Prst, Kočka, Kytice, Eva, Dafné, Večeře a Sex Za gaučem?

Profesionální divadelníci se musí v naší zemi docela ohánět, aby si vydělali alespoň nějaké peníze. To my ochotní amatéři (hleďme, jak to pěkně dohromady zní) se takhle honit za divadlem vůbec nemusíme. Nám přece k dobrému pocitu stačí zinscenovat si jednu hru dle našeho vlastního výběru, v našem okrsku, a jsme spokojení. Nebo je to úplně jinak?
V rámci dumání nad „divadelním“ životem a tímto tématem jsem se rozhodla oslovit jednoho z „řadových“ amatérských divadelníků, který v mém domovském souboru Divadlo Máj Praha letos odpremiéroval hru Za gaučem. Jak to má Mirek Řebíček, herec, režisér a principál DS Hraničář Rumburk? Je Mirek výjimka potvrzující pravidlo? A nemáte to vy třeba nakonec podobně jako on?

Rumburk – Praha – Nučice – Plzeň

Mirku, dle toho, jak tě sleduji ve storíčkách a na facebooku, rok 2024 byl pro tebe hodně „rozlítaný“. Na kolika projektech jsi dělal (děláš) a jak to všechno stíháš?

MŘ: Víš nějak jsem o tom nepřemýšlel, než jsi se zeptala, přišlo mi to úplně normální. Ale uvědomuji si, že to je v podstatě trochu „rozlítané“. Kromě pokusů vést náš soubor v Rumburku a zajistit nějaké dotace na fungování a vybavení, pracuji na několika divadelních hrách v několika souborech a mám ještě pár šílených nápadů, které se mi líhnou v hlavě.

Jak to zvládám? No, jako hostující režisér u vás v Máji jsem měl k dispozici osobní asistentku, což za mě bylo neuvěřitelné. (Tímto bych chtěl Lauře Falcetti poděkovat. Bez jejího nasazení, organizace, domlouvání, koordinace a miliardy milionů detailů by Za Gaučem ani nevzniklo. Potřeboval bych ji naklonovat do každého svého projektu. Lauro, díky.) Celé tohle lítání začalo, už když jsme po skončení divadelní režijní školičky ADA začali s kolegy hrát Několikrát do černého…, což jsme hráli a zkoušeli v covidovém období v Plzni. Pak přišel Jarda Kodeš s nabídkou „záskoku“ v SEXu, za což jsem neskutečně vděčný, protože to pro mě je obrovská škola.

A od té doby mi cesta dvě až čtyři hodiny autem přijde jako super relax… Nesnáším řízení ve velkých městech, ale už umím dojet k divadlu Miriam (pozn. red. do pražských Strašnic), do knihovny na Jezerce, s Míšou Seghmannovou projet centrum Prahy, s Jirkou Jahodou projet okolo Tančícího domu a Plzeň, to už je brnkačka.

A rodina

Dobře. Asistent režie je velká pomoc, to bez pochyby. Ale nestojí za tím také podpora rodiny? Vidí tě vůbec doma?

MŘ: Tak bez pochopení doma to nejde. Jasně že to je náročné, ale Dáša jezdí hodně na představení se mnou a se SEXem byla na místech, kam bychom se jinak nepodívali. Majda píše jak vánoční, tak pašijovou hru a pak v ní hraje. No, a Kryštof pracuje v našem sociálním podniku Kavárna U Frinda a zásobuje mě naší vynikající kávou a počítá, kolik jich vypiju a hlídá, zda toho není moc.

A od té doby mi cesta dvě až čtyři hodiny autem přijde jako super relax.“

SEX jako impuls

Jak uvádíš, pracuješ hlavně se svým domácím souborem. Ale pokračuješ tedy i se všemi soubory, s nimiž ses potkal na školičce ADA a poté na SEXu. (Vedle Žumpy tedy i s Rageuneau a Divadlem Máj Praha) Zůstaňme tedy chvíli u SEXu. S ním jste projeli prakticky celou republiku, a dokonce jste se podívali i na Slovensko. Nedá mi to a položím takovou lehce nekorektní otázku: Šest kohoutů na jednom malém plácku. Mělo to nějaké výhody nemuset se potkávat na jevišti s druhým pohlavím? (Pozn. red. redaktorka se dobrovolně přiznává, že zatím zarputile žije stále ve světě pouhých dvou pohlaví. A dodává, že více k inscenaci najdete ve článku Petry Richter Kohutové.)

MŘ: Ha ha ha… jasně na jevišti v SEXu to jemnější pohlaví není, ale neznamená to, že by nás celou dobu neprovázelo. Petra Richter Kohoutová a Gabča Pojerová, ty tomu dodaly ten ženský nádech. V podstatě já jsem ve hře jen alternace, ale musím konstatovat, že mám trochu černé svědomí, protože Luďek Fuxa hrál tak třikrát a já asi jedenáctkrát víc. Osud. Ne, tahle zkušenost pro mě osobně byla neuvěřitelná. Neuvěřitelná parta lidí, s níž jsem projel neuvěřitelné štace. Kdyby mi někdo předtím vyprávěl, že toto prožiji, tak bych si říkal, že to je totální blbost. Kluci jsou naprosto úžasný a vždycky mám hrůzu z toho, že jim to zkazím. Zároveň to byl impulz k tomu, že hostovat kdekoliv může být fajn, a tak jsem přijal ty nabídky z Plzně, Prahy a tak.

(Pozn. red. Mirek se díky SEXu a jeho autorovi Pavlu Kohoutovi dostal až na jeviště Vinohradského divadla!)

Za gaučem v divadle Máj Praha

Pojďme postupně tedy představit všechna tvá divadelní dítka roku 2024, protože jich skutečně není málo. Vzhledem k tomu, že jsi u nás v souboru pracoval od minulého roku na inscenaci „Za gaučem“. Dovolím si začít tímto projektem.
Co tě přimělo spolupracovat s námi, s pražským souborem Máj, a udrželo v chtění dojíždět až z Rumburku?

MŘ: Máš pravdu, nedávno jsme s Divadlem Máj Praha měli premiéru fraškoidní grotesky z pera Jirky Jahody Za Gaučem. Tohle je projekt, který pro mě byl v něčem úplně nový. Nevybral jsem si text, nevybral jsem si herce. Jirka mě oslovil, zda bych jeho text, který napsal, nezrežíroval. Byla to úžasná spolupráce, protože Jirka jako autor byl velmi pokorný, když jsem text přečetl a měl nějaké nápady a návrhy, kde by ho mohl víc rozšířit a doplnit, on to vzal a doplnil. A pak přišla další dávka pokory od Jirky jako autora, protože on hraje jednu z hlavních rolí a moje vize, jak jeho text převést do představení, byla trochu jiná, než jak ho napsal. On to opět s velkou pokorou přijal, za což strašně moc děkuji.

Myslím, že kdyby všichni zúčastnění tušili, co po nich budu chtít, co se za mou vizí „pocta němému filmu“, bude skrývat, tak utečou už z první čtené zkoušky… Zejména si myslím, že Roman Solčány by se zastavil až v Austrálii a zametl by za sebou všechny stopy své existence. Majda Procházková to dokonce i zkusila a těsně před premiérou radši odletěla za Atlantik, ale bylo jí to prd platný, protože jsme ji unesli zpět. Zároveň kromě mě tam od nás hostuje ještě Kačka Nedvídková, která hraje roli pianisty v kině, a bez ní by ta hra neměla onen „rytmus“, protože ona tam dodala veškeré hudební doprovodné aranžmá a zvuky.

Za gaučem, před gaučem nikdo nesmí stát  

Co ti tato spolupráce přinesla? Vyzkoušel sis něco nového nebo potvrdil? Stálo to dojíždění za to?

MŘ: Celé zkoušení byla velká učebnice, hrát s lidmi, co si nevybereš, text, co si nevybereš a pak přicházejí chvíle, jako když Jirka přijde, že by na pohyb pozval Martina Packa, aby na to mrknul. Tvl. no co si ten Jahoda myslí? To přeci zvládneme sami ne? Jako bude nás, nebo spíš mě, tady hodnotit taková kapacita? A pak si řekneš, polkni svou hrdost, na tom se naučíš spoustu věcí, Martina znáš ze školičky. A je to tak.

Teď jsem na tom tak, že kdyby Martin nebyl tak strašně daleko od Rumburku, tak ho zvu do každé hry, aby nás herecky a pohybově posunul.

Jistě jsi přemýšlel o cílovém divákovi? Koho bys na Za gaučem pozval?

MŘ: Teď přemýšlím, jestli přemýšlím o cílovém divákovi. To asi nedělám. O divákovi přemýšlím tak, že chci, aby pochopil, co jsme tou hrou chtěli říct, aby se třeba pobavil, nebo si pobrečel, aby si něco odnesl: přemýšlení, emoce… Ale nikdy jsem nepřemýšlel, jestli tohle děláme pro ženy, tohle pro důchodce, tohle pro toho a onoho. Pozval bych na tu hru všechny, kdo se chtějí pobavit u trochu fraškoidně groteskní černo-bílo-rudé komedie, která se snaží dát poctu němému filmu.

Za gaučem na štacích

Kam byste se se Za gaučem chtěli podívat? Mířím tedy nejvíce směrem k přehlídkám… Ale jestli máš v hlavě i nějaké štace, kde bys ho rád představil, sem s nimi.

MŘ: Dohodli jsme se, že budeme mířit na mou „domovskou“ přehlídku do Děčína. Určitě bych byl rád, kdybychom mohli hrát v Plzni v Divadélku Jonáš, ale Robert Kotál Kunesh si ještě nenašel čas nás vidět a on si nezve nikoho, koho neviděl. A u kluků z Nučic.

U nás v Rumburku jsme měli druhou reprízu, tedy spíše severskou premiéru. Ale mám tu poptávku, že by to tu chtěli ještě jednou, protože na tom někteří nebyli. Takže ještě u nás. A pak kdekoliv, kde o to budou stát, protože tahle banda si zaslouží to hrát co nejvíc, když už jsem je nutil dělat vše, co dělají.

Na nejbližší představení Za Gaučem si můžete zajet do Divadla Miriam ve Strašnicích ve čtvrtek 23. ledna 2025 od 19 h.

Třetí prst na levé ruce Hraničáře Rumburk

Dá se říct, že Za gaučem, byť tam vystupují i ženské postavy, je spíše maskulinní záležitost. Tvůj další projekt se zdá být naopak velice femininní. Třetí prst na levé ruce tvého domácího souboru Hraničář Rumburk stihl premiéru dokonce ještě před Za gaučem: v úterý 17. září 2024, a to dokonce open-air. Představ ho, prosím.

MŘ: Znáš tu pověru, že druhé představení se nepovede, protože odpadlo napětí z premiéry: „Už to umíme a nemusíme se tedy tolik soustředit“? Tak to je přesně to, co tě zmátlo a data open-air a premiéry jsi spojila dohromady. Malá záludnost, protože stejně jako Za gaučem, tak i Třetí prst měl premiéry dvě. Abychom se vyhnuli té pověře.

První byla 10. srpna u Radky a Rosti Křivánkových na Staré poštovně. Krom divadla tam byl neuvěřitelný raut, který Radka připravila a byla to taková skvělá zahradní slavnost s premiérou. A pak 17. září v Rybništi byla druhá premiéra, tentokrát divadelní. To je jen na okraj.

Jeden příjemný večer v kavárně

Premiérou hry Dermota Canavana Třetí prst na levé ruce se završil jeden večer před rokem v příjemné kavárně. To takhle sedíš u sklenky vína a dvě kamarádky se jen tak zmíní, že by chtěly hrát divadlo. A o pár hodin a pár skleniček vína později měly návrh hry v Messengeru. Vůbec vše kolem této hry je o tom, že někde někdo něco řekl. Právě třeba ta open-air premiéra. Když jsme pustili, že to začneme zkoušet, tak Rosťa Křivánek na Facebooku přidal fotku od nich ze zahrady a Martin Růžička (můj dvorní herec a taky dramaturgické oko) hned reagoval, že to je přesně místo na premiéru, takže bylo jasné, kde to bude.

Což je prostě typické. Šli jsme do toho a bylo jedno, že Irča Kubicová trochu s herectvím zkušenosti má a Míla Nagelová je v divadle novicka. Dostaly to nejtěžší, co může být: premiéru pod širým nebem. Zvládly to. A jestli někdo chce, tak se 22. ledna 2025 může přijít podívat, jak jim to jde a jak moc jsem zvládl dostat tam ten pocit z mého výkladu hry. To budeme hrát u vás v divadle Miriam v Praze.

Třetí prst na levé ruce se objeví v divadle Miriam ve Strašnicích ve středu 22. ledna 2025 od 19 h. Lístky přes rezervaci na telefonním čísle na plakátě či na místě.

Dafné s Ragueneau

Pokud vím, tak v plánu byla i spolupráce s divadlem Rageuneau na inscenaci s názvem Dafné. V jaké fázi jste?

MŘ: Je to tak. Zhruba před rokem a půl jsme se společně se spolužáky z režisérského kurzu ADA, domlouvali, že bychom navázali na projekt Několikrát do černého a pro plzeňský Rageuneau bychom nazkoušeli něco nového. Já jsem se přihlásil, že to zrežíruji. Zas je to spolupráce skrz celý amatérský vesmír (Praha, Slaný, Rumburk, Plzeň). Takže jsem pro Martu Veselou, Míšu Seghmannovou a Roberta Kotála Kuneshe našel text Úsměv Dafné. No, a i přes vše, co se nám pletlo do cesty, tak teď finišujeme a blížíme se k premiéře, kterou jsme si naplánovali na 10. ledna 2025 v Divadélku Jonáš v Plzni. A severská premiéra bude 18. února v Rumburku. Takže všechny srdečně zvu.

Dafné v Plzni ve středu 10. ledna, v Rumburku v úterý 18. února a v Praze v Divadle Miriam v neděli 16. února 2025 od 19 h.

Derniéra Kytice Hraničáře Rumburk

Krátce před Vánoci jste odderniérovali Kytici. O té jsme v roce 2022 uvedli s tebou rozhovor. Jaký byl nakonec život této inscenace?

MŘ: Byla to nádhera, bylo fakt úžasné, kam jsme se podívali a jak moji „miláčkové“ vše zvládli. Teď to bylo takové sladkobolné loučení. Dvakrát narvaný kulturák v Nučicích. Dvakrát narvané divadlo v Litoměřicích. Plzeň. Představení v Mikulášovicích, kdy jsme začali s půlhodinovým zpožděním, protože nešly vypnout fukary. Zámek v Děčíně a vodní hrad v České Lípě. A další a další štace.

Čtyři rozštípané židle, kdy jednu rozdupl vodník Dan Rýdl, další dvě Pavel Rampas jako umrlec a jednu Lukáš Urban jako šlechtic. Záskoky narychlo: Míra Veselý v roli vodníka. Výměna v roli matek, kterou přijala Eliška Papežová. Divadelní odchod, jaký měla jen Greta Garbo v podání Anet Svobodové. A přeřeky a výpadky a přeskakování textu Kačky Purchartové a Kačky Nedvídkové a k tomu její křupání kolen ve Vrbě. Visící hlava Máji Srbecké. Flétnové výpadky u Elišek Semerádové a Ryšavé. A neuvěřitelně rostoucí Evelína Rauch, která za ty dva roky vyrostla na výšku o tři hlavy, takže jsou jí ty dětské šaty malé, a hlava jí pak čumí z poza židle, když kouzlem zmizí. To jsou ty kouzelné vzpomínky. A teď přišel ten konec. Nebo…??? Uvidíme v červnu.

Ta poslední větička dává naději, že tvou Kytici nakonec přece jednou uvidím… tak si ráda počkám do června tedy.

Kočka, Eva (a Fík) Hraničáře Rumburk

S Hraničářem ale „valíte“ dál a momentálně se z hor ozývá cvakání kočičích tlapek po plechu. Jak jste daleko a kdy plánujete premiéru?

MŘ: To není jenom „kočičí klapání“, ale i trochu „hloupostí“, co se u nás ozývá. Další dvě hry, které jsem u nás začal zkoušet je Kočka na rozpálené plechové střeše od Tennessee Williamse a Eva tropí hlouposti od Fan Vavřincové.

Kočka je teď celá postavená a začínáme se zaobírat detaily tak, aby z té hry bylo cítit jižanské dusno ve vzduchu i mezi lidmi. Zpracování bude klasické činoherní. Hezké je, že tuhle hru jsem vybral pro Martina Růžičku, který hraje v podstatě hlavní roli Bricka, jenž má ale skoro ze všech postav nejméně textu. Předpokládaná premiéra je 22. dubna 2025 v Rumburku. A to je vše, co bych k této hře řekl, neb jak říká otec v podání Rosti Křivánka: „Nasrat.“ 

„Eva tropí hlouposti“ teď na podzim stojí, vzhledem k nutnosti přeobsadit některé role a premiérovému podzimu a zimě (Gauč, Dafné, Kočka). Vzhledem k tomu, že půjde hodně o pohybové divadlo a už máme všechny dřevěné prakťáky, co jsme pro inscenaci potřebovali, neb bez nich se blbě zkouší. Počítám, že opět do zkoušek naskočíme v únoru/březnu 2025.

Aby to nevypadalo, že mi jde vše, na co sáhnu, tak mám i projekt, který se mi nepodařilo dotáhnout do konce a zatím je uložen k ledu. Jedná se o hru pro dětské herce: „Noční můry Maxipsa Fíka“, kterou napsala moje dcera Majda. 

A teď úplná novinka. Taková tajná, takže o ní mlčte. Domlouváme se s divadlem ve Varnsdorfu, že bychom jako soubor pro ně realizovali představení. Teď jednáme o muzikálu. Asi nějaký krvavý, velký s živou hudbou. Ale zatím je to jen jeden ze šílených plánů, co získává nějaké obrysy.

A takhle to u nás chodí.

To zní jako když připravujete Sweeney Toda… nuž necháme se překvapit, co z jednání vzejde.

Naděje, nadání, smíření a žít svůj vlastní život

Mimochodem, baví tě spíše interpretační divadlo, nebo autorské?

MŘ: Wendy, tvé otázky jsou dost záludné, popravdě musel jsem si teď oba výrazy nastudovat. Asi teď zklamu spoustu čtenářů, že to nedokážu definovat. Nejspíš si říkají: „On režíruje a neumí se v tom vyznat? Jak mohl projít režisérskou školičkou?“ A bohužel musím konstatovat, že jsem se v tom ztratil, když jsem to zkoumal v jedné bakalářské práci. Takže na to odpovím trochu politicky.

Pro mě je při tvorbě hry důležité pojmenovat si hlavní myšlenku, co ve hře vidím, a s ní spojený pocit. A dle toho se řídím. U Kytice to byla myšlenka, že i přes vše, co se nám děje, přichází naděje. U Gauče je to, jak moc je náš osud ovlivněn naším nadáním. Třetí prst je o blízkosti, která nás i přes nekonečnou vzdálenost dovede k naději na smíření. Dafné nese myšlenku, že se musíme naučit žít se svými rozhodnutími a Kočka nese myšlenku, jak to vypadá, když se bojíme žít svůj vlastní život. Každá ta myšlenka nese pro mě emoci a pocit a tu chci, abych pak cítil z té hry. Uf… odpovězeno.

Trochu jsi mi z té otázky vyklouzl, ale pro sebe jsem si sesumírovala, že je ti to jedno a jdeš hlavně po tom, jestli má hra myšlenku…

Pro mě je při tvorbě hry důležité pojmenovat si hlavní myšlenku, co ve hře vidím a s ní spojený pocit.“

Mirek Řebíček na jevišti

Seskočme z režijní židličky zpět na jeviště. Kde tě vedle SEXu můžeme vidět?

MŘ: No, v této chvíli je to bohužel jen ten SEX. U nás jsme odderniérovali Višňový sad, kde jsem hrál Lopachina. 

Ale… Míša Seghmannová, která mě zabije, že to tady napíšu, se neprozřetelně prořekla, že v Radotíně, kde hostuje jako režisérka, nabídla hru Henri de Menthona, Lokajové. No, a protože jsem z této hry nadšený, nutím se jí do jedné z rolí, ať už by to realizovala kdekoliv. Aspoň by mi to vše mohla vrátit za Dafné.

Divadlo před štědrovečerní večeří

A protože se blíží Vánoce, budou rodinné nebo divadelní?

MŘ: Nedovedu si představit Štědrý den bez divadla. Takže letos poprvé nebudu hrát, ale jen režírovat. Bude to opět hra naší Majdy, která tam i hraje. Jmenuje se Večeře s nepřítelem a pojednává o tom, jak si Bůh pozve na večeři Lucifera, aby s ním projednal narození Ježíška. O tom, jak se to zamotá, co na to andělé, co na to Luciferovy dámy a co na to paní v kantýně, tak na to si přijďte odpovědět 24. prosince 2024 od 13:00 a 15:00 do evangelického kostelíku na Krásnolipské v Rumburku.

---

Pusťte si díl podcastu Divadelní cancy s Mirkem Řebíčkem o režii vánočního příběhu

---

Večeře s nepřítelem v úterý 24. prosince 2024 od 13:00 a 15:00 v evangelické kostelíku v Krásnolipské ulici 290, Rumburk.

Termíny k inscenacím Mirka Řebíčka najdete na webu či fb Hraničář Rumburk, webu a fb Ragueneau a webu a fb Divadla Máj Praha.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!