Storytelling není čtení pohádek. Justin Svoboda vysvětluje, proč jsou příběhy starší než divadlo

Když se řekne storytelling, většina lidí si představí buď marketingový buzzword, nebo někoho, kdo dětem čte pohádku před spaním. Ve skutečnosti jde o svébytnou disciplínu, která stojí někde mezi divadlem, literaturou, improvizací a dávnou tradicí vypravěčů, kteří byli součástí lidských společenství dávno před vznikem moderního divadla. O tom, co vlastně storytelling je, jak funguje a proč dnes znovu získává popularitu, jsme si v podcastu Divadelní cancy povídali s vypravěčem Justinem Svobodou.

Příběh nepotřebuje kulisy

Rozhovor odstartovala debata o tom, co diváka na jevišti skutečně zasáhne. Justin zmínil nedávný zážitek z představení inspirovaného osudy signatářů Charty 77.

„Bylo fascinující sledovat, jak mladí lidé reagovali na samotný příběh. Najednou si uvědomíte, že k předání silného zážitku vlastně nepotřebujete velkou scénografii, kostýmy ani efekty. Stačí dobrý příběh,“ říká.

Právě v tom podle něj spočívá síla storytellingu. Vypravěč stojí před publikem téměř s prázdnýma rukama a vše ostatní vzniká v představivosti posluchačů.

Storytelling je dialog

Na první pohled se může zdát, že storytelling je monolog. Jeden člověk mluví a ostatní poslouchají.

Justin to ale vidí jinak.

„Je to dialog. Jen jedna strana zrovna nemluví nahlas,“ vysvětluje. Vypravěč podle něj neustále sleduje reakce publika, přizpůsobuje tempo, atmosféru i způsob vyprávění. Každé publikum je jiné a stejný příběh nikdy nezní úplně stejně.

Právě proto odmítá převádět svou tvorbu primárně do online prostředí.

„To nejcennější je osobní kontakt. Příběh vzniká mezi vypravěčem a posluchači. Bez toho je neúplný,“ říká.

Vypravěč nemá být hvězda

Zatímco herec bývá často vnímán jako hlavní objekt pozornosti, storyteller podle Justina zastává jinou roli.

„Vypravěč by neměl být důležitější než příběh,“ tvrdí. Dokonce říká, že ideální situace nastává ve chvíli, kdy si divák po půl roce nepamatuje jméno vypravěče, ale stále si vybavuje samotný příběh.

To je zásadní rozdíl oproti mnoha hereckým disciplínám. Vypravěč podle něj neslouží vlastnímu výkonu, ale příběhu.

Staré příběhy jsou často nejlepší

Justin dnes pracuje s repertoárem čítajícím více než stovku příběhů. Překvapivě však dává přednost těm nejstarším.

„Mám rád příběhy, které přežily stovky nebo tisíce let. Čas z nich odstranil všechno zbytečné. Zůstalo jen to podstatné,“ vysvětluje.

Proto často sahá k mýtům, legendám nebo lidovým vyprávěním. Ne proto, že by byla stará, ale protože řeší témata, která se nemění: lásku, strach, odvahu, zradu nebo hledání vlastní cesty.

Jako příklad uvádí řecké mýty, které podle něj fungují stejně silně dnes jako před dvěma tisíci lety.

Imaginace je sval

Jednou z nejzajímavějších částí rozhovoru byla debata o tom, zda se může storytellerem stát každý.

Justin tvrdí, že ano.

„Vyprávět umíme všichni. Děláme to celý život. Jen jsme si odvykli používat představivost,“ říká.

Podle něj je právě imaginace tím, co dnešnímu člověku často chybí. Obklopují nás obrazovky, videa a hotové vizuální světy. Příběh ale funguje jinak – nutí posluchače, aby si obrazy vytvářel sám.

Vypravěči proto mluví o „posilování imaginačního svalu“. Čím více příběhů posloucháme nebo vyprávíme, tím silnější tento sval je.

Podobnost s divadlem? Větší, než se zdá

Přestože storytelling bývá vnímán jako samostatná disciplína, během rozhovoru se opakovaně ukazovalo, jak blízko má k divadlu.

I vyprávění příběhu potřebuje rytmus, gradaci a dramatickou stavbu. Justin otevřeně mluví o tom, že pracuje s klasickou aristotelovskou strukturou – expozicí, krizí, peripetií a vyústěním.

Rozdíl spočívá především ve svobodě.

Herec zpravidla reprodukuje konkrétní text. Storyteller vychází z příběhu, ale jednotlivé formulace vznikají až v daném okamžiku. Každé vyprávění je tedy originál.

Vyprávění v sauně? Proč ne

Jedním z nejneobvyklejších projektů, kterým se Justin věnuje, jsou příběhy vyprávěné v sauně.

Na první pohled to zní jako kuriozita. Ve skutečnosti podle něj jde o překvapivě přirozené spojení.

„V sauně nikdo nemá mobil, nikam neuteče a všichni jsou soustředění. Je to velmi intimní prostor pro vyprávění,“ vysvětluje.

Inspiraci nachází ve skandinávských tradicích, kde byly příběhy a společné saunování po staletí součástí stejného kulturního prostoru.

Český storytelling teprve hledá své místo

Zatímco v některých zemích má storytelling dlouhou institucionální tradici, v České republice jde stále o poměrně malou komunitu.

„Když řeknu, že dělám storytelling, většina lidí se zeptá: A co to vlastně je?“ směje se Justin.

Právě proto se vedle vystupování věnuje workshopům, festivalům a vzdělávání nových vypravěčů. Věří totiž, že příběhy nejsou luxus ani specializovaná disciplína pro několik nadšenců.

Jsou přirozenou součástí lidského života.

Příběhy tu byly dřív než divadlo

Možná nejdůležitější myšlenka celého rozhovoru zazněla téměř mimochodem.

Divadlo, literatura, film nebo seriály jsou různé formy vyprávění. Příběh je však starší než všechny tyto formy.

Lidé si příběhy vyprávěli dávno před vznikem knih, před prvními divadly i před psaným slovem. A právě proto mají stále takovou sílu.

Možná se mění technologie, kulisy i způsob předávání. Ale potřeba sdílet příběhy zůstává stejná.

A právě na ní stojí storytelling dodnes.

Tohle byla jen ochutnávka

Poslechněte si celou novou epizodu podcastu Divadelní cancy.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!