Petr Kracik: Amatérské divadlo může víc. Jen nesmí zapomenout na diváka

Režisér a ředitel Těšínského divadla Petr Kracik se v Divadelních cancech vrátil ke svým ochotnickým začátkům, legendárnímu putování s Hrou o Dorotě i desítkám let práce v profesionálním divadle. Řeč byla především o tom, co může amatérské divadlo dělat jinak, proč mu škodí přehnaná soutěživost a proč by dobrá inscenace měla začít důkladným čtením textu.

Petr Kracik má k amatérskému divadlu blízko dodnes. Nejen jako porotce a lektor přehlídek, ale i proto, že právě z ochotnického prostředí sám vzešel.

Když se v rozhovoru otevřela otázka rozdílu mezi profesionálním a amatérským divadlem, vrátil se do roku 1983. Tehdy jako student DAMU režíroval s úpickými ochotníky Burianovu Hru o Dorotě. Soubor s inscenací během čtrnácti dnů prošel osmnáct měst a putování završil v Praze.

Právě podobné projekty podle Kracika ukazují jednu z největších výhod amatérského divadla.

„Amatéři můžou daleko víc než profesionálové.“

Ochotníci nejsou tolik svázáni každodenním provozem instituce, plánem premiér ani nutností pravidelného hraní. Mohou vyrazit do ulic, reagovat na prostředí kolem sebe nebo vytvořit projekt, který by byl v běžném repertoárovém divadle téměř nemožný.

Soutěž není smyslem divadla

Jedna věc ale Kracikovi na amatérském prostředí vadí dlouhodobě: přílišná soutěživost.

Na přehlídkách podle něj často sleduje, jak se soubory celé dny baví o divadle, diskutují o inscenacích a sdílejí zkušenosti. Jakmile ale přijde na ceny a postupy, atmosféra se mění.

Najednou je potřeba vyhrát.

Kracik připomíná, že cena nebo postup mohou být příjemné, ale neměly by být hlavním potvrzením kvality.

To nejdůležitější přichází od diváka.

Smyslem přehlídky by podle něj nemělo být pouze určit vítěze, ale především umožnit souboru zjistit, jak jeho inscenace funguje a co se z reakcí ostatních může naučit.

Nejdřív se naučte číst

Když měl Kracik říct, co amatérské inscenace často postrádají, odpověď byla prostá: práci s textem.

Soubor podle něj někdy rozdá role a okamžitě vstoupí na jeviště, aniž by si pořádně vyjasnil, co vlastně hraje a proč.

„Hraní je především myšlení.“

Herec by měl o své postavě něco vědět a něco si o ní myslet. Režisér musí rozumět textu a celý soubor by měl vědět, proč právě tuto hru právě teď inscenuje.

Kracik je proto zastáncem dlouhých čtených zkoušek. Divadlo podle něj nezačíná až ve chvíli, kdy herci vstanou od stolu. U stolu už vzniká.

S tím souvisí také dramaturgie. Dramaturg podle Kracíka není zbytečný luxus, ale partner režiséra, který dokáže klást nepříjemné otázky, vracet ho k původnímu smyslu inscenace a zabránit tomu, aby se režisér zamiloval do nápadu, který celku ve skutečnosti nepomáhá.

Komedie není méněcenná

V rozhovoru došlo i na tradiční spor, zda mají ochotníci hrát především komedie, které přivedou diváky, nebo závažnější texty.

Kracik podobné dělení odmítá.

„Každý žánr je dobrý, pokud se umí.“

Komedie není podle něj automaticky méně hodnotná než tragédie a plné hlediště není známkou špatného vkusu. Problém nastává až ve chvíli, kdy se jediným důvodem k volbě titulu stane výdělek.

Právě to Kracik označuje jako bulvarizaci divadla: nikoliv samotnou lehkost nebo zábavnost, ale tvorbu založenou pouze na komerčním efektu.

Jako opačný příklad v rozhovoru zazněla Ława Davida Haratyka, vyrůstající z prostředí Třinecka, místní řeči a zkušeností lidí pracujících v železárnách. Právě takové divadlo podle Kracika těží ze své největší přednosti: dokonale zná prostředí a publikum, pro které vzniká.

Nezapomeňte na diváka

Divák je ostatně jedním z témat, ke kterým se Kracik během rozhovoru opakovaně vracel.

Nemá rád představu, že by divadlo mělo své publikum povýšeně „vychovávat“. Může mu otevírat nové světy, témata a žánry, ale nesmí ho podceňovat.

V hledišti podle něj sedí lidé, kteří mohou mít mnohem větší životní zkušenost než herci na jevišti. Poznají neupřímnost a poznají, když jim někdo něco vnucuje.

Proto hercům připomíná:

Buďte pravdiví.

A především:

Nezapomeňte na diváka.

I přestavba je součást inscenace

Na závěr dostal Kracik otázku, co se podle něj v amatérském divadle za desetiletí příliš nezměnilo.

Nevytáhl herectví ani režii.

Zmínil přestavby, světla a zvuk.

Právě tyto technické věci se podle něj často podceňují, přestože dokážou poškodit i jinak dobrou inscenaci. Pokud divák nevidí, neslyší nebo během změny scény sleduje chaos, vypadává z příběhu.

A právě tady podle Kracika existuje velký prostor ke zlepšení, protože jde o disciplíny, které se dají naučit a nacvičit.

Na konci rozhovoru se pokusil odhadnout, kolik inscenací během své kariéry vytvořil a kolik lidí je mohlo vidět. Došel k více než milionu diváků.

Nakonec ale samotná čísla nejsou podstatná.

Podstatné je, jestli si z těch společných večerů někdo něco odnesl.

A jak Kracik s nadsázkou shrnul svůj vztah ke kritikům i publiku: je lepší mít za život dobrou pověst u diváků než od kritiky krásný nápis na hrobě.

Tohle byla jen ochutnávka

Poslechněte si celou novou epizodu podcastu Divadelní cancy.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!