Slavná Nemesis

Divadlo Chimaera 8. dubna 2025 odpremiérovalo v divadle U22 v Uhříněvsi „experimentální inscenaci“ podle groteskní povídky spisovatele a filosofa Ladislava Klímy (1878 – 1928). Inscenace nese stejně jako Klímovo romaneto název: Slavná Nemesis. O vzniku inscenace více rozhovor s režisérkou Pavlou Kohákovou.

Slavná Nemesis Ladislava Klímy

Povídka Ladislava Klímy Slavná Nemesis poprvé vyšla v roce 1932. Je jedním z nejlepších příkladů temné fantastiky 20. století. Hrdinou vyprávění je Sider, který je doslova uhranutý tajemnou dámou a je odhodlaný ji hledat na vrcholcích hor, v hlubokých lesích i v psychiatrické léčebně. Je však dáma skutečná? Nejde jen o vidinu? Siderovy úvahy se čím dál víc propadají do víru paranoie, iluzí a klamu a povídka pozvolna odhaluje odvrácenou tvář lásky, totiž neředěné zlo a šílenství. Povídka se strhujícím, i když dnes již místy archaickým jazykem, ztělesňuje Klímovu ústřední myšlenku, že svět je jen naše vědomí, jinak nic. (Zdroj: tympanum.cz)

Dramaturgie a žánr

Pavlo, jak si tě Slavná Nemesis našla? Resp. kdo přišel s tím, že ji z literatury přetvoříte do jevištní formy?

PK: Poprvé mě se Slavnou Nemesis seznámil můj přítel Marek Juřica (autor hudby), který Klímu miluje. O rok později jsem přemýšlela o nové inscenaci, která by byla částečně pohybová, dějově nelineární a měla jako ústřední téma různé pohledy na lásku. Nemesis mi vytanula na mysli jako příběh, který toto téma obsahuje a tím začalo několik měsíců boje s dramatizací povídky.

Klímova Slavná Nemesis je označována jako romaneto. Pomohu si wikipedií, která říká, že jde o „prozaický epický žánr nevelkého rozsahu, naplněný dramatickým dějem směřujícím k výrazné pointě. Jeho hlavní myšlenkou bývá rozpor mezi tajemnými jevy a jejich vědeckým vysvětlením.“ Materiál více než lákavý pro dramatizaci a zároveň žánrově zrádný. Detektivka? Horor? Tragikomedie? Kdo a jak jste přistoupili k dramatizaci?

PK: Klímovo dílo je na pomezí filosofie a prózy. V knize se nálady prudce střídají, a to jsme se rozhodli ponechat i na divadle. K Nemesis jde přistoupit jako k detektivce, kde spolu se Siderem prostřednictvím střípků z jeho života odhalujeme, co se vlastně stalo. A tyhle střípky jsou občas hororové, občas surrealistické. Jindy jsme svědky racionální diskuze u sklenky vína, nebo až cimrmanovské situace v domě dvou stařen. Klíma nabízí hodně interpretačních klíčů a myslíme si, že je v pořádku, když na konci divák odchází s otázkami, na které si najde odpovědi až sám. Nebo v diskuzi s ostatními diváky. I my v souboru máme na některé zápletky každý vlastní teorii a tyto teorie fungují, i když se liší. 

S větší částí dramatizace jsem se popasovala ještě předtím, než jsem oslovila jednotlivé herce. Zatímco scénář činoherních scén jsem měla napsaný a už se výrazně neměnil, pohybové a taneční scény byly napsané v bodech.

​​Moci s božskou libovůlí kdykoli… Mladému Siderovi učaruje alpské městečko Cortona, kde hledá odpočinek od víru velkoměsta. Místo toho zde narazí na střípky záhady, která ho v dalších letech o všechen klid připraví. A tak Sider balancuje na hranici mezi rozumem a šílenstvím, skutečností a snem, romantikou a hororem – aby se přestal bát přijmout osvobozující pravdu.“

Srozumitelnost jazyka

A onen “archaický jazyk” (viz úvodní citát z tympanum.cz), otisk Klímy zůstal, nebo jsi jej nějak výrazněji upravovala kvůli srozumitelnosti?

PK: Ponechala jsem lehce starší jazyk a spisovnost, ale upravila jsem slova, která by dnešnímu divákovi nedávala smysl nebo zaváněla parodií. Zároveň měli herci volnost si repliky upravit tak, aby jim šly líp do pusy, pokud zachovají jistou dobovost. Např. „jasně, jo“ jsem zakazovala, „jistě, ano“ říkat mohli.

Ani tak se člověk ale nezavděčí všem – jeden divák znalý předlohy smutně konstatoval, že jsem škrtla jeho oblíbenou větu: “A vlastně jsi de facto jenom harfenice anebo debrecínský párek.“

Ďábel tkví v detailu

Dovolím si tě odcitovat: „Hru možná budete chtít vidět víckrát, protože některé záhady se nedají odkrýt hned a ďábel tkví v detailu.“ To zní jako dobrý marketingový tah. Zároveň se zdá, že rovnou předpokládáte, že není možné inscenaci uchopit napoprvé. Snad mi odpustíš, když prozradím, že nechronologicky střídáte časoprostorové roviny, což k určitému zmatení diváka vést může… Jak moc spoléháte na to, že se vám diváci „protočí“? A jaký je ideální počet repríz k pochopení?

PK: Diskutovala bych zde o té chronologičnosti, ale nechci prozradit klíč k příběhu. Ačkoli nejde proniknout všemi vrstvami inscenace hned napoprvé, neznamená to, že by diváci museli nutně vidět příběh znova. Na základě ohlasů z prvních dvou uvedení můžeme říct, že základní rámec příběhu si divák odnese už po jednom shlédnutí. A i ti, kteří se nevyžívají ve složitostech, odcházeli spokojení. 

Pokud ale někdo chce rozluštit všechny indicie, pochopit všechny roviny a všechny postavy, bude i po opakovaném shlédnutí nacházet nové věci. Máme diváky, kteří chtějí přijít potřetí.

Herci začali zjišťovat některé spojitosti až třeba na dvacáté zkoušce. A nebudu lhát, že mě i teď občas zaskočí otázkou, na kterou jako režisér prostě nemám odpověď. To je kouzlo i prokletí Ladislava Klímy.

(…)Nechtěl bych tu bydlet.
– Co si přejete?
… nebyl by tu… pokoj k najmutí?
– Je, a ne jeden. Ale nikdo sem nechce. Vy byste měl kuráž?
… Proč kuráž?
– Protože se říká, že tu straší. Ale my se nebojíme, čeho by se tak staří lidé ještě báli?“

Jeviště

Jde-li o zavnímání detailů, pak asi bude inscenace působit v různých prostorách, různě… Jaké máte dané podmínky na místo k hraní, abyste mohli Slavnou Nemesis publiku předložit tak, jak si ideálně představujete?

PK: Důležitá je pro nás velikost jeviště, hlavně kvůli choreografii. Takový spodní limit je 5×6 metrů a výkryty po obou stranách. Případně zvládneme menší hloubku, když je podium delší. Důležitou složkou inscenace je light design, potřebujeme buď RGB světla s možností svítit jeviště na poloviny, nebo dost reflektorů s barevnými filtry, abychom nemuseli ubírat z původního světelného plánu. Jedna stínová scéna zase působí tím líp, čím je prostor vyšší.

Není stínu beze světla

V amatérských divadlech často skončí role osvětlovače na režisérovi. Nikoliv v divadle Chimaera… (Pochlub se, jak máš šikovného technika…)

PK: Je to přesně jak říkáš a u předchozích projektů jsem se už v této pozici ocitla. Ale u Nemesis jsem měla to štěstí, že projekt zaujal Matěje Konečného. Herce, technika z divadla Debut a momentálně i studenta produkce na DAMU, který se s námi do projektu s vervou pustil. Matěj se nám tedy stará nejen o techniku, kde je inscenace se svými 76 světelnými a 48 zvukovými změnami poměrně náročná, ale také se ujal produkce a pomáhá mi i s propagací.

Finanční podpora inscenace

Grantová podpora: Inscenaci podpořila Nadace Život umělce a zároveň zmiňujete grantovou soutěž „Zásobník projektů – partnerství pro Prahu 10“ , tedy finanční přispění městské části Praha 10. Jak je těžké si vyjednat granty…? Vyplatí se to?
PK: Je to naše první zkušenost s granty, takže zatím se těžko odpovídá na otázku, zda se to vyplatí. S řešením grantů se musí začít s velkým předstihem. Když jsme začali řešit granty jedenáct měsíců před premiérou, překvapilo mě, že bylo u mnoha z nich už pozdě. S grantovými programy a psaním materiálů jsme strávili stovku hodin a zatím máme přiznaný jeden grant, který nezaplatí ani desetinu nákladů na vznik inscenace, natož čas strávený s granty. Ale je to začátek. Příště to půjde rychleji a bereme to jako velikou čest, že jsme tuto podporu dostali. Za podporu vděčíme nadaci Život umělce. Momentálně ještě čekáme na výsledky soutěže Zásobník projektů pro Prahu 10.

Propagace, nezbytná součást inscenace

Zmínila jsi, že ti Matěj pomáhá i s propagací. Jaké všechny cesty (a materiály) k propagaci využíváte? Stvořila sis plakát, program… sama? Nebo i tady jsi někoho oslovila?

PK: Snažíme se oslovovat diváky přes sociální sítě, ale i tištěnými pozvánkami, které necháváme na podobných akcích. Nebo skrze spolupráci s projekty a objekty, do kterých by mohla chodit naše cílová skupina. O plakát jsem poprosila grafika Radovana Kotála (Lai6), který na něj použil jednu svou dřívější kresbu, k Nemesis velmi příhodnou. V zornici jako bych viděla dvě postavy, vedle nosu vyrůstá strom, či skalnatá propast… Program jsem pak připravovala sama ve spolupráci s Markem.

Divadlo Chimaera

V inscenaci je na jevišti fyzicky pět herců, ale postav poněkud více… Kolik? Kdo koho hraje?

PK: Matouš Fendrych je k vidění jako Sider, Míša Čečková jako Orea. Další tři herci hrají více rolí: Anička Šrámková mladší Erratu a “ženu z lidu” Škopkovou. Ida Balusková starší Erratu a “transcendentálně živě mrtvolnou bábu” Barboru. A Vratislav Šrámek je muž mnoha tvář. Zastupuje všechny racionální charaktery, od Cortonského doktora, psychiatra v blázinci přes dělníka – sociálního demokrata Škopka až po starou Hátu.

Kdo vlastně tvoří divadlo Chimaera? Jaký šuplíček jste si vybrali, co se označení týká? Amatéři, poloprofíci, profíci?

PK: Jako soubor fungujeme spíš “projektově,” abychom vyšli vstříc přáním a časovým možnostem jednotlivců. Po Nemesis máme v plánu zase další komorní drama, jako bylo Ucho. (Pozn. red. derniéra Ucha proběhla v březnu 2025.) 

Tentokrát jsme si vyhlídli Vedlejší účinky od Lucy Prebble. A v roce 2026 budeme chystat další experiment v podobném formátu jako Nemesis. 

Co se šuplíčků týče, nemám moc ráda dělení na základě příjmů nebo školy, které vede k narativu, že amatérské divadlo je méně umělecké než profesionální. Když je to potřeba uvést, říkám, že jsme poloprofesionální. Máme totiž v souboru jak srdcaře, tak i lidi, kteří se divadlem živí: Matouš Fendrych vystudoval herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. A Vráťa Šrámek je tamtéž profesorem, ačkoli není herec, ale hudební skladatel.

Alternativní inscenace

Inscenaci označujete jako experimentální. S čím vším v ní experimentujete?

PK: Ohledně označení jsme s pány z KALD DAMU vedli nejednu diskuzi o tom, kde končí činohra a začíná alternativní divadlo; v čem je naše dílo “jen” činohrou s moderním divadelním jazykem a v čem je experimentální.

Používáme prvky fyzického divadla (pohybové scény, muzikálové a contemporary pasáže, prvky japonského tance butoh), hrátky se světlem a stíny. Máme minimalistickou scénu, která nám pomáhá rychle měnit čas a prostor a zachytit psychedelickou atmosféru. V první fázi zkoušení jsme s Matějem vymýšleli i spojení s projekcí a AI-generovanými videi. Ale tuto cestu jsme posléze zavrhli, aby nebyl tvar přeplácaný, a také kvůli časové, technické a finanční náročnosti.

Hudba

Dovolím si parafrázovat tvůj citát na facebooku: „Kam nemůžou slova, může hudba.“ I tuto složku máte detailně promyšlenou. Už jsi zmínila, že autorem je Marek Juřica (z kapely Nuummite). A jaké zadání od tebe dostal – nebo měl zcela volnou ruku pro komponování?

PK: Dostal ode mě seznam věcí které potřebuju – ať už se jednalo o leitmotivy jednotlivých míst, atmosférický podkres či song s textem. Popsala jsem mu náladu a pustila inspirativní věci, ale měl volnou ruku. A většinou mě dost překvapil, že výsledný kus zněl úplně jinak, než co jsem si představovala, ale přitom splňoval zadání i vystihoval atmosféru. V jednom případě jsme i společně píseň otextovali tak, aby text seděl do hudby: shrnoval děj, který potřebuju a zároveň obsahoval aspoň část citací z originálu.

Ve zvukovém plánu se objevuje vypravěč (Adam Lauer). Nejsou vypravěči na divadle přežitek?

PK: Není to úplně vypravěč, jen to bylo nejsnazší pojmenování. Ve dvou případech jde o zvolání kamelota. V dalším o jakýsi vnitřní hlas, který se vysmívá Siderově snaze a zároveň nás posouvá v ději o tři roky. A v závěrečném komentáři je to spíš než vypravěč sám Ladislav Klíma.

Choreografie

Když je hudba, často nechybí tanec… „Emoce, rytmus, dech inscenace.“ Ve vaší inscenaci se objevují taneční fragmenty. Jak vypadaly tvé body na začátku? A ve spolupráci s kým pak vznikla choreografie?

PK: Měla jsem hrubou představu a s přetavením pohybových scén do výsledného tvaru mi pomáhali jak herci, tak Kristýna Svobodová. Muzikálová herečka a zpěvačka, která nám pomohla postavit choreografie. Sešla se dobrá parta a občas jen stačilo, že jsem řekla, co od scény chci a ukázala videa na YouTube pro inspiraci. Nápady, jak scénu uchopit, se začaly hned sypat. Některé figury v choreografii jsme ještě měnili těsně před premiérou, protože si Míša (Orea) v zimě zlomila ruku.

Ve třech scénách jsem také chtěla vyjít z mého oblíbeného japonského butoh. Velice mi pomohlo, že se Matouš (Sider) s butoh už setkal, a tak mu stačilo jen popsat “trasu, kterou si musí v podvědomí projít”. 

Výtvarná část inscenace

Magie okamžiku se odráží i v kostýmech, rekvizitách a kulisách. Kdo jsou ti, kteří vás oblékli a stvořili na jevišti tři různá místa: Cortonu, Brisau a Jelení hlavu. A opět: s jakým zadáním? A jak ho naplnili?

PK: Chtěli jsme minimalistickou scénu – se třemi kvádry vytvořit hory, lavice, bar, sutiny i schůdky vlaku. Navíc jsme potřebovali, aby tyhle kvádry bezpečně unesly poskakujícího Matouše a zároveň vážily tak, aby je dokázaly holky během přestaveb přenést. A ideálně se daly poskládat jako matrjoška do kufru auta. S tímhle úkolem se popasoval Dominik Chalupník a posvářel nám bytelné konstrukce.

Výběr kostýmů a rekvizit měla pod palcem restaurátorka Anička Šrámková. (Pozn. red. představitelka mladší Erraty a Škopkové.) Když jsem jí posílala nápady, občas přimhouřila oko a občas mi vysvětlovala, proč se nehodí některé knoflíky či délka límečku. Sháněli jsme různě po skříních, bazarech a kamarádech, kteří umí šít nebo vyrábět. Nejsložitější byl kostým Orey, který jsme nechali ušít od Veroniky Tylich Váchové. Tak aby kombinoval dobovost a antický střih, byl dostatečně odolný a měl přitom sundavací rukávy.

Po celou zimu nepřihodilo se pranic. Pracoval a a opíjel se, opíjel se a pracoval, a nakonec se jen opíjel. Minula zima, nesměle přibližovalo se jaro a Sider už po druhé zapomínal na divnou svou lásku. Jednoho dubnového podvečera stanul před výkladní skříní. Její zadní stěnu tvořilo zrcadlo; před ním byly obrazy horských krajin; mezi nimi Cortona.„

Další reprízy…

Kde vás bude možné vidět? Kde byste si chtěli zahrát?

PK: Nejbližší repríza je úterý 6. května od 19.00 v divadle Miriam ve Strašnicích (pozn. red. neplést se Strašnickým divadlem alias Solidaritou). A pak 30. září 2025 tamtéž. Na podzim chystáme ještě další reprízy. Momentálně zjišťujeme různá místa po republice a potenciální spolupráci s festivaly s tematikou hororů a záhad.

Velmi rádi bychom také v létě vzali Nemesis do nějakého skalního divadla – byla by to technická výzva, ale zase myslíme, že by tam atmosféra příběhu krásně vyzněla. Zjišťujeme teď možnosti přírodních amfiteátrů v severních Čechách, tak nám drž palce, aby třeba něco z toho vyšlo.

Chtěli byste zkusit i nějakou přehlídku? Vzhledem k označení „experimentální inscenace“, předpokládám, že směrem na Písek…?

PK: Máme to v plánu, chtěli bychom příští rok na Žlutomodrého kocoura do Turnova, kde jsme byli už s Uchem a líbilo se nám tam.

Inscenace a program divadla Chimaera najdete na jejich linktree a sociálních sítích: Facebook a Instagram. Tak je nezapomeňte sledovat!

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!