, že ve hře hledáme něco současného, ale hra samotná má současnému divákovi co říct.

Rozhovor vzniká na konci února. Kolik máte repríz?

KS: Sedm.

A další jsou v plánu, včetně přehlídek?

KS: Ano, jedeme do Lomnice v polovině dubna a budeme hrát i na naší přehlídce na začátku května. Čeká nás i Jablonec nad Nisou, Poniklá a další. Je toho dost.

Josefův Důl má poučené divadelníky

Zkoušíte tak, abyste se trefili do vkusu poroty?

KS: Aby byla hra líbivá pro porotu? Tak to ne. Ale jak jezdíme na přehlídky, a sami jednu pořádáme, tak už vytušíme, na co porota upozorňuje. Snažíme se být poučenými divadelníky.

Když si na nějaké přehlídce vyslechnete porotu, zasahujete pak do nazkoušené hry?

KS: Někdy ano. Zasáhnout jsme museli o trochu víc do hry Don Andronico. Od Františka Zborníka, který nám některé věci vytýkal, jsme pak s odstupem času dostali pochvalu za úpravu textu. Změny ve hře nejsou v závislosti na porotě, spíše sami cítíme, že některé části potřebují zásah.

Váš soubor je typický tím, že si vybírá na ochotnické poměry méně hrané hry známých autorů, třeba od zmíněného Dürrenmatta, Shakespeara. S texty pak pracujete.

KS: Když jsem se před patnácti šestnácti lety začal točit kolem divadla, říkal jsem si, že je potřeba hledat výzvy. Vždycky jsem chtěl do ochotnického světa vnést něco nového, objevovat slepé uličky, zkoušet autorské divadlo i pracovat s texty, o kterých někteří porotci hovoří hanlivě. Neustále se vzděláváme a rád zkouším něco, co jiní nedělají.

Školička v Bystřici

Ty jsi absolventem školičky, že?

KS: Ano, dvouleté režijní školičky v Bystřici. Vedl nás František (Zborník, pozn. redakce), Petra Richter Kohutová, Petr Kolínský, Renata Grolmusová a mnozí další. Člověk si na konkrétních hrách, které inscenoval, porovnával své myšlenky s tím, co slyšel na školičce. Získali jsme taky zdravé sebevědomí a divadelní samostatnost. František z nás dostal to, o čem jsme ani netušili, že v nás je.

Co Tě při realizaci nové hry baví nejvíc? Výběr textu, zkoušky, režie, technika?

KS: Čím dál tím víc zjišťuji, že mě baví všechno. Kdybych to měl vzít na procenta, tak nejvíce mě baví práce s textem, dramaturgie. U toho však přemýšlím i jako režisér, už si skládám jednotlivé obrazy, obsazení, herecké reakce na jevišti. Láká mě i technika.

Technické nápady z posledních her jsou z Tvé hlavy?

KS: Skoro ano. Já rád konzultuji a pak z toho vytěžuji. V souboru se bavíme a nápady pak dopracuji k obrazu svému. Občas mě musí umravňovat. To platilo pro točnu, pro zadní projekci, stínohru a tak.

Jak ses dostal k divadlu? Josefův Důl není místo, kde jsi vyrůstal a žil, že?

KS: Přistěhovali jsme se v roce 1996 ze Sokolovska. To mi bylo jednatřicet. V té době jsem hrál fotbal, tak jsem se dal k našim fotbalistům. Moje žena Hanka začala chodit do spolku a hrála v komparzu. Já ji občas doprovodil a pomáhal nakládat scénu při štacích. Pak nastaly dva zlomové momenty.

Setkání s panem Petránkem

Helena Košteynová, která už bohužel není mezi námi, chtěla dělat pohádku. Vybrala si Ježibaby z Babína a do role vodníka obsadila původně svého muže, pak tu roli nabídla mně. A tím druhým momentem bylo setkání s Honzou Petránkem (novinář, komentátor, pozn. redakce), který do Josefova Dolu jezdil na chalupu. Jednou ke mně přišel a přinesl mi divadelní text se slovy „tady to máte, vy s tím něco uděláte“. To bylo s hrou Houpačka, pak se to zopakovalo znovu s hrou Vajíčko.

Tam začala i Tvá režijní dráha?

KS: U Ježibab z Babína jsem byl takový utajený režisér. Textu v roli vodníka bylo málo, na zkouškách jsem sedával v první řadě v hledišti, hlídal našeho kluka a občas jsem vyslovil svůj nápad, co by mohli herci na jevišti udělat.

Kolik her jsi zrežíroval?

KS: Dvanáct her už mám za sebou, třináctá vzniká. Seznam uvedených her J. K. Tyl Josefův Důl.

Pygmalion na scéně

A to?

KS: Pygmalion. Ten přitom původně v našem užším výběru nebyl. Doma jsme hodně diskutovali, co budeme dělat dál, já už byl celkem odevzdaný a nevěděl jsem. Měli jsme asi tři favority, ale nakonec jsme sáhli po Pygmalionu. Začali jsme škrtat, sehnali jsme lidi a začínáme.

Kolik má váš soubor členů, respektive aktivních členů?

Kolem dvaceti, plus minus. V Herkulovi je nás sedmnáct, včetně techniků. Do nové hry přišly tři nové herečky.

Stuchlíkovi jsou divadelní rodina. Když s Kájou pracujete na textu, budete spolu i režírovat?

KS: Uvidíme, snad ano. Ale Kája má sklony spíše k dramaturgii, je hodně hloubavý, přemýšlí nad textem, diskutujeme. Zastupuje mladší generaci, má zas jiný úhel pohledu. Žena Hanka hraje, je jednatelkou spolku a hodně se angažuje v kostýmech i ve scénografii.

Sami o sobě říkáte, že je tu Stuchlíkov. Jak k tomu došlo?

KS: Spolek má pětičlenný výbor, z toho tři členové jsme my. Došlo k tomu jako všude jinde. Nikdo nechtěl dělat nepopulární věci – schůze, papírování žádosti o dotaci a tak dále.

Josefův Důl hostí přehlídku

Kromě zapojení ve spolku a souboru jste taky hlavními tvářemi Josefodolského divadelního jara.

KS: To ano. Bohužel ale ubývají lidi na práci a já mám divoké sny z toho, co bude za pár let, ale snad se vždycky někdo najde. Přehlídka je takový zvláštní útvar. Léta ji zaštiťovala Hanička Dohnalová, která se už funkcí ve spolku kvůli zdravotnímu stavu vzdala. My našli pověření pořádat přehlídku, pověření je pro spolek, takže i tady je to kolektivní práce.

DS J. K. Tyl Josefův Důl má velkou výhodu v zázemí v budově divadla, máte dobré vztahy s majiteli.

KS: To ano, je to opravdu specifické, protože spolek je vedený jako věcné břemeno. Už před lety jsme s majiteli dohodli podmínky, ale např. náklady na vytápění jdou za námi. Budova by potřebovala zásah a četné opravy.

Kino se tu už nepromítá, že?

KS: Ne, kino ne. Ale plátno, které bylo ve hře Tajemný hrad v Karpatech, jsme již dvakrát použili při promítání filmu Jizerské hory.

Karle, děkuji za rozhovor a těším se na výsledky vaší práce.

KS: Já také děkuji. Všem, kteří mají rádi divadlo a chtěli by si vyzkoušet práci na divadle „jinak“, bych chtěl vzkázat, ať se nestydí, nebojí se a jdou do toho. S divadlem se dá začít vždycky.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!