SČDO přibližuje jeho předseda Josef Hejral

Na portálu Divadelník.cz pokračujeme v rozhovorech s představiteli divadelních organizací, které v České republice působí. Po Volném sdružení východočeských divadelníků (VSVD) a Amatérské divadelní asociaci (ADA) navazuje Svaz českých divadelních ochotníků (SČDO). Historii SČDO, její organizaci, činnost, systém přehlídek i ocenění v našem rozhovoru rozkrývá předseda SČDO Josef Hejral, který říká: „Ochotnické divadlo je součástí našeho i světového kulturního dědictví“.

Ing. Josef Hejral, předseda Svazu českých divadelních ochotníků. Pochází z divadelně-muzikální rodiny. Na jevišti stál poprvé ve svých šesti letech, debutoval v Našich furiantech rolí malého Filípka. V roce 2020 oslavil 60 let u divadla. V budově divadla ve Vysokém nad Jizerou prakticky vyrůstal, jeho babička zde dělala domovnici a uklízečku, děda byl praporečníkem divadelního spolku Krakonoš. S přehlídkou Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém je spjatý celou dobu, tedy 50 let, z toho posledních 30 let působí i v redakci přehlídkového zpravodaje Větrník. V době studií na průmyslovce a později na ČVUT v Praze dělal v divadle technika, zvukaře a osvětlovače. Věnuje se i herectví, scénografii a hudební složce představení, hraje na několik hudebních nástrojů a zpívá. Do čela SČDO byl poprvé zvolený v roce 2008.

Historie SČDO a návaznost na ÚMDOČ

Pepo, zkusíme začít od toho hlavního, tedy co je SČDO, kdy a kde vzniklo?

JH: Svaz českých divadelních ochotníků vznikl v roce 1968. Na konferenci 38. Jiráskova Hronova se sešlo sedmdesát tři volených delegátů z českých a moravských okresů a dalších dvě stě divadelníků, kteří se rozhodli založit SČDO. Vznikl přípravný výbor v čele s dr. Milanem Kyškou. Ustavující konference byla o rok později, 10. srpna 1969. Do čela Svazu byl zvolený právě dr. Kyška.

SČDO navázalo na Ústřední matici divadelního ochotnictva československého (ÚMDOČ). Ta vznikla v roce 1886 a zkraje existence sdružovala asi sto souborů. Vedle ÚMDOČ existoval i SDDOČ, tedy Svaz dělnických divadelních ochotníků československých. Činnost obou organizací byla zastavena v roce 1950 tehdejším ministrem kultury a osvěty, který usoudil, že spolkový život není potřeba.

V těch pohnutých letech 1968/1969 tu byl další pokus založit jednotnou organizaci pro ochotníky.
Dobře to dopadlo. Tenkrát se musel SČDO přihlásit do Národní fronty. V té době jsme však byli trochu rebelující organizace, protože jsme šli svou cestou a nebyli jsme poplatní době a systému. Obavy ale v té společenské atmosféře pochopitelně panovaly. Když se něco provedlo, a v divadle se vždycky něco provede, tak se každý bál, co na to strana a vláda, jestli nás všechny dohromady nezavřou.

Čtvrtý předseda SČDO, čtvrté volební období

Zmínil jsi prvního předsedu. Kdo dál vedl SČDO?

JH: Dalším předsedou byl Pepa Doležal, pak Vlasta Ondráček a po něm Jarda Vyčichlo. Já všechny zmíněné pány znal, vídali jsme se na přehlídkách. Svého času jsem dělal technika, zvukaře. Pro mě lidi v porotách a na seminářích byli v dobrém slova smyslu panstvo, na které jsem ani nedohlédnul. Později jsme se poznali, Milan Kyška mi nabídl i tykání, docela jsme si rozuměli.

Jak proběhla Tvoje první volba do čela Svazu?

JH: Můj předchůdce Jarda Vyčichlo v roce 2008 náhle zemřel. Tenkrát jsem už docházel na předsednictvo Svazu coby styčný důstojník za přehlídku ve Vysokém. Když jsme byli postaveni před problém, že nemáme předsedu, tak se na mě kolegové obrátili, jestli bych to nevzal. V roce 2009 proběhla svazová volební konference a já byl v řádných volbách zvolený předsedou. To se poté opakovalo i v roce 2014 a 2019. Takže jsem ve svém čtvrtém období, i když to první bylo jen jednoroční.

Nejvyšším orgánem je Konference

Jaká je vnitřní struktura SČDO?

JH: Nejvyšším orgánem je Konference. Ta se koná jednou za 5 let a na konferenci se volí předsednictvo. To si ze svého středu zvolí předsedu a 2 místopředsedy, revizní komisi a další celky, což vychází ze stanov. Jakousi dělnou jednotkou je sekretariát. Ten má méně členů a schází se častěji. Předsednictvo se schází asi 3× do roka, sekretariát se schází asi 5×.

Jak bys hodnotil sám sebe jako předsedu?

JH: Nesnažím se říkat, kdo by co měl dělat. Veškerá činnost je stále ochotnická, dobrovolná. Každý má své starosti pracovní, životní i rodinné. Do toho ještě dělat radost druhým, to je sice fajn, ale není to jednoduché. Když se začne druhému přikazovat, nemůže to dlouhodobě fungovat. Pochopitelně je potřeba občas něco připomenout. Navíc nedělám všechno já, ale v předsednictvu i v sekretariátu máme úkoly rozdělené.

Osm oblastí a výsostné postavení loutkářů

Jaké oblasti a územní celky Svaz zastřešuje?

JH: Je to České středohoří, Jizerská oblast, Jižní Morava, Střední Morava, Moravskoslezská oblast, Praha a Střední Čechy, oblast Západočeská a oblast Jihočeská. Zastoupení nemáme ve východních Čechách, tam je velmi aktivní VSVD (Volné sdružení východočeských divadelníků).

Jednou speciální kapitolou pod hlavičkou SČDO jsou loutkáři.

JH: Ano, konkrétně je to SAL, tedy Skupina amatérských loutkářů. V 50. letech měli loutkáři podobný osud, jako všichni divadelníci, všechno zaniklo. Chtěli znovu navázat na své kořeny, ale měli s tím problémy. Aby se mohli prezentovat, tak se v roce 1972 SAL začlenila jako součást SČDO, má své výsostné postavení. Předseda SALu je automaticky jeden z místopředsedů SČDO. SAL dělá své přehlídky, jsou to Loutkářské letnice, Raškovy Louny a nejvýznamnější je Čechova Olomouc. Z nich se rekrutují představení na Loutkářskou Chrudim.

Systému přehlídek kraluje Krakonošův divadelní podzim

Když jsme u přehlídek, jaké soutěže a přehlídky vyhlašuje a pořádá SČDO?

JH: V současnosti vyhlašujeme pět postupových soutěží od oblastních po národní kola. Kandrdásek je soutěž monologů a dialogů pro mládež od 8 do 18 let. Soutěž monologů a dialogů pro dospělé se jmenuje Pohárek SČDO.
Jednou za dva roky je přehlídka Jednoaktových her. Paralelně s tím je přehlídka Divadla jednoho herce. Obě přehlídky jsou bienále a jsou tedy takzvaně na střídačku.
Velmi důležité jsou krajské přehlídky venkovských souborů, na ty pak navazuje Krakonošův divadelní podzim, což je ta nejvyšší a největší přehlídka SČDO, ze které se dá nominovat na Jiráskův Hronov. O možnost přímé nominace jsme hodně usilovali.

Obrovská členská základna SČDO

Jak SČDO řeší financování?

JH: My máme nastavené roční členské příspěvky kolektivů a jednotlivců. Vedle příspěvků to jsou granty, třeba grant z Ministerstva kultury. Dalším zdrojem jsou partneři a sponzoři, ale to se více týká organizace přehlídek, než činnosti SČDO jako takové.

Kolik členů má vlastně SČDO?

JH: Aktuálně sdružujeme 1050 jednotlivců a 50 kolektivních členů.

Když pominu přípravy a realizace přehlídek, čemu dalšímu se musí Svaz věnovat?

JH: Je toho celkem dost. Uvedu jen příklady. V roce 2010 jsme psali na Úřad vlády a žádali jsme rozklad jednoho vládního usnesení, které spolkům stanovilo povinnost vést podvojné účetnictví. To se, myslím, zadařilo. V opačném případě by to pro spolky a soubory bylo hodně náročné.
Organizovali jsme úspěšnou petici k propozicím Jiráskova Hronova. Do programu se dostávaly kusy, které neprošly zavedeným systémem přehlídek. Petici jsme předali na ARTAMu a žádali jsme návrat k řešení postupových přehlídek. (pozn. red. Artama je útvar pro neprofesionální umělecké aktivity NIPOSu, tedy Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu).

SČDO je spolunositelem statku Venkovské ochotnické divadlo

Jak si u nás stojí české ochotnické divadlo?

JH: Ochotnické divadlo v České republice je vedené u Ministerstva kultury ČR na tzv. Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR. Ochotníci v Čechách hrají kontinuálně od konce 18. století. Nejdelší tradici má od roku 1786 divadlo ve Vysokém nad Jizerou. Již dříve existovaly kočovné spolky, ale ty většinou hrály církevní hry. Ovšem já mluvím o divadle, o spolcích, které hrály hry světské. Ochotnické divadlo je součástí našeho i světového kulturního dědictví. SČDO je spolunositelem statku Venkovské ochotnické divadlo.

Máš představu, jak české ochotníky vidí Evropa, případně svět?

JH: Jako ochotník jsem měl možnost účastnit se i mezinárodního klání. Na přelomu 90. let a nového tisíciletí jsme dělali tři společná představení s Francouzi. Jeli jsme na mezinárodní přehlídku do Německa. Ochotnická činnost v okolních státech je do značné míry neorganizovaná. Všude v Evropě mají české divadelní dění za vzor. Mimochodem SČDO je členem sdružení AITA/IATA (pozn. red. AITA/IATA je světová nevládní organizace amatérského divadla).

Jak o sobě dává SČDO vědět, kde a jak se prezentuje?

JH: Jeden z našich členů Tomáš Čivrný přišel s tím, že by udělal nové webové stránky a facebookový profil. Důležité je, že lidi o sobě vědí, dokáží komunikovat a ochotníci jsou propojení. Jinak ta prezentace běží průběžně na všech přehlídkách.
Další akcí, jak o sobě dáváme vědět, jsou výstavy. Asi nejznámější je výstava nositelů Zlatého odznaku J. K. Tyla. SČDO se podílelo na vzniku Ochotnického muzea v Miletíně. Existuje i publikace Malované opony. Tu sice přímo nezpracovalo SČDO, ale byli jsme součástí realizace. Podpořili jsme i vydání Almanachu loutkářských souborů SAL.

Propracovaný systém ocenění pro ochotníky

SČDO má vypracovaný samostatný systém ocenění.

JH: Jdeme po dvou liniích, tedy my jako SČDO a loutkáři, čili SAL.
Základním oceněním je Zlatý odznak SČDO. Je určeno jednotlivcům, členům SČDO.
Na druhém stupni je pro činoherce Čestné uznání V. V. Klicpery a pro Loutkáře Čestné uznání Matěje Kopeckého. To může dostat jednotlivec i kolektiv, člen i nečlen.
Ve třetím stupni je to Zlatý Harlekýn pro činoherce a cena dr. Jindřicha Veselého pro loutkáře. Je to pro jednotlivce, kteří jsou členy svazu.
A na čtvrtém stupni je to Čestný člen SČDO. Toto ocenění je určeno jednotlivcům i kolektivům, členům i nečlenům, organizacím, obcím a podobně. O udělení se rozhoduje jednou za 5 let.

A mimo tato ocenění se daly dohromady SČDO, Česká obec sokolská, SAL a VSVD, Divadelní centrum podbeskydí, Občanské sdružení divadelních ochotníků a Tělovýchovná jednota Orel. Vytvořily komisi pro udělování Zlatého odznaku J. K. Tyla, to je nejvyšší možné ochotnické ocenění. Zlatý odznak J. K. Tyla se uděluje jednotlivcům při významné události, na velkých přehlídkách, výročích, u životního jubilea oceněného a podobně.
Jinak Svaz má zástupce v komisi pro udělování Ceny ministra kultury.

Možnost poradenství i vzdělávání

SČDO nabízí i možnost poradenství a dalšího vzdělávání.

JH: Součástí přehlídek jsou semináře, kde se udělá rozbor představení. Všichni aktéři si mohou vyslechnout kritiku a názor odborníků. Existují i tematická školení. Svaz pořádá už mnoho let scénografické kurzy, kurzy jevištní řeči a funguje i škola režisérů SČDO. V každém roce má dva běhy. Jeden se odehrává na půdě Jiráskova Hronova, druhý při Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém. Škola mívá kolem 20 frekventantů. Nedávno proběhla i dvouletá režisérská škola. Budeme chtít opět připravit další kurzy, například scénografický.

Vzpomeneš si na něco z historie SČDO, co bylo a co už není?

JH: Vzpomínám si, že Svaz jako takový přispěchal na pomoc při rekonstrukci Národního divadla na přelomu 70. a 80. let. Členové Svazu odpracovali asi 20 tisíc hodin.
V 70. a 80. letech proběhlo 18 plesů ochotníků v Praze na Žofíně. Takové plesy byly finančně nákladné, ale byly nádherné.

Děkuji za rozhovor i za Tvé vzpomínky.

JH: Byly to i vzpomínky a zápisky Vlastíka Ondráčka, Jardy Vyčichla, Saši Gregara a dalších. Já děkuji za pozvání a těším se, až se zase všichni potkáme v divadle, v hledišti a jevišti i v baru a klubu.

Více se o SČDO dozvíte na jejich webových stránkách nebo na FB profilu.

Zaujala vás organizace SČDO? Přečtete si i naše další publikované rozhovory s předsedy ostatních ochotnických organizací, tedy s Josefem Janem Kopeckým o VSVD a s Pavlem Hurychem o ADA.