Radar na „Otáčku“ v Týně nad Vltavou

Divadlo RADAR vytvořilo na začátku července 2020 mimořádný projekt. Čtyřicet čtyři divadelníků z Radaru – napříč soubory – vytvořilo společnou inscenaci, kterou si zahráli v prostoru Otáčivého hlediště v Týně nad Vltavou. Rozhovor s Luďkem Horkým, režisérem inscenace Tři mušketýři, nejen o zákulisí tohoto mimořádného projektu.

Má Divadlo RADAR z předchozích let zkušenosti z hraní na Otáčivém hledišti v Týně nad Vltavou?

LH: Ano, má. Divadlo RADAR funguje jako centrum dramatické výchovy a amatérského divadla v Praze 7. Pod společnou hlavičkou sdružuje více než 270 členů, dětí i dospělých. Ti se samozřejmě nescházejí všichni dohromady, ale jsou rozděleni do menších dramatických kroužků a divadelních souborů. Jedním z takových souborů byl donedávna i soubor K. O., který se zaměřoval na letní plenérové produkce. Ta zkratka znamenala „Křivoklát-Otáčko“, podle jeho hlavních prázdninových štací. Otáčkem bylo míněno právě to vltavotýnské.

K.O. je K.O.

Soubor K. O. v rámci Radaru před rokem zanikl, nicméně náš tradiční prázdninový partner, divadelní spolek Vltavan, nabídl štaci k dispozici ostatním souborům Divadla RADAR. A tak se zrodila myšlenka na velkou mezisouborovou inscenaci Tří mušketýrů. Na projekt, při jehož tvorbě spojí síly všechny naše soubory dospělých a dospívajících herců. 

Takže divadelní prázdniny nedržíte?

LH: Držíme divadelní prázdniny v tom, že přes léto nemáme pravidelné zkoušky. Ale jezdíme na festivaly, nejen na ty soutěžní. Kromě Divadelního pikniku Volyně a Jiráskova Hronova třeba na Šrámkovu Sobotku a na některé další. Na konci srpna pořádáme nepřetržitě od roku 1994 čtrnáctidenní letní dětský divadelní tábor.

Proč jste k inscenování u „Otáčka“ v Týně zvolili zrovna Tři mušketýry?

LH: Kamarádi z Vltavanu stáli o naše Tři mušketýry už dávno. Když říkám „naše“ Tři mušketýry, myslím tím inscenaci souboru Divadlo RADAR/Načerno z roku 2011. Inscenaci jsem režíroval v úzké spolupráci s kolegyní Denisou Novou a na jevišti stálo vedle sebe celkem 16 stejně starých herců ve věku okolo 20 let.

Oživlé ilustrace z Dumasova románu

Hrací prostor měl 4×4 metry a vše bylo založeno na studentské recesi a jemné nadsázce. Dekorace byla z molitanu, šermovalo se dřevěnými tyčkami a kostýmy měly kreslené prvky. Chtěli jsme evokovat, že jde o oživlé ilustrace postaviček z Dumasova románu, které utekly z knížky a společně zlobí na jevišti Radaru.

Inscenace nepřenosná do plenéru

Inscenace měla po mnoha reprízách včetně uvedení na Jiráskově Hronově derniéru v roce 2018. Na otáčko jsme byli pozváni už s  původní inscenací, ovšem ta byla do plenéru nepřenosná. Když nás vltavotýnští oslovili nanovo, napadlo nás pustit se do zcela nového nastudování, šitého vltavanské točně na míru. 

V anotaci máte uvedeno, že jde o unikátní projekt v rámci 31 leté existence Divadla RADAR. Co se přesně pod tím „unikátním“ skrývá?

LH: Za unikátní považuji už samo otáčivé hlediště. Dále pak počet účinkujících – je jich 34. Plus dalších 9 podporuje představení ze zázemí. Celkem 44 osob nezbytných k realizaci.

Na inscenaci se aktivně podílelo celkem 44 osob.
Na jevišti je naráz 33 herců.

Inscenace je navíc velmi, velmi výpravná. Žádné molitanové prvky nebo pokreslené hadry, nýbrž dokonalé historické kostýmy a zbraně. Jde o koncept velkolepé podívané. A ano, v neposlední řadě je zde významný společenský přesah v podobě spolupráce celkem pěti souborů (Hrobeso, Načerno, Šupitopresto, Za oponou, a Štronzo). 

Při takovém počtu angažovaných herců a lidí v zázemí, to muselo být na přípravu a komunikaci velice náročné. Jak dlouho vám trvalo tento projekt nakonec zorganizovat? Narušily vám přípravu projektu nějak coronavirová omezení?

LH: První čtená zkouška měla být na konci března. Nakonec nebyla vůbec. Přeskočili jsme ji a začali v Praze rovnou zkoušet, jakmile to karanténní opatření dovolila alespoň v menších skupinách do deseti osob. Kvůli karanténě jsme ztratili asi měsíc a půl. Dohánění v průběhu června bylo velmi náročné. Také proto, že pro mě jako pro režiséra jde o první zkušenost s otáčivým hledištěm vůbec.

Zúročené bohaté zkušenosti

Ohromně mi pomohli Lucie Valenová a Martin Holzknecht v roli asistentů režie. Jsou oba profesionální herci a s otáčivým hledištěm mají shodou okolností bohaté zkušenosti z Českého Krumlova. Společně jsme v době karantény připravili podrobný plán otáček a výjevů. Lucie se pak navíc zhostila i nelehké kompletace kostýmů. Neměli jsme skoro žádné peníze a všechno si museli vypůjčit po fundusech spřátelených divadel.

Roztěkaný pytel blech

Divadlo RADAR je charakteristické svými mimořádně sympatickými herci. Ta sympatie je skvělá v tom, že se dovede krásně přenést z jeviště do hlediště. Ovšem je vykoupena nervydrásající roztěkaností celého toho svérázného pytle blech při zkouškách, připomínkách a tak dále. V životě bych nezvládl udržet kormidlo v ruce, natož pak směr, nebýt dvou našich nezničitelně trpělivých produkčních Lucie Papíkové a Filipa Brouka.

Z herce choreografem a zase hercem

Jde o hudební komedii, takže se v ní zpívá a tančí. Tady je na místě zmínit dva muže, které jsme pro inscenaci získali celkem na poslední chvíli a kteří se přesto stali alfou a omegou inscenační poetiky. Martin Písařík měl jen lehce oprášit choreografie z původní radarovské inscenace. Udělal úplně nové a mnohem náročnější, k tomu s námi postavil i všechny šermy a ještě si v inscenaci zahrál.

Klavírista z Hradce Králové

Martin Sedláček začal s naším souborem spolupracovat nárazově od ledna, jako klavírista v inscenaci Adéla ještě nevečeřela. Vytrhl nám trn z paty, když nás jiný pianista z časových důvodů ze dne na den opustil. Není Pražák a na každou zkoušku za námi na otočku dojíždí z Hradce Králové. Přesto naskočil bez mrknutí oka i do Tří mušketýrů, kteří by bez něj rozhodně nebyli ve své kůži. 

Proč jste se vůbec rozhodli „povolat“ tolik souborů? A k tomu navíc ještě ex-Radaráky, dnes profesionály výše zmíněné – Martina Písaříka, Jiřího Panznera, Jakuba Tvrdíka, Lucii Valenovou a další. Chtěli jste si prostě pořádně dohromady užít léto po nouzovém stavu?

LH: Ten nápad vznikl už v září 2019, kdy jsme o nějaké celostátní karanténě neměli ani tucha. Cílem bylo spojit příjemné s užitečným. Jednak dát vzniknout herecky početnému projektu, při kterém může režie pracovat efektně a efektivně se sborovými výstupy a rafinovaně zabydlovat plenérové jeviště koloritem. A jednak jsme chtěli využít tenhle tvořivý prostor ke spolupráci napříč soubory, k prohloubení vzájemných vazeb a vztahů. Při společné tvorbě to má úplně jinou kvalitu než třeba na párty.

Sváteční, příjemná a užitečná spolupráce

A tady už byl jen krůček k tomu, pozvat k práci i kamarády, kteří se v průběhu let zprofesionalizovali. Ti nemají na soustavnou práci v Radaru během divadelní sezony pochopitelně kdy, ovšem časově limitovanou spolupráci, koncentrovanou na začátek divadelních prázdnin, si dovolit mohli. Rozměr celodivadelního setkání se tím ještě znásobil a práce na inscenaci se stala pro všechny o něco svátečnější. Který z těch aspektů byl příjemný a který užitečný, to vám ovšem neřeknu, kdybyste mě rozkrájeli. 

Jak moc je běžné během roku – během „běžných“ představení – že si s ostatními soubory v Divadle RADAR takhle vypomáháte a hostujete?

Každý soubor má trochu jinou poetiku a jiný styl práce. Vzájemné personální prostupování, hostování a spolupráce jsou ale na denním pořádku. 

Jak probíhalo zkoušení na místě?

LH: V Týně jsme měli jednu celodenní zkoušku 14. června a pak intenzivní dvoudenní zkoušení těsně před premiérou. V Praze jsme se mohli víc soustředit na detaily ve výstavbě dramatických situací a postav. V Týně už šlo především o přenos celku inscenace do prostoru, technologii otáčení, zvukové zkoušky (hráli jsme se 16 mikroporty), světelné zkoušky atd.

Atmosféra s sebou a spokojená bříška

Pokud jde o atmosféru, my si ji dokážeme vozit s sebou, ať je zrovna dobrá nebo špatná. Tentokrát byla skvělá. Všechny to moc bavilo. Hodně nám k dobré náladě pomohlo jednak přívětivé počasí a jednak ještě přívětivější paní Maruška v divadelním klubu. Mušketýrský klobouk dolů před její kuchyní a jejím šarmem! 

A jak poté probíhalo samotné hraní?

LH: Při samotném hraní se mi rozbušilo srdce nejsilněji, když se přestala otáčet točna z důvodu technické poruchy na zařízení. Ale dobře to dopadlo. Auto už většina našich herců někdy roztlačovala, hlediště ještě ne. Všechno má někdy svou premiéru. 

Auto už většina herců někdy roztlačovala, hlediště ještě ne.

Všechny tři termíny (5. – 7. července) byly s předstihem vyprodané...

Bylo vyprodáno dřív, než jsme stihli začít se zvaním hostů. Co víc si přát! 

Budete Tři mušketýry v tomto celoradarovém obsazení ještě někde hrát?

Ano, letos se zrodila nová tradice – zahájit prázdniny každý rok limitovanou sérií Tří mušketýrů právě na Otáčivém hledišti v Týně. Jinde k vidění nebudou.
Takže zase za rok v Týně nad Vltavou! 

Schází vám po přečtení rozhovoru divadlo? Co se podívat třeba do Pardubic na Pernštejn(l)ove?