Může být umělá inteligence dramaturgem? Divadelní cancy ji poslaly do zkušebny

Chybí vám v souboru dramaturg? Nevíte, jakou hru vybrat, kde škrtat nebo jestli váš geniální režijní nápad skutečně dává smysl? Divadelní cancy tentokrát místo hosta přizvaly k mikrofonu umělou inteligenci. David Přikryl, Libuše Vaněčková a Jiří Jahoda vyzkoušeli ChatGPT i Gemini jako dramaturgy, rešeršisty i sparingpartnery při tvorbě inscenačního konceptu. A ukázalo se, že AI umí být překvapivě užitečná. Jen jí nesmíte věřit všechno.

Dramaturg je v amatérském divadle často nedostatkové zboží. Někdo, kdo si přečte text zvenčí, upozorní na slepé uličky, položí nepříjemnou otázku a včas řekne, že nápad, který souboru připadá geniální, možná zase tak geniální není.

Právě tady může podle Divadelních canců najít své místo umělá inteligence. Ne jako náhrada člověka, ale jako „učený kámoš na telefonu“, jak ji během debaty pojmenoval Jiří Jahoda.

První test: Rozcupujte naši vlastní hru

Aby nemuseli experimentovat s cizím autorsky chráněným textem, sáhli tvůrci podcastu po vlastní hře Sono Vegano. Čtveřice postav v ní žije ve společném bytě a jejich každodenní stereotyp naruší jeden z přátel, který po diagnóze rakoviny začne měnit svůj životní styl. Ostatní ovšem místo důvodu jeho proměny řeší především to, že přestal kouřit, pít a jíst maso.

Zadání pro AI bylo schválně nekompromisní: představ si, že jsi dramaturg profesionálního divadla, který odpovídá za to, zda se inscenace uživí. Buď přísný. Řekni, co funguje, co nefunguje a zda bys text vůbec doporučil k nastudování.

Výsledek autory příliš nešetřil.

AI pochválila jednoduchou produkci, malý počet postav, jednu scénu a situační komediální potenciál. Současně ale upozornila na nejasný žánr, opakující se situace, nedostatečně rozvíjený konflikt, problematickou motivaci některých postav a především závěrečné odhalení nemoci, které podle ní nepůsobí jako přirozené vyústění předchozího děje.

Pozoruhodné bylo, že řada výhrad odpovídala problémům, které už tvůrci znali z předchozího uvedení hry a reakcí diváků.

„Dobrý nápad, ale špatně uchopený,“ shrnula výsledek Libuše Vaněčková.

AI například poznala, že u jedné z postav sice herci znali její motivaci, ale inscenaci se ji nepodařilo předat publiku. Právě podobné „díry“ mohou být pro soubor před začátkem zkoušení cenným varováním.

Ještě trefnější byla jedna z formulací ChatGPT: uvnitř zhruba 140minutové hry se podle něj skrývá dobrá devadesátiminutová hra. Místo kosmetických zásahů doporučil škrtat celé situace a dny.

To už není jen pochvala generátoru textu. To je docela konkrétní dramaturgická rada.

Nechtějte pochvalu. Chtějte problém

Experiment zároveň ukázal jednu zásadní slabinu současné AI: velmi ráda člověku přitakává.

Pokud jí předložíte svůj režijní koncept a zeptáte se, zda se jí líbí, je dost pravděpodobné, že se dozvíte, že jde o „odvážný“, „originální“ nebo rovnou „fantastický“ nápad.

Proto se trojice shodla, že zásadní je způsob zadání. Nestačí napsat: „Co si o tom myslíš?“ Užitečnější je modelu určit roli, vysvětlit okolnosti a výslovně chtít kritiku.

A hlavně u první odpovědi nekončit.

Proč podle tebe postava nefunguje? Kde přesně se rozpadá konflikt? Co bych musel změnit? Co se stane, když tuto scénu vyškrtnu? Jaké jiné řešení existuje?

Právě v podobném rozhovoru začíná podle Canců AI připomínat dramaturgického partnera mnohem víc než obyčejný vyhledávač.

Další rada zní: zkuste více modelů. Pokud ChatGPT, Gemini nebo jiný systém nezávisle na sobě upozorní na stejný problém, stojí minimálně za to nad ním přemýšlet.

Máme šest lidí. Co máme hrát?

Druhý pokus možná ještě lépe ukázal praktické využití pro amatérské soubory.

Zadání bylo jednoduché: hledáme komedii pro tři muže a tři ženy, ideálně divácky atraktivní, produkčně zvládnutelnou a s přijatelnými náklady na autorská práva.

Tady se naplno ukázala výhoda AI jako rešeršního nástroje. Místo pročítání desítek katalogů dokáže během několika sekund nabídnout výchozí seznam titulů a vysvětlit, proč by mohly odpovídat zadanému souboru.

Současně se ale ukázal největší problém: AI si občas jednoduše vymýšlí.

U některých titulů neseděl počet postav, u jiných nebylo možné spoléhat na uvedené licenční informace. Rozdíl byl patrný i mezi jednotlivými modely – některé nabízely zajímavější a méně očekávané tituly, jiné rychle sklouzly ke známým hrám.

Poučení je jednoduché: AI může vytvořit výborný shortlist. Neměla by ale rozhodnout za vás.

Text je potřeba skutečně přečíst a údaje o obsazení, překladu a autorských právech ověřit u držitele práv nebo příslušné agentury.

Goldoni za druhé světové války

V poslední části přišel možná nejzajímavější experiment.

Trojice vzala Goldoniho Sluhu dvou pánů a zadala AI několik podmínek: druhá světová válka, důraz na ženskou emancipaci, maximálně osm herců a hostinský Brighella jako jedna z ústředních postav.

A tentokrát začaly modely skutečně dramaturgicky „přihazovat“.

Hostinec se proměnil v poslední bezpečný prostor uprostřed rozpadajícího se světa. Muži odcházejí bojovat, zatímco ženy přebírají práci, obchod i odpovědnost. Beatrice nepoužívá mužský převlek jen jako komediální prostředek, ale proto, že jí mužská identita dovoluje pohyb a jednání, které by jí jako ženě společnost neumožnila. Truffaldinova služba dvěma pánům zase získala mnohem pragmatičtější motivaci: v době přídělového systému a hladu jeden plat jednoduše nestačí.

A pak AI udělala přesně to, co by měl udělat dramaturg.

Začala celý nápad zpochybňovat.

Není druhá světová válka pro Goldoniho lehkou komedii příliš těžkým závažím? Nestane se z emancipace jen efektní režijní nápad? Nezačne historická kulisa přebíjet samotnou hru? A nebylo by nakonec lepší posunout příběh těsně po válce, kdy se muži vracejí a společnost řeší, zda ženám zůstane svoboda a odpovědnost, kterou během jejich nepřítomnosti získaly?

Právě v takové chvíli začíná být AI skutečně zajímavá. Ne proto, že vytvoří hotovou inscenaci, ale protože dokáže nápad rozšířit, prověřit a někdy také rozbít.

Dramaturga zatím nepropouštějte

Z dvouhodinového experimentu tak nakonec nevzešlo zjištění, že dramaturgové mohou jít hledat nové zaměstnání.

Spíš naopak.

AI může velmi dobře fungovat na začátku procesu. Dokáže pomoci při hledání textu, zkontrolovat základní dramatickou stavbu, upozornit na zmizelou dějovou linku, nabídnout varianty řešení nebo několik hodin diskutovat nad režijním konceptem, aniž byste jí museli kupovat pivo.

Ale neviděla diváka v hledišti. Nezná váš soubor. Neví, kdo z herců dokáže utáhnout dvouhodinovou komedii a kdo má problém přijít včas na zkoušku. A především nemá odpovědnost za konečné rozhodnutí.

Nejpřesněji to během debaty formuloval Jiří Jahoda: s nápadem má přijít člověk. AI může dělat dramaturga, se kterým jej probírá.

A možná právě tady je její nejzajímavější využití pro amatérské divadlo. Nečekat, že nám stroj řekne, jak správně dělat divadlo. Ale využít ho k tomu, aby nám pokládal dost nepříjemných otázek, než je začne pokládat divák.

Tohle byla jen ochutnávka

Poslechněte si celou novou epizodu podcastu Divadelní cancy.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!