Geisslers Hofcomoedianten: profesionalizace

Geisslers Hofcomoedianten prožili polovinu svého divadelního života jako amatéři, druhou polovinu jako nezávislé profesionální divadlo. V první části rozhovoru jsme si povídaly s jejich ředitelkou Kateřinou Bohadlovou o jejich vzniku a spojení s festivalem THEATRUM KUKS.
V druhé části rozhovoru s Kateřinou (KB) se dozvíte, jak probíhala profesionalizace, o fungování Geisslers Hofcomoedianten (GH) v prostoru Divadla VILA Štvanice, o jejich zahraničních zkušenostech a členství v Asociaci nezávislých divadel.

Geisslers Hofcomoedianten v procesu profesionalizace

Katko, kdy a proč jste začali uvažovat v Geisslers Hofcomoedianten o profesionalizaci? V čem vám už přestala vyhovovat amatérská forma?

KB: Není to tak, že bychom si řekli “pojďme být profesionální”. Stalo se to samovolně. Na amatérských přehlídkách nám začali říkat, že už tam asi spíš nemáme jezdit, když jsme vystudovaní. V roce 2010 jsme začali hrát pravidelně v Praze, byť jsme jen hostovali. Do té doby jsme jezdili po celé republice. Práce začala být intenzivnější a systematičtější, se společným cílem. A pak jsme získali vlastní prostor.

Vzdělaný profesionál

Profesionalizací každý často myslí něco jiného. Co je vlastně profesionální divadlo? To, které je placené nebo to, které má vystudované herce, nebo je to divadlo, které má strukturovanou organizační složku a každý v něm má svou pozici a job? Tady na té odpovědi se také všichni neshodnou. Pokud to vezmu obecně, tak naše umělecká složka se tehdy profesionalizovala tím, že lidi vystudovali školy, a začali to, co se naučili, vnášet i do souboru. U nás tedy předběhla trošku tu organizačně-manažerskou.

Umělecká jednotka rychlejší než produkční 

Začalo to především ze směru tvůrčí jednotky – režie, dramaturgie. V roce 2014 se vytvořilo umělecké, tvůrčí partnerství Petra Haška (režiséra, uměleckého šéfa) a Heleny Koblischkové (dramaturgyně). A Myslím, že to bylo právě hodně kolem osobnosti Petra Haška, na kterého jsou intenzivně napojení někteří lidé. Teprve potom jsme doháněli produkční věci. Do té doby je nikdo moc neřešil.

…už nestačilo jen něco, co jsme náhodně posbírali “na zemi ve stodole”.

Na realizaci inscenace najednou už nestačilo jen něco, co jsme náhodně posbírali “na zemi ve stodole”. Najednou jsme měli návrhy na novou inscenaci, které bylo potřeba zaplatit. Zaplatit lidem, kteří je vyráběli. A i lidi sami vnímali, že už to nemůžou dělat zadarmo. Začali se dostávat do věku, kdy potřebují nějaké peníze. Dneska je to ještě o to intenzivnější, protože mají rodiny a potřebují je živit. Najednou to přestala být “hurá” akce, která se dělá po práci ve volném čase, ale stala se z toho intenzivní práce.

Skákající čísla 2010 – 2014 – 2020

V roce 2010 vznikl Lakomec jako první inscenace nazkoušená v Praze. Tedy v úplně jiném módu než do té doby. Hráli jsme ho na malé scéně divadla ABC, u Cimrmanů na Žižkově a kočovali s ním po Praze i po jiných divadlech. Největší zlom pro nás pak bylo, když jsme se nastěhovali do Divadla VILA Štvanice na konci roku 2014. Tam už jsme vědomě šli s tím, že musíme zprofesionalizovat i organizační složku. Zažádali jsme o grant a začala nám skákat čísla. Intenzivně jsme začali pracovat i na značce a to probíhá dodnes.

Strategické plánování

Mezi rokem 2014 a dneškem je rozhodně znát změna. Jsme etablovanější. Sice to není ještě úplně ideální. Finanční stabilita je stále trošku rozkolísaná. Ale věnujeme se už i strategickému plánování. A tak to vnímám jako velký posun. Identifikujeme si jasně, co se musí zlepšit, co chceme a jak postupovat, abychom toho dosáhli.

Jak moc velký risk byl změnit původní amatérský soubor na nezávislé divadlo?

KB: Myslím si, že risk to nebyl. Byla to ale jízda. Když jsem se vrátila na jaře v roce 2015 do Čech, rozdělili jsme si s Petrem pozice na uměleckého šéfa a ředitelku. Petr pokračoval směle v tom, co uměl a byl zvyklý dělat. Já jsem se začala nořit do úplně nových vod něčeho, co jsem v životě nedělala. 

Bez „frňáku nahoru“

Nejsem ekonom, nestudovala jsem produkci, art management. Určitě by to šlo plynuleji, kdybych měla nějaký takový background, protože takhle jsem se to musela učit za pochodu pokusem omylem. Bylo to hodně náročné, ale dobrá škola. Nakonec jsme se naučili chodit ve světě pražských nezávislých divadel. A zároveň jsme si udrželi svůj styl, poetiku a nemít frňák nahoru. A té pokory si na Geisslerech cením. Vážíme si svého diváka a máme ho v úctě.

Geisslers Hofcomoedianten při domlouvání termínů hraní

Spousta vašich herců je na volné noze a spolupracuje i s jinými divadly. Jak to máte při skládání programu?

KB: Je to hrozně těžké najít společné termíny. My po hercích nemůžeme chtít, aby dali přednostně svůj čas nám. Když má někdo angažmá, tak je jasné, že musí být primárně nejdřív tam a pak, když má volno, tak si může dělat, co chce. Samozřejmě se dá někdy uvolnit termín, když je potřeba. Vždycky jsme ale až na druhém, někdy třetím, místě. Bývá to velký problém, když se dávají dohromady měsíční fermany na hraní.

Boj o termíny

Když máme ferman pohromadě, musí se pak protnout i s fermany ostatních souborů s nimiž se o prostor Divadla VILA Štvanice dělíme. Často je to velký boj. Obvykle chceme, aby se inscenace hrály aspoň jednou za dva měsíce. A ty nové jednou za měsíc – nahazovat řemen po delší době je těžší. A tohle to působí problémy.
Paradoxně si občas hážeme klacky pod nohy sami sobě, protože Petr Hašek si totiž někdy bere do Budějovic i herce, co má v Geisslerech. To nás pak blokuje v hraní. Třeba v létě, když hrají na otáčivém jevišti v Krumlově.

Geisslers Hofcomoedianten v Praze – Divadlo VILA Štvanice

Jak jsi se už několikrát zmínila, od roku 2014 se dělíte spolu s dalšími dvěma nezávislými divadelními společnostmi – Divadlem LETÍ a Tygrem v tísni – o prostor Divadla VILA Štvanice. Jak jste se dostali k tomuto prostoru?

KB: První ve vile byl Tygr v tísni, který objekt získal k užívání od Magistrátu. Brzy si ale asi uvědomili, že sami dům neutáhnou a rozhlíželi se po nějakém partnerovi. A v tom stejném roce dělali na DAMU Kristián Kubák (režisér Tygra v tísni) s naším Petrem Haškem takovou kolektivní inscenaci vícero režisérů. Kristiánovi se zřejmě líbilo, jak Petr a potažmo i Helena Koblischková jako dramaturgyně pracují, takže nás oslovili ke spolupráci. V roce 2015 k nám pak přibylo Divadlo LETÍ.

Když chceš jen hrát, a nechceš to moc komercializovat, tak potřebuješ ještě další partnery.

Jak vaše spolupráce funguje? Vyhovuje vám?

KB: Tenhle formát spolupráce ve vile není špatný. V Praze to třeba dělá i Venuše ve Švehlovce. Prostě, aby jedno nezávislé divadlo utáhlo celé divadlo samo, muselo by mít i příjmy z jiných aktivit: pronájmů, komercí, tak jak je tomu třeba v NoDu. Ale, když chceš jen hrát, a nechceš to moc komercializovat, tak potřebuješ ještě další partnery. To samozřejmě s sebou nese obrovské vyjednávání. Čím víc subjektů, tím je složitější se na věcech domlouvat. Nejsme úplně stejná DNA. Nějak se vždycky domluvíme, ale není to jednoduché. Museli jsme se to naučit.

Řád z punku

Když do vily přibylo Divadlo LETÍ, byl to velký přínos pro všechny. Oni byli mnohem zkušenější a zběhlejší v podobných spolupracích a pronájmech než my. Vnesli do toho punku nějaký řád. Já jsem se tehdy vrátila po pěti letech ze zahraničí a dostala se do pozice, kterou jsem si musela teprve osahávat. Možná jsem měla až příliš velký respekt, před některými věcmi, než bylo nutné. Chtělo to víc asertivity. 

Navíc teď došlo ke změně našeho statusu ve vile. Už nejsme rovnocenní partneři ve smyslu, že všichni se o všechno starají a o všem rozhodují společně. Teď se z nás a z Divadla LETÍ stal partner, který může sice mluvit do dramaturgie vily, ale ne už do rozpočtu a dalších záležitostí, jako to bylo dřív.

Změna statutu ve vile

Můžeme sice mluvit do dramaturgie vily, ale ne už do rozpočtu a dalších záležitostí, jako to bylo dřív.

Byl vytvořen nadřazený subjekt “Tygr v tísni – Vila Štvanice” a ten je nyní pro magistrát partnerem k jednání ohledně správy domu. Toužili jsme po restrukturalizaci, po zjednodušení fungování vily, ale tenhle model pro nás není úplně nejvýhodnější. Vůbec mi nevadí, že provoz má teď na starosti jeden subjekt. To je v pořádku. S provozem divadla je spojeno spoustu zodpovědnosti a práce. Přestalo pro nás ale být transparentní, jak se nakládá s penězi z grantů. 

Přesun víceletého grantu

Pět let úspěšně přesvědčujeme grantové komise na magistrátu o tom, že jsme týmoví hráči. Že se spolupodílíme všichni tři na provozu vily stejnou měrou. Že jsme si ten prostor holýma rukama vystavěli do podoby jaká je. A že to tak pokračuje nadále i nyní, ale náš statut ve vile se změnil. A pak se stane, že si na magistrátu naši žádost o víceletý grant na činnost divadla (souboru), o který jsme opětovně zažádali, někdo pořádně nepřečte a místo nám, přiklepne grant právě jen přímo “vile”. Je jasné, že magistrát to bere tak, že skrze ten nový subjekt k nám ty peníze protečou. Ale ono to tak už vůbec není.

Netoužíte po úplně samostatném prostoru?

KB: Po vlastní scéně určitě toužíme. Máme dokonce takový sen. Pracovně tomu říkáme Geisslers Institut Nového baroka. Ale než dojdeme do téhle fáze, musíme vyřešit nějaké urgentnější cíle. Jako třeba dosáhnout té finanční stability. A pak to možná půjde jednodušeji a vyskytne se nějaká příležitost.

Zahraniční zkušenosti Geisslers Hofcomoedianten

Sama jsi prošla několika zahraničními stážemi (v Německu, Itálii, USA) – jaký vliv měly či mají na tvoji vlastní činnost v souvislosti s GH?

KB: Stáže mě ovlivnily naprosto. Jakýkoliv pobyt v zahraničí pro mě byl vždycky přínos. A pro práci, co dělám dnes také. Hlavně tím, že jsem získala kontakty, ze kterých mohu těžit.

GH často vyjíždějí za hranice ČR (už v amatérských dobách – Rakousko, Maďarsko a po profesionalizaci – Polsko, Maďarsko, Francie, velké turné 2012 v USA, Rusko). 

KB: To je věc, která teď bohužel usnula. Paradoxně jsme jezdili dříve víc, když jsme na to měli méně peněz než dneska. Rádi bychom rozšířili spolupráci se zahraničím nejenom o zájezdovou činnost. Chtěli bychom uskutečnit i nějaké mezinárodní projekty s mezinárodními partnery. Pár projektů už existuje, ale zatím je to v těch “dlouhodobých cílech”.

Zahraniční štace

A kam byste chtěli?

KB: Kamkoliv. Nejkurióznější zážitek z poslední doby byl zájezd s divadlem na Sachalin. Rádi bychom projeli různé evropské divadelní festivaly. Zahrát si tam a získat novou zkušenost, nové kontakty. U třech inscenací máme i titulky, takže s tím se dá pracovat. Některé naše inscenace jsou navíc pouliční. U těch by jazyková bariéra nebyla vůbec. Rádi bychom začali zase vyjíždět. Ale musíme na tom začít makat. Samo se to nestane.

Jakou máte odezvu venku?

KB: Třeba, když jsme byli právě na Sachalinu, tak nás vynášeli přímo na rukách. Byli jsme tam s Krabatem, což je částečně loutková hra a hra s meotarem.

V Itálii jsme hráli německou verzi Romea a Julie a ti na to koukali trošku skrz prsty. Asi tam byl jazykový problém, byť jsme hráli v italštině.
V Americe, kde jsme hráli anglicky před hodně rozdílnými diváckými skupinami, jsme se zase hodně líbili. Tam to bylo hodně intenzivní turné. Povedlo se tehdy poskládat štace a termíny na východním i západním pobřeží tak, že jsme měli z dvaceti dní jen jeden den volna. Jinak jsme stále přejížděli, přelítávali nebo hráli. Ale to už je taky dlouho.

Geisslers Hofcomoedianten, člen Asociace nezávislých divadel ČR

V roce 2016 vznikla Asociace nezávislých divadel ČR, jehož jste členy (vedle např. Divadla Kámen, Spolku Kašpar, Vosto5, Semtamfór Slavičín, Venuše ve Švehlovce atd.). Kdy jste se k asociaci přidali?

KB: Jsme tam od začátku. Já jsem hrozně ráda, že tahle organizace vznikla. Vedou ji velmi aktivní a svědomití lidé, kteří mají zkušenosti a zároveň jsou schopní vyjednávat s vrcholnými politiky. Mají na to prostě koule, když to tak řeknu.

A v čem vám je členství v ní ku pomoci?

KB: Vedle pocitu, že jsi součástí něčeho, se vždycky díky přímému napojení na politiky dozvíš, co se zrovna ve společnosti děje. Teď třeba s tím Covidem to byl úplně exemplární příklad: zmatek, nikdo nevěděl, co se děje… V médiích se to stále měnilo. Asociace za nás vyjednávala s Ministerstvem kultury a hodně prosazovala, aby se poskytly nějaké základní balíčky pro živou (nezávislou) kulturu. Díky tomu jsme nezapadli nikde mezi Národní divadlo a další příspěvkové organizace.

Smysl A.N.D.u

Od začátku svého působení kopou za nezávislou scénu. Do té doby úředníci nevěděli naprosto nic, někteří netušili ani, že existuje. Asociace za ty roky dokázala “vrátit” nezávislá divadla na kulturní mapu republiky. Snaží se vysvětlovat, co nezávislé divadlo je. A to je běh na dlouhou trať.

Také navazují spolupráci i s ostatními asociacemi, jako například hereckou, a jsou ve spojení se zahraničními asociacemi podobného typu. I v tomhle síťování vidím veliký potenciál a sílu.
Když si asociace, která mluví za 50 členů, na něco stěžuje, nebo o něco žádá, tak to úředníci tak jednoduše ze stolu nesmetou. Musí se tím zabývat. Oproti stavu, kdy o to žádá nebo si na to stěžuje jedno divadlo samotné.

Když už jsme si definovaly, co je pro tebe “profesionální divadlo”, a teď mluvíme o nezávislém divadle, co je vlastně to “nezávislé” a “závislé”?

KB: Závislá jsou ta divadla, či kulturní instituce, jejichž zřizovateli je kraj, město či městská část. Jsou součástí kultury státního aparátu a jejich výhodou je, že mají daný budget, se kterým mohou pracovat. Nevýhodou, že jsou z části závislí na různých politických machinacích. Viz dnes co se děje třeba na Kladně, kde to je velký průšvih.

Je to tedy hlavně o financování. “Příspěvkové” organizace mají daný jasný příspěvek od zřizovatelů, aniž by o něj musely žádat či bojovat. Ale musí se zřizovateli svou činností také zodpovídat.

Grantově závislá nezávislost

Jako nezávislé divadlo, když nepodáme žádost o grant, tak žádné peníze mít nebudeme. My nemáme vůbec žádnou finanční jistotu. Jsme vlastně závislí na dodatečném financování. Na nějakém balíku peněz, který je zpracovávaný formou výzev. Na ty musíš reagovat, žádat a dokládat nějaký jasný plán, jak chceš peníze z nich využít.

Nezávislý partner státu

Nezávislá scéna si tak trochu žije vlastním životem. Ve srovnání se zahraničím je u nás hodně podfinancovaná. A snaží se přežít, jak to jde. Ono je třeba změnit pohled politiků a společnosti na to, co to je. Že to nejsou jen nějací příživníci, nebo jen blázniví pankáči, kteří si jdou, když přijdou z práce, dělat divadlo pro zábavu. Že je to regulérní umělecká sféra lidí, která dotváří českou divadelní kulturu. A stát by měl neziskovky vnímat jako partnera, ne jako parazita systému, protože na to, na co stát nestačí, co nestihne, to mu neziskovky doplní. A tohle rozhodně platí nejen v kulturní, ale ve velké míře i v sociální oblasti.

Těšte se na třetí část rozhovoru! V ní se dozvíte více např. o dramaturgii Geisslers Hofcomoedianten a jejich novobarokních plánech do budoucna. Již brzy můžete pokračovat ZDE.
Utekla vám první část rozhovoru o začátcích Geisslers Hofcomoedianten? Rozhovor ZDE.