Žid: Divadlo SoLiTEAter uvádí třetí českou divadelní premiéru!

Černá groteska Gianni Clementiho ŽID měla svou předpremiéru už 14. června 2025 v Divadle Prkno ve Veverské Bítýšce. A nyní na podzim – přesně 17. října 2025 – odehraje svou premiéru v Brně, v Café Práh. Opět jde o spolupráci více individualit amatérského divadla. Tentokrát Libor Ulovec spolupracuje s kolegy z brněnského regionu: Evou Jakubcovou z Divadla Prkno a Martinem Hanákem a Klárou Havránkovou z Divadla Stodola. Na co se můžeme těšit, přibližuje v rozhovoru právě Libor Ulovec (LU) a paní režisérka Klára Havránková (KH).

Autor: Vendula Skrbek Melíšková

Dojíždění za zkoušením

Libore, než skočíme přímo k inscenaci samotné, jak vůbec vznikla mezisouborová spolupráce divadla Prkno, divadla Stodola a Divadla SoLiTEAter? Tedy Veverské Bítýšky, Sivic a Prahy? Zní to jako hodně dojíždění… A jak k tomu došlo, že nakonec hrajete pod hlavičkou SoLiTEAtru?

LU: Jak už zmiňuješ v perexu, Divadlo SoLiTEAter se od prvopočátku profiluje a prezentuje jako divadelní platforma napříč soubory, takže jde o logickou formu inscenování. S lidmi z Divadla Prkno se znám již od mého prvního uvádění „Svou vlastní ženou“, s Klárkou Havránkovou (Divadlo Stodola) jsem se seznámil před šesti lety, kdy mne Eva Jakubcová z Prkna přizvala k pře-režírování jejich tehdejší inscenace „Gedeonův uzel“, ve které druhou roli pohostinsky převzala právě Klára. No, a když se schylovalo k derniéře, věděli jsme, že dřív nebo později budeme spolu chtít udělat něco dalšího…

LU: Dojíždění bylo nevyhnutelné a pro mne občas pekelné, protože jsme zkoušeli ve Veverské Bítýšce na scéně Prkna, a to máš dvě hodiny z Prahy a dvě zpátky, k tomu 3-4 hodiny zkoušení… Sjížděli jsme se proto buď v pátek nebo o víkendech, nicméně, covidová léta nás naučila používat online spojení, takže mnoho zkoušek (zvláště z počátku a dnes třeba oprašovací textovky) jsme absolvovali z tepla svých domovů prostřednictvím konferenčních videohovorů.

Anotace inscenace Žid

„Vidiš? Ty chceš dycky něco za něco!“

Děj probíhá pár let po skončení II. světové války. Marcello Consalvi, movitý majitel realit v Římě, a jeho žena Immacolata právě vypravili svoji jedinou dceru Elenu na luxusní svatební cestu. Jejich blahobytný život zdá se být neotřesitelný, jenže pak někdo zazvoní u dveří, a není to zrovna jen Tito, Marcellův kamarád z mokré čtvrti…

Třetí česká premiéra

Zdá se, že jste sáhli po dalším kusu, který se v našich česko-moravských končinách bude hrát poprvé… Jde tedy o další českou premiéru, kterou Divadlo SoLiTEAter nabízí. Kolikátá už to je vaše „česká premiéra“?

LU: Právoplatně česká třetí, Frielův Léčitel mohl být čtvrtý, ale utekl nám o fous. Byl jsem to sice já, kdo hru dostal do Čech, ale než jsme doladili podmínky a zinscenovali (režie Jaroslav Kodeš, hrálo se ve spolupráci se Scénou Libochovice a Rádobydivadlem Klapý), sáhl po ní a jako první odpremiéroval Divadelní spolek Kašpar, a představ si – také v mezisouborové produkci (Kašpar, Činoherní studio Ústí nad Labem a Divadlo Petra Bezruče).

Kláro, Libore, text se u nás tedy objevuje zcela poprvé. V Itálii už se na pár jevištích stačil ohřát/ohrát… Jak jste na něj přišli?

LU: Pořád čtu nějaké synopse a kde se co hraje, zejména na komorních scénách, protože chci primárně dělat divadlo pro max. 4-5 hrajících osob. Nutně jsem tedy musel v portfoliích českých agentur narazit i na Žida o třech postavách, což se stalo již před mnoha lety. Původně jsem ani nepřemýšlel o roli pro sebe, měl jsem vymyšlené jiné obsazení v mé režii, ale vůbec na to nedošlo.

KH: A když jsme končili s inscenací Gedeonův uzel, Libor mi tento text nabídl k přečtení. V prvním momentě mi text nevycházel jako „vysněný“ k režii, ale dvě tři přečtení a jeho intenzivní platnost, psychologie postav, humornost i mrazivost mě pohltily. A po půlroce dramaturgických úprav textu a přípravě jsme se do inscenování pustili.

A jak probíhalo získání práv k předloze? Neopakovala se anabáze Strážců Tádž Mahalu?

LU: Tentokrát to bylo naprosto bez komplikací. I práva byla mnohem levnější: evropský autor…

Trochu dramaturgie

I přes svou konkrétní časovou a místopisnou ukotvenost hra hovoří o obecném a stále aktuálním tématu nenávisti rodící se jako důsledek pocitu viny a „špatného svědomí“, o lidské potřebě vytvářet si nepřítele, řečeno s Umbertem Ecem. A také o nezdravé, patologické lásce k penězům. Koncentraci negativních stránek lidské povahy… “ (Zdroj: DILIA)

Po přečtení synopse na stránkách DILIA mi přišlo, že jde o takové volné pokračování Posledního zvonění Johannese Urzidila, které se na českých jevištích objevuje jako „Kvartýr“ (nebo v adaptaci Jaroslava Kodeše jako „Mařka“). Kdyby tedy nedopadl vztah sester tak fatálně…
Jaké téma (manipulace, nenávist, patologická láska k penězům, pocit viny) pro vás v inscenaci vychází jako nejdůležitější?

LU: Ono je třeba ty synopse brát trochu s rezervou, ve hrách často inscenátoři mohou nalézt i další polohy, odstíny, vrstvy… Pro mne je to hra o lásce, o nezdravé lásce – ať již mezi lidmi, k dětem, věcem nebo majetku, a z toho plynoucím lpění.

KH: Pro mne je text hodně o strachu, úzkosti, která roste, i když ji „nezaléváte“. Živnou půdou pro strach může být v životě cokoliv. I situace, která na počátku byla dobrým úmyslem. Můj pohled na text ale není o koncentraci negativních stránek postav. Je to o běžných lidech, o nás všech, o našem strachu i lásce. O pečování i manipulaci, o tom, jak ty nejněžnější city se mohou stát drtícím kladivem a zároveň se hrubá síla může změnit ve spravedlnost a něhu.

Mnohdy lepší než psychoanalýza

Myslíte, že má divadlo dneska ještě moc „měnit“ lidi?

LU: Dobré divadlo ji má vždycky. Tak, jak se v průběhu hry mění postavy a na konci jsou jiné, než na začátku, tak i diváci jsou podle mne po skončení trochu „proměněni“. Tím, co viděli, a jak hluboko se jich viděné dotklo.

KH: Divadlo, knihy, malby, umění jako takové tuto moc má a mít bude, ale jen, pokud se člověk vjemu otevře. Pak je divadlo jako vlákno, které se omotá kolem srdce, žaludku a táhne duši k sobě. Pro vnímavého diváka či posluchače je pak toto umění mnohdy lepší než psychoanalýza. Jde o to, nechat emoce proudit oběma směry.

Překlad Alice Flemrové vznikl v rámci rezidenčního pobytu v Casa delle traduzioni v Římě za podpory italského festivalu současné dramatiky In Altre Parole a Institutu umění – Divadelního ústavu v Praze.“ (Zdroj: DILIA)

Úprava textu

Upravovali jste text, aby fungoval u nás? (Je možné, že se počítá s italským vášnivým temperamentem, ale Teatro Stabile dell’Umbria uvádí délku představení 95 min a vy – Divadlo SoLiTEAter – to stíháte za 85 min…)

KH: Text je značně upraven, ale spíše v duchu celkové kompaktnosti, zúžení dějové linie a vypointování humorných i jinak intenzivních situací. Cílem také byla možnost uvedení v jednom kuse, bez přestávky, která by tomuto typu díla mohla ubrat na síle postupné proměny děje a jednání postav.

LU: Myslím, že dramaturgická práce, kterou Klárka na textu předvedla, je obdivuhodná. Její verze má podle mne větší tah na branku, aniž by se zřekla čehokoliv podstatného. A baví mne používat v rámci představení různé dialektické výrazy a obraty, které hrající charaktery krásně okořeňují.

V anotaci DILIA a v italských divadlech se uvádí, že jde o tragikomedii. Vy máte u anotace uvedeno, že jde o „černou grotesku“. Vyhranili jste žánr nebo vás teď jen trochu „chytám za slovo“?

KH: Možná to je trochu chytání za slovo, ale já nevnímám text jako tragikomedii. Vnímám ji jako lidskou, poněkud černou komedii s groteskním vyzněním.

LU: Pro mne to moc tragikomedie není, respektive v kontextu moderního divadla ji, pro tvoji představu, vnímám spíš bližší poetice Krále Ubu než třeba… Kdo se bojí Virginie Woolfové.

Jaká byla spolupráce herce/režiséra Libora Ulovce (v roli Marcella) s režisérkou Klárou Havránkovou? Nezasahuje Libor do režie?

KH: Já s Liborem pracuji moc ráda. Už u předchozí spolupráce se samozřejmě naše „režisérská ega“ malinko střetávala, ale vždy najdeme společnou řeč. A diskuse k tvorbě patří, obzvláště, když je plodná a na závěr z ní oba vycházíme spokojeni s výsledným řešením dané situace na jevišti.

Ornella Muti v hlavní roli

Drobná zajímavost: roli Immacolaty, manželky, v jedné z italských inscenací (kolem roku 2010), ztvárnila Ornella Muti – někdejší nejkrásnější žena světa.

Je pro roli manželky podstatná krása? Zkuste představit Evu Jakubcovou, představitelku manželky.

LU: Já to za důležité nepovažuji, i když si dokáži představit režijní koncepci, která stojí na protikladu fyzické krásy divadelní figury a jejích nekrásných činů. Pro mne je spíš důležitější, aby herečka dokázala divákovi nabídnout celou šíři bytí a podstaty této postavy, což myslím, že Eva umí. V tomto ohledu ji a Klárku považuji za nejpřesnější herečky současného amatérského divadla.

KH: Souhlasím s Liborem, tohle v naší inscenaci rozhodně nepovažuji za nosný prvek hry. Krása je totiž v každém z nás. Pokud ji vidíme. Naše Immacolata je krásná i děsivá. Stejně jako milá i zlá. To je kouzlo herectví kolegyně Evy Jakubcové, která vdechla této roli hmatatelný život.

A jak se mezi vás do hereckého obsazení dostal Martin Hanák, který hraje přítele Tita?

KH: Martin je skvělý herec a kolega z mého mateřského souboru Divadlo Stodola. Jeho úžasný výkon v roli Jindřicha Plantageneta ve hře Lev v zimě oslovil Libora a po dohodě jsme ho vzali mezi nás. A byla to vynikající volba. Jeho Tito je lidský, něžný, zoufalý i spravedlivý.

Kulisy, dekorace, kostýmy, osvětlení, zvuk…

Jak moc je inscenace náročná na kulisy, dekorace, kostýmy, osvětlení, zvuk? Prosím, představte přitom Dagmar Fajtovou, Ondřeje Buchtu, Adama Hrdinu.

KH: Při přípravě textu jsem hodně zvažovala možnosti inscenování s minimem kulis, právě pro možnost cestování po celé republice. Nicméně pro správné vyznění jsme pevné a výrazné kulisy potřebovali. Nakonec jsem oslovila Ondřeje Buchtu – ®Buťa Create, který vyrobil úžasné, skladné a skládací kulisy, vhodné pro převážení, které inscenaci dodávají lesk opravdovosti. Dagmar Fajtová je „naše“ kostymérka z divadla Stodola, která umí zázraky a Adam Hrdina je můj kamarád a kolega, muzikant, jenž má cit pro techniku a dokáže zapojit a vymyslet vše, co si na scéně přeji. Tito lidé jsou takový můj Dreamteam.

LU: Já jenom doplním, že Dagmar Fajtová s Divadlem SoLiTEAter spolupracovala již na předchozí inscenaci Strážci Tádž Mahalu a její práci na kostýmech oceňovali (ať již udělenou cenou či jen pochvalnou zmínkou při rozborech) porotci napříč přehlídkami. Takže pro mne byla první volbou.

Předpremiéra jako součást divadelního procesu

Tentokrát předpremiéra proběhla už 14. června 2025, a to ve Veverské Bítýšce. Proč právě tam? A jak dopadla?

LU: Čím dál víc považuji předpremiéry za důležitou součást divadelního tvůrčího procesu. Ještě je vše ve fázi zrání a dolaďování před ostrým startem, takže první expozice reálnému publiku a následná zpětná vazba může nejen ověřit správnost nastoupené cesty, ale i ukázat trhliny a vrásky, které je v zájmu výsledného tvaru dobré opravit a vyhladit. A komu jinému by měl člověk předvést své skoro hotové dílko, než poučeným, přejícím, ale zároveň kriticky myslícím divákům? Dlouhodobě víme, že takoví se na Festivalu Na Prknech scházejí, a také to byl trochu hold tomu, že nám velkoryse umožňovali na prknech Divadla Prkno zkoušet. 

KH: Jen doplním, že se předpremiéra podařila a jak diváci, tak i kolegové z jiných souborů inscenaci ocenili. Věřím, že její kvalita bude mít rostoucí tendenci a zahrajeme ji na mnoha dalších jevištích.

Divadlo Prkno pořádá od roku 1997 každoročně festival amatérských divadel s širokého okolí Setkání NA PRKNECH. Během jednoho červnového víkendu se odehrálo i na desítku představení a po nich následovaly diskuse s odbornou porotou. V současné době jde o setkání amatérských divadel bez hodnocení odborných lektorů, jen diváků. (Zdroj: Divadlo Prkno)

Premiéra a další reprízy

Předpokládám, že práce na inscenaci pokračovala i během prázdnin či po nich, když máte oficiální premiéru naplánovanou na 17. října 2025 v Café Práh, Brno…

KH: Přes prázdniny jsme odpočívali a ke zkoušení se vrátili až v září, ale chtěli jsme zahájit další sezonu řádnou premiérou a vypustit do světa již dospělé dítě.

Už máte naplánované reprízy i v jiných městech? Zavítáte i do Prahy?

LU: Do Prahy Žida určitě dovezeme, musím ho přeci představit i svému zdejšímu publiku, ale věřím, že nás čekají i nějaké další štace po Čechách i Moravě.

Pro aktuální informace k termínům inscenace ŽID tedy sledujte webové stránky  Divadla SoLiTEAter a jejich Facebook.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!