Je ještě rozdíl mezi městskou a venkovskou divadelní přehlídkou? Zamyšlení Evy Kodešové

Eva Kodešová, souputnice lektorského sboru letošního Mrštíkova divadelního jara v Boleradicích, získala stejně jako její manžel Jaroslav Kodeš a další cenu jihomoravského SČDO za propagaci a rozvoj ochotnického divadla na jižní Moravě. Má k tomu co říci. A když začala odpovídat na otázku Čím se liší Mrštíkovo divadelní jaro od jiných přehlídek?, vznikla z toho úvaha o tom, co pro ni znamená účast na přehlídkách a amatérské divadlo jako takové.

Jsem na Mrštíkově divadelním jaru již po šesté, dvakrát v roli lektora a čtyřikrát jako dobrovolný pozorovatel. Je to přehlídka venkovských souborů s výběrem do programu Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou.

Přehlídka je dobře organizována boleradickým souborem v čele s Ivou Kahounovou. Soubory, které se tam hlásí s inscenací, jsou, jako na každé jiné soutěži, srovnatelné. Můžeme zde vidět špatná, průměrná i velmi dobrá divadla. Tolik k obsahové části.

Zároveň jezdím na Němčický divadelní máj, který také směřuje na KDP a na Fimfárum v Českém Krumlově.  Přehlídka trvá celý týden (15-18 představení jak pro děti, tak pro dospělé). Co do kvality je to také stejné jako na městských regionálních přehlídkách, po kterých také hodně jezdím (přehlídka Ljuby Hermanové Neratovice, POPAD, Lounské divadlení, Pražská Tříska, Wintrův Rakovník, Děčínská Brána, Horažďovice, Žlutice, Radnický dráček, Sadská, Josefův Důl, Popelka Rakovník, FEMAD, Jiráskův Hronov, Piknik…).

Přehlídka městská

Já jsem rostla v městské linii amatérských souborů (DS Tyl Rakovník) a tudíž jsme soutěžili pouze směrem na Jiráskův Hronov. Jsem už seniorka, a tak si pamatuji systém postupových přehlídek z minulosti dobře. Přes okresní, krajské, mezikrajské a národní Jiráskův Hronov. Pak se Hronov změnil na žatvu a vznikla potřeba nové národní přehlídky, která mnohokrát měnila místo pořádání (Třebíč, Poděbrady, Děčín, Volyně, Most). A která stále ještě nemá pevné kořeny jako Hronov, Wolkrův Prostějov, Loutkářská Chrudim, Šrámkův Písek.

Vždy se pořadatelé snažili a snaží dodnes, aby chodili diváci „takzvaně zvenčí“. To se v současnosti proměňuje. Hodně jezdím a pozoruji, vidím úbytek normálních diváků. Souvisí to s tím, že maraton přehlídky stlačené do dvou tří dnů je jenom pro fajnšmekry. Představení třikrát, čtyřikrát, pětkrát denně, rychle postavit, odehrát, zbořit, poslechnout výrok poroty a hurá domů…  To už není svátek divadla – pro mě – to je konzum divadla. Tlačí k tomu finance a dnešní zrychlená doba. Pěkné je, když zbude čas a pořadatelé mohou udělat i vzdělávací seminář. Ten ještě dokáže přitáhnout nadšence z řad ochotníků. Ti jsou ochotni zůstat déle a dělat diváky – poučené, ale také mnohdy velmi nekompromisní. To k přehlídkám patří. A proto každá potřebuje „normálního diváka“, aby se měli hrající o koho opřít.

Zvláštní jev je, že čím dále od Prahy, tím větší zájem z veřejnosti o divadlo. To je můj postřeh.

Od roku 2002 jsem se dala do holportu s Rádobydivadlem Klapý. Od té doby jsem začala jezdit i na venkovské přehlídky, které směřují na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.  A proto se pokusím srovnávat.

Přehlídka venkovská       

Divadelní představení venkovských souborů jsou na stejné úrovni jako městská. A proto se od jisté doby mohou zúčastňovat i městské linie směrem na národní přehlídku Piknik. Takže mají více možností si zahrát, pokud chtějí.

V čem vidím rozdíl?  Venkovské přehlídky jsou více o setkávání, o komunikaci, o potřebě povídat si mezi sebou. Připomíná mi to dobu, kdy jsme s hrdostí jezdili na Jiráskův Hronov, protože to byla ta „naše“ činoherní přehlídka. Pro nás to znamenalo to „nejvíc“. Tam jsme si to užívali, chodili na semináře, flámovali, jezdili na výlety po okolí, diskutovali. A samozřejmě jsme říkali „kdo to sem proboha poslal“. Kdyby dnešní soubory slyšely tehdejší kritiky a četly recenze, tak by skončily na psychiatrii a zanevřely na divadlo…

Byli jsme mladí, plní nadšení, zrovna tak jako dnešní mladí. My jsme měli jenom to divadlo a dali bychom za ně duši. Dnes mají mladí spoustu jiných možností a už to není jen „tah na jednu branku“. Nechci vracet dobu minulou, vím, že jsme se posunuli. Máme možnost se více vzdělávat, máme profesionálnější přístup k přípravě inscenace, protože šetříme čas. Ale zároveň mám pocit, že se více soubory uzavírají, protože lidé z nich jsou rozkročeni mezi spousty aktivit.

Divadlo je subjektivní záležitost. Každý má jiný názor, jiná očekávání.  U venkovských spolků cítím více klidu, zvláště na Moravě. Asi jsou víc nad věcí.  Mezi soubory je stejná řevnivost, stejná očekávání, při hodnoceních diskutují, urážejí se jako v městské linii. Zkrátka soutěžení je v nás zakořeněno ať chceme nebo ne.  Je to možná staromilské, ale mezi venkovskými   soubory stále ještě vnímám víc ochotnické… nebo amatérské divadlo? Jak kdo to chce nazvat. Je zde víc ochoty, úsměvu, pohody, bohužel často méně mladší generace. A čas tady plyne jinak. 

A u času bych se zastavila

Kromě divadla je zde při takto rozvolněných přehlídkách i možnost poznávání.  Na Moravě i na KDP mám možnost další relaxace. Je na to čas. Mohu žít i jiným způsobem než jen divadlem.

Chápu, že si každý člověk nemůže vzít dovolenou a výletovat při přehlídkách. Je to finančně náročné a v mnohých případech nemožné, protože doma je rodina, práce a nejde všechno sobecky opustit kvůli divadelním přehlídkám. A že jich celoročně je!  Ale udělat si jednou za čas, čas pro sebe, to je pro mou očistu potřebné. Jsem ráda, že na moravských přehlídkách nemusím jít z představení na představení, protože já je ve své podstatě chci vidět všechny, jak na regionálních, tak na národních přehlídkách – když už byly vybrány. Jsem stále nenasytná, a pak už ani nevnímám, co se děje.  Mám pocit, že představení mi splynou v jeden celek a stávám se neregulérním divákem a hodnotitelem.  Ale na těchto přehlídkách se mi to nestává. Mohu si užít vše – divadlo i další přidanou hodnotu ve formě poznávání.

Ale co s tím?

To nemá řešení. Mohu se k tomu postavit ve svém věku jen já sama. Zpomalit, vybírat si, nekonzumovat. Je to moje právo, s tím se učím žít. Neuteče mi něco? Ne, neuteče! Začínám si vybírat. Klidnější divadelní festivaly, vybírám si pro sebe zajímavější divadla, o kterých si mohu přemýšlet, prožívat si je. Mám ráda inscenace, které se k něčemu vyjadřují.  Zkrátka už mám na to čas.

Máte to podobně jako Eva? Nebo naprosto jinak? Přemýšleli jste o tom? Napište nám komentář třeba na facebook Divadelníka!

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!