Červená linie – TRA TRA čili trapná tragikomedie v Rádobydivadle
Červená linie, TRA TRA čili trapná tragikomedie pozoruhodných autorů Igora Malijevského a Karla Kuny, spatří světla ramp v úterý ve Vrchlického divadle v Lounech a o den později v kulturním středisku U tří lip v Libochovicích. Nazkoušelo ji pod režijním vedením Jaroslava Kodeše Rádobydivadlo Klapý. To tak přidává do svého repertoáru k pouličnímu Bulšitu, superúspěšné Skořápce a originálnímu Mlíku na mozku další zajímavý titul. A uvádí ho ve světové premiéře.
Autor: Petra Richter Kohutová
Tentokrát probíhal rozhovor korespondenčně. Jak autoři, tak režisér odpovídali opulentně, přesto k věci. Milí čtenáři portálu Divadelník.cz, kochejte se!
Kdo jsou Karel Kuna a Igor Malijevský?
Karel Kuna (*1970) vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze biologii a matematiku. V divokých devadesátých letech pracoval jako novinář v tiskové kanceláři a reportér v týdeníku Literární noviny. Často už tehdy často spolupracoval s básníkem Vítem Janotou a spisovatelem a fotografem Igorem Malijevským. Působil taktéž jako knižní redaktor, konzultant nadnárodní korporace, ve volném čase i jako zastupitel a obecní radní. V současnosti pracuje jako analytik v bance. Byť rozený Pražák, doslova křtěný Vltavou, žije nyní ve vesnici Káraný, proslulé vodou z řeky Jizery. Vedle desítek povídek a publicistických textů v časopisech vydal v roce 2003 povídkovou sbírku Cestou do Malšic (Mladá fronta). Podle jedné z povídek natočil režisér Jan Prušinovský film Nejlepší je pěnivá. V roce 2022 vydal sbírku povídek Agentura (Paper Jam). Rok poté spolu s Igorem Malijevským napsal divadelní hru Červená linie (Paper Jam). Další o autorovi na Databázi knih.
Igor Malijevský (*1970), teoretický fyzik, umělecký fotograf a spisovatel. Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor Teoretická fyzika a studoval šest semestrů filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako hlídač čerpadla, správce počítačové sítě, učitel fyziky na ZŠ, redaktor Literárních novin, učitel tvůrčí fotografie na ZUŠ aj. Od roku 2003 je na volné noze. Žije v Čelechovicích. Realizoval řadu výstav, jeho vesměs černobílé fotografie, zachycené analogovým fotoaparátem na film, jsou zastoupeny ve světových muzejních i soukromých sbírkách. Objevují se také jako ilustrace v řadě knížek. Napsal básnické sbírky Bělomorka, Druhý den po konci světa, Zimní království a Poprvé v nějakém baru, prózy Družba, Měsíc nad řekou Tejo a Otevřený prostor. Podílel se také na sborníku O lásce a EKG. Pro ČRo Vltava natočil s Václavem Kahudou tři desítky improvizovaných, surrealisticky laděných hodin Večerní školy. Hra Červená linie je jeho dramatickým debutem. Mnoho dalšího najdete na jeho osobním webu.
Vyšší kamarádská bytost jako princip tvorby
Oba jste uznávaní prozaici. Kdo z vás přišel s nápadem napsat něco pro divadlo?
IM a KK: Známe se už tak dlouho, že si těžko vzpomínáme na doby, kdy jsme se neznali, i když prý nějaké takové doby být musely. Za ta léta jsme vyvinuli zvláštní způsob zrychleného dialogu, často stačí jedno dvě slova na která ihned s vědomím celého kontextu zareaguje druhý a tak jsme schopni za dvě tři minutky probrat základní existenciální otázky, novinky z osobního života, geopolitiku, kulinářské objevy a celkový příběh lidstva. V tomto zrychleném dialogu se těžko odlišuje vlastnictví jednotlivých impulzů nebo myšlenek, bez vzájemného propojení by nevznikly a je proto jedno, kdo je vysloví první. Nápad něco společně napsat přišel, myslím, na začátku roku 2021 a odehrálo se to nejspíš v telefonu, ale možná i jinde na světě.
Ve dvojici…
Červenou linii jste psali ve dvojici, což není úplně běžné. Jak to probíhalo?
IM a KK: Dohodli jsme se na několika základních pravidlech. Především že se nesmíme zaseknout, zejména ne na detailech. Pokud něco nepůjde, nenajdeme rychle shodu, tak se tomu buď vyhneme nebo to přeskočíme. Další pravidlo bylo, že se nám to oběma musí líbit a musí nás to bavit. Pokud bychom se dostali mimo tento rámec, tak bychom psát přestali. Nakonec to pak probíhalo mimořádně harmonicky, odjeli jsme dvakrát do Krušných hor, kde jsme psali vždy několik dní v kuse. Obvykle jsme dopoledne psali dialogy, odpoledne vyšli na středně dlouhý výlet, kde jsme probíhali další možnosti a připravovali nápady na další den. Dialogy vždy jeden diktoval, druhý zapisoval, v tom jsme se střídali. Šlo to velmi přirozeně. Vznikal společný text, který by ani jeden z nás samostatně nenapsal. Vytvářela ho vyšší kamarádská bytost, jejíž jsme součástí a které dodnes fandíme.
Chcete svou hru blíže představit?
IM a KK: Vyslovili jsme se k tomu, k čemu jsme se vyslovit chtěli. Nechceme ale krást divákům radost z vlastní interpretace. Hru jsme dopsali v polovině února 2022.
Červenou linii uvede Rádobydivadlo Klapý.
S režisérem o Červené linii trapně netrapně
Režiséra Jaroslava Kodeše netřeba čtenářům Divadelník.cz blíže představovat. Několikrát jsme s ním vedli rozhovor – mimo jiné i ten úplně první na portále Divadelník.cz. A pokud vás zajímá aktuální nastavení režiséra Jaroslava Kodeše, poslechněte si Divadelní cancy.
Jak ses dostal k textu Červené linie a co Tě na něm zaujalo?
JK: Loni v dubnu jsem vezl autem Alenu Zemančíkovou z Prahy do Třeště. V autě si povídáte o lecčems – když tedy nemlčíte. A my tehdy nemlčeli, naopak, probrali kde co, vzpomínali na společné divadelní zážitky. A Alenka tehdy zmínila novou divadelní hru, kterou nedávno četla, která ji zaujala a že mi ji veze k přečtení. Myslím, že autory znala z jejich literární tvorby i z rádia, kde pro Vltavu natáčeli. Tak jsem tu útlou knížku, nadepsanou jako Červená linie a vydanou nakladatelstvím Milan Hodek / Paper Jam, po nocích v Třešti přečetl. A s velkou chutí, neboť, byť se jedná o prvotinu, hned jsem cítil, že je to text poučený literárně i dramaticky.
Stavba je klasicky aristotelovská, jazykově vytříbená, a přitom žánrově moderní využívající prvků absurdity. Zbytečně se tu nežvaní, což je problém řady současných her, a když už, tak se jedná o charakterový rys postavy. Dialog má spád, postavy autorům jednají v dramatických situacích. Co víc si přát, když chcete nastudovat novou inscenaci…
A já se tehdy v Třešti rozhodl, že by bylo pěkné po textech Vančury, Kohouta a Werfela opět zkusit další chytrý divadelní opus. Láká mě totiž pohybovat se na hraně vážného a komického zároveň, a toho Červená linie nabízí přehršle. Tak jsem oslovil kamarádku Petru Richter Kohutovou, zda by se mnou do nového projektu opět dramaturgicky nešla. Dali jsme hlavy dohromady, něco vymysleli. Sešli jsme se i s autory, kteří velmi ochotně zareagovali na pár drobností k úpravě, a šlo se zkoušet.
Červená linie vede Rádobydivadlem
Zapadá Červená linie do obvyklé dramaturgie Rádobydivadla?
JK: Říkal jsem si, že to podobenství o fyzické, ale i duševní okupaci je moc aktuální. Autoři napsali parádní, konkrétní příběh jedné české středostavovské rodiny, která se nečekaně ocitne v problematické situaci. Tu díky vlastním charakterům i letitým zkušenostem najednou nedokáže adekvátně řešit. Pomoci zvenčí se jí dostává až nepochopitelně neúčinné, takže celý příběh vyznívá jako jedno velké a důrazné varování. Rozhodně se hra hodí do dramaturgie Rádobydivadla. A když jsem ji dal přečíst několika našim hercům, i těm věkově nejmladším, tak na ni vyslovili velmi pozitivní názor.
Za bílého dne vnikne do bytu středostavovské rodiny podivný cizinec. Do nudné rodinné atmosféry vnese svěží vzduch, romantiku, mužnou suverenitu, ale také pocit nejistoty. Matce připomíná dávné sny, otci sílu maskulinity, rebelující dceři vůni svobody. Jen v synovi – ajťákovi sílí pocit ohrožení. Za jak dlouho se život v bytě změní v peklo? Pomůžou ozbrojené složky či psychologická asistence? A kde je vlastně brácha? V režii Jaroslava Kodeše, dramaturgii Petry Richter Kohutové a výpravě Gábiny Pojerové hrají Jakub Ružbatský (Otec), Lenka Šťastná (Matka), Štěpánka Cimrmanová (Dcera), Kristián Valeš (Syn), Jonáš Filip (Smrad), Petra Maťáková (Psycholožka), Pavel Panenka (Podplukovník), Štěpán Belžík a Jiřina Pelikánová (Bobři, Skauti, Redaktoři).
Červená linie děkuje všem, Postoloprtům obzvláště
Jak probíhalo zkoušení?
JK: Zkoušeli jsme od ledna až do června dvacet pět, každé pondělí v Postoloprtech. Rádobydivadlo nemá vlastní zkušební místnost, takže musíme vždy vzít zavděk, kde nás nechají za hubičku, v pravidelný čas, pracovat. A takové podmínky nám nabídlo právě divadlo v Postoloprtech prostřednictvím jeho ředitele Pavla Panenky. Díky němu jsme byli schopni hru nazkoušet za šest měsíců. V jiných případech nám to trvá mnohem déle. A také proto, že herci chodili na zkoušky poctivě, bez jediné absence. Ano, ještě bych potřeboval já i herci nějaký čas na doladění, hra opravdu není jednoduchá, vyžaduje vyřešit několik scénicky komplikovaných situací, ale k premiéře bude připravena. No, a po prázdninách si ještě pár zkoušek přidáme. Slibuji, takový jsem já.
Další spolupráce
S kým dalším jsi na tvorbě inscenace spolupracoval?
JK: Hodně přípravného času jsme strávili nad textem i s výtvarnicí Gabrielou Pojerovou. Musím říci, že i přes její jistou rezervovanost ke hře, byla pro ni výzva vymyslet scénu. Jak už bylo řečeno, hra má několik míst, která jsou komplikovaná, vyžaduji rychlé a obrazné řešení. Chce to nápad, který je u nás ochotníků často značně limitován finančními, provozními i lidskými možnostmi. No, snad nás autoři pochopí, že jsme nedokázali jejich, v textu předepsané scénické poznámky do mrtě realizovat. V obsazení jsem sáhl do střední souborové generace herců, se kterou mám už bohaté zkušenosti, a doplnil jsem je o čtveřici mladých, zapálených kandrdasů, kteří ovšem nejsou už bez jistých jevištních zkušeností.
Ale hlavně vím, že na všechny je víceméně spoleh. A o to mi jde v prvé řadě. Trápení s lidmi, co si chtějí jen tak, tak zahrát, už nechci zažívat… Takže jsem měl mix střední a mladé generace a bojovali jsme samozřejmě s pamětí, ale také se stylem hry, který se pohybuje na již zmíněné hraně absurdní komiky a dramatu. A také s místy, která vyžadují značný tajming, aby se v dialogu hodně pracovalo s až trapnými pauzami po velmi rychlý a dynamický spád řeči. K tvůrčímu týmu v tomto případě bude z velké míry patřit i technika. Ale ta se teprve ukáže. Jsem zvědavý, jak to dokáže. Z provozních důvodů vlastně až na generálce.
TRA TRA TRA TRA TRA…
A protože Červená linie je TRA TRA čili trapná tragikomedie, zakončeme trapnou otázkou. Máš nějakou veselou historku ze zkoušení?
JK: Je pravdou, že mě i kolegy zkoušení hodně bavilo a že jsme se při něm i báječně nasmáli. Na žádný zvláště zaznamenání hodný moment si teď však nevzpomínám… Vlastně ano! Když představitel Otce Jakub Ružbatský nám předváděl svoji opravdu velmi kultivovanou ruštinu. Ještě deset minut poté jsme se nemohli uklidnit… Musím ovšem poděkovat Pavlovi Hurychovi, že navrženou scénu vyrobil pro nás tak říkajíc na klíč. Zúročil při její výrobě letité zkušenosti své civilní profese, stejně jako té divadelní a špeditérské. Tak, zlomme vaz!
Světová premiéra trapné tragikomedie Červená linie v podání Rádobydivadla Klapý proběhne v úterý 24. června 2025 v 19 hodin ve Vrchlického divadle v Lounech. Druhá premiéra pak ve středu 26. června 2025 v 10 hodin v kulturním středisku U tří lip v Libochovicích. Reprízy budou 27. září 2025 v Klapém (proběhne v rámci Rádobyfestu) a 23. října 2025 v Postoloprtech (jako poděkování za možnost zkoušet v prostorách místního divadla).
Odkaz na vstupenku na premiéru
Pro více informací sledujte Rádobydivadlo na Facebooku nebo webu.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!
