Divadelní komedie Pavlíny Šponiarové – a jedna s velkým „D“

S Pavlínou Šponiarovou jsem si povídala loni při příležitosti premiéry Divadla mladého herce a M+M Ani za milion. Deset měsíců uplynulo jako voda – a s hvězdou sokolovského herectva mě znovu svedla obnovená premiéra Divadelní komedie v sokolovském Divadle bez zákulisí, která proběhne v sobotu 22. února 2025 v 19 hodin.

Profil Pavlíny Šponiarové na Databázi českého amatérského divadla leccos prozradí.

Jak jsi začala s divadlem? Máme na to sice v Divadelník.cz samostatnou rubriku, ale tuším, že u Tebe to bude jízda na delší čas…

PŠ: Naši mi už odmala říkali, že jsem komediantka. Ale k divadlu jsem přičichla až v patnácti letech na Gymnáziu v Sokolově, kdy jsme s partou spolužáků v čele s Martinem Vokounem nazkoušeli pro studenty GymSo v průběhu studia několik představení (Staré pověsti naruby, Mrazík, Nebe na zemi, Nahniličko). S Martinem a s Fandou Markem jsme potom společně přišli do Divadla bez zákulisí.

Zaznamenala jsem Tě poprvé v Plešaté zpěvačce v roce 2004.

PŠ: Ano, paní Smithová v Plešaté zpěvačce byla moje první větší role a byla pro mě zásadní. I proto, že jsme se s touto inscenací dostali až na Hronov, kam už jsme se od té doby nikdy s žádnou jinou hrou „neprobojovali“. Tak třeba se ještě někdy poštěstí… Na Hronov vzpomínám ráda, byl to pro nás obrovský zážitek! Náš sokolovský soubor vedle těch zvučných jmen souborů, která jsme slýchávali na přehlídkách, když se vyhlašovali vítězové. Bylo to hrozně fajn i proto, že nás přijela podpořit většina ze sokolovského souboru a užili jsme si společně v Hronově skvělé dva dny. A jednu divokou noc.

Máš ráda absurdní komedie?

Absurdní divadlo mě baví, mám ho ráda. Miluju absurdní situace i v běžném životě.

Domovským divadlem Pavlíny Šponiarové je sokolovské Divadlo bez zákulisí.

Letem světem „bezzákulisními“ režiséry

PŠ: Moje začátky jsou spjaté s Martinem Vokounem. To bylo moc fajn, znali jsme se od střední, takže když jsem někdy byla trochu natvrdlá, byl velmi shovívavý. Martin měl ale jasnou představu, jak má jeho inscenace vypadat, nějaké podněty a nápady od herce tu a tam přijímal, ale nakonec si to stejně udělal po svém. A nutno dodat, že dobře. S Martinem jsme už jako členové Divadla bez zákulisí spolupracovali na inscenacích Plešatá zpěvačka, Krvavá svatba a Pan Kolpert.

Jednou jsem jako začínající členka souboru pracovala s Ritou Jasinskou. Připravovala s naším souborem inscenaci komedie Sluha dvou pánů. Vznikl velký projekt s autorskou hudbou a s autorskými texty písní. Byl to dril, všechno mělo přesný řád a pravidla. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Vzpomínám na to ráda.

Potom přišla skvělá spolupráce s Martinem Volným, která trvá dodnes. Pod Martinovou taktovkou vznikla řada úžasných her. Ráda vzpomínám na hry S vyloučením veřejnosti, Tlustý prase, naposledy na skvělou komedii Ani za milión! Má srdcová záležitost byla a je hra Urvi to!

Volný režisér Volný a náročná Dana Telínová

PŠ: Martin je „hodný“ režisér, který ještě v počátcích zkoušek připouští diskuse. Pak už ne. Než začnou zkoušky, má představu, jak by měla inscenace ve finále vypadat a snaží se tuto představu naplnit. Je to typ režiséra, který nechá herce „nabízet“, zároveň jim rád předehrává. Což mnohdy může hercům (a nejen těm začínajícím) pomoci. Martin umí herci nádherně přiblížit postavu, kterou hraje. Než začnou zkoušky, s každým hercem si ujasní, co je ta postava zač, o co jí v té hře jde, čeho chce dosáhnout a co dělá proto, aby toho dosáhla.

Velmi ráda jsem spolupracovala s Danou Telínovou. To byla tak krásná práce. Dělaly jsme spolu monodrama Jana Kameníčka Kocourku milej, já pro tebe pláču a pohádku Káča a peklo. Nyní společně připravujeme komedii Tři grácie z umakartu, premiéru plánujeme na květen nebo červen 2025. O Daně se říkalo, že je jako režisérka velmi přísná. Je pravda, že vyžaduje od herce stoprocentní připravenost a soustředění. Pokud herec takto funguje, je to nádherná spolupráce, která má vždy kvalitní výsledek. Vzpomínám si, jak mě na zkouškách Kocourka několikrát vracela kvůli tomu, že nesprávně odhazuju polštář. Brečela jsem, vztekala jsem se, ale všechno tohle stálo za to, Dana mě hodně naučila. A byla první režisérka, která důrazně trvala na správné jevištní řeči.

Režisér legenda a režisér autorský

Zažila jsi ještě legendu nejen sokolovské režie Bohumila Gondíka?

PŠ: S Bohoušem Gondíkem jsem měla možnost pracovat jen jednou na inscenaci Zahradníkův pes. Zkoušky to byly velice intenzivní, a to především proto, že v té době už Bohouš žil v Pyšelích a do Sokolova na zkoušky dojížděl pouze o víkendu. To jsme se snažili všichni vytěžit z toho času co nejvíce a makali jsme celý víkend od 10 do 18 hodin. Bohouš je trpělivý režisér, také on ale nepromíjí nepřipravenost a nesoustředěnost na zkoušce. Od něj se v některých režijních principech inspiroval Martin Volný (předehrávání, přiblížení postavy).

Josef Beran u nás v Sokolově nepůsobil dlouho, ale připravil za tu dobu několik kvalitních inscenací. Já jsem s ním pracovala na jeho autorské hře Aut. Pepa vycházel při psaní hry i během zkoušek z vlastních zkušeností ze života s autistickou dcerou, proto dbal na striktním dodržování textu a jen velmi těžko připouštěl škrty. Zkoušky byly mnohdy díky svému tématu emotivní, ale pro nás herce velmi přínosné. Já osobně jsem do té doby o PAS (poruše autistického spektra) moc zjištěného neměla.

Dobrá herečka pro roli i…

Hrála jsi spoustu rolí klasických, ale i v současné dramatice, kterou máte v souboru rádi.

PŠ: Já jsem vážně měla štěstí na krásné role. Paní Smithová v Plešaté zpěvačce, žebračka (Smrt) v Krvavé svatbě, Inés v inscenaci S vyloučením veřejnosti, Loren v Urvi to!, Helena v Tlustým praseti, Tereza v Autu, hraběnka Diana v Zahradníkově psu, Lotta v Divadelní komedii, herečka Korbařová v Kocourkovi  – to jsou ty, na které moc ráda vzpomínám, protože každá byla jiná.

Zkoušení a inscenování Urvi to! byla nádherná éra. Sešla jsme se tam skvělá parta. Po celou dobu tam panovala krásná a přátelská atmosféra. Strávili jsme spolu spoustu času a myslím, že to bylo jedno z nejvíce reprízovaných představení Divadla bez zákulisí. Škoda, že tohle představení už v tom původním složení nikdy nezahrajeme.

Když se v roce 2018 do Varů doneslo, že hraješ titulní roli v Tlustým praseti, docela jsem koukala. Nakonec jsme vás pozvali, abyste si tuto inscenaci zahráli na Husovce v rámci přehlídky Karlovarský Harlekýn.

PŠ: Helena v Tlustým praseti je mladá žena, která je „plnějších tvarů“, miluje jídlo a filmy. Abych vizuálně splnila podobu této postavy, byl mi ušit takový overal, který jsme u nás v souboru pojmenovali Helča. Tento oblek měl dokonale vypracované detaily silné ženy. Já se díky roli Heleny naučila pohybovat a uvažovat jako ženy s kily navíc. I mluvit s pořád plnou pusou a tak, aby mi bylo rozumět, byl pro mě docela oříšek…

Divadlo jedné herečky a Kocourek milej

Tvoje divadlo jedné herečky – monodrama Jana Kameníčka Kocourku milej, já pro tebe pláču v režii Dany Telínové – jsem viděla v Ostrově. Tehdy jsi byla při děkovačce požádána o ruku…

PŠ: Práce na Kocourkovi byla pro mě velmi zásadní a ráda na to dodnes vzpomínám. Dana Telínová, jak už jsem říkala, vyžaduje přesnost a preciznost. A ono to asi v monodramatu jinak nejde. Nemá tě kdo vytáhnout, když něco pokazíš. Musíš ovládat text i pozpátku, znát každou situaci, která ve hře je. Proniknout postavě, kterou hraješ, až do morku kostí. Já jsem tenkrát postavou herečky Korbařové opravdu žila.

Prožívala jsem si tehdy bláznivou lásku s mladším klukem, kdy to bylo pořád jako na houpačce, jednou jsme byli nahoře, pak zase dole, byl to vztah vášnivý, ale vyčerpávající a neudržitelný. A ano, po představení v Ostrově, na děkovačce mě tenhle kluk před všemi těmi diváky požádal o ruku. Šílené. Nebylo mi to vůbec příjemné. V té době už jsem totiž věděla, že tento muž není ten, se kterým chci strávit zbytek života. Derniéru Kocourka jsem hrála ve třetím měsíci těhotenství (stejně jako byla moje postava). Měla jsem tehdy s Korbařovou hodně společného. Dnes jsem hrdou matkou devítiletého, neposedného syna Kájíka.

Divadlo pro děti – nejen peklo

Nabízí se zeptat se na Tvůj vztah k divadlu pro děti…

PŠ: Kristepane, já miluju pohádky! A moc mě baví v nich hrát. Role Káči v Káče a pekle mě provází téměř 12 let. A pořád mě hrozně baví. Baví mě, jak s námi děti i dnes nádherně komunikují, jak Káče radí, pomáhají a přejí jí, aby se z pekla dostala ven. Dětské publikum je úžasné. Děti jsou upřímné, buď vás berou a jdou s vámi do všeho, nebo vám nevěří, nudíte je a oni se v hledišti holt zabaví jinak. A vy víte, na čem jste.

Kromě Káči a pekla ještě hrajeme s Kajkou Kohoutovou pohádku O ztracených hračkách. Pohádka vychází ze známého Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka. Doplněná je o skvělou autorskou hudbu Karla Folaufa.

V současné době připravujeme v Divadle bez zákulisí novou autorskou pohádku O Honzovi. Napsal ji Pavel Vdovec a je volně na motivy z českých pohádek o hloupém Honzovi. Premiéru bychom rádi stihli do konce června 2025.

Komedie s hostujícími i jako hostující

Rozhovor o Milionu vznikl v dubnu 2024…

V Ani za milion hostuje Vráťa Mikan. Jak se inscenace od premiéry vyvinula?

PŠ: Milión stále hrajeme, je o tuto inscenaci pořád velký zájem a my jsme za to moc rádi. S Vráťou nás Jacqueline a Lambert neustále velmi baví, užíváme si každé představení. Myslím si, že jsme od premiéry udělali velký posun. Postavy máme usazené, celé je to odlehčené, přesto jsme si vědomi toho, co hrajeme a proč. Hrajeme fóry, ale nepodbízíme se, myslím si, že nejsme laciní. Komedie Ani za milion! má za rok od premiéry za sebou 15 repríz.

A teď?

PŠ: V současné době spolupracuji s karlovarským Divadelním studiem D3 na připravované inscenaci Švýcar. Text napsal Viktor Braunreiter, který se spolu s Annou Ratajskou podílí na režii. Zkoušky mají spád, oba krásně, precizně, trpělivě a srozumitelně pracují s herci. To mě baví.

Ta „správná“ divadelní… vlastně Divadelní komedie.

Zaznamenala jsem, že v posledním roce jste v Divadle bez zákulisí připravovali Fraynovu komedii Za scénou. K premiéře ale nedojde.

PŠ: Nezvládli jsme to. Vzali jsme si velké sousto, které jsme nebyli schopni přežvýkat. Ani jsme nebyli dostatečně technicky vybaveni na zájezdy s touto inscenací. Proto jsme od této komedie raději ustoupili.

Poprvé jste uvedli Divadelní komedii v roce 2008.

PŠ: Současná verze Divadelní komedie se liší od té první zcela novým obsazením. To vnáší do hry jiný náboj a energii. Poselství hry je stejné. Zůstal režisér Martin Volný, dramaturgyně Maruška Volná a já. V novém nastudování ale nehraji Lottu jako v roce 2008. S velkou radostí, ale i s obavami, jsem přijala roli Matyldy. Jinak se současná verze od té původní moc neliší. Někde přibyly škrty, jinde se pro změnu otevřely.

Takže v sobotu?

PŠ: Ano, v sobotu 22. února 2025 bude v sokolovském divadle obnovená premiéra Divadelní komedie. Abych citovala režiséra Martina Volného: „V divadle zůstává divákovi mnoho věcí utajeno. Vidí hru, ale to je až výsledek. Výsledek hodin a hodin zkoušek. Divadelní hra ale vzniká v zákulisí a tvoří ji lidé různých povah a životních osudů. Vlastně mají společné jenom jedno: touhu hrát. Touhu bavit. Touhu po potlesku. Hra Vám umožní nahlédnout „klíčovou dírkou“ do zákulisí. Uvidíš, jak divadelní představení vzniká. A jak moc je pravdou, že „Poctivé je jenom divadlo. Všechno ostatní je divadlo.“

Pozvánka na premiéru Divadelní komedie. Bude to veliké!

Pro informace k dalším termínům sledujte web Divadla bez zákulisí a jejich fb.